Ze svého rodiště odešel do Padovy, kde byl zpěvákem na kůru v bazilice sv. Antonína (sopranista od 1645, kontraaltista od 1648, bas od 1649). Jako zpěvák dále působil ve ferrarské Accademia della Morte a podílel se na hudebních slavnostech a na uvádění oper v Padově a v Benátkách. Odešel do Vídně a od 1658, kdy se stal zpěvákem v kapele císařovny-vdovy Eleonory II., začal jeho dlouhodobý profesionální vzestup. 1661 napsal první operní libreto (Almonte, h: G. Tricarico), po němž brzy následovala další, určená pro skladatele císařského dvora (P. A. Ziani, A. Bertali, G. F. Sances) i pro samotného císaře Leopolda I. D. skladatelská kariéra se rozvíjela ve druhé polovině šedesátých let, kdy byl povýšen na zástupce kapelníka (1668) a posléze na kapelníka císařovny-vdovy (1669). 1673 přibyly k této funkci i povinnosti císařského intendanta divadelní hudby. Od 1682 až do své smrti byl kapelníkem Leopolda I.
Během více než třicetiletého působení u dvora vytvořil D. množství děl (libreta, kantáty, duchovní kompozice, oratoria, sepolkra, opery). Nejdůležitější a nejproduktivnější sférou jeho tvorby byla hudba divadelní. Pro potřeby dvora složil na 120 světských dramatických kompozic (opery, hudby ke slavnostem apod.). D. hudba citlivě a vynalézavě reflektuje dramatickou situaci, výrazový obsah textu a zvolený hudebnědramatický druh (komická opera, oratorium). Skladatel beze zbytku ovládl kompozici virtuózní i patetické vokální linie a promyšleně využíval harmonii ve výrazové funkci. Jeho tvorba, vznikající ve spolupráci se scénografem L. O. Burnacinim a libretistou N. Minatem, dominovala vídeňskému divadelnímu životu, formovanému jak stylem svých tvůrců, tak vkusem císaře Leopolda, který do oper s oblibou zařazoval vlastní árie. Přestože D. tvorba byla ve svém celku jednoznačně vázána na Vídeň, jeho díla se provozovala v řadě evropských městech (např. Augsburg, Heidelberg, Prešpurk).
D. doprovázel dvůr na jeho cestách a od sklonku 1679 do jara 1680 dlel v Praze, kam se dvůr uchýlil před morovou epidemií, která vypukla ve Vídni. I v mimořádné situaci se při pobytu v Praze dodržoval plánovaný kalendář hudebních událostí a D. během tohoto období zkomponoval sérii kantát, hudbu k různým slavnostním příležitostem (rodinná výročí, církevní svátky apod.), postní oratoria (S. Cecilia, S. Wenceslao, Jephte, vše 1680) a dvě opery. Jejich příprava a provedení, na nichž se podíleli Burnacini a Minato, se řídily vídeňskými zvyklostmi. Všechny hudební a hudebnědramatické produkce se konaly pouze pro členy dvora a jejich doprovod v areálu Pražského hradu, kde bylo pro slavnosti a operní představení zbudováno divadlo v objektu stojícím vedle Malé míčovny. Šlo o uzavřené dvorní akce, které stejně jako D. pražská tvorba bezprostředně neovlivnily zdejší divadelní a hudební dění. Představovaly výjimečný a ojedinělý projev importované dvorské barokní kultury.
Provedení dvou D. oper (obě s hudebními příspěvky Leopolda I.), I vaticinii di Tiresia tebano [Proroctví Teresia thébského, 11. 1. 1680] a La patienza di Socrate con due mogli [Trpělivost Sokratova se dvěma ženami, 29. 2. a 2. 3. 1680, novodobé scénické provedení Rimini, Teatro Novelli, 6. 10. 1998, r: P. Ascola, d: A. Curtis], zůstala nadlouho jedinými operními představeními konanými v Praze. Tříaktové scherzo dramatico per musica La patienza di Socrate con due mogli ve stylu benátské komické opery s baletními scénami v závěru aktů (h: J. H. Schmelzer) bylo inscenováno v Burnaciniho barokní výpravě s pěti dekoračními proměnami. D. oratorium L’Abelle di Boemia overo S. Wenceslao [Český Ábel aneb Sv. Václav, l: N. Minato, mezi 6. 3.–17. 4. 1680, Pražský hrad – kostel Všech Svatých; novodobé provedení souborem Capella Regia v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze 15. 4. 2000, rekonstrukce partitury M. Niubò a R. Hugo (d), s: J. Dušek] lze považovat za vůbec první italské hudební dílo tematicky spjaté s českými zeměmi. 1999 se uskutečnilo též novodobé provedení oratoria Jephte (Praha, kostel P. Marie Vítězné a Pražského Jezulátka 27. 3., Ensemble Antonio Draghi, d: G. Togni) a 17. 4. 2005 uvedl v Praze soubor Collegium Marianum (r: B. Lazar) D. tříaktovou scénickou kompozici L’avidità di Mida [Midova lakotná žádostivost, Vídeň 1671] v knihovním sále bývalého kláštera servitů u sv. Michala (Melantrichova ul. na Starém Městě, dnes sídlo Týnské školy).
Edice
Leonida in Tegea (Vídeň 1670), faksimile ed. H. M. Brown, New York 1982 (Italian Opera 1640–1770, sv. 64); Jephte (Praha 1680), ed. A. Romagnoli, Praha 2001 (faksimile ed. J. L. Johnson, New York 1987); La patienza di Socrate con due mogli, ed. A. Romagnoli, v přípravě.
Prameny a literatura
ÖNB, Musiksammlung, sign. Mus. Hs. 16.036: La patienza di Socrate…, autografní partitura; tamtéž: sign. Mus. Hs. 16.868: I Vaticinii…, partitura; soupis díla, notových pramenů a edic ⇒ H. Seifert in MGG. • M. Neuhaus: A. D., Studien zur Musikwissenschaft (Leipzig–Wien) 1, 1913, s. 104–192; P. Nettl: Die erste komische Oper in Prag, Beiträge zur böhmischen und mährischen Musikgeschichte, Brünn 1927, s. 27–33; J. Dostál: Italské oratorium o sv. Václavu z r. 1680 hrané v Praze, Slovanská knihovna 4, 1935/36, s. 1–8; J. Port: Divadelní výtvarníci staré Prahy, Kniha o Praze III, ed. A. Rektorys, Praha 1932, s. 81; R. Schnitzler: The Sacred Dramatic Music of A. D., dis., University of North Carolina 1971; N. Hiltl: Die Oper am Hofe Kaiser Leopolds I. mit besonderer Berücksichtigung der Tätigkeit von Minato und D., dis., Universität Wien 1974; H. Seifert: Neues zu A. D. weltlichen Werken, Wien 1978 + Die Oper am Wiener Kaiserhof im 17. Jahrhundert, Tutzing 1985, s. 47, 60–126, 153n., 186n., 201–205, 215–217, 297–357, 448–563, 584; L’opera italiana a Vienna prima di Metastasio, ed. M. T. Muraro, Firenze 1990; A. Romagnoli: Galline, „specolazioni“ e pene d’amore. La patienza di Socrate con due mogli di Minato e D. (1680), „Quel novo Cario, quel divin Orfeo“. A. D. da Rimini a Vienna, ed. E. Sala–D. Daolmi, Lucca 2000, s. 171–224; G. Staffieri: Il libretto die Jephte. Sulle tracce di un incerto autore, tamtéž, s. 341–348; M. Niubó: Le cappelle imperiali a la stagione praghese 1679–80, tamtéž, s. 291–320 + Leopold I. a hudba císařského dvora v Praze v letech 1679–1680, Barokní Praha – barokní Čechie 1620–1740, ed. O. Fejtová–V. Ledvinka–J. Pešek–V. Vlnas, Praha 2004, s. 95–131. • DČD I, DEUM, Dlabač, Grove, Grove O, MGG
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 147–148
