Pačová, Míla

Vlastím jménem Jaromíra. Narodila se na Smíchově do rodiny architekta Gustava Pače a Františky, rozené Mottlové. Měla bratra Harryho. Po střední škole studovala malířství na pařížské Académie de la Grande Chaumière a šest let v soukromé škole malíře a grafika F. Engelmüllera (před 1911). Později docházela též k sochaři J. Štursovi. Herectví se učila u K. Želenského a M. Hübnerové. Během své herecké kariéry se stále věnovala malířství, publikovala karikatury a kresby v tisku, ilustrovala knihy (např. Hlavatého Herecké vzpomínky či Zhorův Lichnický notýsek). V říjnu 1928 se vdala za právníka, váženého profesora a mecenáše umění Jana Krčmáře (1877–1950), který byl 1934–36 ministrem školství a národní osvěty. V obci Třemošnice, kde měla manželova rodina vilu, pořádala každoročně výstavu Malířské žně kraje pod Železnými horami, na které prezentovala i vlastní krajiny. 1912 přijala angažmá v Uranii, kde zůstala pět sezon, během nichž též vystupovala ve Švandově divadle. Po válce hrála s cestujícími společnostmi, vystupovala v kabaretu Červená sedma, stála u zrodu Komorního divadla v Mozarteu (1919), účinkovala na Revoluční scéně. 1921 nastoupila do angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech, kde setrvala do 1934. Poté přešla do Národního divadla, kde hrála do poloviny 50. let, kdy ukončila kariéru. Uplatnila se též v rozhlase a ve filmu. Pohřbena je na Vinohradském hřbitově.

Obsazována byla především v konverzačních hrách a salonních dramatech; směřovala od mladých naivek a milovnic k rolím osudových milenek, vášnivých žen, salonních dam a koket. S pozoruhodnou všestranností dokázala spolehlivě vykreslit rozličné charaktery detailní mimikou, specifickými gesty i zabarvením hlasu. V komických polohách uměla přinést výstižnou karikaturu. Hereckým stylem stála mezi náladotvorným prožitkem a expresí výrazu: zprostředkovala vhled do vnitřně složité postavy, zároveň ale v některých figurách stavěla na vnější charakterizaci daného typu či povahy.

Výrazný zjev, v mladším věku mírně exotický, živý ženský temperament a jemnost v gestech a v mimice dělaly z P. nepřehlédnutelnou herečku. Nuance výrazu dotvářely především její oči a obočí zpravidla zvýrazněné silným líčením. K charakterizaci používala též práci s hlasem: rychlé promluvy vyhrocené do hraničních výšek střídal melodický rytmus hlasu s pauzami a zpomalovanými délkami, příznačnými pro salonní rozvláčnost. Elegantní pohyb a vzpřímené držení těla uměla podlomit a nakrčit u venkovských hrdinek či neomalených ženských charakterů. Suverénní v žánru salonních her a komedií, ztvárňovala P. se silným účinkem i vážné postavy v realistických dramatech.

Její první profesionální vystoupení v Kvapilově Princezně Pampelišce (1911) v Uranii se setkalo s přívětivým ohlasem. Dlouhovlasá dívka ladného pohybu se snivě zahleděným pohledem budila naději pro obor milovnic i klasických tragédek. Brzy se ale ukázalo, že podstata jejího herectví je jinde. Když jí 1912 V. Štech nabídl v Uranii angažmá, stala se okamžitě lákadlem lidového publika předměstské scény. Ve veselohrách a lehčích kusech, které tvořily nosnou dramaturgickou linku Štechovy Uranie, hrála mladistvé milovnice; úspěchy sklízela také ve francouzských konverzačních hrách a anglické dramatice. Jednou z P. nejvýraznějších rolí byla rázná Kateřina z Shakespearova Zkrocení zlé ženy a titulní postava z Wildeovy salonní hry Vějíř Lady Windermerové. S úspěchem vystoupila i v několika realistických dramatech: titulní roli Maryši, kterou později ztvárnila také v Městském divadle na Královských Vinohradech a v Národním divadle, založila jako tvrdou, prudkou ženu s okamžiky silných citových pohnutí a se záblesky jemnosti. Později na první scéně postavu vystavěla v tradici psychologické studie duše vražedkyně a nešťastné ženy s vroucím procítěním jejího utrpení.

Během působení na dalších divadelních scénách stále více upevňovala suverenitu v konverzačních a salonních hrách. Proměnila však i nečetné příležitosti v moderním repertoáru: v Komorním divadle ohromila titulní rolí Strindbergovy Slečny Julie, kterou představila 1919 v české premiéře jako vášnivý ženský typ se složitější, trpitelskou povahou. Na úspěch Slečny Julie navázala později ve vinohradském divadle Ibsenovou Heddou Gablerovou (1927) a dalšími Strindbergovými hrdinkami s komplikovaným vnitřním životem a temnější povahou: Teklou z tragikomických Věřitelů (1925) a Laurou z truchlohry Otec (1928). V obou případech se dobrala neobyčejného prolnutí svého temperamentního naturelu a skryté trýzně postavy. Přestože byla v Městském divadle na Královských Vinohradech na počátku angažmá (1921) obsazována do oboru milovnic a uplatňovala se převážně ve veseloherním repertoáru, její všestrannost ji záhy i tam přivedla k rolím v realistických dramatech a salonních hrách, které napříště zůstaly její nejvlastnější polohou. Tu převzal i film, v němž se výrazněji prosadila v pozdějším věku. Jedinečnou rolí z počátku hereččina působení na vinohradské scéně byl Puk v Kvapilově režii Shakespearova Večera tříkrálového (1923); v jednoduchém světlém kostýmu s nabíranými nohavicemi a jemným kožíškem kolem krku předvedla bujného lesního raracha s poťouchlým pohledem, překypujícím veselím. Ke klíčovým úlohám P. na Vinohradech patřila Anča z Langerovy Periférie (1925), kde po boku Z. Štěpánka potvrdila nevšední temperament a dovednost propojit živelnost s utrpením. Trpící hrdinky-milovnice jí přinesly Borovy dramatizace románů F. M. Dostojevského, z českých dramat kritika oceňovala Klytaimnéstru z Dvořákovy Nové Orestey (1929) a Elinu z Čapkovy Věci Makropulos (1932).

Nástup P. do Národního divadla (1934) provázela tiskem šířená fáma o údajných zákulisních krocích hereččina manžela – tehdejšího ministra školství a národní osvěty. V novém angažmá dostala několik hlavních rolí (kněžna z Jiráskovy Lucerny, Olga Pavlovna Gurmyžská z Ostrovského Lesa, Kitty Warrenová z Shawovy Živnosti paní Warrenové), posléze se stala spolehlivou, technicky vyspělou představitelkou vedlejších a epizodních úloh: hysterických dámiček, upovídaných a neodolatelných koket, energických manželek i venkovských žen. Potvrdila v nich mimořádný herecký rozsah: kurážnou komornou Cléanthis z Molièrova Amfitryonu sehrála jako rozšafnou trhovkyni, Kartářku z komedie Jen o chlup J. Wildera podala se silně exponovaným hlasovým projevem jako uhrančivou ženu, upadající spolu se svou profesí. V Klímově Ohnivé hranici ztvárnila v režii A. Radoka alkoholičku Královou, elegantní dámu s přídechem hysterie a odpudivými náznaky vadnoucího ženství a falše. Ženskou vroucnost přinesla v Pulcheriji Alexandrovně v Borově dramatizaci Dostojevského Zločinu a trestu. Nejsilnější zůstala i v Národním divadle v úlohách elegantních dam se všemi jejich typickými vlastnostmi: vynikla zejména v uhlazené, koketní Krické v Gončarově Strži a jako Josefína ze Zámku Miyajima, v níž stvořila trefnou karikaturu salonních dam – s unavující marnivostí a směšnou naivitou. Na sklonku kariéry dostala titulní roli (v alternaci s O. Scheinpflugovou) v Shawově Živnosti paní Warrenové, jež dosáhla 105 repríz. Titulní role z Morálky paní Dulské G. Zapolské a Lady Markbyová z Wildeova Ideálního manžela uzavřely příležitosti pro ústřední herecký typ P.; následovaly stařenky a matky (Anfisa z Čechovových Tří sester či Strouhalka z Maryši).

Role

Lidové divadlo Urania

Princezna Pampeliška (J. Kvapil: Princezna Pampeliška) – j. h., 1911; Maryša (A. a V. Mrštíkové: Maryša), Kněžna (A. Jirásek: Lucerna) – 1912; Marchesa Gennara di Sansavelli (F. de Schönthan – F. Koppel-Ellfeld: Svatba v Kani Galilejské), Generálka (H. Bahr: Pavouk), Lady Windermerová (O. Wilde: Vějíř lady Windermerové), Hýrová (T. Červenková: Hřích paní Hýrové), Lenora (H. Sudermann: Čest) – 1915; Charlotta (Battaille: Skandál), Markýza (A. du Gobineau: Renaissance) – 1916; Porcie, Nerissa (W. Shakespeare: Kupec benátský) – 1917; Mína (J. Hilbert: Vina), Božena, matka (F. X. Svoboda: Směry života), Máňa, Růženka (Kunětická: Cop) – 1918; Anička (Anzengruber: Farář v Podlesí); [Benjamine] (P. Gavault: Čokoládová princezna); Kateřina (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy).

Komorní divadlo (Mozarteum)

Slečna Julie (A. Strindberg: Slečna Julie), ? (P. Egge: Pozemská touha slečny z fary) – 1919.

Červená sedma

Mrtvá (A. Dvořák: Mrtvá) – kolem 1919.

Beseda „Tyl“ (v divadle u Deutschů v Libni)

Emilie (W. Shakespeare: Othello) – 1920.

Revoluční scéna

Marie (G. Büchner: Vojcek) – 1920.

Městské divadlo na Královských Vinohradech

Cizí dáma (J. Štolba: Mořská panna) – j. h., 1915; Ariel (W. Shakespeare: Bouře), Máňa Cihlářová (V. Mixa: Kdo vydělá?) – j. h., 1920; Lavinie (J. Zeyer: Stará historie), Katy (E. Pauk: Císař pán) – 1921; Růžena Pavlátová (F. Šrámek: Měsíc nad řekou), Jakubka (Molière: Lékařem proti své vůli), Dorimena (Molière: Vynucený sňatek), Emilia Marty (K. Čapek: Věc Makropulos), Katuše (Molière: Křehotinky), Žanka (M. A. Šimáček: Jiný vzduch), Marie (W. Shakespeare: Večer tříkrálový), Doňa Laura (T. de Molina: Don Gil), Marie Claire (P. Frondaie: Montmartre), Ruzja (A. S. Puškin: Boris Godunov) – 1922; Puk (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské), Francina (E. Bourdet: V pravou chvíli), Lidka (F. X. Svoboda: Ořechy), Ranka (P. Petrovič: Uzel), Dine (I. Vojnovič: Maškaráda v podkroví), Paní Mary (B. Winawer: Kniha Jobova) – 1923; Anka (V. Mixa: Proud), Jessika (W. Shakespeare: Kupec benátský), Dorotka (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Královna (H. Mann: Madame Legros), Paní Karenová (K. Hamsun: Hra života), Fínka (L. Bubelová: Fínka doktorova), Hedvika (R. J. Joung: Muž z loterie), Paní Rémy (J. Romains: Knock aneb Triumf medicíny), Zpěvačka (R. di San Secondo: Ó loutky, jaká vášeň!), Pepa (E. Pailleron: Myška), Zámečnice (N. V. Gogol: Revisor) – 1924; Anna (F. Langer: Periférie), Paní Stibie (P. Wolff – H. Duvernois: …a potom láska), Sestřenice (J. Žuk [J. E. Port]: Mez), Liseta (J. F. Legnard: Milostná bláznovství), Tekla (A. Strindberg: Věřitelé) – 1925; Dorothy (F. Šrámek: Ostrov veliké lásky), Rosalina (W. Shakespeare: Lásky lichá lest), Mája Zemanová (J. Kvapil: Oblaka), Lysistrata (Aristofanés: Lysistrata), Lola (S. Krzywoszewski: Pan ministr), Anežka Salmová (F. Werfel: Juarez a Maximiliana), Lady Hertwellová (F. Beaumont: Zkrocení zlého muže); Lia (A. Dvořák: Lvice), Maryša (A. a V. Mrštíkovi: Maryša) – 1926; Viriněja (L. N. Sejfullinová: Viriněja), Anna (K. Čapek-Chod: Básníkova nevěsta), Božena (L. Novák: Svědomí), Canina (B. Jonson: Lišák), Hedda Gablerová (H. Ibsen: Hedda Gablerová), Dolores, Dulcinea (V. Dyk: Zmoudření dona Quijota) – 1927; Zuzana (A. Dvořák: Kalich), Zuzana lazebnice (A. Dvořák: Král Václav IV.), Monika (H. R. Lenormand: Jed v krvi), Laura (A. Strindberg: Otec), Myrina (N. Coward: Anglická sobota), Fanča Semerádová (E. Konrád: Olbřím), Cikánka Máša (L. N. Tolstoj: Živá mrtvola) – 1928; Tereza (F. Langer: Obrácení Ferdyše Pištory), Magdalena (P. Géraldy – R. Spitzer: Lovec srdcí), Klytaimnéstra (A. Dvořák: Nová Oresteia), Anna Petrovna (A. P. Čechov: Člověk Platonov), Judita (R. Krupička: Vršovci) – 1929; Arnoštka (F. Bruckner: Zločinci), Kvačková (V. Štech: Třetí zvonění), Sande (M. Archand: Dostaveníčko) – 1930; Grušenka (F. M. Dostojevskij, dram. J. Bor: Bratři Karamazovi), Barešová (T. Š. Kozák: Sedlák Šolta), Hana Schabová (G. Hauptmann: Forman Henčl), Kamila (J. K. Tyl: Masopust), Nasťa (M. Gorkij: Na dně) – 1931; Lola (B. Lovrić: Láska v přístavu), Princezna Katka, Maham, Num (H-R. Lenormand: Asie), Alice Calcoissová (J. Deval: Slečna vychovatelka), Hermína (L. Blatný: Smrt na prodej), Leticie (E. J. Mayer: Děti temnoty), Barešová (T. Š. Kozák: Sedlák Štola), Nina-Karla (B. Frank: Nina), Emilia Marty (K. Čapek: Věc Makropulos), Maya (S. Gantillon: Maya) – 1932; Mary (L. Bubelová: Služka), Fany Maubertová (S. Passeur: Neřestná žena) – 1933; Natasja Filipovna (F. M. Dostojevskij, dram. J. Bor: Idiot) – 1934.

Komorní divadlo (scéna Městského divadla na Král. Vinohradech)
Eleonora (F. Wedekind: Zámek Wetterstein) – 1929; Kateřina Vidalová (L. Verneuil: Milenec paní Vidalové) – 1930; Paní Kalafová (V. Cach: Paní Kalafová) – 1953.

Městské divadlo v Plzni

? (P. Geraldy: Lovec srdcí) – j. h., 1930.

Ochotnický spolek Hanka

Maryša (A. V. Mrštíkovi: Maryša) – j. h., 1933.

Národní divadlo moravskoslezské

Fany Maubertová (S. Passeur: Neřestná žena) – j. h., 1934; Ethel Westcourtová (E. Goulding – E. Selwyn: Mamá tančí) – j. h., 1935.

Národní divadlo

Růžena Volfová (V. Štěch: David a Goliáš) – j. h., 1915; Luďa Berotonová (V. Skoch: Naše babička), Jenny (W. S. Gilbert: Pokračování) – j. h., 1916; Maryša (A. a V. Mrštíkovi: Maryša) – j. h., 1933; Ginevra (L. Pirandello: Člověk ani neví jak), Teta Cilly (J. Hilbert: Michael) – 1934; Marie Antoinetta (J. Götzová: Marie Antoinetta), Mladá kněžna (A. Jirásek: Lucerna), Ethel Westcourtová (E. Goulding – E. Selwyn: Mamá tančí), Melanie (E. Bourdet: Časy se mění), Hraběnka z Eguzonu (G. A. de Caillavet – R. de Flers – E. Rey: Rozkošná příhoda), Alžběta Tudorovna (M. Anderson: Marie Skotská), Lízaňka (A. S. Gribojedov: Hoře z rozumu) – 1935; Sarah (G. Jenningsová: Trampoty s rodinou), Valentina Salvatová (D. Amiel: Rozkvetlá), Chvojková (I. Stodola: Bankovní dům), Antonie (R. Aubert: Hubená léta), Tereza Cracorolová (H. Jeanson: Čestné slovo), Fran (S. Howard – S. Lewis: Továrník Dodsworth) – 1936; Zoja Trahanacheová (I. L. Caragiale: Ztracený dopis), Paní Kirbyová (M. Hart – G. S. Kaufman: Vždyť jsme jednou na světě), Anna Rybová (F. Tetauer: Svět, který stvoříš), Klára (S. Pugliese: Hrdina proti své vůli) – 1937; Agathe (J. Giraudoux: Nová Elektra), Marie Šumbalová (L. Stroupežnický: Naši furianti), Ludmila z Vřesovic (L. Stroupežnický: Mikuláš Dačický z Heslova), Roubínková (A. Jirásek: M. D. Rettigová) – 1938; Olga Pavlovna Gurmyžská (A. N. Ostrovskij: Les), Nasťa (R. Jesenská: Kouzelný darebák), Matylda (F. X. Svoboda: Čekanky), Dlouhá (V. Štech: Habada a Jordán), Zrzavá (L. N. Tolstoj, dram. J. Bor: Vzkříšení), Baba (J. Mahen: Janošík), Cléanthis (Molière: Amfitryon), Marta (J. W. Goethe: Faust, I. díl) – 1939; Matka (R. Billinger: Noc běsů), Paní Sörbyová (H. Ibsen: Divoká kachna), Margreta (A. Jirásek: Kolébka), Paní Maretová (A. Gehri: Šesté poschodí), Polina Karpovna Krická (I. A. Gončarov, dram J. Bor: Strž), Lady Sneerwellová (R. B. Sheridan: Škola pomluv), Tony (G. Gutherz: Makartova kytice), Magdalena Fejfarová (V. Wener: Červený mlýn) – 1940; Žena Poltnerova (L. Anzengruber: Zlé svědomí), Pulcherija Alexandrovna (F. M. Dostojevskij, dram. J. Bor: Zločin a trest), Paní Heroutová (F. Procházka: Večerní návštěva), Anna (J. Grmela: Dědictví), Paní Ragnhild (H. Ibsen: Nápadníci trůnu) – 1941; Marta (H. M. Wuolijokiová: Chléb na Niskavuori), Františka (G. Forzano: Průvan), Nille (L. Holberg: Spáč), Klarissa (J. Székelyová: Komorní hudba) – 1942; Agata (T. Š. Kozák: Až pokvete hořec), Tognina (C. Goldoni: Loď na Smyrny), Marie Šumbalová (L. Stroupežnický: Naši furianti), Lízalka (A. a V. Mrštíkovi: Maryša), Stará Klehnová (E. Weissenbornová: Linna Nordmannová), Kordula (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Paní Rejna (M. Hlávka: Kavalír Páně) – 1943; Paní Pernellová (Molière: Tartuffe), Josefína (O. Barényiová: Zámek Miyajima), Eurykleia (S. Lom: Člověk Odysseus) – 1944; Klásková (A. Jirásek: Lucerna), Háta (J. K. Tyl: Jan Hus), Tekla Ivanovna (N. V. Gogol: Ženitba) – 1945; Paní Eynsford Hillová (G. B. Shaw: Pygmalion), Paní Tardová (J. Anouilh: Kruté štěstí), Vyděšená dáma (N. F. Pogodin: Kremelský orloj), Irma Pištorová (F. Langer: Obrácení Ferdyše Pištory), Chrobačka (J. a K. Čapkovi: Ze života hmyzu), Rutarka (M. Bor: Noc v Hlubokém) – 1946; Kartářka (T. Wilder, úpr. J. Voskovec: Jen o chlup…), Isabelina matka (J. Anouilh: Pozvání na zámek), Ohnmachtova žena (F. Peroutka: Oblak a valčík), Květinářka (A. Pacovská: Milovaný majetek), Anna Nikolajevna (L M. Leonov: Vpád) – 1947; Anna Andrejevna (N. V. Gogol: Revisor), Tonca (M. Stehlík: Loď dobré naděje), Lízalka (A. a V. Mrštíkovi: Maryša) – 1948; Králová (J. Klíma: Ohnivá hranice), Bába šenkýřka (J. Mahen: Janošík), Akulina Ivanovna (M. Gorkij: Maloměšťáci), Anna Antonovna Atujeva (A. V. Suchovo-Kobylin: Svatba Krečinského), Paní Kitty Warrenová (G. B. Shaw: Živnost paní Warrenové), Kodešová (A. Zápotocký: Vstanou noví bojovníci), Frosina (Molière: Lakomec) – 1949; Baronka z Hloupětína (Molière: Chudák manžel) – 1951; Jelena Gornostajevová (K. A. Treňov: Ljubov Jarová) – 1952; Mara (J. Gregor-Tajovský: Statky-zmatky) – 1953; Paní Dulská (G. Zapolska: Morálka paní Dulské), Lady Markbyová (O. Wilde: Ideální manžel) – 1954; Anfisa (A. P. Čechov: Tři sestry) – 1955; Glafira Firsovna (A. N. Ostrovskij: Poslední oběť), Strouhalka (A. a Vilém Mrštíkovi: Maryša) – 1956.

Teatralia

Drahé vzpomínání, Příloha „Večera“ k číslu 26, 29. 1. 1924; Žena v hledišti a na jevišti, Ženský obzor 29, 1929, č. 8–9, s. 116–118; Přípitek vzpomínce, in Lidové divadlo Uranie v sedmé části Prahy k oslavě 25 výročí své činnosti. 1903–1928, Praha 1929, s. 7, 23; Starožitné hodiny, Lidové noviny 29. 7. 1940 → Český herec: sborník Svazu českého herectva 1909-1939, Praha 1940, s. 152–153.

Prameny

DoNM: pozůstalost M. P., přír. č. 40/59.

Archiv ND: personální složka M. P., sign. P 210.

Archiv ND: Soupis rolí, [online, cit. 1. 11. 2018] URL: http://archiv.narodni-divadlo.cz/default.aspx?jz=cs&dk=Umelec.aspx&ju=3115&sz=0&abc=P&pn=356affcc-f301-3000-85ff-c11223344aaa

Hlasový záznam: Míla Pačová, in Ač zemřeli, ještě mluví IV., Supraphon 2016, CD (1:35:40).

Literatura

ow: Slečna M. P., Zajímavé noviny 4, 1913, č. 35, s. 417 ● ref. Mája Zemanová, Oblaka: K. Engelmüller, Národní politika 22. 4. 1926; vr, Právo lidu 22. 4. 1926; jv, České slovo 22. 4. 1926 ● FR [J. Frejka]: M. P. jako Hedda Gablerová, Národní osvobození 28. 9. 1927; Ot. F. [O. Fischer]: Žaluji!, Právo lidu 29. 4. 1928 [Laura, Otec]; J. Götzová: Profily českých herců, Praha 1931, s. 53, 79–82; Čtvrtstoletí Městského divadla na Král. Vinohradech: 1907–1932: jubilejní sborník, Praha 1932, s. [56c]; J. Š.: Regenerace dnešního divadla, Modrá revue I, 1932, č. 9, s. 137–140; drko: M. P. v Ostravě, České slovo 11. 11. 1934 [Fany Maubertová, Neřestná žena]; nesign.: Pí Krčmářová-Pačová, Eva 6, 1934, č. 19, s. 8–9; nesign.: Umění masky, tamtéž 7, 1935, č. 14, s. 29; V. Štech: Džungle literární a divadelní, Praha [1938], s. 316; B. Veselá: České herečky v současnosti, in sb. Žena v českém umění dramatickém, Praha 1940, s. 176 ● ref. Pulcherija Alexandrovna, Zločin a trest: V. R., Národní střed 9. 4. 1941; A. M. Brousil, Venkov 13. 4. 1941 ● jtg [J. Träger], Svobodné slovo 13. 11. 1945 [Tekla Ivanovna, Ženitba]; jtg [J. Träger], Práce 18. 6. 1947 [Kartářka, Jen o chlup]; K. Milotová: M. P., tamtéž 31. 8. 1947 ● ref. tit., Živnost paní Warrenové: mac, Lidové noviny 19. 5. 1950; jtg [J. Träger], Práce 24. 6. 1950 ● ref. Josefína, Zámek Miyajima: ej., Národní politika 31. 5. 1944; iwg, České slovo 31. 5. 1944; J. H., Lidové noviny 31. 5. 1944; J. Sajíc, Lidové listy 31. 5. 1944; p., Národní práce 31. 5. 1944 ● ref. Králová, Ohnivá hranice: bs, Lidová demokracie 20. 1. 1949; E. Janský, Zemědělské noviny 20. 1. 1949; jtg [J. Träger], Práce 20. 1. 1949; L. Fikar, Mladá fronta 23. 1. 1949 ● H. M.: Lidská a divadelní osobnost M. P., Křesťanská žena 4, 1951, č. 27, s. 10; Český tragéd Eduard Vojan, usp. V. Müller, Praha 1953, s. 42; F. Černý, Práce 23. 6. 1954 [Lady Markbyová, Ideální manžel]; A. Chaloupka: M. P. vstupuje na Národní divadlo, Salon 13, 1934, č. 10, s. 22–23; nesign.: Říkala mi nápověda, Vlajka 30. 8. 1948; nesign.: Skizza portrétu M. P., Ochotnické divadlo 2, 1956, č. 11, s. 251 ● nekrology: nesign., Večerní Praha 21. 3. 1957; nesign., Rudé právo 22. 3. 1957; vi, Lidová demokracie 22. 3. 1957; J. Träger, Svobodné slovo 24. 3. 1957; blk, Mladá fronta 22. 3. 1957; nesign., Práce 26. 3. 1957; V. Müller, Divadlo 8, 1957, č. 5, s. 434–435 ● J. Červený: Červená sedma, Praha 1959, s. 7, 188, 207–209; J. M. Gottlieb: Jednou za život, Praha 1960, s. 87; V. Müller: O „vetché učitelce“, Lidová demokracie 18. 3. 1972; L. Pešek: Tvář bez masky, Praha 1977, s. [128c]; J. Kazda – J. Kotek: Smích Červené sedmy: ze zlaté doby českého kabaretu 1910–1922, Praha 1981, s. 229; DČD IV; I. Richter: Šest desetiletí s rozhlasem, Lidová demokracie 13. 5. 1983 [M. P. mezi prvními účinkujícími v Čs. rozhlase]; V. Hlavatý: Monology herce z Vinohrad, Praha 1984, s. 93; L. Klosová: Život za divadlo, Praha 1986, s. 92, 119, 132, 179; J. Svoboda: Vzpomínka na M. P., Lidové demokracie 7. 4. 1987; E. Škeříková: Zasloužilá umělkyně M. P. Hluboká tůň citu, Naše rodina 8. 4. 1987 [Mládí M. P. a vztah k J. Štursovi]; A. Štěrbová: Počátky rozhlasové reprodukce, in Neviditelné herectví, Praha 1988, s. 54; J. Kolář: Zapomenuté hvězdy (III.). Trpitelka s bystrýma očima, Právo lidu 27. 8. 1991; J. Steimarová: Život plný kotrmelců, Praha 1995, s. 61; R. Žaludová: Herci malují, Praha 1999, s. [8]; J. Černý: Jiřina Štěpničková, Praha 1999, s. 67–69; J. Žák: Divadlo na Vinohradech 1907–2007. Vinohradský příběh, Praha 2007, s. 179; Z. Sílová: Divadlo na Vinohradech 1907–2007. Vinohradský ansámbl, Praha 2007, s. 25, 26, 31, 33, 35, 38, 43; J. Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce, Praha 2007, s. 81, 111, 156, 211, 334, 412, 495; J. Kuklík: Profesor Jan Krčmář: pozapomenutá osobnost pražské civilistiky, Praha 2008, s. 97, 98, 100; M. Košťálová: Nejobávanější konkurentka M. P.-Krčmářová, Průšvihy Zdeňky Baldové, Praha 2012, s. 66–73.

EDS, Fikejz II, Malá československá encyklopedie 4, NDp

Vznik: 2018