Syn vídeňského archiváře. Byl vychováván pro duchovní povolání v jezuitském učilišti, odkud uprchl a dal se odvést k rakouskému husarskému pluku, u něhož sloužil během tzv. sedmileté války (1756–63). 1760 byl zraněn v bitvě u Lehnice. V divadle debutoval údajně u společnosti P. F. Ilgenera 1765 v Salcburku pod jménem Suitangi. Ostatní principály z prvních let jeho dráhy se zatím nepodařilo zjistit. 1769 je ve Vídni úmrtním zápisem dítěte doloženo jeho angažmá u jakési společnosti německých herců. Tehdy byl zřejmě již ženat s Marií Isabellou, roz. Peixoto di Costa (1742–84), která s ním pak absolvovala všechna jeho angažmá až do své smrti. Jako už vyzrálého herce a tanečníka přijal Ch. 1771 do svého pražského souboru J. J. Brunian a hojně jej zaměstnával. V dětských rolích tu účinkovaly i Ch. dcery Josefa a mladší Maria Anna (později provd. Mende) a syn Johann. V Praze Ch. setrval do 1774, kdy přijal angažmá u společnosti C. Döbbelina, s níž hrál 1774 v Magdeburku, 1774/75 v Drážďanech a poté velmi úspěšně v Berlíně, kde však po roztržce s principálem společnost opustil. 1777 nastoupil u F. L. Schrödera v Hamburku (zde mu zemřel syn Johann), po roce se na výzvu J. Ch. Brandese zařadil do společnosti P. Bondiniho, s níž hrál 1779–1783 v Drážďanech a v Lipsku, v létě 1782 také znovu v Praze. U Bondiniho se uplatnily i obě jeho zmíněné dcery. Koncem 1782 mu A. von Kotzebue nabídl od 1783 angažmá v Petrohradu, odkud však Ch. v témže roce i s mnohočlennou rodinou přesídlil do Rigy, kde 1784 zemřela žena a dcera Josefa. Nejpozději 1789 se v Rize oženil s Katharinou Barbarou (roz. Michelsohnovou, rozvedenou Blankovou), s níž měl další dvě dcery, Henriettu (provd. Bergmannová) a Friederiku (od 1808 provd. Schirmerová), které rovněž hrály divadlo. 1789 přijal angažmá u mohučského Národního divadla, jež hrálo střídavě ve Frankurtu nad Mohanem, Mohuči a Koblenci. 1792 zemřela dcera Caroline, která rovněž již vystupovala v dětských rolích. Válečné události v regionu donutily Ch. 1793 hledat opět nové působiště. Po nezdařeném pokusu získat angažmá v Rize byl v Praze přijat do společnosti F. Secondy. V této společnosti zůstal i po jejím přesídlení do drážďanského dvorního divadla, v němž 1815 oslavil 50 let své umělecké činnosti vystoupením v roli válečného rady Dallnera v Ifflandově pětiaktové hře Dienstpflicht [Služební povinnost]. Působil tu až do svého penzionování 1817 a ojediněle vystupoval i později. Po smrti druhé manželky (1795) se oženil s Johannou Amalií Karolinou Schröderovou.
Ch. byl oceňovaným hercem značně širokého oborového rejstříku. Hrál jak kladné, tak záporné charaktery v tragédiích i komediích. V Praze byl od 1771 prvním milovníkem, hrál např. Alonsa (E. Young: Zanga, oder die Rache [Zanga aneb Pomsta], 1771), i když jeho fyzický vzhled nebyl ideální (kulatý obličej a příliš krátký horní ret). V Berlíně se u Döbbelina dostal ke svým vrcholným rolím, jako byl Marinelli (Lessing: Emilia Galotti), Hamlet a Clavigo (Goethe: Clavigo). V Hamburku se poprvé představil 1777 v titulní roli Lenzovy hry Der Hofmeister [Vychovatel], v Petrohradu 1783 jako Herr von Waller (F. W. Gotter: Marianne). V Rize definitivně opustil milovnický obor a věnoval se pouze charakterním rolím, do nichž byl později obsazován i v mohučském souboru (např. Willibald, E. Boursault: Heirat durch ein Wochenblatt [Svatba zprostředkovaná týdeníkem], ú: F. L. Schröder; bankéř von Solm, Schröder: Der Ring). V Secondově společnosti zprvu hledal uplatnění obtížněji. Po řadě vedlejších rolí vynikl však opět jako dvorní rada Wacker (Schröder: Porträt der Mutter [Podobizna matky]), Král (Ch. H. Spieß: General Schlenzheim) nebo hrabě Frohberg (J. F. Jünger: Der Revers [Úpis]). V obsáhlé kritice Secondova souboru z 1799 se nachází podrobná analýza jeho výkonu v roli dvorního rady Stahla (A. W. Iffland: Hausfrieden [Domácí klid]), v níž byl srovnáván, nikoli ve svůj neprospěch, s Ifflandem.
Ch. herecké schopnosti zřejmě nebyly plně využívány, což pociťovala i kritika (např. 1799). Z rolí literárně náročného repertoáru mohl přesto zaujmout jako král Philipp (Schiller: Don Carlos) a jako Präsident von Walter (Schiller: Kabale und Liebe [Úklady a láska]). Přírodou byl obdařen ušlechtilým vzrůstem, neobyčejně výraznýma očima a tvárným, i když nepříliš zvučným hlasem, schopným mnoha výrazových odstínů. Zároveň díky taneční průpravě získal značnou tělesnou obratnost a díky pantomimickému vyškolení i sdělnou výraznost gestiky. Byl schopen neobyčejné proměnlivosti, která umožňovala jeho nezvykle široký rejstřík rolí. Usiloval o věrohodnou individualizaci postav. Jako mnoho herců vycházejících ještě z improvizované komedie musel zejména v mladších letech často čelit kritice za nedbalé memorování rolí (v Praze ještě 1782 prý roli Edgara v Králi Learovi přímo „odkoktal“). Podle Ifflanda však patřil k nejlepším německým hercům své doby.
Prameny a literatura
J. Rosenberg: Christ, mědirytina, GTK 1779, obr. příl., ⇒ Ph. Stein: Deutsche Schauspieler I, Berlin 1903, s. 6, obr. 42; Schwarz: I. A. Christ, mědirytina, Nürnberg 1796, GTK 1796 (frontispis); A. Graff: Joseph Anton Christ, olejomalba, nedat. (⇒ Schauspielerleben 1912, frontispis); Joseph Anton Christ, nesign. olejomalba (⇒ tamtéž, za s. 304); C. T. Redel: J. A. Christ, mědirytina, 1812 (⇒ Freydank 1988). • Neue Litteratur 1772, s. 320, 367; Theatral-Neuigkeiten (Wien) 1773, s. 172, 193; Ueber das Prager Theater 1773, s. 42n., 85, 90, 149n., 156, 162, 165–168, 170n., 175, 180n., 188, 190n., 193–197, 200, 203–206, 208, 209n., 213n., 225, 227n., 230, 232n.; Theater-Journal für Deutschland (Gotha) 1777, část 4, s. 137; 1780, část 15, s. 121n.; Taschenbuch von der Prager Schaubühne 1778, s. 110; Dramaturgischer Briefwechsel über das Leipziger Theater im Sommer 1779, Frankfurt a. M. 1780, s. 9, 11, 24, 41, 62, 66, 77, 82, 84, 112, 132–135; Schauspieler-Schauspielerinnen Almanach (Thaliensfreystadt am Main [Frankfurt a. M.]) 1782, s. 85; Litteratur- und Theater-Zeitung (Berlin) 5, 1782, s. 288, 402, 407, 487, 807; 6, 1783, s. 200, 270, 337, 420, 713, 775, 777, 781; 7, 1784, díl 3, s. 115n.; díl 4, s. 152; Russische Theatralien (St. Petersburg) 1, 1784/85, část 1, s. 78; část 2, s. 71; Dramaturgische Blätter (Frankfurt a. M.) 2, 1789, 1. čtvrtletí, s. 74n., 82n., 99–101, 117, 129; 2. čtvrtletí, s. 44n., 65n., 70, 85, 88n., 98, 103, 135, 147, 166, 180, 182, 198; 3. čtvrtletí, s. 15, 26, 38, 40–42, 54, 63, 85n., 96, 106, 114, 149, 179, 180, 182n., 186, 189, 193n.; Annalen des Theaters (Berlin) 1790, seš. 5, s. 68, 73; Theater-Kalender / Taschenbuch fürs Theater (Mannheim) 1, 1795, s. 86; tamtéž 1796, s. 4; Kritik des sämtlichen Personale der Churf. Sächs. Hofschauspieler-Gesellschaft vom Verfasser des klugen Mannes auf dem Theater, [Dresden] 1799, s. 10–18; Neuer Nekrolog der Deutschen 1, 1823, s. 898; Allgemeines Theater-Lexikon II, 1846, s. 149–151; Teuber I 1883, s. 311n.; Schauspielerleben im achtzehnten Jahrhundert. Erinnerungen von J. A. Ch., ed. R. Schirmer, München–Leipzig 1912; G. Gugitz: Die Totenprotokolle der Stadt Wien als Quelle zur Wiener Theatergeschichte, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung 1953/54, Wien 1958, s. 120; Theaterlexikon, ed. K. Trilse–K. Hammer–R. Kabel, Berlin 1977, s. 104n.; O. Fambach: Das Repertorium des königlichen Theaters und der italienischen Oper zu Dresden 1814–1832, Bonn 1985, s. 367; R. Freydank: Theater in Berlin, Berlin 1988, s. 105n. • ADB, Eisenberg, Gallerie (namnoze chybná data dětí); Kosch Th, Pies, Podškubka
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 268–270
