Příjmení psáno též Krams, Krambs, Kraus [?]. – Otec i matka pocházeli z rodin chalupníků. Oženil se s Theresií Theclou Trexlovou (20. 8. 1781), dcerou malostranského měšťana a ševce. Matkou syna Antonia (* 1784) byla však Theresia, roz. Wilzarin, patrně druhá manželka. Další syn jménem August se krátce objevil v souboru Vlastenského divadla v dětských rolích, např. jako syn Honzy a Káči v prvním provedení komického singspielu Die Hochzeit auf dem Lande [Svatba na venkově], které navazovalo na předchozí příběhy o Honzovi Klachlovi z Přelouče (h: V. Tuček, l: J. M. Czapek, 3. 3. 1797), zemřel ve Vídni jako dvacetiletý.
I když G. pocházel z chudší společenské vrstvy, dostal možnost získat všeobecné i hudební vzdělání. Od 1766 pobýval osm let v tehdy již pruské Vratislavi (Breslau), kde měl jako vokalista stipendium pro studium na latinské škole a později na univerzitě (17. 11. 1774 magistr filozofie) a zároveň se vzdělával ve zpěvu a hře na kontrabas (violon). Po návratu do Čech se usídlil v Praze a ve studiu pokračoval u J. Nattera. Brzy se stal vyhledávaným komorním hráčem a sólistou, který svrchovaně ovládl obtížný nástroj. Byl jednou z opor divadelního orchestru italské opery v Nosticově divadle a hrál také na kůru u křižovníků a v lobkovické loretánské kapele na Hradčanech. 1784 pobýval několik měsíců v Salcburku a zřejmě se snažil získat angažmá v arcibiskupské kapele (jako její člen však není nikde uveden), tehdy se mohl seznámit s Mozartovou rodinou. 1787 byl zpátky v Praze jako člen operního orchestru. Řadu let figuroval v pražském Schematismu v rubrice „Oeffentliche Tonkünstler: Auf dem Kontrebas“ (souvisle 1789–92 jako „Hr. Krams“, poté 1794–1800 jako „Hr. Kraus“). Jako vynikajícího kontrabasistu jej uvedla také ročenka Jahrbuch der Tonkunst von Wien und Prag (1796) a na kontrabas hrál od 1799 také v lobkovických službách, při koncertech pořádaných Josefem Františkem Maxmiliánem Lobkovicem v jeho vídeňském paláci (např. při prvním veřejném provedení Beethovenovy symfonie Eroica 1805) i při letních pobytech na zámku v Jezeří. Jeho účast je doložena také v pražských koncertech (např. v dubnu 1800 při provedení Haydnova oratoria Stvoření na Strahově). Od 1801 působil G. také v Esterháze (smlouvy 1810, 1813, dále doložen 1813/14) a ve vídeňských divadelních orchestrech (Divadlo na Vídeňce 1808, Divadlo u Korutanské brány 1822). Jako kontrabasista dvorního divadla je zapsán v úmrtním protokolu.
G. výkony jako hráče na kontrabas byly velmi oceňovány. Byl patrně nejen dobrým sólistou, ale hlavně vynikajícím hráčem kontinua a vedoucím nástrojové skupiny, jak o tom svědčí pasáže komponované Beethovenem pro její hráče. Pro Dlabačův Künstler-Lexikon dodával informace o hudebnících. Z nekrologu vyplývá (⇒ Allgemeine musikalische Zeitung 1823), že kolegové z Divadla u Korutanské brány provedli na jeho počest Mozartovo Rekviem v kostele v Neulerchenfeldu (G. syn se objevuje v neupřesněné funkci v tamní škole).
V Praze si zajišťoval živobytí provozováním opisovačské dílny. Postupně nashromáždil zásobu žádaných notových materiálů a organizoval jejich opisování a distribuci pro četné evropské orchestry. Jeho dílna se výrazně zasloužila o šíření Mozartových děl ve středoevropském prostoru. Nejproslulejším gramsovským opisem je druhý nejstarší opis partitury Mozartova Dona Giovanniho, tzv. donaueschingenská partitura, uložená dnes v Badische Landesbibliothek Karlsruhe. G. prodával i Kuchařovy klavírní výtahy, prezentující pražské jevištní verze Mozartových oper. Sbírka hudebnin a určité jmění, které se G. podařilo nashromáždit, mu později umožnily, aby investoval do podnikatelské činnosti v divadelní sféře.
V září 1793 se G. jako organizační ředitel orchestru připojil k herecké společnosti F. Spenglera, která hrála v Thunovském divadle na Malé Straně repertoár s bohatým zastoupením soudobých hudebních novinek a zejména děl Mozartových (Die Zauberflöte [Kouzelná flétna], Così fan tutte [Takové jsou všechny], Die Entführung aus dem Serail [Únos ze serailu] a Der Schauspieldirektor [Divadelní ředitel], jehož partituru G. zakoupil ve Vídni, a umožnil tak první pražské uvedení díla 27. 4. 1794). Od Spenglera, který se na podzim 1794 stal podnájemcem Guardasoniho v Nosticově divadle (Thunovské divadlo 26. 8. vyhořelo a divadelní provoz v něm již nebyl obnoven) a s nímž G. rozvázal spolupráci pravděpodobně již v květnu 1794, přešel jako hudební ředitel do herecké společnosti Vlastenského divadla (nejpozději v září 1794), vedené F. Vasbachem a působící v Divadle u Hybernů. Po Vasbachově odchodu se ve vedení Vlastenského divadla vystřídali A. Zappe (zřejmě od září 1794), M. Neureutter, někdejší soudní sekvestor a Zappův věřitel, a F. Jírovec, dříve divadelní pokladník. G. byl nájemcem od ledna 1795 do 13. 3. 1797. Divadlo převzal od Neureuttera jako podnik nepříliš prosperující, ale zřejmě s nadějí na obrat k lepšímu. Majitel budovy bývalého kláštera irských františkánů při kostele Neposkvrněného početí P. Marie hrabě Jan František Sweerts-Sporck (1793 koupil v dražbě celý areál) hodlal provádět stavební úpravy, které by přispěly zdejšímu divadelnímu podnikání a jeho prezentaci (10. 3. 1794 žádal o povolení stavby portálu podle plánu I. Palliardiho, 1. 5. 1794 byla stavba guberniem povolena, ale více o ní není známo). G. se stal Spenglerovým silným konkurentem a jeho nástup byl chápán jako začátek „nové epochy“.
Společnost byla obsazena schopnými herci a zpěváky (komik V. Svoboda, zpěvačky A. Hölzelová, V. Milde, A. Pellichová, basista P. Haklík, skladatel, zpěvák a herec V. Tuček), někteří schopní a oblíbení pěvci dokonce z Nosticova divadla přešli do Vlastenského divadla (např. první tenorista M. Kadleček, manželé Wieserovi, sopranistky Cölestini a Reinwartová), a tak se dotvořil soubor schopný uvádět i náročné singspiely. V G. éře se ve společnosti znovu shromáždilo několik osobností ze skupiny zakladatelů Vlastenského divadla, které byly páteří jeho činnosti. 1795 se po několika letech strávených ve Vídni a v Linci vrátil → V. K. Antong s manželkou, ke G. se připojil i M. Majober s manželkou, který se věnoval také režii a překladům. Publicista a dramatik K. F. Guolfinger von Steinsberg se jako herec (pod pseudonymem Carl Rosenau) uplatňoval sice pouze od podzimu 1794 do března 1795, ale zůstal i poté s G. v úzkém kontaktu a dodával mu pravidelně své nové hry, např. Konrad von Helfenfels (česky v překladu V. Tháma v únoru 1795); Der junge Invalide aus Vaterlands- und Menschenliebe [Mladý invalida z lásky k vlasti a lidem], leden 1795; Der Mann von Stroh [Slaměný muž], únor 1795; Die Theatergarderobe [Divadelní garderoba], duben 1795; Männerwuth und Weibertücke [Mužská zlost a ženský úskok], květen 1795; Scheiden bringt Leiden, Wiedersehen schenkt Freuden [Loučení přináší trápení, setkání dává radost], červen 1795. G. rovněž využil tvůrčí potenciál celé řady dalších domácích dramatiků (P. Šedivý, F. Heimbacher, K. Koch, J. N. Raus) a skladatelů (V. Tuček, V. Maschek, A. Volánek, A. Vojtíšek), a obohacoval tak standardní repertoár o původní novinky v obou používaných jevištních jazycích.
Na repertoáru Vlastenského divadla byla z Mihuleho éry řada populárních zpěvoher a G. se už jako Vasbachův hudební ředitel snažil v tomto trendu pokračovat. Dle vlastního příspěvku o pražských divadelních společnostech v brněnském časopise Allgemeines europäisches Journal, který hodnotil repertoár hraný v září 1794, byly nejlepší a nejnovější kusy vybírány pro překlad do češtiny, jejž zajišťoval člen společnosti V. Thám, a uváděny v odpoledních českých představeních. G. referát ohlašoval brzké provedení Mozartovy Kouzelné flétny v Thámově českém překladu. Je tedy zřejmé, že se G. na přípravě a provedení této inscenace uskutečněné 1. 11. 1794 osobně podílel, a to včetně dodávky potřebných notových materiálů. Zmíněný referát potvrzuje i G. přesvědčení, že Praha bude mít v dohledné době novou divadelní budovu, a to právě v areálu bývalého hybernského kláštera. Předplatné bylo velmi levné, a proto ani velká frekvence představení podnikateli nedávala velký zisk, přesto však G. investoval do podniku značné prostředky na obnovení dekoračního fundu.
Jeho dramaturgie byla nápaditá a dokázala přitáhnout obecenstvo do té míry, že se Spengler cítil oprávněn k opakovaným stížnostem na G. repertoár, v nichž upozorňoval, že Vlastenské divadlo má povoleno provádět velké činohry v českém jazyce, ale v němčině pouze „operety“, a dosáhl vydání magistrátního dekretu (15. 5. 1795), který G. velké německé činohry a opery pod značným trestem zapovídal. G. se úspěšně bránil, podal proti dekretu rozklad a zároveň i novou žádost s přiloženým soupisem repertoáru, která byla vyřízena v jeho prospěch.
Orchestr, známý z ročenky Jahrbuch der Tonkunst von Wien und Prag (1796), měl i s ředitelem F. Jackschem a kapelníkem V. Tučkem 22 členů a hrál v obdobném složení jako činoherní orchestr Nosticova divadla. Od ledna 1797 je jako hudební ředitel uváděn A. Volánek, který přišel z Nosticova divadla.
Zpěvohry importované z vídeňských předměstských divadel i díla domácích autorů tvořená v tomto duchu zajišťovaly zájem obecenstva a bezproblémový vztah k cenzurnímu úřadu. I v této oblasti se G. projevil jako nadšený mozartovec a 10. 3. 1796 v prvním pražském uvedení zařadil Mozartovu Die Gärtnerin aus Liebe [La finta giardiniera, Zahradnice z lásky]. Zpěvoherní inscenace, uváděné zpravidla v krátkém odstupu po německém provedení také česky, prosluly nákladnými efektními výpravami, které navzdory omezenému prostoru obstály pro svou technickou dokonalost i ve srovnání s Nosticovým divadlem (Der Stein der Weisen [Kámen mudrců], h: E. B. Žák–F. X. Gerl ad., t: E. Schikaneder, březen 1795; Spiegel von Arkadien [Zrcadlo z Arkádie], h: F. X. Süßmayr, t: E. Schikaneder, září 1795; Ritter Willibald [Rytíř Vilibald], h: F. Kauer, t: K. F. Hensler, listopad 1795; Der Alte Uiberall und Nirgends [Všudybyl, nikam nedošel], t: Hensler, h: W. Müller, leden 1796; Telemach, der Königssohn aus Ithaka [Telemachos, princ z Ithaky], h: F. A. Hoffmeister, t: E. Schikaneder, duben 1796). G. uváděl i zpěvohry komponované přímo na české texty (např. Pražští sládci, h: V. Tuček, t: P. Šedivý, 28. 9. 1795; Masné krámy, h: Tuček, t: Šedivý, 7. 2. 1796). Po prvním roce G. vedení, korunovaném velkolepým úspěchem komické opery Hanns Klachel von Przelautsch [Honza Kolohnát z Přelouče] Guolfingera von Steinsberg s Tučkovou hudbou (20. 12. 1795), konstatoval recenzent časopisu Allgemeines europäisches Journal, že G. společnost daleko převyšuje Spenglerovu a že by se mohla počítat k nejlepším souborům, pokud by získala dobrého prvního milovníka. Ve zvláštním prohlášení („Memorial an Herrn Grams“) kritik upozornil G. na možnosti, jak provoz Divadla u Hybernů zdokonalit: zlepšit osvětlení, dodržovat stylovost při vybavování scén nábytkem, dbát na to, aby role několika sloužících nebyly obsazeny stejným hercem, a chovat se zdvořileji k publiku, pokud u pokladny vznikne tlačenice – tato připomínka se týkala přímo G. a jeho manželky, kteří zřejmě vchod do divadla a placení vstupného přísně střežili.
Při ukončení svého působení v březnu 1797 byl G. jako ředitel oceněn hlavně pro velké zastoupení novinek a výpravu, která přispívala k uspokojení publika, a v neposlední řadě pro svůj vlastenecký postoj, neboť se nesnažil na podnikání vydělat, ale jako přímý a čestný muž prospět věci Vlastenského divadla. Byla mu však vytýkána i řada chyb v dramaturgii a v přidělování rolí. Vlastenské divadlo poté krátce vedli J. Stentzsch následovaný Guolfingerem von Steinsberg, ale spojení s G. nebylo zřejmě zcela přerušeno, neboť G. v únoru 1799 část společnosti (zůstali mj. Kadleček, Reinwartová, Raus, Majober, manželé Zappeovi) znovu převzal a zahájil provoz Mozartovou operou Die Entführung aus dem Serail (2. 2.), část společnosti však pod vedením Svobody a Tháma odešla do Liberce. Hrál však patrně pouze do dubna 1799 (14. 4. byla podle dochované cedule provedena česky zpěvohra J. Wölfla Hlava bez může, l: J. Perinet, p: Majober). Další cedule tzv. Gramského hereckého tovaryšstva (leden 1801, prosinec 1802) jsou posledním dokladem jeho divadelních aktivit v Praze. 1802 pobýval údajně s dobrou hereckou společností v saském Freibergu.
Prameny a literatura
SOA Litoměřice, matrika narozených Markvartice, sv. 106/3, s. 123, 29. 10. 1752 (záznam o křtu G.); AMP, matrika oddaných fary u sv. Havla, fol. 33, 20. 8. 1781 (záznam o sňatku); matrika narozených fary u sv. Jiljí, sign. JIL N 5, 31. 3. 1784 (narození syna – Antonius); matrika narozených fary u sv. Jiljí, sign. JIL N 5, 20. 9. 1785 (narození syna – Franciscus Xaverius Matthäus); matrika zemřelých fary u P. Marie před Týnem, sign. TÝN Z 6, 17. 10. 1795 (záznam o úmrtí dítěte); Strahovská knihovna, fond Divadelní cedule, dvojitá cedule s obsazením Divadlo u Hybernů 14. 4. 1799: odpoledne česky – zpěvohra ve dvou jednáních J. Wölfla Hlava bez může, večer německy – velká komická opera W. Müllera Der Lustig Lebendig; MMP, sbírka divadelních cedulí: cedule k představení G. společnosti v Divadle u Hybernů 14. 1. 1801: F. X. Süßmayer: Soliman der Zweite, oder die drei Sultaninen; inv. č. 32.620: dvojitá cedule s obsazením k představení G. společnosti v Divadle u Hybernů dne 19. 12. 1802: odpoledne česky – zpěvohra ve třech jednáních F. Kauera Hvězdotřpytící děvče v dobříšských lesích, večer německy – komická opera W. Müllera Die Schwestern von Prag, ⇒ DČD II, obr. 22. • Schematismus (Prag) 1789–92; A. G–s. [Anton Grams]: K. K. priv. vaterländische Theater auf der Neustadt, AEJ 1794, sv. 2, s. 187–189; N. k. [F. Němeček]: Fortsetzung der Nachrichten über das Theater zu Prag, 1795, sv. 3, s. 214n.; Prag [repertoár Vlastenského divadla leden–září 1795], sv. 10, s. 198–211; sv. 11, s. 207–210; sv. 12, s. 207–212; 1796, sv. 1, s. 200–207; sv. 2, s. 188–197; sv. 3, s. 194–200; sv. 4, s. 192–202; sv. 5, s. 193–205; sv. 6, s. 198–204; sv. 7, s. 206–208; sv. 10, s. 200–207; sv. 11, s. 195–203; sv. 12, s. 198–206; 1797, sv. 1, s. 206–213; sv. 3, s. 195–211; sv. 5, s. 205–209; Jahrbuch der Tonkunst von Wien und Prag, 1796, reprint ed. O. Biba, München–Salzburg 1976, s. 122, 149, 153; ADT 1, 1797, s. 6n., 29; Allgemeine deutsche Theater-Zeitung, Preßburg 1799, s. 40n.; [F. X. Němeček?]: Ueber den Zustand der Musik in Böhmen, Allgemeine musikalische Zeitung (Leipzig) 2, 1800, č. 28–31, cit. dle Mozart auf der Reise nach Prag, Dresden, Leipzig und Berlin, ed. R. Angermüller, Bad Honnef 1995, s. 45, 50; Allgemeine musikalische Zeitung (Wien) 7, 1823, s. 495 (nekrolog); Teuber II 1885, s. 311, 315, 318, 319, 341, 369; E. Šebesta: Příspěvky k dějinám pražského divadla z konce 18. a počátku 19. století, Československé divadlo 1, 1923, s. 194n. + Karel Hynek a Václav Alois Tham, 2, 1924, s. 87; Příspěvky divadel na chudinský fond, 5, 1927, s. 261 + Vlastenské divadlo, 7, 1929, s. 185, 245n., 259n.; R. Haas: Wiener Musiker vor und um Beethoven, Wien–Prag–Leipzig 1927, s. 16; T. Volek: Repertoir pražské Spenglerovy divadelní společnosti v sezóně 1793–1794, Miscellanea musicologica 14, 1960, s. 5–26 + Die erste Aufführung der „Zauberflöte“ in tschechischer Sprache in Prag 1794, Mozart-Jahrbuch 1967, Salzburg 1968, s. 387–391 + Mozartovec A. G., Hudební věda 28, 1991, s. 321–324; W. Herrmann: Geschichte der Schauspielkunst in Freiberg, Schriften zur Theaterwissenschaft II, Berlin 1960, s. 596; S. V. Klíma: Haydnovo oratorium Stvoření v českých zemích koncem 18. a počátkem 19. století, Hudební věda 22, 1985, s. 236–247; Mozartův Don Giovanni (katalog výstavy), ed. T. Volek–J. Pešková, Praha 1987, s. 63; T. Volek–J. Macek: Beethoven und Fürst Lobkowitz, Beethoven und Böhmen, ed. S. Brandenburg–M. Gutiérrez-Denhoff, Bonn 1988 + František Josef Maxmilián Lobkovic jako mecenáš, Hudební věda 26, 1989, s. 198–228 + Provádění Beethovenových děl v lobkovickém domě, tamtéž, s. 229–239; Berkovec 1989, s. 66, 94n., 123–125; M. Schuler: Zeitgenössische Prager Abschriften von Werken Mozarts, Hudební věda 28, 1991, s. 291–298; M. Jonášová: Neznámý pražský opis partitury Dona Giovanniho ve sbírce hudebnin premonstrátského kláštera na Strahově, Hudební věda 42, 2005, s. 301–330 + Mozarts La finta giardiniera 1796 in Prag und ein unbekanntes Fragment der italienischen Version der Oper, Mozart-Jahrbuch 2005, Salzburg 2006, s. 3–53; T. Albrecht: Ethnic Identity and the Orchestra of the Theater an der Wien in Beethoven’s Time, referát na kongresu International Musicological Society, Leuven 2002, v tisku. • BLGBL, ČHS, DČD II, Dlabač, Eitner, Gerber 2, Laiske, LDM, NDp, Vondráček I, Wurzbach
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 201–206
