Narodil se jako syn lesníka Martina B. na panství hraběte Maxmiliána Lichtenštejna-Castelcorna, bratra olomouckého biskupa, což nepochybně ovlivnilo jeho další životní dráhu. Prvním B. učitelem byl pravděpodobně kantor a varhaník W. Knöffel, který přišel do Stráže z Liberce 1656. Dále B. zřejmě studoval na některém jezuitském gymnáziu v Čechách a již 1663 byl znám hudebnímu skladateli P. Vejvanovskému. V červenci 1666 navštívil v průvodu generála Z. Myslíka z Hiršova Český Krumlov. Tehdy už možná působil v kapele knížete Johanna Seyfrieda Eggenberka ve Štýrském Hradci, který byl bratrem českokrumlovského pána Jana Kristiána Eggenberka. Asi 1668 se stal komorníkem olomouckého biskupa Karla Lichtenštejna-Castelcorna v Kroměříži, kde vynikl jako houslista, gambista a jako skladatel. 1669 patrně utrpěl nějaký vážný úraz nebo vážně onemocněl a byl v nebezpečí smrti. Na sklonku léta 1670 jej biskup poslal k houslaři J. Stainerovi do Absamu v Tyrolsku jednat o nákupu hudebních nástrojů. B. však na určené místo nedorazil, ale zůstal v Salcburku, kde vstoupil – opět jako komorník – do služeb arcibiskupa Maxe Gandolpha Khuenburga. Zde prožil závratnou uměleckou i společenskou kariéru, která vyvrcholila jmenováním do funkce kapelníka (1684) a povýšením do šlechtického stavu (von Bibern, 1690). S Kroměříží však zůstal i nadále ve styku a posílal sem své skladby, neboť Lichtenštejn se až do 1676 zdráhal vystavit mu propouštěcí list. Díky tomu se v kroměřížském hudebním archivu unikátně dochovaly B. notové autografy. Mezi nimi jsou dvě programní sonáty pro masopustní zábavy, které biskup pořádal každoročně pro moravskou duchovní i světskou šlechtu. Nelze určit, zda sonáty Battalia a Die Pauern Kirchfartt byly určeny jen k poslechu nebo byly spojeny s pantomimou. 1692 B. možná ještě navštívil své rodiště, neboť jeho žena tu byla kmotrou při křtu syna B. bratra Michaela. Stručný životopis B., publikovaný v Matthesonově Grundlage einer Ehren-Pforte (Hamburg 1740), sepsal jeho syn, kapelník salcburského dvora Karl Heinrich B. (1681–1749), který se 1704/05 marně ucházel o místo kantora v kostele sv. Jakuba v Brně.
Kromě četných chrámových a instrumentálních skladeb (proslulé virtuózní sonáty pro housle sólo) složil B. opery Alessandro in Pietra (1687, nedochována) a Chi la dura la vince (Arminio) [Kdo vytrvá, zvítězí, dramma musicale, 1690–92, novodobá premiéra 1981 v Berlíně, další provedení 1994 v Salcburku], obě na texty arcibiskupova dvorního básníka F. M. Raffaelliniho, dále patnáct melodramat pro salcburskou benediktinskou univerzitu (1679–99) a tři holdovací kantáty, jejichž hudba se nedochovala. Pro bohemikální kontext je zajímavé zvláště melodrama Rex invitus martyr invictus… D. Wenceslaus Bohemiae rex, et martyr [Král proti své vůli, mučedník nepřemožený… kníže Václav, král Čech a mučedník] na text V. Kaltenkrautera (1692). B. je též autorem učebnice zpěvu Singfundament (1694).
B. instrumentální kompozice se vyznačují mimořádnou intenzitou barokního hudebního výrazu s množstvím rétorických figur a tónomalebných obrazů a jeho chrámová vokálně instrumentální díla mistrovským využitím kontrapunktu a smyslem pro monumentální zvukovost. Operní tvorbu lze na základě jediného dochovaného díla charakterizovat jako další doklad B. mimořádného nadání i přesto, že právě tato opera působí ve srovnání se soudobou tvorbou vídeňskou spíše konzervativně a v mnoha směrech značně osobitě. Opera Arminio, představující nejstarší dochovanou salcburskou kompozici tohoto druhu, je koncipována jako útvar komorní, určený k provedení v soukromém prostředí. Jednotlivá dějství zakončují baletní výstupy, po prvním a třetím dějství je výzva k tanci obsažena v posledním recitativu a byla dle dobového úzu určena též publiku. Instrumentální obsazení tvoří převážně smyčce, jejichž sólistické vedení potvrzuje komorní charakter díla, dechové nástroje jsou využity pouze sporadicky. B. způsob kompozice recitativů je velmi proměnlivý a nejednotný, úseky připomínající ranou monodii jsou střídány ariózními vsuvkami. V áriích je vedení melodie naopak překvapivě uvolněné, invenční a zpěvné. Většina árií má dvě sloky, po každé sloce následuje několikataktový instrumentální ritornel. Napětí vytváří často využívaná technika ostinátního basu a přerušování hudebního proudu pauzami v dramatických momentech děje.
Edice
Chi la dura la vince, faksimile rkp. partitury, ed. S. Dahms, Salzburg 2004 (Denkmäler der Musik in Salzburg, Faksimile-Ausgaben, sv. 10).
Prameny a literatura
Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži – hudební archiv (ve vlastnictví Arcibiskupství olomouckého) ⇒ J. Sehnal–J. Pešková: Caroli de Liechtenstein-Castelcorno episcopi Olomucensis operum artis musicae collectio Cremsirii reservata, Praha 1998, s. 177–202; Museum Carolino Augusteum Salzburg, sign. Hs 560: Chi la dura la vince, rkp. partitury; Universitätsbibliothek Salzburg, sign. 4004 I: Rex invitus martyr invictus… D. Wenceslaus Bohemiae rex, et martyr, 1692, libreto. • J. Mattheson: Grundlage einer Ehren-Pforte, Hamburg 1740, ed. M. Schneider, Berlin 1910, s. 24n., 354, příl. s. 3; C.Schneider: F. H. v. B. als Opernkomponist, Archiv für Musikwissenschaft (Leipzig) 8, 1926/27, s. 281–347; P. Nettl: H. F. B. von Bibern, Studien zur Musikwissenschaft (Graz–Wien–Köln) 24, 1960, s. 61–86 [nepřesné údaje]; T. Chafe: The Church Music of H. B., Ann Arbor 1987; J. Sehnal: H. B. Beziehungen zu Kremsier, De editione musices. Festschrift G. Croll zum 65. Geburtstag, ed. W. Gratzer–A. Lindmayr, Laaber 1992, s. 315–327 + Pavel Vejvanovský a biskupská kapela v Kroměříži, Kroměříž 1993, s. 43–46 + Musik in Böhmen in der Zeit des jungen H. B., H. F. B. Kirchen- und Instrumentalmusik, ed. G. Walterskirchen, Salzburg 1997, s. 11–25; S. Dahms: Neues zur Chronologie der Opern von Biber und Muffat, Österreichische Musikzeitschrift (Wien) 29, 1974, s. 377–384 + H. F. B. Opernschaffen im Kontext der Operngeschichte Salzburgs im 17. Jahrhundert, H. F. B. 1644–1704. Musik und Kultur im hochbarocken Salzburg, ed. P. Eder, Salzburg 1994, s. 33–44 + Zu H. I. F. B. Oper „Chi la dura la vince“, Österreichische Musikzeitschrift (Wien) 49, 1994, s. 107–112. • ČHS, Dlabač, Grove, LDM, MGG, Piper
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 57–59
