Příjmení psáno též jako Cohn, Konn, Kuhn, Kuhon, Kuohn, Köhm. – Podle zprávy o K. působení v Drážďanech 1736, v níž je zmiňována jeho úspěšná jednatřicetiletá praxe, se počátek K. kariéry datuje do 1705. Na kolokviu lékařské fakulty v Ingolstadtu obstál ve zkoušce 19. 5. 1724. První záznam o jeho působení (osvědčení magistrátu za dobré chování) pochází z Kolína nad Rýnem, kde měl 1725 „auf dem Heumarkt“ společný stánek s operatérem J. Ch. Hueberem, 1733 byl v Solothurnu se stejným společníkem podezříván z předražování služeb pro chudé pacienty a bylo mu zakázáno hrát večer po šesté hodině; znovu se objevil také v Kolíně nad Rýnem. Císař Karel VI. vystavil pro K. ve Vídni privilegium (13. 8. 1735), které ho v následujících deseti letech opravňovalo vykonávat na celém území římskoněmecké říše profesi „polního lékaře a privilegovaného operatéra jeho císařského majestátu“ a vystupovat se svými sluhy, koňmi a vozy na trzích všeho druhu i mimo ně, v domech i na volných prostranstvích, o nedělích a svátcích, stejně jako ve všedních dnech. S pomocí správních úřadů se tak mohl bránit proti konkurenci pokoutních lékařů. Ten, kdo by narušil zmíněné K. výsady, musel počítat s potrestáním. Privilegium osvědčilo svoji působnost o dva měsíce později v Praze, kde na sebe upozornil mj. i ohlášením bohatě livrejovaných mouřenínů, hajduků a běžců. S podobnou „velkou“ společností a družinou asi dvaceti livrejovaných sloužících si vysloužil pozornost také v Drážďanech. V září 1736 tu dal vybudovat velké divadlo, kde po několik týdnů veřejně vystupoval každé odpoledne a kde se „každý večer na závěr za plného osvětlení hrály veselé komedie a pěkné tragédie před mnoha tisíci diváky“. Bezprostředně potom se jedenáct dnů zdržoval v Lipsku na Michalském veletrhu. Z městských účtů vyplývá, že byl zařazen do druhé nejvyšší třídy dávek – platil dvanáct grošů denně za místo a koncesi. Další zpráva z trhu ve slezské Vratislavi v listopadu 1739 naznačuje, že se tam K. se svými dvaceti sloužícími a třinácti koňmi předváděl s ještě větší nádherou než v Praze a v Drážďanech. Na místo přijížděl vždy ve voze, on i všechny ženy v jeho průvodu každý den v nových drahocenných kostýmech a služebnictvo ustrojeno v červenožlutých livrejích zdobených stříbrem. Doprovod tvořili „veselí a šikovní lidé“ (hajduci, lokajové a vzdělaný mouřenín), kteří pak vystupovali na speciálně postaveném jevišti, hráli na různé nástroje příjemnou hudbu a zejména prováděli pěkné hry. Vystupovali i provazochodci, akrobaté a mouřenín. Denně se shromažďovalo neuvěřitelné množství diváků a úspěch byl téměř všeobecný.
Další zprávy o K. aktivitách se objevují až po čtyřech letech od zmíněných úspěchů v Čechách, Sasku a Slezsku a pocházejí všechny ze Švýcarska. Počátkem července 1743 K. konkuroval tureckému operatérovi jménem C. Mary v Badenu, kde byli oba policejně vyzváni, aby zanechali nepřístojného hraní o nedělích. V Lucernu bylo K. povoleno prodávat medikamenty a hrát o masopustu „počestné divadlo“ (13. 1. 1744). V Solothurnu žádal 30. 12. 1744 o povolení vystupovat v kavárně, od počátku 1745 tu deset týdnů působil jako operatér a herec a 17. 3. 1745 obdržel od městského písaře osvědčení o bezúhonném chování. Uznání si vysloužil nejen za své lékařské výkony, ale i za divadelní představení, neboť na nich nebylo shledáno nic pohoršlivého. Poslední zpráva o K. pochází z Curychu, kde byla jeho žádost 1746, jeden rok po skončení platnosti císařského privilegia, zamítnuta.
K. osobnost je z hlediska divadelní historiografie pozoruhodná nejen proto, že patřil k putujícím ranhojičům 18. stol., kteří kombinovali lékařskou praxi s divadelními produkcemi, nýbrž i proto, že v rámci této činnosti místo obvyklých doher (Nachspiel) uváděl „řádné hry“ (ordentliche Comoedien). Kontroverze s konkurenty a správními orgány, která se z toho vyvinula, vstoupila 1735 do dějin pražského divadla jako spor o „mravně obrozené divadlo“, jenž se odehrál mimo dosah současně probíhající lipské divadelní reformy. Události z Prahy ukazují, jak K. uměl svého privilegia využívat, když na podzim 1735 svým úspěšným vystupováním způsobil značné obtíže principálovi → F. Kurtzovi, který se pokoušel o obranu několikerým podáním na místodržitelství a arcibiskupskou konsistoř, v němž vyslovil své morální a věroučné pochybnosti o K. podniku a svůj základní důvod k obavám, očekávanou finanční ztrátu, pouze naznačil. Kurtzovy stížnosti vyvolaly horečnou úřední aktivitu a kompetenční spory mezi lokálními a regionálními úřady. Jako zvláště podivné bylo shledáno to, že K. své lékařské aktivity nedoprovází pouze obvyklými dohrami, ale že hraje řádné hry, které obsahují pohoršlivé necudné vtipy, což K. s poukazem na přítomné svědky okamžitě odmítl. Ve věci ostatních námitek, které napadaly to, ve kterých dnech a v které denní či noční době své produkce provádí, se odvolával na své privilegium. S jeho pomocí byl K. schopen místní úřady přesvědčit a svému protivníkovi nahnat strach, aniž se s ním musel osobně utkat. Kurtzovi bylo úředně zakázáno, aby jako „neprivilegovaný“ Hanswurst vystupoval proti privilegovanému lékaři. Finanční nouze ovšem v listopadu 1735 donutila Kurtze k dalším dvěma podáním, v nichž opustil úkryt moralizujících obvinění, bez obalu vylíčil krizový stav svého podniku a dovolával se soucitu. Pražská kontroverze odezněla v adventu 1735 bez následků. Její zahájení, formulované zpočátku jako tažení proti pohoršlivým oplzlým vtipům, bylo konkurenčním atakem na úrovni doby. Stejnou floskuli jako respektovaný nárok prosadil už J. Ch. Gottsched 1729 a 1732 a principálka F. C. Neuberová 1734 a 1735 proti svému rivalovi → J. F. Müllerovi.
Prameny a literatura
NA, fond SM, sign. T 61/1, fol. 49–76 (1735); Stadtarchiv Leipzig, Stadtkassenrechnungen: poplatky za koncesi 1723–50; Staatsarchiv Solothurn, Ratsmanuale 1733, s. 10n., 28, 37; 1744, s. 1485; 1745, s. 81, 335; Copeyenbuch 1745, s. 68n., ⇒ Hulfeld 2000. • Kern Dreßdnischer Merkwürdigkeiten, Dresden 1736, s.71; Schlesischer Nouvellen-Courir, Wrocław 1739, č. 188; F. J. Frh. v. Reden-Esbeck: Caroline Neuber und ihre Zeitgenossen. Ein Beitrag zur deutschen Kultur- und Theatergeschichte, Leipzig 1881, reprint tamtéž 1985, s. 140; Teuber I 1883, s. 148–156; M. Jacob: Kölner Theater im XVII. Jahrhundert bis zum Ende der reichsstädtischen Zeit (1700–94), Emsdetten 1938, s. 22; M. Fehr: Die wandernden Theatertruppen in der Schweiz, Einsiedeln 1949 (Jahrbuch der Schweizerischen Gesellschaft für Theaterkultur 18, 1948), s. 123n.; B. Rudin–M. Schulz: Friederike Caroline Neuber – Das Lebenswerk der Bühnenreformerin I, Reichenbach i. V. 1997, s. 79; A. Scherl: Berufstheater in Prag 1680–1739, Wien 1999, s. 133, 136, 214; S. Hulfeld: Zähmung der Masken, Wahrung der Gesichter – Theater und Theatralität in Solothurn 1700–1798, Zürich 2000, s. 94n., 124n.; H. Flechsig: Unterwegs zwischen Prag und Leipzig, Deutschsprachiges Theater in Prag, ed. A. Jakubcová–J. Ludvová–V. Maidl, Prag 2001, s. 158, 169; S. Oettermann: databáze údajů a literatury k událostem v Badenu, Vratislavi, Drážďanech, Kolíně nad Rýnem a Curychu, Gerolzhofen 2001 (v majetku autora). • DČD I
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 289–290
