Příjmení psáno také Gerowetz, Gyrowetz, Gyrowez, Gÿrowetz, Girowetz, Jirowetz, křest. jméno Adalbert Mathias. – Nejmladší syn otce Vojtěcha (1721–91), jenž působil jako regenschori v českobudějovickém dómu. Základy hudebního vzdělání získal od otce a od místního varhaníka a skladatele J. Štěpanovského (1738–1801). V chlapeckém věku se uplatňoval jako zpěvák-altista, od dětství se učil na housle, ovládal hru na varhany a generálbas. Ve svém rodišti absolvoval piaristické gymnázium a ve studiu pokračoval na pražské univerzitě, kde se po dvou letech filozofie zapsal na práva. Studium pro nemoc a nedostatek prostředků nedokončil, právnické a jazykové schopnosti a hudební nadání mu však umožnily kombinovat úřednické a hudební aktivity ve službách vysoce postavených osobností a zabývat se zároveň vlastní skladatelskou tvorbou. Z Prahy odešel zřejmě kolem 1783 a stal se sekretářem hraběte Franze von Fünfkirchen v Chlumu u Třeboně, v jehož kapele zároveň hrál, v zimním období s ním cestoval do Brna a Vídně a dedikoval mu své první symfonie. Ve službách knížete Ruspoliho (sekretář a učitel hudby) se dostal do Itálie, kde 1786/87 pobýval v Benátkách, Ferraře, Padově, Vicenze, Bologni (jmenován čestným členem společnosti Accademia filarmonica), v Pise, Livornu, Lucce, Florencii, Sieně a také v Římě, kde se seznámil s → A. Boronim a J. W. Goethem. V Neapoli studoval skladbu u G. Paisiella a N. Saly, navázal další společenské kontakty (neapolský král, britský vyslanec lord W. Hamilton) a po dvou letech se vrátil do Říma, odkud ho další cesta vedla přes Florencii, Parmu, Lodi, Milán (setkání s českým skladatelem J. V. Pichlem), Janov, Marseille a Lyon do Paříže. Neklidná doba po červencové revoluci 1789 přiměla J. k odjezdu do Londýna, kde si během tříletého pobytu získal příznivce v nejvyšších společenských kruzích včetně královského dvora i mezi hudebníky (mj. J. Haydn, J. L. Dusík). Po návratu na kontinent se zdržoval postupně v Bruggách, Gentu, Bruselu (kde se ve společnosti stýkal s mladým Napoleonem Bonapartem), v Paříži (odkud ho v lednu 1793 vyhnaly přípravy k popravě Ludvíka XVI.), v Berlíně, Drážďanech a Mannheimu. 1793 se zastavil v Praze a v Českých Budějovicích, kde ještě zastihl svou matku. U hraběte Jana Nepomuka Buquoye v Nových Hradech se seznámil s hrabětem von Sickingen, jehož vyslaneckým koncipistou se stal po návratu do Vídně; pobýval s ním také v Mnichově a ve Schwetzingenu. 1804 byl J. jmenován dvorním divadelním skladatelem a kapelníkem a usadil se natrvalo ve Vídni, kde ve své funkci působil vedle A. Salieriho a J. Weigla. 1827 byl penzionován, 1831 odešel do ústraní a dožil za podpory mladší generace skladatelů (např. G. Meyerbeera). České země i své rodiště navštívil zřejmě vícekrát, přímé doklady však většinou chybějí; návštěvu v Praze 1846 zaznamenal J. Proksch (⇒ Müller 1874). J. se tehdy jako pozorný pozorovatel zúčastnil veřejné zkoušky Prokschových žáků ve velkém sále Žofína, posléze osobně ocenil pedagogovo úsilí a povzbudil jej k další činnosti.
V koncertních sálech a v hudebních salonech Evropy pozdního 18. a raného 19. stol. slavila J. instrumentální hudba triumfální úspěchy, neboť citlivě a přesně reagovala na haydnovské a mozartovské podněty a zprostředkovávala je v desítkách efektních a přístupných skladeb početnému publiku.
Velká část J. skladatelského díla patřila divadlu. V Praze na počátku osmdesátých let 18. stol. pilně sledoval divadelní dění v Divadle v Kotcích, jehož protagonisty ocenil ve své autobiografii. Cenné informace podal J. také o situaci v Brně 1784/85, kde se zdokonaloval ve hře na housle, koncertoval a složil své první symfonie, jež získaly značný ohlas. Neúspěšný byl však pokus o proniknutí na brněnské divadelní jeviště – operní prvotinu na vlastní libreto poslal tehdejšímu kapelníkovi W. Müllerovi, ale byla mu doručena zpět, neboť údajně nevyhovovala místním podmínkám. V Anglii se znovu pokusil o jevištní tvorbu a řadou árií přispěl do uváděných pasticcií. 1791 u něho divadlo Pantheon objednalo operu Semiramis na libreto → P. Metastasia. Rukopis díla, které se podle J. už zkoušelo, shořel však údajně při požáru divadla 1792, a to kromě ouvertury, která později vyšla tiskem v Augsburgu, lze však předpokládat, že opera tehdy ještě nebyla dokončena (⇒ Price 1989).
Jako kapelník vídeňského Divadla u Korutanské brány měl J. od 1804 podle smlouvy pro toto divadlo složit každý rok nejméně jednu operu a balet. Teprve ve druhé polovině svého života se tedy jevištní tvorbě věnoval soustředěně, a to s pozoruhodnou produktivitou. Napsal na 30 oper a singspielů, více než 40 baletů, pantomim a divertissement a více než deset scénických hudeb. První provedení se konala většinou v Divadle u Korutanské brány a v Divadle na Vídeňce, pro divadlo Burgtheater vytvořil 1811–34 osm scénických hudeb, např. k Raupachově hře Robert der Teufel [Robert Ďábel, 1833] a Grillparzerově dramatu Der Traum ein Leben [Sen je život, 1834]. Obrat ke scénické tvorbě byl v J. případě prospěšným krokem, neboť zájem o jeho skladby instrumentální postupně slábl. J. prvním výrazným úspěchem byla vážná opera o třech aktechAgnes Sorel (l: J. von Sonnleithner, 1806), která za deset let ve Vídni dosáhla více než 120 provedení a téměř tři desetiletí se pak hrála i na mnoha dalších místech (v Brně ji uvedl E. Schikaneder v březnu 1807, ve Stavovském divadle W. Müller v únoru 1808, nové nastudování C. M. Weber 1815; v Pešti byla poprvé uvedena 1807 za ředitele M. A. Cibulky, jehož manželka Anna, roz. Mennerová, ztělesnila titulní roli, a jenž následně uvedl řadu dalších J. děl). V Brně byla za ředitele Schikanedera v dubnu 1808, tj. čtyři měsíce po vídeňské premiéře, provedena také dvouaktová komická opera Emerike oder Die Zurechtweisung [Emerika aneb pokárání, l: Sonnleithner]. Úspěchu dosáhl také singspiel Der Augenarzt [Oční lékař, l: J. E. Veith, 1811, Brno 1812, StD 1819 ⇒ Allgemeine Theater-Zeitung 1819, český překlad publikoval 1833 v Praze J. K. Chmelenský, 1941 byl uveden v Praze souborem Loutkového divadla Umělecké výchovy], provedený v řadě evropských divadel (Pešť, Würzburg, Prešpurk, Mnichov, Drážďany, Lipsko, Královec, Berlín, Štrasburk, Paříž). Již dobová hodnocení poukázala na to, že J. singspiel stojí stylově v těsné blízkosti kompozice J. Weigla Die Schweizerfamilie [Rodina švejcarská, Vídeň 1809].
J. jevištní tvorba, pevně zakotvená v pozdním klasicismu a využívající brilantní skladatelské rutiny, získané italským školením, přináší kromě sentimentalismu rodinných příběhů v tematice některých libret také prvky exotismu a pohádkovosti, jako např. tříaktový melodram Mirina, die Königin der Amazonen[Mirina, královna Amazonek, t: F. I. Holbein, 1806, Brno 1817], opera Ida, die Büssende [Kajícnice Ida, l: týž, 1807, Brno 1811, Praha 1819] a jednoaktovka Aladin und Azelie, l: I. F. Castelli, 1819, Brno 1821). Pro Milán zkomponoval J. velmi úspěšnou operu buffu Il finto Stanislao [Falešný Stanislav, l: F. Romani, Teatro alla Scala 1818], stejnou látku později zpracoval G. Verdi v opeře Un giorno di regno [Jeden den králem]. Pro Drážďany vytvořil J. jedno z prvních scénických děl, jejichž hrdinou je Hans Sachs, romanticko-komický singspiel o dvou aktech Hans Sachs im vorgerückten Alter [Hans Sachs v pokročilém věku, 1833/34, neuvedeno]. Řada J. jevištních děl jsou jednoaktovky, např. Die Junggesellen-Wirtschaft [Mládenecké hospodaření, l: G. F. Treitschke, 1807], Die Pagen des Herzogs von Vendôme [Pážata vévody z Vendôme, l: Sonnleithner, 1808], Der Sammtrock [Sametový plášť, dle A. von Kotzebua, 1809], Der betrogene Betrüger [Oklamaný podvodník, dle F. Bernarda-Valvilla, 1810], Das zugemauerte Fenster [Zazděné okno, dle Kotzebua, 1810], Das Winterquartier in America [Zimní ležení v Americe, 1812], Der Gemahl von ungefähr [Ženichem náhodou, dle F. Planarda, 1816], Das Ständchen [Dostaveníčko, l: Hofmann, 1823], Der blinde Harfner [Slepý harfeník, l: J. Blum, 1827, ve StD 1828J. osobně dirigoval], Der Geburtstag [Narozeniny, 1828], Der dreizehnte Mantel [Třináctý kabát, dle E. Scriba, 1829], které se na jevištích první poloviny 19. stol. objevovaly v kombinaci s činohrou, baletem, eventuálně koncertem i kouzelnickým představením, laternou magikou či vystoupením artistů.
Z množství baletů, divertissement a scénických hudeb je dochována a přesněji dokumentována pouze část. V Divadle na Vídeňce byly poprvé uvedeny např. dvouaktová pantomima Harlekins Verwandlungen oder Harlekin als Papagei[Harlekýnovy proměny aneb Harlekýn papouškem, 1808], scénická hudba ke hře A. von Kotzebua Deodata oder Der Burggeist auf Rüdenfels oder Das Gespenst[Deodata aneb Hradní duch na Ostré skále aneb Strašidlo, 1809], hudba k činohře F. Schillera a balet Wilhelm Tell, 1810, pantomima Die Räuber in den Abruzzen [Loupežníci v Abruzzách, l: B. Foureaux, 1822, Brno 1823], v Divadle u Korutanské brány např. balety a pantomimy, které vznikaly ve spolupráci s nejslavnějšími dobovými choreografy a v nichž se J. jeví jako významný předchůdce romantického baletu (pětiaktový heroicko-komický balet Gustav Wasa, l: A. Muzzarelli, 1811, dvouaktový balet Das Schweizer Milchmädchen[Švýcarská mlékařka, l: F. Taglioni, 1821, Paříž 1832], tříaktový balet Zemire und Azor, l: týž, 1826, divertissement Die Nachtwandlerin [Náměsíčná, l: týž, 1926], čtyřaktový balet Castor und Pollux, l: S. Taglioni, 1827, balet Der verstummte Neffe aus Liebe oder Die wiedergefundene Tochter [Láskou oněmělý synovec aneb Znovunalezená dcera, l: J. B. M. Petit, 1827]. Na řadě skladeb spolupracoval J. také s dalšími skladateli (např. I. von Seyfried).
V J. rozsáhlém díle jsou dále zastoupeny skladby orchestrální (kolem čtyřiceti symfonií, klavírní koncerty, koncertantní symfonie) a komorní (pro nejrůznější nástrojové obsazení – množství smyčcových kvartetů a trií, kvintety, divertimenta, klavírní sonáty, sonáty pro klavír s doprovodem houslí ad.), jeho mimojevištní vokální dílo zahrnuje ariety, árie, duety a písně, včetně českých (šest písní pro Věnec ze zpěvů vlasteneckých, ed. F. Škroup, 1844), mše, nešpory, Te Deum, Tantum ergo, aj.
Na podnět vídeňského literáta L. A. Frankla von Hochwart sepsal J. vlastní životopis, dokončený 25. 9. 1845. Kromě vylíčení skladatelových pestrých životních osudů obsahuje cenné informace o soudobém společenském a hudebním životě.
Prameny a literatura
Opis matriky narozených děkanského kostela v Českých Budějovicích ⇒ Einstein 1915; hudební prameny ⇒ U. Harten in MGG; F. Martinec: Journal aller auf der k. ständischen Bühne zu Prag aufgeführten Trauer- Schau- Lust-spiele, Opern, Possen, Ballets, Concerte und sonstige Productionen vom 16ten Juli 1815 bis 30ten April 1834, rkp. v Archivu ND v Praze, opis KČD. • Prager Theater-Almanach 1809, s. 22–47, 52; Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielfreunde (Stuttgart) 1817, s. 472; Allgemeine Theater-Zeitung (Wien) 1819, s. 500; Almanach des königl. ständischen Theaters, Prag 1846, s. 53; Biographie des Adalbert Gyrowetz [ed. F. Luib], Wien 1848 (nově ed. A. Einstein in Lebensläufe deutscher Musiker von ihnen selbst erzählt III–IV, Leipzig 1915; R. Fischer-Wildhagen, Stuttgart 1993, se soupisem tvorby; česky F. Bartoš: Vlastní životopis V. J., Praha 1940); H. W. Riehl: Musikalische Charakterköpfe, Stuttgart 1899; E. Hanslick: Geschichte des Concertwesens in Wien, Vídeň 1869; R. Müller: Joseph Proksch. Biographisches Denkmal aus dessen Nachlaßpapieren errichtet, Reichenberg–Prag 1874, s. 110n.; K. Mey: Adalbert Gyrowetz und seine neu aufgefundene Hans Sachs Oper, Die Musik (Berlin) 2, 1902/03, s. 290–303; R. Wallaschek: Das k. k. Hofoperntheater, Wien 1909, s. 42; R. Cahn-Speyer: Über die Stilverschiedenheiten des deutschen Singspiels und der italienischen Oper, Die Musik (Berlin) 10, 1910/11, s. 207n.; M. Poštolka: J. Haydn a naše hudba 18. století, Praha 1961, s. 51n., 54–56, 61–63, 134–138; E. Doernberg: Adalbert Gyrowetz, Music and Letters (Oxford) 44, 1963, s. 21–30; K. Pletzer: Hudební skladatel V. J. a České Budějovice, Jihočeský sborník historický (České Budějovice) 32, 1963, s. 72–76; M. v. Alth–G. Obzyna: Burgtheater 1776–1976, Wien b. d., passim; H. A. Mansfeld: Theaterleute in den Akten der k. k. Obersten Hoftheaterverwaltung von 1792 bis 1867, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung 13, Wien 1961, s. 88; M. Poštolka: Bohemika 18. století v Maďarsku, Hudební věda 2, 1965, s. 688, 692, 695n.; F. Hadamowsky: Die Wiener Hoftheater (Staatstheater) 1776–1966 I, Wien 1966, s. 5, 12, 17, 35, 61, 65, 70, 95, 108, 113, 124n., 145; R. Pražák: Čeští divadelní umělci na německém divadle v Budíně a v Pešti na přelomu 18. a 19. století, Otázky divadla a filmu I, Brno 1970, s. 71; J. Vyšohlídová: Bohemika ve sbírce autografů Státní knihovny v Berlíně, Miscellanea musicologica 32, 1988, s. 114n.; C. A. Price: Italian Opera and Arson in Late Eighteenth-Century London, Journal of the American Musicological Society (Chicago) 42, 1989, č. 1, s. 71–73; W. E. Hettrick: The Autobiography of Adalbert Gyrowetz (1763–1850), Studien zur Musikwissenschaft (Tutzing) 40, 1991, s. 41–74; Encyklopedie Českých Budějovic, ed. J. Kopáček a kol., České Budějovice 1998, s. 154, 180n. • Dlabač, ČHS, Eitner, Fétis, Gerber, Grove, Grove O, LDM, MGG, ÖBL, Pazdírek, Piper, Wurmová, Wurzbach
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 276–279