Psán též Johann Joseph Felix von Kurtz, popř. Kurz, zván Kurtz-Bernardon. – Syn divadelního principála → F. Kurtze. Po otcově odchodu z Vídně (nejpozději v dubnu 1725) začínal v jeho společnosti jako dětský herec. 1737 se od ní oddělil a 17. 4. poprvé vystoupil ve vídeňském Divadle u Korutanské brány, kde setrval do 1740. Vídeň opustil po smrti Karla VI. (19. 10. 1740). 1741/42 hrál ve společnosti → F. G. Wallerottiho ve Frankfurtu nad Mohanem. 1742 nebo 1743 se v Drážďanech, kde tehdy hrála společnost jeho otce, oženil s Franziskou Toscani († 1755). 1744–53 byl znovu v angažmá ve Vídni. Když byl dvorním dekretem ze 17. 2. 1752 vydán zákaz extemporovaného divadla a jmenovitě „kompozic takzvaného Bernardona“, odešel do Prahy (1753/54), kterou znal již z doby zdejšího působení otcovy společnosti (1733/34, 1734/35). V K. vlastním nově sestaveném souboru byl mj. → Ch. Schulze s rodinou, jemuž 1754 po krátkém hostování celé společnosti v zámeckém divadle v Řezně přenechal soubor a vrátil se do vídeňského angažmá. Po smrti první manželky se 1758 podruhé oženil s pozdější hvězdou souboru T. Morelli, tanečnicí a zpěvačkou (v bernardoniádách Fiametta, Rosalba). 1759 přijal nejprve podnájem, 1760 pak nájem pražského Divadla v Kotcích. Shromáždil mnohočlennou společnost, do níž ke své rodině angažoval vedle celého zbytku někdejší otcovy trupy, vedené → S. F. Koberweinem, i J. C. Löweho (po něm P. Morettiho), → M. Scholze a → J. J. Bruniana. S Prahou zřejmě počítal jako s dlouhodobým působištěm, což mu však zkomplikoval spor s konkurenty, do něhož pro něj nepříznivým způsobem zasáhl vídeňský dvůr. 1763 K. musel v Praze skončit. Svou velkou společnost rozdělil na tři díly, část převzal Koberwein, část Brunian. K. odjel s rodinou a zbytkem souboru do Benátek, kde však jeho stagiona 1763/64 skončila velkým neúspěchem. Poté účinkoval 1764 v Prešpurku a 1765 se mu podařilo uchytit v Mnichově. Tamější hostování stálo na počátku jeho dalších úspěchů v Norimberku (1766), v Mohuči, Mannheimu, v Kolíně nad Rýnem, ve Frankfurtu nad Mohanem (1767/68) a Augsburgu (1769). 1769–71 se znovu pokusil prorazit ve Vídni, dokonce i jako ředitel Divadla u Korutanské brány, ale 1771 se stal opět cestujícím principálem, nejprve jako spoluředitel společnosti J. C. Schuchové, vdovy po F. Schuchovi ml., hrající převážně veselohry s fixovanými literárními texty (Vratislav 1771). S vlastní společností absolvoval pak další úspěšnou éru ve Varšavě, 1773–79 jako ředitel, pak člen a později podílník divadla v paláci knížete Radziwiłła, v němž byla provozována německá a polská činohra a italská opera. Finanční výsledek tohoto podniku a šlechtického klubu s hernou mu dovolil založit ve Varšavě papírnu. Před svou smrtí se vrátil do Vídně.
Z jeho raných děl se tiskem dochovaly jen texty hudebních čísel (⇒ Teutsche Arien 1929), po zákazu improvizovaných her 1752 však své hry vydával v plné textaci (⇒ Edice).
Komickou postavu Bernardona začal K. vytvářet již za svého prvního vídeňského pobytu. Zpočátku šlo jen o epizodní mladokomickou roli (poprvé v burlesce La selva delli spropositi [Houština nedopatření], 1738). Již zanedlouho se však Bernardon stal rovnocenným partnerem Hanswursta a začal být uváděn i v názvech her (např. 1741 ve Frankfurtu ve hře Hanns-Wurst der dumme Knecht, oder: Bernardon der einfältige Schlosser-Jung, und Pantalon der betrogene Schwieger-Vatter [Hanswurst, hloupý pacholek, aneb Bernardon, prostoduchý zámečnický učeň, a Pantalon, podvedený tchán]). Na rozdíl od tradičního Hanswursta (obvykle sluhy v kostýmu salcburského sedláka) nebyl Bernardon sociálně nijak určitě charakterizován (jeho černý kostým vznikl kombinací různorodých prvků). Mohl být na jevišti nejen sluhou nebo kuchařem, ale i vojákem, čarodějem, pochybným kavalírem, rabínem, umělcem, případně i sám sebou, jak tomu bylo v jeho autobiografických komediích.
Za druhého pobytu ve Vídni K. vytvořil novou formu burlesky, tzv. bernardoniádu, divadelní žánr závěrečné fáze baroka, vyznačující se smělým rozšiřováním motiviky i o seriózní látky (např. faustovské téma nebo orfeovský mýtus), stupňovanou mírou výsměšného traktování tradičních hodnot, nespoutanou divadelní fantazií a přisvojením celého dekoračního a strojového vybavení vážné opery.
Již v sezoně 1753/54 uvedl v Divadle v Kotcích trilogii Bernardons Reise in die Hölle [Bernardonova cesta do pekel], Bernardons Reise aus der Hölle […cesta z pekel] a Bernardons Reise in sein Vaterland […cesta do vlasti], známou však jen z dobových cedulí a jejich otisků a ze zachovaných textů árií první, vídeňské verze této trilogie. Pražská cedule slibovala zcela nové dekorace a létací stroje a prohlašovala kus za korunu všech výpravných komedií. O jejím ději lze se dohadovat na základě předlohy, jíž byla o více než půl století starší Regnardova hra La descente de Mezzetin aux Enfers [Mezzetinův sestup do pekel].
Po návratu do Vídně 1754 K. úspěšně dovršil své dosavadní tvůrčí úsilí v tomto novém syntetickém komickém divadelním žánru, vyznačujícím se nyní i značným podílem zpěvních čísel (též ansámblových), vznikajících v kompoziční spolupráci s J. Haydnem, a nevázaným humorem, který mohl nabývat i silného sociálněkritického ostří. Při druhém pražském pobytu (od 1759) svůj repertoár udržoval v podstatě v dosavadní podobě, zákaz extemporování však obcházel vypisováním scénářů, takže několik kusů zůstalo zachováno v pražských tiscích (podobné postupy praktikoval i později, za posledního pobytu ve Vídni 1769–71). Přímo v Praze napsal K. burlesku Bernardon die Gouvernante (1761) a zahrál si v ní titulní ženskou roli. Hudbu k ní složil → F. X. Brixi. Satirická burleska Der Prahler ohne Geld [Náfuka bez peněz, 1761] vznikla na základě převzatého textu a roli Bernardona neobsahovala. Oba texty zachoval K. ve svém repertoáru i později. Ojedinělý tisk biblického dramatu z doby kolem 1760 Davids Vatter=Thränen Uber den Untergang seines Sohnes Absolons [Otcovské slzy Davidovy nad zkázou jeho syna Absolona], dedikovaný pražskému arcibiskupovi, svědčí o K. snaze zajistit si přízeň církevní vrchnosti, otevírající možnost výjimek ze zákazů představení v adventu a v postu. Z tehdejšího pražského repertoáru K. je dále znám z cedule titul Bernardon der Schatzgräber und Hannß Wurst das vermeinte Gespenst, die zwey ungeheuchelten Bluts-Freunde [Bernardon hledač pokladů a Hans Wurst domnělé strašidlo, dva upřímní přátelé na život a na smrt, 1760], o němž se však neví nic více, než že vyžadoval řadu převleků a byl předtím již hrán ve Vídni. V Praze byl K. po jistou dobu i impresáriem opery.
Byl vybaven pružnou postavou a kvalitním hlasovým fondem, který mu umožňoval zvládat zpěvní party od basu až po soprán. Zároveň byl velmi dobře vyškoleným tanečníkem a ovládal řadu jazyků. V převlecích udivoval dokonalou proměnlivostí. Ačkoli mu osvícenská kritika vytýkala, že komický účin jeho hry se opírá především o lascivní dvojsmysly, měla jeho komika mnohem širší rozsah. Vycházela přímo z dějových situací a dotýkala se nejen celé sféry každodenního života, ale i lidské komunikace s božstvy a s pekelnými mocnostmi. V rovině parodie strhával do komické polohy i nejvznešenější heroismus. Využíval tradiční zásoby komediálních improvizovaných výstupů (tzv. lazzi) i jazykové komiky, v níž nevybíravé dvojsmyslné narážky tvořily jen jeden z mnoha prvků.
Ve druhé polovině šedesátých let 18. stol. se K. jako dramatik odmlčel, pozvolna se přeorientoval na repertoár literárně fixovaných her a přibíral do svého ansámblu herce, kteří byli schopni deklamovat i klasicistické tragédie (→ S. Körnerová, → K. Wahr, → J. B. Bergobzoom, J. F. H. Brockmann, → R. Waitzhofer, F. L. Schröder). Za svého varšavského pobytu, kdy se stal opět ředitelem spravujícím i operu, však tento trend opustil ve prospěch svého dřívějšího repertoáru.
Pro dějiny pražského divadla je K. významný nejen tím, že toto město v předstihu před ostatní Evropou seznámil s dramaturgickými a scénografickými inovacemi v podobě bernardoniád, ale i tím, že se v jeho textech (např. ve hře Bernardons Ehe-stand [Bernardonovo manželství, 1758] objevovaly české písňové a textové vložky, což naznačovalo schůdnou cestu k průniku češtiny na profesionální jeviště. Několik titulů z jeho repertoáru přežívalo v Praze i Brně ještě za → J. J. Bruniana.
Edice
Teutsche Arien Welche auf dem Kayserlich- privilegirt- Wiennerischen Theatro in unterschiedlich producirten Comedien, dern Titul hier jedesmahl beygerucket, gesungen worden II, ed. M. Pirker, Prag–Leipzig 1929, č. 69, 70, 92, 118, 119 (texty hud. čísel); J. Kurtz: Der aufs neue begeisterte und belebte Bernardon, [Wien] b. d. (⇒ Die Maschinenkomödie 1935); Der neue krumme Teufel. Eine Opera comique von zwey Aufzügen, nebst einer Kinderpantomime, Betitult: Arlequin der neue Abgott Ram in America, [Wien] b. d. (⇒ Die Maschinenkomödie1935); Eine neue Tragödie, betitult: Bernardon Die Getreue Princessin Pumphia Und Hanns=Wurst Der tyrannische Tartar=Kulikan, Wien 1767, nově Princessin Pumphia, Wien 1883 (Wiener Neudrucke, 2).
Prameny a literatura
NA, fond ČG-Publ 1748–55, sign. B 11/2, kart. 286, 287 (povolení k produkcím); ÖStA, Allgemeines Verwaltungsarchiv, fond Hofkanzlei, sign. IV M 6: K 1365 (reakce Marie Terezie na sňatek K. dcery s hrabětem Bredou); AMP, rkp. 580, fol. 53; Sbírka listin papírových, sign. I-591/16, 54–56, 59, 73–80, 93, 94, 96; Österreichisches Theatermuseum Wien, sign. 626.110-A-Th.: Das Theater. Ein mermahlen Von dem berühmten Sigr. Carlo Goldoni Verfertigt=besonders sinnreich= Comisches Stück, aus dem Jtaliänischen desselben Ubersetzt, und Zur Vorstellung Für Allhiesige Wienerische Schau=Bühne Nach Möglichkeit eingerichtet Von J. A. D. S. [Joseph Anton de Salazar], Wien 1752 (exemplář s vlepeným obsazením, Bernardon – K.); tamtéž: cedule K. společnosti z Prešpurku 1764; cedule k představení Bernardons Reise in die Hölle, 1753 (dnes nezvěstná ⇒ Ueber das Prager Theater, Prag 1773, s. 14–16); nedatovaná [po 1757] a nelokalizovaná cedule Die erschröckliche und mit vielen Blut vergossene Weiber= und Buben=Bataille des Bernardons und Hanns-Wursts Oder Die schmertzliche Tragödie in einer Gesellschaft verliebter Narren (⇒ Weilen1899); GNM Nürnberg, Theaterzettelsammlung: pražská cedule Bernardon derSchatzgräber und Hannß Wurst das vermeinte Gespenst, die zwey ungeheuchelten Bluts-Freunde, 1760; Stadtbibliothek Nürnberg, sign. Nor. 1305. 2°, sign. Will VIII. 570c. 2° (též GNM Nürnberg, sign. L 1313w): soubor 49 cedulí K. společnosti z Norimberku 1766; Stadt- und Universitätsbibliothek Frankfurt a. M., Musik- und Theaterabteilung: sbírka divadelních cedulí – K. společnost ve Frankfurtu 1767/68 (s obsazením, ⇒ Meyer); ÖNB, cod. ms. 12708, č. 140, 143, 147–149, 151: Teutsche Arien Welche auf dem Kayserlich- privilegirt- Wiennerischen Theatro in unterschiedlich producirten Comedien, dern Titul hier jedesmahl beygerucket, gesungen worden, Dritter Theil; cod. ms. 12709, č. 205, 206: Teutsche Arien… Vierter Theil (pouze texty hud. čísel); tamtéž, Bildarchiv: F. Landerer, Joseph Felix Kurtz, mědirytina; K.-Bernardon jako voják, nesign. dřevoryt (⇒ Realis [G. Dützele von Coeckelberghe]: Curiositäten und Memorabilien Lexikon von Wien, Wien 1846); Wiener Stadt- und Landesbibliothek, sign. 22200 – [J. Kurtz]: Neue Arien, welche In der Comödie gesungen worden, Betitult: Bernardons Ehestand, Nebst einer Pantomimischen Vorstellung, Und einem Lust-Spiel Von denen Bernardonischen Kindern [Wien 1758]; NK, sign. 65 E 3907: Der Prahler ohne Geld, Prag 1761; Bernardon die Gouvernante. Ein gantz neues auf französische Art eingerichtetes Divertissement, welches in Singen und Tantzen bestehet, und erst kurtzlich auf Angebung des Impressarii durch ein Mitglied der Pragerischen Schaubühne in gebundenen Reden verfertiget worden. Zum erstenmahl aufgeführt in Prag den 28. Martii 1761. Unter der Direction von Joseph von Kurtz, Prag 1761 (tisk doložen, uložení neznámo, téměř shodný přetisk v SB Berlin, sign. Yp 5056: Ein neues Singspiel, Genannt: Bernardon Die versoffene Guvernante: Ein ganz neues auf Französische Art eingerichtetes Divertissement, welches In Singen und Tanzen bestehet, Und erst kürzlich Auf Angebung des Herrn Joseph von Kurtz, Durch ein Mitglied der Pragerischen Schaubühne In gebundener Rede verfertiget worden, b. m., b. d. ⇒ Meyer 2/XX, s. 112–115); Zámecká knihovna Křimice (fond spravuje NMk, oddělení zámeckých knihoven), sign. 3230: Davids Vatter-Thränen Uber den Untergang seines Sohnes Absolons [Praha asi 1760]; soupis K. tiskem vydaných dramatických textů ⇒ Birbaumer 1969, uložení dalších pramenů ⇒ Meyer 2/XV–XIX; XVII, s. 155, 165; XXI, s. 138n.; XXII, s. 69n., 325n.; XXIII, s. 82; tisky operních libret za Kurtzova ředitelství (⇒ Kneidl, ⇒ Meyer, ⇒ Sartori). • GTK 1776, s. 254n.; [I. de Luca]: Das gelehrte Oesterreich I, Wien 1778; F. A. Witz: Versuch einer Geschichte der theatralischen Vorstellungen in Augsburg, Augsburg [1876], s. 43, 140n.; Teuber I 1883, s. 217–251; T. Wiel: I Teatri Musicali Veneziani del Settecento, Venezia 1897, reprint Leipzig 1979, s. 244n., 248n.; A. v. Weilen: Geschichte des Wiener Theaterwesens (Die Theater Wiens I), Wien 1899, s. 140–170; F. Raab: J. J. F. K., genannt Bernardon, Frankfurt a. M. 1899; P. Legband: Münchener Bühne und Litteratur im achtzehnten Jahrhundert, München 1904, s. 140n.; Die Maschinenkomödie, ed. O. Rommel, Leipzig 1935 (Deutsche Literatur in Entwicklungsreihen, řada Barock, odd. Barocktradition auf dem österreichisch-bayrischen Volkstheater, 1); H. Matzner: Überprüfung der Materialien zur Biographie des J. F. von K., dis., Universität Wien 1937; Warszawski teatr Sułkowskich, dokumenty z lat 1774–1785, ed. M. Rulikowski–B. Król, Wrocław 1957; B. Król: J. K.-Bernardon in Warschau, Maske und Kothurn(Wien) 4, 1958, 142n.; G. Gugitz: Die Totenprotokolle der Stadt Wien als Quelle zur Wiener Theatergeschichte, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung 1953/54, Wien 1958, s. 129; U. Birbaumer: Das Werk des J. F. K.-Bernardon und seine szenische Realisierung I–II, Wien 1969; G. Zechmeister: Die Wiener Theater nächst der Burg und nächst dem Kärntnerthor von 1747 bis 1776, Wien 1971, s. 84–90, 103–146, 165–171, 314–317; J. Balvín: Totální divadlo – Bernardon, Vídeňské lidové divadlo od Hanswursta Stranitzkého k Nestroyovi, ed. J. Balvín–J. Pokorný–A. Scherl, Praha 1990, s. 17n.; J. Hyvnar: J. J. F. von K. zvaný Bernardon, Divadlo v Kotcích, ed. F.Černý, Praha 1992, s. 113n.; W. Herrmann: Hoftheater – Volkstheater – Nationaltheater, Frankfurt a. M. 1998, s. 143–163. • DČD I, EDS, Gallerie, Pies
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 331–335
