K. byl synem vídeňského obchodníka s vínem, učil se ve Vídni zlatnictví a měl nastoupit místo v mnichovském dvorním kabinetu rytin. Cestou do Mnichova však vstoupil v Linci 1753 do cestující herecké společnosti A. J. Brennera. Od něho přešel do Ansbachu k J. G. Uslerovi. V jeho společnosti setrval až do Velikonoc 1756, kdy nastoupil v Mnichově u → F. Kurtze. Oženil se s jeho dcerou Edmundou a 1756 mu v Brně Kurtz svou společnost předal. K. se s ní představil 1. 11. 1756 jako samostatný principál v ruském Petrohradu. Jeho další itinerář je neznámý až do 1760, kdy se mu ve Štýrském Hradci narodil syn a kdy se potom v Praze spojil se svým švagrem → J. Kurtzem. Obě společnosti se po dvou letech opět rozdělily a K. posléze odjel se svou částí souboru do Mnichova, kde 1764 převzal i zbytek zaniklé trupy → F. G. Wallerottiho. Jeho další dráha vedla pak přes Salcburk, Augsburg, Ulm a Rastatt opět do Mnichova, kde 1765 sestavil společnost pro účinkování v Linci, jež však bylo znemožněno vyhlášeným smutkem za císaře Františka Lotrinského. Přes Linec dospěl 1766 do Brna, kde se 1768 na delší dobu spojil s K. J. Hellmannem. Tato společnost pak hrála v Prešpurku 1768, v Brně 1769/70, získala 1772 dolnorakouské privilegium a vystupovala pak ve Štýrském Hradci (1772), Penzingu (1772/73), Linci (1773), kde zemřela K. první manželka, a v Olomouci (1773–75). V této době společnost hostovala i před císařským dvorem (1772 v Schönbrunnu, 1773 a možná i 1774 v Laxenburgu). Jejími členy byli 1772 ve Štýrském Hradci herci Erndtzweig s manželkou, Fuhrmann, Kaiser s manželkou, J. J. Landerer, A. Sartori s manželkou a dcerou Franziskou, s níž se po smrti své první ženy K. oženil (sňatek v Penzingu 18. 7. 1773), a dále herci J. G. Schwager a Siegel. Oba principálové se 1774 rozešli. K. působil 1775 ve Freibergu, Drážďanech, Lipsku a Altenburgu, poté zamířil do Uher (Pešť a Temešvár 1776). 1777 se s Hellmannem spojil znovu (Prešpurk 1777, Linec 1779), ale 1779 se definitivně rozešli. K. působil 1779 opět v Linci a Řezně, 1780 v Salcburku, 1781 v Pasově a Augsburgu (znovu 1782), pak se obrátil do Švýcarska a 1782 do Alsaska, kde několik let pravidelně v zimních měsících hrál ve Štrasburku. 1789 jej odtud vypudila revoluce a K. zvolil jako svá další působiště Kolín nad Rýnem a Düsseldorf, 1790 pak Cáchy. Koncem srpna 1790 hrál během císařské korunovace Leopolda II. ve Frankfurtu nad Mohanem ve spojení se společností → J. Böhma, pak se opět vrátil do Kolína nad Rýnem a Düsseldorfu. 1792 hrál v Lublani, později opět v Porýní (mj. 1792 Kolín nad Rýnem, Frankfurt nad Mohanem – během korunovace Františka II., Mohuč; 1795 Offenbach, Bonn, Heidelberg). Tehdy byli kromě K. manželky a syna v jeho společnosti angažováni H. F. Möller, tenorista Pfeifer, sopranistka Trippoli a balet, vedený F. Horscheltem a Schubartem. Válka s Francií K. přinutila k útěku do Mohuče (1796); pak do Heidelbergu, kde bylo ležení vévody Alberta von Sachsen-Teschen. Vzápětí prožil ještě francouzské obležení Mohuče, ale 1796 předal direkci F. H. Hunniusovi a odjel s rodinou přes Vídeň, kde jeho syn Josef získal 1796 angažmá, do Vratislavi (1797), kde byli on i jeho manželka 1798 angažováni a kde od 1796 úspěšně hrála i jeho dcera, provdaná Keerová. Zde mu byla 1803 uspořádána oslava sedmdesátin a padesátého výročí začátku jeho divadelní činnosti a téhož roku vydána kniha Meine Biographie. Zde pak na odpočinku 1808 zemřel.
K. se do dějin divadla zapsal spíše jako obezřetný a schopný ředitel než jako herec (poprvé se představil 1753 v titulní roli Goldoniho Lháře a hrál pak zprvu milovnické role, v osmdesátých letech vážné a komické starce, sluhy a buffo role ve zpěvohrách). Za půl století svého principálství prošel vývojem od burleskního divadla F. a J. Kurtze k osvícensky orientované činohře s pevnými literárními texty, s níž se mohl prezentovat i u císařského dvora. Tento repertoárový obrat dosvědčují již zprávy z Prešpurku 1770/71, kde uvedl Lessingovu hru Minna von Barnhelm a Molièrovu komedii Der eingebildete Kranke [Zdravý nemocný], i jinak málo konkrétní údaje o jeho působení ve Štýrském Hradci 1772, kde údajně tamějšímu obecenstvu poskytl výběr literárně hodnotných her a veseloher. 1790 hrál v Kolíně nad Rýnem kromě soudobého A. W. Ifflanda, J. F. Jüngera a A. von Kotzebua také mnoho německých singspielů (např. Mozart: Die Entführung aus dem Serail [Únos ze serailu]) a do němčiny přeložených italských buff (F. L. Gassmann, A. Salieri, G. Paisiello).
Prameny a literatura
MZA, fond B 1, sign. B 47; SOkA Olomouc, Archiv města Olomouce, fond Zlomky registratur, Divadelní licence. • Genaue Nachrichten von beyden kaiserl. königl. Schaubühnen… und den vorzüglichsten Theatern der übrigen kais. kön. Erbländer (Wien) 2, 1773, s. 194; Theaterwochenblatt (Salzburg) 1776, s. 10; Theatralischer Zeitvertreib (Regensburg) 1, 1779, s. 119; Litteratur- und Theater-Zeitung (Berlin) 5, 1782, s. 795; 6, 1783, s. 649; Ephemeriden der Litteratur und des Theaters (Berlin) 1787, 2. polol., s. 123; Dramaturgische Blätter (Frankfurt a. M.) 1, 1788/89, 3. čtvrtletí, s. 59–63, 74, 125; 2, 1789, 1. čtvrtletí, s. 203; Theater-Zeitung für Deutschland (Berlin) 1789, s. 6, 84; GTK 1781, s. CLXn., 131; 1790, 118–121; 1796, s. 298–302; Annalen des Theaters (Berlin) 1790, seš. 6, s. 88; 1791, seš. 17, s. 12–15, 18, 20, 42; Allgemeines Theater Journal (Frankfurt a. M.–Mainz) 1792, sv. 1, s. 62, 195, 199, 219, 231; sv. 2, s. 141, 148; Rheinische Musen (Mannheim) 1, 1795, sv. 3, s. 57, 59, 86–88; 2, 1796, sv. 2, s. 185n.; S. F. Koberwein: Meine Biographie, Breslau 1803; D’Elvert 1852, s. 84, 140, 151, 160; F. A. Witz: Versuch einer Geschichte der theatralischen Vorstellungen in Augsburg, Augsburg [1876], s. 48, 142n.; A. Rille: Aus dem Bühnenleben Deutsch-Österreichs. Die Geschichte des Brünner Stadttheaters 1743–1884, Brünn 1885, s. 20; P. Legband: Münchner Bühne und Literatur im achtzehnten Jahrhundert, München 1904, s. 92, 151; P. Radics: Die Entwicklung des deutschen Bühnenwesens in Laibach, Laibach 1912; E. Kaiser: Kölner Theaterzettel vor 125 Jahren, Stadtanzeiger (Köln a. R.) 27. 2. 1916; E. Blümml–G. Gugitz: Alt-Wiener Thespiskarren. Die Frühzeit der Wiener Vorstadtbühnen, Wien 1925, s. 43n., 50–52, 153, 333n.; M. Jacob: Kölner Theater im 18. Jh., Emsdetten 1938, s. 139, 140–144, 229–230; W. Herrmann: Geschichte der Schauspielkunst in Freiberg, Schriften zur Theaterwissenschaft II, Berlin 1960, s. 574; F. Fuhrich: Theatergeschichte Oberösterreichs im 18. Jahrhundert, Wien 1968, s. 22n., 26, 43n., 185n.; O. G. Schindler: Wandertruppen in Niederösterreich im 18. Jh., Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung (Wien) 17, 1970, s. 28n., 33 + Theatergeschichte von Baden bei Wien I–II, dis., Universität Wien 1971, s. 122n.; K. Fleischmann: Das steirische Berufstheater im 18.Jahrhundert, Wien 1974, s. 72, 79, 81, 155. • ADB, Bender, Gallerie, Kosch Th, Reden-Esbeck
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 285–287
