Studoval teologii na pražské univerzitě, ale pravděpodobně studia nedokončil. 1772 se stal úředníkem kanceláře pražské knižní cenzury, pak divadelním publicistou, překladatelem divadelních her a dramatikem. 1775 se oženil s Carolinou Türmannovou, zanedlouho však ovdověl. 1779 nastoupil angažmá v mnichovském Národním divadle u ředitele hraběte J. A. Seeaua. 1781 se do Prahy vrátil k divadelní společnosti K. Wahra a sblížil se s Wahrovou herečkou J. Hillepardovou, dcerou J. Tillyho. 1782/83 oba odešli do angažmá v Linci. V dubnu 1783 hostoval F. v Berlíně, angažmá však získala nyní již sezdaná dvojice ve společnosti J. K. Tillyho (syna J. Tillyho), cestující v Pomořansku. Po krátkém opětném působení v Linci založil F. 1783 vlastní malou společnost, hrál s ní mj. ve Stralsundu, v lednu 1784 ji však rozpustil a přijal s manželkou angažmá u S. Medoxe (Saská Kamenice, Bayreuth). 1787 se znovu připojil ke společnosti J. K. Tillyho, ale 1788 se vrátil do Prahy k Wahrovi, v jehož souboru hrál až do 16. 4. 1791. Ihned potom spolupracoval s J. W. Goethem při zakládání výmarského dvorního divadla (Goethe jeho zásluh na založení divadla vděčně vzpomněl ve spise Kampagne in Frankreich [Francouzské tažení]). Po ročním působení obou manželů u J. W. Goetha ve Výmaru (F. zde byl i režisérem) se pak 1793 F. s manželkou znovu objevili v Praze v souboru Nosticova divadla za F. Spenglera a K. F. Guolfingera von Steinsberg. Odtud odešel F. v dubnu 1797 do Štýrského Hradce ke K. F. Domaratiusovi. Zimu 1798/99 strávil jako ředitel divadla v Innsbrucku, na podzim 1799 je s manželkou doložen zatím naposledy jako ředitel a herec v Salcburku.
F. ovlivnil pražské divadlo nejprve jako osvícensky orientovaný cenzor, kritik a překladatel. V Praze 1774 vydával nedochovaný časopis Unsere Gedanken über das Prager Theater, in Briefen entworfen. 1777 a 1778 tu publikoval své čtyři překlady Shakespearových her (Macbeth, Der Kaufmann von Venedig, Richard der zweyte, Timon von Athen), které byly kromě Timona Athénského provedeny 1777/78 v Divadle v Kotcích. V recepci Shakespeara šlo o událost evropského významu, v některých případech časově předcházející hamburské úpravy a inscenace F. L. Schrödera. Shakespeara uváděl F. zřejmě se znalostí literárních prozaických překladů Ch. M. Wielanda a v podobě poměrně blízké originálu, avšak v jevištních úpravách, které spočívaly v zestručnění z pětiaktové do tříaktové formy, v omezení počtu osob a proměn (v tragédii Macbeth např. místo šestadvaceti proměn jen deset) a v pročištění textů od prvků, které se mu zdály být v rozporu s osvícenským vkusem a požadavkem výchovné úlohy divadla (v téže tragédii např. přesunutí všech vražd za scénu).
Jeho vlastní dramatické texty byly většinou úpravami zahraničních novinek. Prvotina Das große Beyspiel, oder Welch ein Mensch! [Veliký příklad aneb Jaký to člověk!, 1778], oslava dobročinnosti osvíceného krále, byla zpracováním anonymní hry Die Waise [Sirotek], publikované téhož roku ve Frankfurtu nad Mohanem. Intrikové drama Barbareyen des aufgeklärten Jahrhunderts [Krutosti osvíceného století], provedené v Nosticově divadle 20. 12. 1796, se opíralo o Zschokkeho hru Julius von Sassen (1796).
Hlavním hereckým oborem F. byly v činohrách role nevrlých starců a Židů, ve zpěvohrách ztělesňoval u Wahra po 1781 jak staré, tak i milovnické a charakterní role, později ve Výmaru 1791 a v Praze 1794–97 už jen komické a něžné starce, např. 1796 doktora Palinodiuse v Dittersdorfově singspielu Don Quixotte der zweyte nebo šacha Abukafa v Schikanederově zpěvohře Der wohltätige Derwisch [Dobrotivý derviš]. Jeho interpretace těchto rolí se setkávala u kritiky většinou s příznivým ohlasem.
Edice
Macbeth, ein Trauerspiel in fünf Aufzügen von Shakespear. Fürs hiesige Theater adaptiert von F. J. Fischer, Prag 1777; Der Kauffmann von Venedig oder Liebe und Freundschaft, ein Lustspiel von Shakespear in dreyen Aufzügen. Fürs Prager Theater eingerichtet von J. F. Fischer, Prag 1777; Richard der zweyte, ein Trauerspiel in fünf Aufzügen von Shakespear. Fürs hiesige Theater adaptirt von F. J. Fischer, Prag 1777; Timon von Athen, Prag 1778 (titulní list nedochován); Schauspiele von Shakespear. fürs Prager Theater adaptirt von F. J. Fischer, Prag 1778 (souborné vyd. všech čtyř textů); F. J. Fischer: Das große Beyspiel, oder Welch ein Mensch! Ein Schauspiel in drey Aufzügen, Prag 1778; F. J. F. [F. J. Fischer]: Barbareyen des aufgeklärten Jahrhunderts, Prag–Leipzig 1797.
Prameny a literatura
AMP, matrika narozených fary u sv. Martina, sign. MAR N 4, fol. 50/53, 15. 3. 1738 (záznam o křtu F.); oddací matrika fary u sv. Havla, sign. HV O 4, 8. 1. 1775 (záznam o svatbě); přehled dochovaných dobových tisků F. adaptací Shakespeara v databázi KČD. • Taschenbuch von der Prager Schaubühne 1778, s. 81n.; Litteratur und Theater-Zeitung (Berlin) 6, 1783, s. 281–288, 618; 7, 1784, díl 2, s. 12; GTK 1790, s. 125; 1791, s. 229n.; 1792, s. 299; 1799, s. 63, 243; 1800, s. 130; AEJ 1794, sv. 2, s. 186n.; 1797, sv. 2, s. 184n.; ADT 1, 1797, s. 35; 2, 1798, s. 79; Journal über die Stücke und Opern, welche unter der Direktion des Herrn Franz Fischer auf dem kaiserlichen königlichen Hoftheater zu Innsbruck… aufgeführt worden sind…, Innsbruck 1799; Teuber II 1885, s. 16, 40; R. Genée: Geschichte der Shakespear’schen Dramen in Deutschland, Leipzig 1890, s. 249–255; B. T. Satori-Neumann: Die Frühzeit des Weimarischen Hoftheaters unter Goethes Leitung, Berlin 1921, s. 15, 77; J. W. Goethe: Kampagne in Frankreich, Goethes Sämtliche Werke, ed. A. Dove (Jubiläumsausgabe), sv. 28, Stuttgart–Berlin b. d., s. 199; A. Köster: Schiller als Dramaturg, Berlin 1891, s. 60–68; G. Schweinshaupt: Shakespeares Dramatik in ihrer gehaltlichen und formalen Umwandlung auf dem österreichischen Theater des 18. Jh., Königsberg 1938, s. 55–61, 91–94, 112–114; T. Volek: Repertoir Nosticovského divadla v Praze z let 1794, 1796–8, Miscellanea musicologica 16, 1961, s. 61, 86, 94, 125, 183, 187n.; F. Fuhrich: Theatergeschichte Oberösterreichs im 18. Jahrhundert, Wien 1968, s. 192; Theater in Innsbruck, ed. F. Hölbing, Innsbruck 1968, s. 151; H. Rothe: Shakespeare im französischen und deutschen Gewande bei Polen, Russen und Tschechen, Das Shakespeare-Bild zwischen Aufklärung und Romantik (Jahrbuch für internationale Germanistik), řada A, sv. 22, Bern 1988, s. 262–282; W. Herrmann: Hoftheater – Volkstheater – Nationaltheater, Frankfurt a. M.–Berlin–Bern–Bruxelles–New York–Wien 1999, s. 132n. • Kindermann, ODS
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 174–176