Träger, Josef

Narodil se jako nemanželské dítě Adély Kühlerové, dcery pražského pekaře. Po jejím sňatku s vrchním pražským inženýrem Františkem Trägerem 1915 přijal příjmení otčíma. Obecnou školu vychodil v Příbrami, 1915 nastoupil na reálné gymnázium v Křemencově ulici v Praze, kde byli jeho spolužáky J. Werich, J. Voskovec a V. Müller. Hrával role milovníků ve školních představeních a od 16 let přispíval divadelními a filmovými kritikami do Studentského časopisu a Studentské revue. Po maturitě (1923) byl přijat na FF UK, studoval slovanskou filologii (u J. Jakubce, J. Vlčka, E. Smetánky), dějiny moderních literatur (u F. X. Šaldy, O. Fischera, M. Hýska), romanistiku a navštěvoval divadelní seminář V. Tilleho, v němž se sešel a spřátelil s budoucími osobnostmi divadelní a literární vědy (E. A. Saudkem, M. Očadlíkem, J. M. Kvapilem, V. Müllerem, V. Sommerem aj.). V březnu 1929 získal doktorát na základě dizertační práce Dějiny české divadelní kritiky od doby obrozenské až po Jana Nerudu. Od maturity bydlel celý život v Praze-Holešovicích. Zemřel svobodný a bezdětný. Pohřben je v rodinné hrobce na pražském Vyšehradě.

Od 1927 spolupracoval s V + W na přípravě Vest pocket revue a byl inspicientem všech jejích repríz. Navzdory svým zkušenostem a studijnímu zaměření se divadelněkritické práci profesně nevěnoval, přestože jej k pravidelné spolupráci vybízel F. Götz z časopisu Národní a Stavovské divadlo i A. M. Píša z Práva lidu. Pro nedostatečné finanční zabezpečení přijal civilní zaměstnání a divadelní kritiku psal pouze příležitostně (Národní a Stavovské divadlo, Čin, Právo lidu, Rozpravy Aventina, Magazín Družstevní práce, Listy pro umění a kritiku).

V dubnu 1929 vstoupil do nakladatelského a vydavatelského podniku Melantrich, v němž pak dlouhodobě působil v redakcích nakladatelství a novin. V srpnu 1929 nastoupil dvouletou vojenskou prezenční službu, částečně ji vykonával jako knihovník v Československém vojenském ústavu vědeckém, v této funkci pokračoval dva roky po skončení vojenské povinnosti. Od 1933 byl tajemníkem ředitele v nakladatelské redakci Melantrichu, postupně se vypracoval v redaktora odborné literatury a zástupce ředitele, zároveň psal divadelní referáty do podnikového listu A-Zet. V druhé polovině 30. let začal spolupracovat s divadlem „D“ E. F. Buriana jako přednášející i přispěvatel časopisu Program D, spoluzaložil Kruh přátel D 40, byl úřadujícím místopředsedou Společnosti přátel Dr. K. H. Hilara. Již během 30. let příležitostně referoval v rozhlase o divadelních událostech a v březnu 1938 odešel do Radiojournalu na post přednáškového referenta. Do Melantrichu se vrátil v únoru 1939, kdy se po odchodu B. Fučíka ujal vedení podniku.

1935 přispěl do Československé vlastivědy VIII studií Počátky českého divadla, v níž přehledně postihl vývojové etapy česky hraného divadla do otevření Prozatímního divadla 1862. Společně s navazující studií O. Fischera o novějším divadle byly pro svoji pregnantnost a neideologičnost oblíbeným učebním materiálem i v poválečném období. V témže roce redigoval dvojčíslo o české divadelní avantgardě v Listech pro umění a kritiku a 1937 uspořádal sborník Deset let Osvobozeného divadla V + W 1927–1937. Po J. Vodákovi převzal divadelní rubriku Českého slova (1940–43) a začal připravovat kritické vydání Vodákových článků a statí (pětisvazková edice 1941–53). Přednášel v Umělecké besedě, 1942 stál u založení Sdružení pro divadelní tvorbu při výtvarném odboru, které se 1943–45 stalo významným centrem teatrologické aktivity: s J. Frejkou, F. Pujmanem, Z. Kalistou a J. Kopeckým promýšleli poválečné směřování českého divadla a tvořili alternativní program ke striktně direktivním socializačním tendencím skupiny kolem J. Mukařovského (J. Honzl, M. Kouřil, J. Pokorný).

V těžkém období nacistické okupace T. z pozice ředitele nakladatelství pomáhal pronásledovaným umělcům (V. Nezval, F. Halas, B. Václavek, J. Trnka, A. Zábranský), finančně podporoval oběti nacismu, prosadil vydání Ortenovy básnické sbírky Ohnice a překladů P. Eisnera a E. A. Saudka. Nově založenými edicemi výtvarné a filozofické literatury, výbory děl staré české literatury a propagací mladých talentů (J. Hiršal, L. Fikar, V. Školaudy, A. Vrbová aj.) přispěl k nepřerušenému vývoji české kultury. Přesto byl na jaře 1946 obviněn z kolaborace za své články o zájezdu českých spisovatelů do Německa a Holandska (1940) a bylo proti němu zahájeno trestní řízení (podle dekretu č. 16/1945 Sb. tím např. ztratil volební právo při parlamentních volbách v květnu 1946). Výpovědi svědků (zvl. M. Očadlík, A. M. Píša, J. Toman, K. Konrád) však poukázaly na významnou podporu a ochranu českých umělců v době války a trestní komise v březnu 1947 řízení zastavila se zdůvodněním, že obvinění bylo aktem osobní msty.

Po válce byl jmenován do Divadelní rady při ministerstvu školství, členem divadelní komise Syndikátu českých spisovatelů, řídil nově založený divadelní odbor při Umělecké besedě a pokračoval v melantrišském koncernu jako ředitel nakladatelství i divadelní referent ve Svobodném slově. Úzké sepětí podniku s národně-socialistickou stranou a přímý politický tlak jejího vedení způsobovaly trvalé napětí a vyvrcholily T. kritikou ministra školství a místopředsedy strany J. Stránského ve Svobodném slově. Redakce se od kritiky distancovala a T. k lednu 1947 propustila. Následně v březnu t. r. odešel i z nakladatelství a přešel do redakce Práce na uvolněné místo divadelního referenta po A. M. Píšovi, které opustil na vlastní žádost v lednu 1949 (externě spolupracoval do června 1950). Od března 1947 vedl dva roky seminář dějiny českého dramatu na DAMU, přednášel také na nově založené katedře divadelní vědy FF UK (zimní semestr 1948/49; série přednášek 1949 vyšla jako skripta).

V dubnu 1948 byl jmenován členem divadelní a dramaturgické rady podle nově schváleného divadelního zákona, 1949–55 byl porotcem soutěže Divadelní žatva (v prvním ročníku 1948 rezignoval kvůli nemoci). Od listopadu 1948 soustavně pracoval pro film: nejprve jako dramaturg Státního filmu Praha, od 1953 jako vedoucí nově zřízeného Studia dětského filmu, po reorganizačních změnách a vzniku tvůrčích skupin (1955) měl s L. Hanušem na starosti přípravu hraných filmů pro děti a mládež. Od počátku stál za koncepcí svobodné a ideologicky nemanipulované tvorby, mezi první realizované filmy patřil Radokův Dědeček automobil (1956). V proslulé skupině J. Procházka – E. Švabík se v 60. letech dramaturgicky podílel na filmech Marketa Lazarová, Útěk, Už zase skáču přes kaluže a Princ Bajaja. Se zahájením televizního vysílání (1953) scenáristicky spolupracoval s ČST na přípravě dokumentů o hereckých osobnostech (E. Vojan, L. Dostalová, Z. Baldová, F. Smolík, M. Svobodová, T. Pištěk, L. Pešek aj.), byl autorem a účinkujícím v popularizačních pořadech (Lístek z hereckých dějin Národního divadla, Návštěvou v Národním divadle, Barevný den tentokrát s divadlem Na Vinohradech aj.).

Rozsáhlá je též T. poválečná editorská činnost. Pokračoval ve vydávání díla J. Vodáka, připravil soubor textů předčasně zemřelého divadelního teoretika V. Sommera (1947), s V. Müllerem sestavil memoárovou knihu o E. Vojanovi (1953), redigoval výbor z literární pozůstalosti V. Vydry (1954–56). V 60. letech připomenul osobnosti spjaté s meziválečnou avantgardou, uspořádal sborníky k nedožitým šedesátinám J. Frejky (1964), šedesátinám J. Wericha (1965) a J. Šejbalové (1966), k pětašedesátinám A. M. Píši (1967) vydal soubor jeho statí a článků. T. působení v divadelní oblasti bylo završeno postem šéfredaktora Divadelních novin (1966–69), v nichž otevřel prostor svobodné diskusi, poválečným tabuizovaným tématům a podpořil nové tendence v českém divadle.

V mládí obdivoval herecké umění E. Vojana a M. Hübnerové a intenzivně se zajímal o divadelní kritiku, nejvíce ho zaujal J. Kodíček v Tribuně pro přitažlivý sarkasmus, ironii a pichlavost pera. Zařadil se do okruhu kritiků, kteří probojovávali cestu novátorským, reformujícím postupům scénického umění, usilujícím o zdivadelnění divadla. Hlavní pozornost v období první republiky věnoval pražským avantgardním scénám. Nejvíce inklinoval k jevištnímu básnictví spojenému s dobově reflexivní tematikou, byl zaníceným obhájcem a vykladačem režisérské práce J. Frejky. V průběhu celého života se ve studiích i článcích vracel k poetice Osvobozeného divadla. Vyzdvihl, že klaunskou komiku, vycházející z odkazu cirkusových němoher a varietních skečů, využívali V + W k parodiím, perziflážím, narážkám, satirickým šlehům a dlouho před Brechtem přišli s antiiluzivním divadlem, zaujímajícím vyhraněný společensko-kritický postoj. Od počátku sledoval režisérskou tvorbu E. F. Buriana, kterou i v kontextu divadelní avantgardy považoval za zcela specifickou pro simultánní konfrontaci a prolínání odlišných myšlenek a citových atmosfér. Buriana přirovnal k dirigentovi, který objevil múzičnost světla, hudebně propracoval herecký výkon a s citem pro dramatickou dynamiku dokázal jednotlivé složky divadelní inscenace podřídit své představě syntetického divadla.

T. vztah k výrazným režisérským osobnostem pražského meziválečného divadla se proměňoval v závislosti na vyvíjejícím se kritikově názoru na význam režiséra a jeho postavení v inscenaci. Formujícími pro jeho divadelněkritickou činnost byly zahraniční cesty do Paříže (1932) a Moskvy (1934). Inspirační podněty k promýšlení vývoje avantgardních postupů a jejich syntézy s tradičním herectvím nalezl v režisérské práci a teoretickém programu L. Jouveta a Ch. Dullina a jejich skupiny Le Cartel des Quatre. V Moskvě společně s J. Frejkou přijal za své pozdní teze K. S. Stanislavského a jeho divadelní skupiny MCHAT o přirozené hranici režisérského absolutismu, herecké nezávislosti při výstavbě dramatické situace a improvizaci, tvořící předpoklad hercova dominantního postavení v divadelní skladbě. Zpočátku byl kritický k Hilarovu působení v Národním divadle, později docenil jeho zásluhu o „zfyziologičtění“ hereckého výrazu a zapojení moderního českého výtvarnictví do divadelního umění.

Při pohřbu doyena české divadelní kritiky J. Vodáka 1940 vystoupil se smutečním projevem, v němž se plně přihlásil k jeho odkazu. Později byl skutečně pro mnohastrannou erudovanost, znalost evropského divadelního kontextu a pátravé sondy do herecké jevištní práce vnímán jako Vodákův nástupce. Deklarovaná afinita nebyla v přístupu k divadelní kritice úplná: Vodákův sklon k utilitárnosti (nadhodnocení průměrnosti, přehlížení etablovaného) a probabilismu (ironická, matoucí nejednoznačnost soudu) se neprotínaly s T. živým temperamentem, který se v kritice projevoval hodnotovou principiální jednoznačností, otevřenou dravostí, vyjádřenou až přehnaně pozitivním, nebo naopak negativním soudem. Nedokázal naplnit Vodákovu zásadu kritikovy nezávislosti na tvůrci; úzká spjatost zejména s J. Frejkou trvale ovlivňovala T. postoje a vedla k předsudečnému hodnocení v závislosti na uměleckém vývoji oblíbených avantgardních tvůrců.

V protektorátních přednáškách v Umělecké besedě (knižně 1945) věštecky vystihl základní tendenci poválečného evropského divadla: únik z přetechnizované doby, konec samoúčelného využívání konstruktivistické scény a návrat k esenciálním prvkům divadelního umění – dramatickému dílu, hereckému výkonu, jevištní čistotě. Ve Frejkově režisérské činnosti v Národním divadle nalezl stylový kompromis mezi avantgardním technicismem a herecky tradičním divadlem jako východisko z inscenační krize 40. let, která se projevovala samoúčelným napodobováním meziválečných avantgardních postupů. Vyzdvihl mentorskou úlohu J. Honzla v Topičově saloně (1939–41) při formování progresivních uměleckých skupin (Divadélko pro 99, Divadlo Větrník), vedených pak režisérem J. Šmídou v omezených podmínkách k úspornosti gesta a mimiky a přímé sdělnosti bez divadelní hyperboly. K Honzlově režisérské práci měl však trvale rezervovaný vztah, zvláště poválečné působení v Národním divadle hodnotil jako nevýrazné. Větší význam přikládal jeho teoretické činnosti. Oproti převážně zdrženlivému přijetí poválečného působení V + W (1946–48) T. vyzdvihl podnětnost vlivu amerického exilu na jejich poetiku. Větší promyšlenost, prohloubení hereckého výrazu a zhutnění mimické práce shledal jako dostatečný předpoklad pro další umělecký vývoj avantgardní dvojice. Zastal se také obnoveného působení divadla „D“ E. F. Buriana. 1947–50 otevřeně podporoval socializační tendence, zaštítil poúnorové represe a likvidaci nezávislé divadelní scény. Teprve vzrůstající tlak komunistických dogmatiků (snaha J. Pokorného zakázat vydávání díla J. Vodáka) a restrikce vůči kolegům (faktické vyloučení E. Konráda z řad českých dramatiků a kritiků) vedly T. k přerušení žurnalistické činnosti. Po dvou letech mlčení se v několika článcích v Literárních novinách (1952) představil jako kritik poúnorových tendencí v české kultuře, neakceptoval pravidla normativní kritiky a pohrdlivě odsoudil její primitivnost. Po T. celostránkovém referátu o Frejkově inscenaci Schovávaná na schodech v září 1952 mu byla další referentská činnost zakázána. Statečný žurnalistický projev, sepsaný na režisérovu podporu jako oslava jevištního lyrismu, vyzdvihl herecké výkony V. Buriana a J. Adamové a parodickým způsobem se vyrovnal s trpně dogmatickým a vykladačským stylem divadelní kritiky. Nešťastné načasování článku do období vrcholícího stalinistického běsnění s hledáním vnitřního nepřítele mělo tragické následky. Nové nastudování Nezvalovy hry v karlínské operetě prošlo do té doby kritikou téměř bez povšimnutí, po T. článku se však stalo předmětem příkrého odsouzení. Vzrůstající tlak stranických orgánů, zákaz akademického působení a štvavá mediální kampaň dovedly Frejku k sebevraždě. T. se k divadelnímu referátu mohl částečně vrátit až po tzv. odhalení kultu osobnosti (1956), proto se v novinách věnoval především kronikářským sloupkům a vzpomínkovým článkům. Od konce 50. let se příležitostně glosátorsky vyjadřoval k aktuálnímu divadelnímu dění, často však býval redakcemi odmítnut.

V post-stalinistické době se v žurnalistické práci (Svobodné slovo 1954–59, 1969–71 a Divadelní noviny 1959–69), editorské činnosti a veřejném působení zastával perzekuovaných či zapomínaných osobností českého divadla. Zvláště pečoval o odkaz režiséra J. Frejky, obhajoval herecké umění a profesní čest J. Štěpničkové, V. Buriana, Z. Štěpánka, J. Voskovce a J. Wericha, pomohl uskutečnit návštěvu H. Haase v Praze (1963), připomínal bývalé divadelní kritiky A. M. Píšu a E. Konráda. Jubilejní stati a nekrology o výrazných osobnostech českého divadla využíval ke kritice poúnorového vědeckého, žurnalistického i divadelního prostředí. V duchu režimních floskulí byl T. dichotomní styl nazýván v žurnalistických polemikách „trägrovštinou“. V 60. letech hodnotil bezprostřední poválečný vývoj jako pouhé dovršení předchozích tendencí bez nového zacílení. Kritizoval pozvolnou stagnaci českého divadla a odklon od trendů evropského a amerického divadla, ve scénografii návrat k primitivně iluzivnímu divadlu a popisnému realismu, v hereckém školení povrchní a účelové přejímání metod K. S. Stanislavského, které oproti tvůrčí profesionalitě v západních zemích vedlo herce k přílišné upjatosti, zanedbávání kultury řeči, k pouhé reprodukci dramatického textu bez osobitého přínosu inscenaci. Souhrnně své kritické připomínky a vysoké nároky na techniku herecké práce vyjádřil ve stati pro učební skripta rozhlasové a jevištní mluvy O kultuře řeči (1969). K progresívní divadelní tvorbě 60. let se vyjadřoval pouze výjimečně, pozornost trvale upínal k minulosti, vždy však s promyšlenou aktualizací.

Za fundamentální považoval svobodu kritického úsudku, proto si po celý profesní život podržel finanční nezávislost na divadelněkritické práci. S nelibostí pohlížel na nutnost přizpůsobovat se v důsledku častých společenských, politických i technologických změn dobovým požadavkům a aktuálním potřebám namísto soustředěné vědecké a vzdělávací práce. Od 1952 veřejně odsuzoval nivelizaci umění, a novinářskou, scénáristickou i přednáškovou činností v 50.–70. letech přispíval k vědomí kontinuity českého divadla. Ještě v září 1969 nechal v Divadelních novinách uveřejnit Voskovcův dopis o inscenaci Havlova Vyrozumění v New Yorku, v době začínající normalizace připomínal ve Svobodném slově bez ideologických klišé různorodost tradice českého divadla. V posledním veřejném vystoupení uvedl v Divadle hudby popularizační pořad o V. Burianovi. Nepřiměl se k sepsání syntetické práce o divadelním umění, ani k vydání reprezentativního souboru svých kritik a úvah. T. dílo zůstává rozptýleno ve stovkách kritik a statí, v hereckých a režisérských profilech i knižních doslovech.

Pseudonymy, šifry

Jiří Černý, -ae-, -äg-, -er-, -ger-, jtg, jtg., -jtg-, -äg, -er, -ger, JT, J. T., t, -t, tg

Teatralia

Dvojí svět komický, in Nové české divadlo, Praha 1930–32, s. 80–85; Od improvisace k tvorbě, in Pocta a výzva: k padesátinám Starého divadla v Brně, Brno 1934, s. 7–10; Počátky českého divadla, Československá vlastivěda 8, Praha 1935, s. 323–356; Za divadelním prostorem, Stavba 13, 1936, č. 5, s. 69–74; Zápas o jevištní tvar, in Nová česká scéna, Praha 1937, s. 6–13; Herecký svět Osvobozeného divadla, in 10 let Osvobozeného divadla 1927–1937, Praha 1937, s. 84–89; Karel Hugo Hilar, Praha 1944; O Hilarovi, Praha 1945; Dvě přednášky z války o divadle, Praha 1945; Divadlo v příboji revoluce, in Divadelní zápisník 1, 1945 č. 1, s. 29–34; Nejdražší národní kulturní statek, in Československo 3, 1947, s. 130–155; Dějiny českého divadla, Praha 1949; Národní umělec Václav Vydra, Praha 1951; Jiráskova Lucerna, Praha 1953; Vlastislav Hofman, Praha 1954; Národní umělec Zdeněk Štěpánek, Praha 1957; doslov in E. Konrád: Nač vzpomenu, Praha 1957, s. 201–212; Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha, in Divadlo bojující, Praha 1961, s. 49–64; Jiří Frejka, Praha 1964; Jan Werich -tiletý, Praha 1965; Z jeho života, Olomouc 1966 [medailon O. Stibora]; Jiřina Šejbalová, Praha 1966; Cestou k divadelnímu umění pro děti a mládež, in Acta scaenographica 6, 1966, č. 9, s. 165–167; Národní umělec Eduard Kohout, Praha [asi 1966]; Umělecká a scénografická experimentace v čs. divadelnictví, Acta scaenographica 7, 1967, č. 2, s. 26–28 a 32; doslov in A. M. Píša: Stopami dramatu a divadla, Praha 1967, s.295–307; O kultuře řeči, Praha 1969 [s F. Danešem a J. Hrašem].

Prameny

AMP: Kniha narozených, VYŠ N14, s. 232.

LA PNP: osobní fond.

NFA: osobní fond (zpracovala vč. medailonu H. Malinová, 1998).

NMd: osobní složka (nezpracováno).

Literatura

F. Kožík, Studentský časopis 7, 1927/28, s. 244 [polemika s T. pohledem na dobovou divadelní produkci]; p. [A. M. Píša], Právo lidu 14. 10. 1932 [polemika s T. pohledem na dobovou pražskou dramaturgii]; F. Götz, Národní osvobození 26. 5. 1929 + 29. 5. 1929 + 2. 6. 1929 [polemika s T. o režisérismu]; p. [A. M. Píša], Právo lidu 21. 6. 1935 [ad T. redigované dvojčíslo Listů pro umění a kritiku 3, 1935, č. 9–10 o divadelní avantgardě]; AMP [Píša], Právo lidu 29. 8. 1935 [ref. Počátky českého divadla]; n [M. Novotný], Lidové noviny 3. 4. 1937 [ref. Sborník osvobozeného divadla] ● ref. Dvě přednášky o válce: B. Milčan, Svobodné slovo 23. 10. 1945; Břz [B. Březovský], Národní osvobození 29. 10. 1945; J. H. [Hájek], Rudé právo 2. 12. 1945; A. Dvořák, Otázky českého divadla a filmu 1, 1945/46, s. 196 ● ad vyloučení T. ze Svobodného slova: b. [B. Březovský], Národní osvobození 14. 12. 1946; K. J. Beneš, Právo lidu 17. 12. 1946; I. Herben, Svobodné slovo 22. 12. 1946; an., Národní osvobození 24. 12. 1946; Syndikát českých spisovatelů, tamtéž 18. 1. 1947 ● bs [B. Slavík], Lidová demokracie 13. 10. 1951 [ref. Národní umělec Václav Vydra] ● k padesátinám: r., Literární noviny 3, 1954, č. 22, s. 9; K. Konrád, Lidová demokracie 27. 5. 1954 → Nevzpomínky, Praha 1963, s. 226–227 ● J. Pokorný, Divadlo 7, 1956, s. 650 [ref. ed. V. Vydra]; F. Černý: Divadelní noviny [1], 1957/58, č. 9, s. 4 [polemika s T. kritikou poválečného výzkumu o J. K. Tylovi a inscenační úrovni Tylových her] ● k šedesátinám: M. Smetana, Divadelní noviny 7, 1963/64, č. 22, s. 5; b. [V. Běhounek], Práce, 27. 5. 1964; J. Kopecký, Rudé právo 27. 5. 1964; K. Konrád, Literární noviny 13, 1964, č. 22, s. 4–5; A. M. Píša, Plamen 6, 1964, č. 5, s. 162–164 ● Sympozium pražského quadriennale, in Zprávy Divadelního ústavu 3, 1967, č. 8, s. 5–12 [hlavní projev] ● k pětašedesátinám: vbc. [V. Vrabec], Svobodné slovo 27. 5. 1969; sme, Mladá fronta 31. 5. 1969; V. Pazourek, Svobodné slovo 27. 5. 1969; urb [M. Urbánková], Práce 27. 5. 1969; M. Smetana, Kulturní informace 1969, č. 4, s. 49–52 ● nekrology: ab. [V. Vrabec], Svobodné slovo 11. 6. 1969; V. Pazourek, tamtéž 12. 6. 1969; H. Chvojková – L. Pešek, tamtéž 15. 6. 1971; F. Kafka, Práce 16. 6. 1971; J. Hrbas, Záběr 4, 1971, č. 13, s. 6; -ek- [E. Kolár], Československý loutkář 21, 1971, č. 8–9, s. 8 ● V. Müller, Lidová demokracie 29. 10. 1971 + Svobodné slovo 8. 6. 1975 [vzpomínkové články] ● k 70. výr. narození: VM [V. Müller], Lidová demokracie 24. 5. 1974; J. H. [Hájek], Tvorba 1974, č. 22, s. 5; J. Hrbas, Záběr 7, 1974, č. 10, s. 4–5 ● J. Procházka, Svobodné slovo 26. 5. 1979 [k 75. výr. narození]; DČD IV; L. Bartošek, Záběr 17, 1984, č. 11, s. 6; B. Srba: O nové divadlo, Praha 1988, passim; F. Černý, Kmen 2, 1989, č. 21, s. 2 [k 85. výr. narození]; E. Bílková: T. a jeho osobní fond, Literární archiv 31, 1999, s. 237–238; T. Hejzlar, Haló noviny 29. 5. 2004 1979 [k 100. výr. narození]; J. Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce: divadlo a společnost 1945–1955, Praha 2007, passim.

ČBS, LČL, SČS 1964, SČS od 1945, Teichman

Vznik: 2019