Profesí právník. Začínal jako advokát ve slezské Svídnici (Schweidnitz) a jeho kariéra vyvrcholila na drážďanském dvoře, kde byl zaměstnán jako hlavní sekretář pro daň z potravin (Generalakzissekretär). Přízeň hraběte → Františka Antonína Šporka si získal obdivným veršovaným popisem lázní Kuksu (Beschreibung des Kukus-Bades, 1722) s dokumentární rytinou, přirovnávajícím areál na Labi k „pozemskému ráji“. Spíše než u saského kurfiřta a polského krále plnil poté H. roli příležitostného dvorního básníka u Šporka, který ho odměňoval nevelkými finančními a věcnými dárky a financoval všechna knižní vydání jeho děl. H. se považoval za příslušníka tzv. „slezské školy“ a pokračovatele B. Neukircha, jehož básně z pozůstalosti uveřejnil ve své sbírce světských básní 1727. Byl pozdním šiřitelem Marinova manýrismu a ostrovtipu do Saska, Slezska a Čech. Podle H. autosatiry Auf sich selbst [Sám na sebe] vyžaduje pravé básnické umění „vyšší sílu, odhazuje slupku, pídí se po jádru, šťávě a pravdě a popírá neřesti“. Naproti tomu však H. v satirickém duchu radil, aby si básníci získávali přízeň mecenášů nápisy, anagramy a pochlebováním. Šporka považoval za „pravého mecenáše“ a „Fénixe naší doby“, v předmluvě ke druhému dílu světských básní (1731) jej označil za znalce poezie a věnoval mu pět básní s rytinami.
Šporkovi H. vyhovoval jako pilný satirik, který se vyznal v právní problematice. H. se stal hlavním tvůrcem protiadvokátských satir, nápisů a figur Hercomannus a Fitzli-Putzli, na které bylo poukazováno při obvinění Šporka z kacířství (1730). Dokud žil H. ve Svídnici, zprostředkovával šporkovské tisky u J. Ch. Müllera, po přesídlení do Drážďan u J. W. Harpetera. 1725 ve Šporkových službách cestoval do Vratislavi, aby tam zjistil možnosti ražby pamětních hubertských mincí. Jeho zpravodajské schopnosti dokládá popis karnevalu v Drážďanech a slavností na zámku Pillnitz (1725). Seznámil hraběte s dvorním rytcem Ch. A. Wortmannem z Kasselu, který ryl H. (1727) i Šporkův portrét (1726).
Do 1727 publikoval H. sbírku duchovní poezie (1723) a jeden svazek světských básní s výraznou orientací na drážďanskou, a zejména na šporkovskou tematiku. Od 1727 psal pro Šporka tzv. Hexenlieder (asi 28 známých položek), satirické „šlehy“ proti žírečským jezuitům, které do tvaru „hubertské, bonreposké a zaječí“ árie přepracoval Šporkův hofmistr a „capellmeister“ T. A. Seemann. Byly tištěny v Drážďanech a v Praze a předváděny také jako kramářské písně (např. na trhu ve Dvoře Králové) i v českém překladu.
H. světskou poezii ostře odsoudil G. F. W. Juncker, a to ve srovnání s tvorbou dalšího básníka podporovaného Šporkem J. Ch. Günthera (1695–1723). Ve spolupráci s Güntherem se H. (1724–28 jako hlavní redaktor) podílel na přebásnění grandiózního Šporkova tisku Das christliche Jahr (1718, 1733/34; předloha N. Letourneux: L’année chrétienne, Paris 1683–1701) do podoby (tzv. Svídnického) kancionálu Geistreiche Gesänge (1725/26). Tisk obsahuje 14 notovaných písňových nápěvů, tzv. árií, které mohly být mj. zpívány i lázeňským hostům v Kuksu. Ve své sbírce (1727) publikoval řadu písní (na známou melodii či obecnou notu) a kantát, o nichž však není známo, zda byly zhudebněny. Neúspěšně nabídl i verše na podstavec sochy Karla VI. u Hlavence, kde císař při lovu (za přítomnosti H.) přijal od Šporka Řád sv. Huberta (1723). Seemann označoval H. za přítele, byl s ním v čilém písemném styku a pravidelně mu referoval o divadelních událostech, např. o úspěšné operní karnevalové sezoně v Praze (13. 3. 1727), a chválil zejména operu Tullo Ostilio.
H. podíl na uvedení italské opery do českých zemí spočíval v jeho pohotovém překladu libreta pro benátskou operní společnost otce a syna → Peruzziů a → A. Denzia, kteří přijeli do Kuksu 11. 8. 1724. H. přeložil do němčiny text G. Braccioliho pro tisk libreta k opeře Orlando furioso oder Der rasende Orland [Zuřivý Roland], uváděné v Kuksu (h: A. Bioni, 15. 8.–24. 9. 1724 a v létě 1725) a v Praze (23. 10. 1724 při otevření Šporkova divadla), později ještě v Karlových Varech (v létě 1726), v Brně (1735) a ve Štýrském Hradci (1737). Připojil i překlad intermezza Melissa und Serpillo (zachováno jen v kukské verzi libreta), hraného patrně s hudbou F. Gaspariniho (⇒ Freeman 1992). V překladech libret do němčiny však už patrně dále nepokračoval, nahradil jej pražský Ital J. Martini. H. nepřekládal pouze věcně, ale hledal originální básnické výrazy, obraty a metafory, v překladu básně La bella Uccellatrice [Krásná ptáčnice] přeložil např. místo děje do Lysé nad Labem. Jedinečné svědectví a fikci zároveň zanechal H. v příležitostné básni Der Muldau-Fluß dancket Ihro Excellenz dem Herrn Grafen von Sporck im Nahmen des Königreichs Böheimb vor Introduction der Wellschen Opern, publikované v souborném vydání jeho světské poezie 1727 a anonymně dochované ve šporkovském rodinném archivu, odkud ji přetiskl Teuber. Neznalost autora básně (⇒ Teuber I 1883), nedocenění jejího významu pro dějiny italské opery v Čechách (⇒ Benedikt 1923, ⇒ Freeman1992) a odlišné zaměření monografie (⇒ Preiss 1981) nedovolily dosud konstatovat vliv H. básně na nepřesnou interpretaci Šporkových zásluh o italskou operu v českých zemí. Podcenění H. historické role je patrné i z absence jeho hesla v příslušných slovnících. Formální oslava Šporka, provedeného operního díla a interpretů na jedné straně („Weg mit der Redner-Kunst! Music kan Hertz und Sinnen, Durch schmeichlerischen Thon ohn alle Müh gewinnen… Womit Venedig prangt, kan dir der Kuckus zeigen…“) ovšem ostře kontrastuje se skutečností, že to nebyl Špork, kdo pozval benátskou společnost z Itálie do Čech. Obsah básně neodpovídá ani textu H. dopisu Seemannovi (26. 10. 1724), v němž operu Orlando furioso kritizoval jako chaos s jednotvárnými áriemi na úrovni pastorály, která se nemůže rovnat německým operám Keisera, Händela, Telemanna nebo M. Hoffmanna. Ze zpěváků H. kladně ocenil pouze Denzia a B. Bianchi. Prostřednictvím Seemanna také Šporkovi nabídl, že by mohl v Drážďanech, v Hamburku nebo v Braunschweigu opatřit lepší a levnější operní společnost.
Prameny a literatura
Herzog August Bibliothek Wolfenbüttel, sign. Textb. 312: Orlando furioso… in einer Opera in Kuckus-Bade aufgeführet…, Schweidnitz 1724; G. B. Hancke: Beschreibung des in Böhmen gelegenen, Ihro Hoch-Reichs-Gräfl. Excell. dem Grafen von Sporck zugehörigen Kuckus-Baades, G. B. Hanckens Weltliche Gedichte, nebst des berühmten Poetens, Herrn Benjamin Neukirchs, noch niemahls gedruckten Satyren, Dresden–Leipzig 1727, s. 30–66 + Orlando furioso, Oder: Der rasende Orland, Welcher im Jahr 1724 im Kuckus-Baade in einer Opera aufgeführet wurde. Aus dem Welschen ins Deutsche übersetzt, tamtéž, s. 67–122 + Der Muldau-Fluß dancket Ihro Excellenz dem Herrn Grafen von Sporck im Nahmen des Königreichs Böheimb vor Introduction der Wellschen Opern, tamtéž, s. 123–130; portrét H. s knihou Litis abusus, anon. skupinový portrét po 1728 se Šporkem, Seemannem, hornisty aj., původně ve špitálu v Kuksu (⇒ Preiss 1981, s. 47). • G. F. W. Juncker: Untersuchung Herrn Gottfried Benjamin Hanckens Weltlicher Gedichte In Hoffmannswaldau: Gedichte siebender theil, Frankfurt–Leipzig 1727, nestr.; Teuber I 1883, s. 365–371; J. Krupka: František Antonín hrabě Špork a jeho opera v Praze a Kuksu, Dalibor 39, 1922/23, s. 77–79, 89–91, 105–107, 145–147; 40, 1923/24, s. 15–17, 113–115, 125–128; H. Benedikt: Franz Anton Graf von Sporck (1662–1738), Wien 1923, passim; K. Tříska: František Antonín hrabě Špork, Praha 1938, passim; J. Machovský: Český překlad Šporkova tisku „Hexenlieder“ (Příspěvek k dějinám kramářské písně), dipl. práce, FF UK Praha 1956; A. Chaloupka: „Orlando furioso“ – nově nalezené libreto k prvému představení italské operní staggiony ve šporkovském divadle v Praze 1724, Ročenka Universitní knihovny v Praze 1956, Praha 1958, s. 96–108; P. Preiss: Boje s dvouhlavou saní, Praha 1981, přeprac. a rozšířené vyd. jako František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách, Praha–Litomyšl 2003, passim; J. Kolár: České časové písně Šporkova okruhu, Strahovská knihovna 16–17, Praha 1981–82, s. 119–171; D. E. Freeman: The Opera Theater of Count Franz Anton von Sporck in Prague (1724–35), Stuyvesant (N.Y.) 1992, s. 14, 41n., 51, 81, 106–109, 123, 180, 185, 303, 321, 337, 341, 357n.; K. Häfliger-Blättler: Reichsgraf Franz Anton von Sporck, ein Mäzen der Barockzeit, Hergiswil 1997, passim; A. Scherl: Berufstheater in Prag 1680–1739, Wien 1999, s. 32, 232n.; S. Bohadlo: Role G. B. H. při uvedení italské opery do Kuksu, Prahy a Vratislavi, Barokní Praha – barokní Čechie 1620–1740, ed. O. Fejtová–V. Ledvinka–J. Pešek–V. Vlnas, Praha 2004, s. 943–954 + The Role of G. B. H. in Introducing the Italian Opera in Kuckus-Baade, Prague and Breslau, referát na konferenci Opera Subjects and European Relationships, Warszawa 2001, v tisku; M. Skalická: Šporkovské písně, referát na výroční konferenci České společnosti pro hudební vědu, Praha 2001, v tisku. • ADB, DBE, Kosch L
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 224–226