Werich, Jan

Narodil se jako jediné dítě pojišťovacího úředníka Vratislava Wericha, jemuž po rozvodu rodičů připadl do péče. Matka Gabriela, rozená Choděrová, byla zakladatelkou malostranského Sokola a W. k ní měl bližší vztah než k otci. Prostřednictvím bratrance Jaroslava Kopeckého poznal již v dětství J. Voskovce (tehdy ještě Wachsmanna), s nímž se pak znovu setkal na reálném gymnáziu v pražské Křemencově ulici. Mezi jeho spolužáky patřili také A. Hoffmeister a M. Nedbal. Konflikty upřímného, prostořekého chlapce s třídním profesorem ale vyústily ve W. přestup na smíchovské reálné gymnázium, kde 1924 maturoval. Nastoupil na právnickou fakultu Univerzity Karlovy, po třech letech však studií zanechal, aby se mohl věnovat filmové kritice ve studentských a avantgardních časopisech (např. Přerod, Český filmový svět). Filmové (obdivoval B. Keatona, Ch. Chaplina, Laurela a Hardyho, H. Loyda) a čtenářské zážitky (J. Verne, A. Dumas, K. May, G. K. Chesterton, J. Hašek, aj.) sdílel s Voskovcem. I díky obdobnému náhledu na svět, širokému kulturnímu rozhledu a hlubokému přátelství pak psali své hry lehce a v rychlém sledu. Inspirací jim byla též antická literatura, mytologie, středověká smíchová kultura i dobová kulturní scéna, zejména revue, moderní poezie, literární a divadelní experimenty počátku 20. století. Byli ovlivněni též politickými a sociálními problémy mladého Československa, děním v Sovětském svazu a posléze v Německu.

Jejich společné angažmá v Osvobozeném divadle začalo 1927 a bylo ukončeno odebráním divadelní koncese počátkem sezony 1938/39. V lednu 1939 opustili Československo, usadili se v USA a s pramalým úspěchem se pokoušeli prosadit na Broadwayi a v Hollywoodu. W. se po válce vrátil z rodinných důvodů domů 9. října 1945: jednak za matkou a jednak kvůli manželce Zdeně, rozené Houskové (1907–1980) i dceři Janě (1935–1981), které byly v USA od dubna 1939 a míra světoběžnictví jim už stačila. (Voskovec proti tomu měl rodiče po smrti, rozváděl se s Francouzkou a hodlal se oženit s Američankou; vrátil se proto později.) W. se nastěhoval do přiděleného nájemního bytu ve vile na Kampě, která dnes nese jeho jméno a je v ní umístěna jemu věnovaná expozice, kterou spravuje Muzeum Kampa.

Po únoru 1948 si W. uchoval auru slavného herce z Osvobozeného divadla; je považován za fenomenálního „moudrého klauna“. Díky výjimečnému statusu se mu jako uměleckému řediteli Divadla ABC dařilo v rámci předscén reagovat aktuálními komentáři na dobové dění v míře pro druhou polovinu 50. let nevídané. 1968 natočil s V. Škutinou devítidílnou publicistickou sérii rozhovorů Co tomu říkáte, pane Werichu? a podepsal dokument Dva tisíce slov; v normalizovaných 70. letech byl odstaven z kulturního života. Po srpnové okupaci 1968 měl možnost zůstat na Západě, kde měl množství přátel a kontaktů, avšak rozhodl se pro setrvání ve vlasti. O desetiletí později se stal signatářem Anticharty. Návrat do divadla a na televizní obrazovky na konci 70. let W. znemožnil zdravotní stav – bronchitida, opakované zápaly plic a rozedma plic. Naposledy před publikem vystoupil 25. dubna 1977 v pražské Lucerně v komponovaném večeru k padesátiletému jubileu od uvedení Vest Pocket Revue. Jeho hrob, do nějž byla 1990 uložena i část Voskovcova popela, se nachází na Olšanských hřbitovech.

1951 se W. stal laureátem Státní ceny 1. stupně za pokrokovou myšlenku, účinné scénáristické zpracování a vynikající herecký výkon ve snímku Císařův pekař a Pekařův císař. 1963 byl jmenován národním umělcem a 1995 mu byla udělena in memoriam Medaile Za zásluhy II. stupně. S Voskovcem byl po válce s výjimkou osmileté pauzy 1948–56 ve stálém listovním, telefonickém a čas od času i osobním styku.

W. povídka Muž, který sbíral fotografie rozzuřených se stala námětem první V + W revue o devatenácti obrazech, v níž divák s Publiem Rukou a Semproniem Houskou procestoval celý svět. Od dubna 1927 tuto Vest Pocket Revue uváděli v pražské Malostranské besedě pod hlavičkou Osvobozeného divadla. Z původně jediného plánovaného studentského představení se stal fenomén – revue se dočkala 208 repríz. Divácky úspěšné produkce V + W v Osvobozeném divadle ovšem kolidovaly s experimentálními inscenacemi J. Honzla, který nakonec odešel do Brna (1929), a divadlo nastoupilo svoji nejslavnější éru. Vest Pocket Revue založila vzorec dvou výřečných klaunů-komentátorů, který autoři v následujících letech variovali.

Mezi 1927 a 1938 dal W. coby spoluautor a herec vzniknout 27 dalším titulům – počítáme-li i neuvedenou Hlavu proti Mihuli, která dospěla pouze ke generálce– a značka V + W se stala kulturní ikonou první republiky. V emigraci pak V + W napsali poslední společné dramatické dílo – nepříliš zdařilou a dnes takřka zapomenutou hru Hotel Edelweiss, v níž narychlo recyklovali některé úspěšné scény z předešlých her a filmů. Za oněch jedenáct let prošla tvorba V + W velkým vývojem: od revuálních útvarů s převzatými písněmi k produkcím satiricky reflektujícím hrozbu hitlerovského Německa, světové události i domácí problémy. Poslední inscenace již obsahovaly složitou zápletku, plastické postavy, písně, samostatná hudební čísla i balety.

Veleúspěšná prvotina V + W byla následována Smoking revuí, vystavěnou na totožném půdorysu relativně samostatných obrazů volně spojených dějem a prokládaných písňovými čísly, respektive anglickými songy otextovanými v češtině V + W. Tanec v podobě baletních kreací choreografky M. Mayerové zde měl větší prostor než v první revui. Přelom 20. a 30. let byl pro autory ve znamení žánrových experimentů, rychle za sebou jdoucích a nepříliš zdařilých pokusů o detektivní hru i frašku, které trpěly komplikovaným, nepřehledným dějem: … si pořádně zařádit, Gorila ex machina, Kostky jsou vrženy, Líčení se odročuje. Mezníkem je Premiera Skafandr, od níž se datuje umělecká spolupráce dua s J. Ježkem a po níž následovaly dvě hry s exotickou tematikou – Fata morgana a Ostrov Dynamit. Následující romanticky laděné revue Sever proti Jihu (v prologu je zde poprvé patrná protiválečná tendence), Don Juan a comp., Golem a o něco mladší Robin Zbojník pracují s legendárními postavami, které nahlížejí novou optikou. Např. Juan je dosud nezkušeným, roztřeseným mladíkem, z něhož se legendární španělský svůdník až později stane; zdravotními neduhy trýzněnému lordu Broadcastingovi je svěřen dohled nad Anglií během křížové výpravy krále Edwarda a Broadcasting se díky kouzlům skřítka Puka stává ochráncem chudých a utiskovaných pod přezdívkou Robin Zbojník. Ještě před zpracováním sherwoodské legendy přichází na jeviště Caesar, v němž W. s Voskovcem upouštějí od relativně bezstarostné komedie, grotesky, dadaismu. Úměrně vzrůstajícímu společenskému napětí se rozvíjí jejich politická angažovanost, adresná satira i sociálně kritická nota, reflektující události ve fašistické Itálii, nacistickém Německu i v Československu. Čas od času si autoři odskočili do nezávazného světa secese (adaptace vaudevillu E. Labiche Slaměný klobouk), antiky (Nebe na zemi), rekapitulovali (Panorama 1927–1937) či odlehčili repertoár revuálním pásmem se zábavnými čísly (Vždy s úsměvem, Panoptikum). S A. Hoffmeistrem se pokusili o komedii v americkém stylu tematizující prohibici Svět za mřížemi.

Stěžejními, ostře satirickými tituly jejich nejúspěšnějšího období však byly Osel a stín, Kat a blázen, Balada z hadrů, Těžká Barbora a Pěst na oko. V prvním, vycházejícím z antické anekdoty zaznamenané Lúkianem, se malicherný spor o vlastnictví osla a jeho stínu stává rozbuškou v rukou představitelů dvou politických demagogií. Dialogy autorské inscenace se proměňovaly dle aktuálních informací o požáru německého Říšského sněmu. Na politické dění reagovala i hra Kat a blázen, v níž se nástroji k usurpování moci stali fiktivní mexičtí národní hrdinové: měkkosrdcatý kat Gaspar Radúzo (Voskovec) a nespravedlivě odsouzený Melichar Mahuleno (W.). Balada z hadrů, sehraná pro ukrácení dlouhé chvíle hladovými nocležníky postiženými ekonomickou krizí 30. let 20. století, byla inspirována legendami opředeným životním příběhem prokletého básníka F. Villona. Název protiválečné hry Těžká Barbora ze středověkého města Eidam odkazoval ke kanónu, s jehož pomocí za přispění vyhlášených místních sýrů sloužících jako střelivo odrazí eidamští vojenský útok. Revuální Pěst na oko ukazovala (s využitím principu divadla na divadle, stejně jako v Baladě z hadrů), že zlomové historické události jsou dílem obyčejných lidí a náhodné souhry okolností, čímž chtěla mobilizovat k občanské statečnosti a aktivitě.

Osvobozené divadlo V + W se těšilo obrovské divácké popularitě. V. S. Mejerchold viděl v klaunech V + W živé pokračovatele italské tradice commedie dell’arte, levicová kritika je však v počátcích vinila ze zrazení avantgardních hodnot a příklonu k bulvárnímu typu zábavy. Byla jim vytýkána spolupráce s populárním kabaretním komikem Ferencem Futuristou, kterého přizvali k inscenacím Líčení se odročuje, Fata morgana a Ostrov Dynamit. S Vlastou Burianem vystupovali v silvestrovském skeči Sanatorium Dr. Hormona. Proti satirickým hrám protestovali potrefení: podobenství o převzetí moci nacisty Osel a stín, kde byli zesměšněni němečtí vůdci a jejich fetiše, požadovala německá ambasáda stáhnout z repertoáru. Mexická ambasáda se ohrazovala proti Katu a bláznovi s takovou intenzitou, až chtěli V + W rezignovat na divadlo a uchýlit se k filmu. Když plánované filmové projekty selhaly, strávili sezonu 1935/36 v malém sále Rokoka pod demonstrativním názvem Spoutané divadlo. Zde uvedli Baladu z hadrů, na základě níž (i některých dalších titulů) byl V + W pak vyčítán shovívavý postoj vůči stalinskému Rusku 30. let. Sociálně kritické písně i dialogy byly častou součástí jejich her; ukazovaly, že chudí bývají rozumnější a spravedlivější než bohatí.

Obsahovou i uměleckou hodnotu W. a Voskovcovy dramatiky převyšovaly variabilní předscény, v nichž autoři vedli před oponou poloimprovizovaný dialog, většinou nezávislý na ději hry, reflektující aktuální dění a reagující na publikum. První předscéna ve Vest pocket revue byla přitom dílem náhody – vznikla z nutnosti zabavit publikum ve chvíli, kdy selhala jevištní technika.

Od 1931 spolupracovali V + W s Čs. rozhlasem v rámci pořadu Zvukový měsíčník. Vydávali časopisy Vest Pocket revue (1929–30) a Lokální patriot (1936–38). Chtěli se věnovat filmu, pro který sdíleli ještě větší nadšení než pro divadlo, stihli však natočit jen čtyři snímky: Pudr a benzin, Peníze nebo život, Hej rup! a Svět patří nám.

9. ledna 1939 emigrovali W. s Voskovcem a Ježkem do Francie, odkud se následně přeplavili do USA, kde V + W s nevalným úspěchem hráli pro americké publikum a československé krajany v Baltimoru, Clevelandu a Chicagu. Do angličtiny přeložili Osla a stín (Ass and Shadow) a Těžkou Barboru (Heavy Barbara). Další tvůrčí činnost zaměřili na kratší slovesné útvary; v rámci válečného vysílání rádiových stanic BBC a Hlas Ameriky odvysílali více než tři tisíce relací, vesměs šlo o spotřební zábavu. Spřátelili se s režisérem O. Wellesem, který s nimi v srpnu 1941 udělal kamerovou zkoušku. Filmovou roli jim však nezajistila. Mohli hostovat v několika divadelních inscenacích, ale většinu z těchto příležitostí odmítli či odstoupili po několika zkouškách pro pochyby o smysluplnosti takového počínání. Teprve půl roku před koncem války se propracovali na Broadway, kde hráli klauny Stephana (W.) a Trincula (Voskovec) v Shakespearově Bouři (kritikou oceňovaná inscenace The Tempest v režii M. Webstera a produkci Ch. Crawforda dosáhla 100 repríz). Zážitky z americké emigrace W. zaznamenal v povídkových knihách Americké příběhy a Lincoln 1933.

Po návratu do Prahy W. vystupoval ve vlastním pořadu Veselý leden Jana Wericha s orchestrem K. Vlacha, v divadle U Nováků nastudoval hru G. S. Kaufmana Přišel na večeři (1946). Z tohoto divadla vysílal také pravidelný rozhlasový pořad Werich minus Voskovec, podílel se na různých dalších rozhlasových relacích (např. Jan Werich před mikrofonem na sklonku roku). Nahrál pro české posluchače americké písně, které v emigraci s přispěním Voskovce otextoval: Když padla rosa do jetele, Můj pán je pod drnem, Strojvůdce Příhoda, Za mořem piva. V sezoně 1946/47 založil s navrátivším se Voskovcem Divadlo V + W, kde znovu premiérovali Pěst na oko s novými písněmi: Baladou o byrokratovi, Nedáme se otrávit a Po stopách Čehonových. Současně po republice hostovali s Revuí v kostce. Činnost scény skončila v létě 1948, nedlouho po Voskovcově odchodu do pařížské centrály UNESCO. Napsat novou hru se autorům ve změněných poměrech třetí republiky již nepodařilo; pouze adaptovali muzikál B. Lanea, E. Y. Harburga a F. Saidyho Finian’s Rainbow, kterému vdechli český kolorit a opatřili jej českými písňovými texty. Pod titulem Divotvorný hrnec se uvádí dodnes. Premiéra proběhla začátkem března 1948, poté co byli nuceni náhle ukončit uvádění Pěsti na oko, a obecenstvem byla přijata velmi kladně. Po třech letech vznikla rozhlasová nahrávka inscenace, postava vodníka Čochtana ve W. podání zlidověla, posléze ji rozpracovával v dalších prozaických, scénáristických a dialogických dílech (Čochtanův návrat, Čochtan vypravuje, Čochtanovy lásky, Bengálské sirky aj.). Od sezony 1948/49 přešel W. se značnou částí souboru Divadla V + W a s inscenací Divotvorného hrnce do Divadla Umění lidu v Karlíně, kde byl následující tři roky uměleckým šéfem a dramaturgem.

Počátkem 1948 stihli V + W ještě napsat filmovou povídkou Švejk, zpracovávající putimskou anabázi a reflektující atomový věk. Do podoby filmového scénáře ji však dopracovat nestačili. Dalšími plánovanými projekty, které měly ambice stát se snímky koprodukčními, byly v 60. letech Filmfalstaff, Válka s mloky (v podobě filmových scénářů) a v následujícím desetiletí Hey – Your feat’s draggin’! (několikastránková synopse filmu). Psaní scénářů se ale vleklo, neboť probíhalo primárně korespondenční cestou. V raných verzích Filmfalstaffa a Války s mloky jsou jako W. spoluautoři uváděni V. Jasný, J. Kadár, E. Klos a E. Valenta, nikoliv Voskovec. Titulní role ve Švejkovi a Filmfalstaffovi, stejně jako postava generála Van Tocha z Války s mloky byly plánovány pro W. Ten se bez Voskovcova přičinění pokusil koncem 50. let adaptovat Těžkou Barboru do podoby filmové povídky a posléze scénáře k hudebnímu filmu (ve spolupráci s J. Kadárem a E. Klosem). Film Tmavomodrý svět o J. Ježkovi autorů W., J. Trnky a J. Brdečky taktéž zůstal nerealizován v podobě námětu a filmové povídky. Jako spoluscenárista je W. podepsán pod snímky Císařův pekař a Pekařův císař, Tajemství krve, Byl jednou jeden král, Ať žije kocour, Kočár nejsvětější svátosti, Král a žena, aj. Mimo scenáristiku se na počátku 50. let věnoval i filmové a televizní dramaturgii ve Studiu uměleckých hraných filmů Praha (FS Barrandov) a v Ústředním televizním studiu Praha.

Ještě před příjezdem ze zámoří byli V + W vtěsnáni do škatulek pokrokových socialistických umělců, kteří ve svých předválečných hrách pranýřovali reakcionáře a sabotéry. K tomuto výkladu přispělo mj. levicové vyznění snímku Hej rup!, inscenace Balada z hadrů, některé sociálně kritické písně i W. cesta do Ruska ve 30. letech. Voskovec se vzepřel prostřednictvím emigrace, W. se z osobních důvodů k opuštění vlasti neodhodlal. Pokoušel se čelit politickým i kulturním tlakům, tvořit a přežít v zemi, jejíž poměry umělecké originalitě, zkratce a glose nepřály.

Druhá polovina 50. let, kdy byl uměleckým ředitelem a hercem Divadla satiry (od 1957 Divadla ABC), patřila k W. nejúspěšnějším poválečným létům. Tehdy znovu uvedl Baladu z hadrů (1957), Caesara (1955) a Těžkou Barboru (1958), jejichž předscény – podobně jako za první republiky – reflektovaly dobovou kulturu, establishment, politickou frazeologii a nové poměry. Každé představení bylo jiné a aktuální, jak ukazuje srovnání textů her, dialogů otištěných v Horníčkově knize Hovory s Janem Werichem, kritik v tisku, vzpomínek pamětníků a audiovizuálních záznamů. Alegorickým jazykem promlouvaly již původní dialogy a písně V + W, které byly chápány jako cosi klasického a nepodléhaly striktní cenzuře. Předscény skýtaly prostor pro improvizaci a zesměšňování vážných otázek i v rámci socialistické každodennosti (politické procesy, znárodňování, družstevnictví, kádrování, třídní původ aj.). W. spoluhráčem byl M. Horníček, který postupně vyzrál z přihrávače narážek na skutečného partnera pro dialog. Dle kritik i mínění v USA pobývajícího Voskovce, míra autorské invence předscén ostře kontrastovala s ostatními jevištními složkami, které byly poznamenány omezenými pěveckými a pohybovými schopnostmi herců, malým akcentem na taneční složku, nedostatečnou dramaturgickou přípravou i režijním vedením. (W. se coby režisér nikdy prosazovat nezkoušel a každá z obnovených V + W inscenací měla, na rozdíl od svých prvorepublikových premiér, jiného režiséra.) Proti rozporuplným ohlasům kritiky stála divácká obliba těchto inscenací, plynoucí zejména z odvážných adresných glos a reflexí soudobých poměrů. Postavy jak převzaté z některé V + W hry přinesli i Bréalovi Husaři (1956). W. v těchto letech vystoupil také v inscenaci Čechovova Medvěda (1954), která získala též televizní podobu.

Volnost vyjadřování, kterou Divadlo ABC uplatňovalo v rámci předscén, i západní dramatika (Androkles a lev, Jezinky a bezinky, Návštěva staré dámy, aj.) nebyly v daných letech samozřejmostí. W. dobově neortodoxní dramaturgii vyvažoval ideologicky vhodnými tituly jako Byl Filip Filípek nebo nebyl? či Chléb, sýr a listonoš. Politická nomenklatura zabránila Divadlu ABC prezentovat se za hranicemi; zamezila (s malicherným odůvodněním pramenícím z politických i osobních invektiv českých divadelníků) například hostování v Paříži a Moskvě, ačkoliv předchozí zájezd na východoněmecký festival Berliner Festtage (1958) s inscenací Die Lumpenballade (Balada z hadrů) představoval fenomenální úspěch u obecenstva i kritiky.

W. odchod z Divadla ABC (1960) byl zapříčiněn jeho zhoršujícím se zdravotním stavem i únavou z neustálého boje s cenzurou a kritikou. Jeho divadelní kariéra sice oficiálně pokračovala v Městských divadlech pražských (1961–63) a v Hudebním divadle v Karlíně (1963–68), avšak bez hereckých příležitostí. W. už neměl ambice ani zhostit se titulní postavy v inscenaci Falstaffova babího léta (premiéra se uskutečnila pod názvem Jindřich IV. 1964 v pražském Divadle S. K. Neumanna s J. Pivcem jako Falstaffem).

S koncem ředitelské éry se ovšem neuzavřela W. životní etapa spjatá s Osvobozeným divadlem. Na prvorepublikovou scénu vzpomínal v rozhlasovém pořadu Černá hodinka o Osvobozeném divadle, rozhovorech s dcerou Janou (nahrávka Táto, povídej), I. Inovem a J. Janouškem (monografie Jak to všechno bylo, pane Werichu? a Rozhovory s Janem Werichem). Pro pražskou výstavu Československo 1960 W. připravil návrh scénického pásma o Osvobozeném divadle, jež mělo obsahovat živou hudbu, balet, filmové projekce a úryvky z V + W her (Caesar, Balada z hadrů) a filmů. Na počátku 60. let W. přepracoval – již potřetí – Nestroyovu frašku Keinen Jux will er sich machen do komedie Teta z Bruselu. Toto vídeňské lidové drama varioval již ve 30. letech s Voskovcem ve hrách …si pořádně zařádit a Hlava proti Mihuli. Dále upravil některé scény a přidal několik písní (Duet o likvidacích, Duet o Triumvirátu, Píseň o moci, Trio generační a druhou sloku písně Kat a blázen) pro nové nastudování Kata a blázna v Hudebním divadle v Karlíně (1962).

W. herectví bylo civilní a autorské, zároveň však nepoměrně zemitější, živelnější a hurónštější nežli Voskovcovo. Jeho mocný hlasový font přecházel lehce v břeskné fortissimo a rychlé staccato, nenapodobitelný výraz dotvářela rozmáchlá gesta a postupem času mohutnící, až tloustnoucí postava. Působil jako kombinace Rabelaisova svobodomyslného, vzdělaného, satiricky pojatého jedlíka Gargantua, Shakespearova vychloubačného hrubiána Johna Falstaffa a Jarryho poživačného a mocichtivého krále Ubu. (Ostatně středověká smíchová kultura byla W. blízká, Shakespearovu rytíři Falstaffovi věnoval v 60. letech zdařilou divadelní hru a jeho první velkou rolí mimo rámec V + W byl právě Jarryho bezskrupulózní antihrdina.) W. postavy působily v kontrastu s intelektuálnějším Voskovcem lidovějším, sebevědomějším, temperamentnějším dojmem.

Zatímco Voskovec byl bravurní v imitování francouzštiny, W. exceloval v parodiích rázné a tvrdé němčiny (od 30. let často parodoval německého říšského kancléře A. Hitlera, jak je zaznamenáno např. na nahrávce písně Politické nebe na zemi). V některých inscenacích se V + W vzájemně odlišovali také líčením – W. svá ústa v nabíleném obličeji rudou barvou zdůrazňoval a zvětšoval, Voskovec je zužoval, zmenšoval a formoval do tvaru srdce.

V čs. divadelnictví stojí V + W na počátku tradice intelektuálních komických dvojic (Smoljak – Svěrák, Suchý – Šlitr, Grossmann – Šimek, Lasica – Satinský). Byli specifičtí svou dvojakostí: v hrách ztvárňovali postavy z lidu, které většinou bezděčně dopomohly k vyřešení zápletky dramatu; při forbínách pak vystupovali civilně, vedli poloimprovizované dialogy postavené na jazykové ekvilibristice a hrané pseudovzdělanosti. Lišili se tak od svých vzorů – komiků němé grotesky, kteří využívali zejména humor pramenící ze situace, fyzické akce či tělesných dispozic. Sarkastickými dialogy V + W pružně reagovali na politické, společenské a kulturní poměry i všednodenní marginálie. Často spojovali zdánlivě nespojité, překvapovali nečekanými historickými a literárními analogiemi a souvislostmi. Využívali přesmyčky, neologismy, metafory, asociace, synonyma a homonyma, slova cizího původu, dadaismus i černý humor. Do dialogu často vtahovali také publikum. Forbíny měly předem stanoveno pouze vyústění, k němuž musely dospět, tj. konkrétní narážku, po které téměř vždy následovala píseň či taneční číslo.

Politickou i společenskou satirou kritizovali V + W fašistický i komunistický režim a pro W. nebylo posléze lehké lavírovat na československé kulturní scéně druhé poloviny 50. let, chtěl-li zachovat v rámci forbín původní satirický hrot. Aktuálnost jejich her i autenticita protagonistů zapříčinily nepřenositelnost těchto revuí na jinou scénu v jiné době a v odlišném obsazení.

Duo V + W přitahovalo diváky, kritiky, intelektuály a umělce. K jejich nejvýraznějším spolupracovníkům patřili choreograf J. Jenčík, výtvarník F. Zelenka se svými naivistickými výpravami, a především skladatel J. Ježek. Ježkova hudba a písňové texty V + W se staly nejživotaschopnější částí jejich uměleckého odkazu. Obsahově kopírují vývojovou linku humoru autorů od studentsky nezávazného dadaistického stylu (V domě straší duch, Na Poříčí dítě křičí, Strýček Jack) přes inspiraci v bajkách a lidové moudrosti (Ezop a brabenec, Zlatá střední cesta), výsměch maloměšťáctví a byrokracii (Šaty dělaj člověka, Pochod stoprocentních mužů, Tragedie vodníkova, Tys bratr náš), sociální tematiku (Civilisace, Hej, pane králi, Hej rup, Nebe na zemi, Proti větru), kritiku korupce a politických machinací (Babička Mary, Konšelská), až k upozornění na nebezpečí fašismu a zbrojení (Kat a blázen, Pra-pra-prabába mé prabáby, Pochod neutrálů, Potopa, Svět naruby, Kolumbovo vejce). V poválečných letech otextoval W. sám ještě písně Veška a bleška, Cecílie a Hodné štěně, které nahrál s orchestrem K. Vlacha. W. dobově tendenční píseň Ten umí to a ten zas tohle zazněla ve dvojdílném filmu Pekařův císař a Císařův pekař.

K filmovému hraní se W. dostal, na rozdíl od Voskovce, teprve ve 30. letech, kdy vznikly Pudr a benzin (1931), Peníze nebo život (1932), Hej rup! (1934), Svět patří nám (1937) a U nás v Kocourkově (1934), přičemž pouze v posledně jmenovaném snímku hrál bez J. Voskovce. V 50. letech vytvořil řadu rolí ve filmech i komorních televizních snímcích s různou mírou tendenčnosti: Pád Berlína (1949), Císařův pekař a Pekařův císař (1951), Byl jednou jeden král (1955), Medvěd (1961), Kočár nejsvětější svátosti (1962), Slzy, které svět nevidí (1962), Uspořená libra (1963), Až přijde kocour (1963), Magnetické vlny léčí (1965), Král a žena (1967). Věnoval se též dabingu animovaných filmů – O zlaté rybce (1951), Dva mrazíci (1954), Dobrý voják Švejk (1954), Stvoření světa (1957) aj.

Po odchodu z Divadla ABC se W. objevoval primárně v televizi a filmech, kde chyběl prostor pro improvizaci a aktuální satiru. V 70. letech mu bylo herectví téměř zapovězeno či výrazně komplikováno, ačkoliv zákaz nebyl nikdy oficiálně vyřčen. Výjimkou bylo šest dílů seriálu o panu Tau. Následkem rakoviny hrtanu a léčebného ozařování byl také velmi omezen jeho hlasový projev. Psaní knih pro dospělé (Italské prázdniny, Deoduši: dospělé pohádky, Americké příběhy, Lincoln 1933, Jan Werich vzpomíná... vlastně Potlach) i pro děti (Fimfárum, Bleška a veška) se mu stalo prostředkem uměleckého vyjádření.

Role

Dada

? (J. Voskovec: Růže z Jericha, in: Visací stůl č. 2) – 1927.

Osvobozené divadlo

Sempronius Houska (V + W: Vest Pocket Revue) – 1927; Negativ (V + W: Smoking revue), Leopold (V + W: …si pořádně zařádit), Reamur (V + W: Gorila ex machina), Ladislav (V + W: Kostky jsou vrženy), ? (V. Vančura: Učitel a žák), Král Ubu (A. Jarry: Král Ubu), ? (V + W: Bydlí tady pan Bulánek?) – 1928; Twenty (V + W: Premiera Skafandr), Cicero Block (V + W: Líčení se odročuje), Tigris (V + W: Fata morgana) – 1929; Kozoroh (V + W: Ostrov Dynamit) – 1930; Vilém Tell (V + W: Sever proti Jihu), Don Pandero (V + W: Don Juan a comp.), Pavel Popel z Lomnice nad Popelkou (V + W: Golem) – 1931; Titus Papullus (V + W: Caesar), Herbert, řečený Trouba (V + W: Robin zbojník) – 1932; Josef Počkej (V + W: Svět za mřížemi), Nejezchlebos (V + W: Osel a stín), Kategat (V+W: Děti kapitána Bublasa ), Zpěvák, [Druhý zloděj] (V + W: Silvestrovská revue) – 1933; Fadinard (V + W: Slaměný klobouk), Melichar Mahuleno (V + W: Kat a blázen) – 1934; ? (V + W: Vždy s úsměvem), Majitel panoptika (V + W: Panoptikum), Jehan (V + W: Balada z hadrů) – 1935; Horacio Darda (V + W: Nebe na zemi), Mlíko (V + W: Rub a líc) – 1936; různé role z předchozích inscenací (V + W: Panorama 1927–1937), Druhý žoldnéř (V + W: Těžká Barbora) – 1937; Exekutor, Druhý pěšák, Druhý vystěhovalec, Titus Papullus (V + W: Pěst na oko aneb Caesarovo finále) – 1938.

Hunter College Theater

? (A. Hoffmeister: Slepcova píšťalka aneb Lidice); ? (We Fight Back – komponovaný večer, v jehož rámci proběhl V + W skeč Švejkův duch žije dál) – 1943.

Alvin Theatre, New York

Stephano (W. Shakespeare: The Tempest) – 1945.

Divadlo u Nováků

Sheridan Whiteside (G. S. Kaufman – M. Hart: Přišel na večeři) – 1946.

Divadlo V + W

Exekutor, Druhý pěšák, Druhý vystěhovalec, Titus Papullus (V + W: Pěst na oko aneb Caesarovo finále) – 1946; Čochtan (B. Lane – E. Y. Harburg – F. Saidy: Divotvorný hrnec) – 1948.

Divadlo estrády a satiry

Smirnov (A. P. Čechov: Medvěd) – 1954.

Divadlo satiry

Titus Papullus (V + W: Caesar) – 1955; Filípek (N. Hikmet: Byl Filip Filípek nebo nebyl?), Flicot (P. A. Breal: Husaři) – 1956; Jehan (V + W: Balada z hadrů) – 1957; Druhý žoldnéř (V + W: Těžká Barbora) – 1958.

Černé divadlo Jiřího Srnce

Vypravěč (J. Srnec: To jsou věci) – 1960.

Hry, dramatizace

Vest Pocket Revue, OD 1927, i t. (s J. Voskovcem); Smoking revue, OD 1928, i t. (s J. Voskovcem); …si pořádně zařádit, OD 1928, t. 1957 (s J. Voskovcem); Gorila ex machina čili Leon Clifton čili Tajemství Cliftonova kladívka, OD 1928, t. 1929 (s J. Voskovcem); Kostky jsou vrženy, OD 1928, t. 1995 (s J. Voskovcem); Bydlí tady pan Bulánek?, OD 1928, t. 1993 (s J. Voskovcem); Premiera Skafandr, OD 1929, i t. (s J. Voskovcem); Líčení se odročuje, OD 1929, i t. (s J. Voskovcem); Fata morgana, OD 1929, t. 1967 (s J. Voskovcem); Ostrov Dynamit, OD 1930, t. 1956 (s J. Voskovcem); Sever proti Jihu, OD 1930; i t. (s J. Voskovcem); Don Juan a comp., OD 1931, i t. (s J. Voskovcem); Golem, OD 1931, i t. (s J. Voskovcem); Caesar, OD 1932, i t. (s J. Voskovcem); Robin zbojník, OD 1932, i t. (s J. Voskovcem); Svět za mřížemi, OD 1933, i t. (s J. Voskovcem a A. Hoffmeistrem); Osel a stín, OD 1933, i t. (s J. Voskovcem); Silvestrovská revue [skeče Rozkošná společnost, Znáte pana Jansena?, Sanatorium Dr. Hormona], OD 1933, t. 1992 (s J. Voskovcem); Děti kapitána Bublasa, OD 1933 (s J. Voskovcem); Slaměný klobouk, OD 1934, i t. (s J. Voskovcem); Kat a blázen, OD 1934, i t. (s J. Voskovcem); Vždy s úsměvem, OD 1934 (s J. Voskovcem); Panoptikum, OD 1935, t. 1967 (s J. Voskovcem); Alibaba a 39 loupežníků, OD 1936 (s J. Voskovcem); Robur Dobyvatel, OD, [vznik ve 30. letech 20. stol.] (s J. Voskovcem); Balada z hadrů, OD 1935, t. 1936 (s J. Voskovcem); Nebe na zemi, OD 1936, i t. (s J. Voskovcem); Rub a líc, OD 1936, i t. (s J. Voskovcem, A. Hoffmeistrem); Panorama 1927–1937, OD 1937, t. 1974 (s J. Voskovcem); Těžká Barbora, OD 1937, i t. (s J. Voskovcem); Pěst na oko aneb Caesarovo finále, OD 1938, i t. (s J. Voskovcem); Hlava proti Mihuli, [vznik 1938], t. 1996 (s J. Werichem); Hotel Edelweiss, [vznik 1940] (s J. Voskovcem); Švejkův duch žije dál, Hunter College Theater 1943 (s J. Voskovcem); Veselý leden Jana Wericha, Lucerna 1946; Divotvorný hrnec, Divadlo V + W 1948, t. 2000 (s J. Voskovcem); Revue v kostce, [vznik v 2. pol. 40. let 20. stol.], (s J. Voskovcem); Teta z Bruselu, Městské divadlo Příbram, 1961, i t.; Falstaffovo babí léto, Divadlo S. K. Neumanna 1964 (pod názvem Jindřich IV.), i t.

Prameny

LA PNP: fond J. Wericha (práva drží W. vnučka Zdena Kvapilová).

DÚdok: novinové výstřižky, divadelní programy.

NFA.

NM – Historické muzeum; viz e-Sbírky, podsbírka Československé dokumentační středisko, kulturní dědictví on-line: Scény z Osvobozeného divadla.

Werichova vila.

Literatura, rozhlas, CD, TV, online zdroje

E. Bass: Vest pocket revue, Lidové noviny 9. 11. 1927; J. Fučík: Ubu v Osvobozeném, Revue Devětsilu 2, 1928, č. 2; J. Götzová: Profily českých herců, Praha 1931, s. 81; J. Träger: Dvojí svět komický, in sb. Nové české divadlo 1930–1932, Praha 1932, s. 80; M. Rutte: Osel a stín, Národní listy 15. 10. 1933; A. M. Píša: Kat a blázen, Právo lidu 21. 10. 1934; M. Pujmanová: Několik slov o OD, Přítomnost 12, 1935, s. 216–218; O. Rádl: Historie OD, tamtéž, s. 347–349, 360–362; J. Vodák: Balada z hadrů, České slovo 30. 11. 1935 + Spoutané divadlo začalo, České slovo 28. 11. 1936; Rozhovor s Voskovcem a Werichem, České slovo 3. 11. 1937; sb. 10 let Osvobozeného divadla 1927–1937, Praha 1937; J. Frejka: Smích a divadelní maska, Praha 1942; J. Träger: V + W po dvaceti letech, Divadelní zápisník 2, 1947, s. 108; H. Budínová: Líbivá opereta, Kulturní politika 3, 1947/48, č. 25, s. 8; eas [E. A. Saudek]: Z jednoho hrnce, Svobodné noviny 9. 3. 1948; A. M. Brousil: Pokus o vyvlastnění operety pro hodnotné divadlo, Zemědělské noviny 12. 3. 1948; J. Träger: Od poetismu k politické satiře, in Hry OD II, Praha 1955, s. 413–419 + Od první revue OD k Pěsti na oko, in Hry OD III, Praha 1956, s. 579–584 + Trojice veseloherních adaptací, in Hry OD IV., Praha 1957, s. 341–350; V. Holzknecht: Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo, Praha 1957, passim; M. Blahynka: Básnické dílo J. Voskovce a J. W., Nový život 10, 1958, s. 33; J. Träger: V + W, historičtí i současní, Praha 1961; B. Rádl: Osvobozené divadlo. Dokumentace (I. část: Od počátků do 30. června 1927, II. část: Od podzimu 1927 do konce jara 1930, III. část: Od podzimu 1930 do roku 1938), strojopis, 1961, DÚk; M. Obst – A. Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, Praha 1962, s. 115–118; Z učňovských let OD, Divadlo 1, 1965, s. 41–47; kolektiv autorů: J. W. …tiletý, Praha 1965; T. Pěkný: Humor V. a W., dipl. práce, FF UK 1965; J. Frejka: O rozštěpení OD, Divadelní noviny 10, 1967, č. 19–20, s. 1; V. Müller: Na počátku byla Vest Pocket Revue, tamtéž, s. 3; V. Just: Herectví V. a W., dipl. práce, FF UK 1969; I. Inov: J. W., Leningrad 1971; B. Jankowska: Parodia we wczesnych rewiach Voskovca i Wericha, Wroclaw 1973; J. M. Burian: The Liberated Theatre of Voskovec and Werich, San Francisco 1977 + Příhody Voskovce a Wericha v Americe, 1939-1945, Divadelní revue 16, 2005, č. 4, s. 3-14; V. Procházka: Režie J. Honzla v OD, dipl. práce, FF UK 1977; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Praha 1978, s. 192–201; A. M. Píša: Divadelní avantgarda, Praha 1978; V. Just: Kabaretní proměny – Zrod kabaretního herce I.–IV., Amatérská scéna 16, 1979, č.1–4, s. 24–25 + Kabaretní proměny – Osvobozené divadlo I.–III., tamtéž 17, 1980, č. 1–3, s. 24–25; J. Lederer: Když se řekne Werich, Kolín nad Rýnem 1981; J. Pelc: Meziválečná avantgarda a OD, Praha 1981 + Zpráva o Osvobozeném divadle, Praha 1982; J. Werich: J. W. vzpomíná... vlastně Potlach, Praha 1982; J. Janoušek: Rozhovory s J. W., Praha 1982; V. Just: Dluh ne tak docela splacený, Scéna 7, 1982, s. 3; DČD IV; J. Lederer: …a když se řekne Voskovec, Köln 1983; D. Monmarte: Voskovec et Werich, le Théâtre libéré, Paris 1983; V. Just: Proměny malých scén, Praha 1984; P. Taussig: Filmový smích J. W., Praha 1985; J. Posset: OD: seine Geschichte und eine sprachliche Analyse der Stücke von V + W, Wien 1987; M. Schonberg: Osvobozené, Toronto 1988; J. Werich: Listování – Úryvky z korespondence a článků, Praha, 1988 [rozšířené vydání 2003]; O. Suchý: J. W. doplul k moři, samizdat 1989; M. Bregnant: Několik poznámek na téma J. V. a film, Iluminace 1, 1989, s. 95–116; R. Dolejš – V. Kofroň: V + W ne známí, Divadelní revue 1, 1990, č. 3, s. 99–100; B. Jachnin: J. W., Praha 1990; [J. W. – J. Voskovec]: Zvukový měsíčník Voskovce a Wericha, Divadelní revue 1, 1990, s. 100–103 + Májový zvukový měsíčník pro den 30. dubna 1933, tamtéž, s. 104–108 + Velikonoční rozhlas 1934, tamtéž, s. 108–110; D. Monmarte: Le Théâtre libéré de Prague – Voskovec & Werich, Paris 1991; V. Just: Il Teatro Liberato 1927–1938, Biblioteca Teatrale (Roma), č. 22/23, 1991 + Nad Silvestrovskou revuí V. a W. (a Vlasty Buriana), Divadelní revue 3, 1992, č. 1, s. 65–66; R. Truhlařík: Můj strýc Artur, aneb Vzpomínky na Voskovce a Wericha, Praha 1992; sb. Tři strážníci: čtení o J. Voskovcovi, J. W. a J. Ježkovi, Ostrava 1992; P. Král: Voskovec a Werich, čili Hvězdy a klobouky, Praha 1993; V. Just: Nad dvěma ranými skeči V + W, Divadelní revue 4, 1993, č. 1, s. 77–78; M. Schonberg: Rozhovory s Voskovcem, Praha 1995; J. Werich: Když už člověk jednou je..., Praha 1995; V. Kofroň: Putimská epizoda, Iluminace 2, 1996, s. 121–124; R. Dolejš – V. Kofroň: V + W neznámí I, 1922–1929. Faustovy skleněné hodiny, Praha 1997; V. Effenberger: Osvobozené divadlo, in Analogon 22: Theatrum mundi, 1998, s. 10–27; V. Just: Byli V. a W. salonními komunisty?, Divadelní revue 9, 1998, č. 2, s. 19 + Peripetie a návraty V + W, in Hry Osvobozeného divadla IV., Praha 2000, 12–13 + Werichovo divadlo ABC, Praha 2000; R. Dolejš – V. Kofroň: V + W neznámí II, 1929–1938. Nikdy nic nikdo nemá..., Praha 2001; kolektiv autorů: J. Voskovec a J. W.: v divadle, ve filmu, v soukromí, Praha 2001; J. M. Burian: Leading creators of twentieth-century Czech theatre, London 2002, s. 20–39 + Příhody Voskovce a Wericha v Americe, 1939-1945, Divadelní revue 16, 2005, č. 4, s. 3-14; O. Suchý: Werichův golem a golemův Werich, Praha 2005; kolektiv autorů: V + W = Pocta Jiřímu Voskovci a J. W., Praha 2005; O. Suchý: Werich, Cortés a Vlachovci, Praha 2006; J. W. – J. Voskovec: Korespondence I–III, Praha 2007–2008; J. Farník – F. Cinger: Voskovec a Werich, aneb Válka s lidskou blbostí, Praha 2007; F. Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Praha 2008; O. Suchý – J. Suchý: Pan Werich z Kampy, Praha 2011; V. Just: Před kamerou jen tak blbnout, Film a doba 57, 2011, č. 2–3, s. 74–77; F. Cinger – K. Koliš: Voskovec + Werich – Dialogy přes železnou oponu, Praha 2012; B. T: Jankowska: Divadelní dobrodružství Voskovce a Wericha – Co jste ještě nečetli, Praha 2012; V Procházka: Honzl, Voskovec a Werich I, Divadelní noviny 22, 2013, č. 3, s. 16; V. Procházka: Honzl, Voskovec a Werich II, Divadelní noviny 22, 2013, č. 4, s. 16; V. Procházka: Honzl, Voskovec a Werich III, Divadelní noviny 22, 2013, č. 5, s. 16; P. Bár: Divotvorný počátek muzikálu v Československu, in: Od operety k muzikálu – Zábavněhudební divadlo v Československu po roce 1945, Praha 2014, s. 81–98; Z. Sílová: V + W, in Komedianti na české scéně, Praha 2014, s. 127–147; J. Janoušek: J. W. za oponou, Praha 2018 ■ T. Černý: Rozhovor s J. W. po návratu s USA – 1945 (online, cit. 30. 11. 2018), URL: http://www.rozhlas.cz/archiv/rozhlasovyrok/_zprava/1268905; Příběhy slavných: J. W. I (online, cit. 27. 1. 2019), URL: https://prehravac.rozhlas.cz/audio/2790932; Příběhy slavných: J. W. II (online, cit. 27. 1. 2019), URL: https://prehravac.rozhlas.cz/audio/2790964; Příběhy slavných: J. W. III (online, cit. 27. 1. 2019), URL: https://prehravac.rozhlas.cz/audio/2791847; Příběhy slavných: J. W. IV (online, cit. 27. 1. 2019), URL: https://prehravac.rozhlas.cz/audio/2792710; Příběhy slavných: J. W. V (online, cit. 27. 1. 2019), URL: https://prehravac.rozhlas.cz/audio/2793739; D. Hertl: Wericha dělá Werichem dvojakost jeho slov. Portrét hájeného, trpěného a nakonec zavrženého umělce (online, cit. 27. 1. 2019), URL: https://plus.rozhlas.cz/wericha-dela-werichem-dvojakost-jeho-slov-portret-hajeneho-trpeneho-a-nakonec-6504269; I. Chmel Denčevová: Poslední setkání Voskovce a Wericha (online, cit. 28. 1. 2019), URL: https://plus.rozhlas.cz/posledni-setkani-voskovce-a-wericha-6505833 + Jak to bylo doopravdy: Byl J. W. zakázaným autorem? (online, cit. 28. 1. 2019), URL: https://plus.rozhlas.cz/jak-bylo-doopravdy-byl-jan-werich-zakazanym-autorem-7174765; Ježek Jaroslav (online, cit. 8. 5. 2019) URL: https://www.musica.cz/cz/composers/show?itemId=56; J. Riedel: Nahrávky Osvobozeného divadla: Chyby zdánlivě reprezentativní edice (online, cit. 8. 5. 2019), URL: https://www.advojka.cz/archiv/2008/21/nahravky-osvobozeneho-divadla; R. Taud: Unikátní záznamy k Werichovskému výročí. Probrali jsme se za vás rozhlasovým archivem iRadio! (online, cit. 5. 5. 2019), URL: https://dvojka.rozhlas.cz/unikatni-zaznamy-k-werichovskemu-vyroci-probrali-jsme-se-za-vas-rozhlasovym-7506730 ■ Relativně vzato [CD], 1970; Nashledanou v lepších časech [CD], 1996; Jan Werich v USA [magnetofonové kazety], 2000; Voskovec plus minus Werich: Nashledanou v lepších časech [CD], 2001; Jan Werich vesele i vážně [CD], 2004; Husaři [CD], 2005; Předscény [CD], 2005; Jan Werich o Jaroslavu Ježkovi [CD], 2006; Osvobozené divadlo I.–VII. 1929–1938 [CD], 2007; Jan Werich vypráví pohádky a povídky [CD], 2007; Jan Werich (ne) známý [CD], 2009; Tmavomodrý svět [CD], 2010; Jan Werich: Delikatesy [CD], 2010; Poklady z archivu [CD], 2011; Jan Werich a Miroslav Horníček na Kampě [CD], 2011; Jiřímu Voskovcovi k narozeninám [CD], 2012; Poslední forbína [CD], 2012, Tak se ti hlásím... [CD], 2012; Táto, povídej [CD], 2013; Babí léto Jana Wericha [CD], 2013; Velké maličkosti [CD], 2014; Vídeň 1971 – Montreal 1977 [CD], 2014; Jan Werich: Forbíny vzpomínek I a II (záznamy z let 1958/1959) [CD], 2016; Dva na jedné struně (na Kampě v červenci roku 1976) [CD], 2016; Pan Tau [CD], 2018 ■ Šest otázek pro Jana Wericha [TV pořad], 1963; Co tomu říkáte, pane Werichu? [TV pořad], 1968; Magistři smíchu [TV pořad], 1978; Příběhy slavných: Klaunova antická tragédie [dokument], 2003; Tři strážníci [dokument], 2005; Voskovec a Werich, paralelní osudy [dokument], 2012; My měli kliku moc brzy [TV pořad], 2015; Za Werichem na Kampu [dokument], 2018.

Brabec, Česká divadelní avantgarda, ČSFD, EDS, Fikejz – Film III, Film II, LČL

Vznik: 2019