Příjmením psán též Dentio, Denzi, Tenzio, křest. jménem Toni. – O původu a vzdělání D. není nic známo, jeho příbuzenský vztah k impresáriovi Pietru D. (Ferrara 1712/13, 1718, Benátky 1715, Bergamo 1726) a pěvkyni Elisabetě D. (Ferrara 1713, Modena 1716, Benátky 1713–16) potvrzen není, mohlo by se však jednat o D. otce a sestru. Divadelní kariéru zahájil D. jako tenorista v italských divadlech 1715–23. Působil hlavně v Benátkách, kde se zřejmě nejpozději 1716 při ztvárnění Artabana, hlavní role v opeře La costanza trionfante degl’amori e degl’odii [Stálost vítězící nad láskou a nenávistí, karneval 1716, divadlo S. Moisè, ⇒ Sehnal], setkal s jejím skladatelem A. Vivaldim; na podzim 1717 vystupoval v divadle S. Angelo, kde byl Vivaldi impresáriem. 1718 zpíval ve Ferraře (impresário Pietro D.), 1719 v Brescii, 1720 znovu v Benátkách (S. Giovanni Grisostomo) a v karnevalové sezoně 1721 v Padově. 1721 byl angažován do operní společnosti ve dvorním divadle v Turíně (vystoupil mj. v titulní roli ve vůbec prvním provedení opery G. BoniventihoVenceslao). Společnost vedl S. Burigotti, pozdější impresário italské opery ve slezské Vratislavi (1727–29), personálně úzce vázané na operu pražskou, a mezi jejími členy bylo pět zpěváků, kteří později spolu s D. působili v Čechách. Poslední D. vystoupení na italské půdě před odchodem do Čech jsou zaznamenána v Bergamu a Cremě na podzim 1723, opět pod vedením Burigottiho. Během následujícího působení v Praze a Kuksu (1724–35) se D. poprvé uplatnil ve funkci impresária. I když jeho podnikání v Čechách po určitou dobu prosperovalo, skončil zadlužen a není známo, jak se mu podařilo (pravděpodobně bez zaplacení dluhů) Prahu opustit. Byl však schopen pokračovat v kariéře zpěváka a impresária ještě několik desetiletí, jeho účast je doložena o karnevalu 1737 v divadle S. Angelo v Benátkách, 1738–41 v Bergamu a Vicenze, 1745/46 v Augsburgu, 1747/48 v Mnichově (Barsina, h: G. A. Paganelli, l: F. Silvani, ⇒ Meyer 2/XIII, s. 529n.), 1754 v Lübecku. 1755 se stal dvorním básníkem carevny Alžběty v Petrohradě, kde psal libreta ke komickým intermezzům a serenátám. 1758/59 z dvorských služeb odešel, ale zůstal patrně v Rusku, kde jeho stopa mizí.
V historii divadla českých zemí vyniká D. jako první impresário, který zde dlouhodobě udržel provoz italské operní společnosti ve veřejně přístupném divadle. Byl angažován A. M. Peruzzim, který v březnu 1724 získal místodržitelské povolení provozovat v Manhartském domě v Celetné ulici na Starém Městě pražském italskou operu, aby se v Benátkách ujal sestavení potřebné společnosti. Peruzzi a jeho otec Giovanni Maria, kteří měli v úmyslu ve vlastní režii udržovat maximálně devatenáctičlennou skupinu umělců pro představení v Praze, Drážďanech a Lipsku v následujících třech letech, uzavřeli s D. 6. 5. 1724 podrobnou smlouvu (⇒ Freeman 1992). Vtělili do ní nejen rozdělení organizačních kompetencí (Peruzziové měli zajistit dopravu do Prahy, ubytování, stravu, kostýmy a návrat do Benátek) a platební povinnosti, náhrady a pokuty, ale i konkrétní obsazení některých uměleckých pozic (za hudebního ředitele s povinností komponovat opery určili A. Bioniho, kopistou ustanovili svého příbuzného S. Zaneho včetně výše jeho platu a specifikovali, že divadelní krejčí bude zároveň hrát v orchestru na violon, požadovanou osobou byl G. Amadei). D. úkolem bylo angažovat osm pěvců, houslistu schopného řídit orchestr (stal se jím G. B. Corelli), jevištního výtvarníka a strojníka v jedné osobě, stavitele a tesaře. Seznam nominovaných měl D. předložit ke schválení G. M. Peruzzimu v Benátkách. Už 13. 5. 1724 uzavřel D. v Benátkách smlouvu se sopranistkou B. Bianchi (a jejím otcem), v níž se pěvkyně zavázala k tříletému působení v Praze (s možností prodloužení), ke studiu všech rolí včetně mužských a k účasti na všech zkouškách a představeních za 500 dukátů ročně. Pokud by někdo ze společnosti předčasně odešel, měl za něho D. zaplatit Peruzziům 300 tolarů. D. měl být podle smlouvy dobře vybaven operními librety a schopen upravovat a dotvářet potřebné texty tak, aby ve službách Peruzziů mohl nastudovat čtyři opery ročně. Na základě dohody A. M. Peruzziho s hrabětem Františkem Antonínem Šporkem ze 6. 6. 1724 (G. Ch. Scheffknecht a T. Seemann podepsali jako Šporkovi zástupci závazek vůči Peruzzimu na 120 zlatých týdně od července do poloviny září) přivedl D. třiadvacetičlennou benátskou společnost nejprve do Kuksu. Hrabě počítal s „operisty“ pro každodenní vystupování v divadle i pro další společenské příležitosti a zábavy. Malíř a jevištní strojník I. Bellavita z Verony angažovaný D. přebudoval a připravil v Kuksu divadlo. Společnost sice přijela se zpožděním (11. 8. 1724), ale Špork po první zkoušce ocenil virtuozitu umělců a naplánoval představení opery Orlando furioso [Zuřivý Roland] od A. Bioniho na neděle, úterky a čtvrtky. Soubor zpíval i Te Deum v kostele, hrál při stolování Tafelmusik a tančil při bále. První letní operní sezonu v Kuksu uzavřel představením 24. 9.
Protože se Špork rozhodl upravit svou pražskou scénu pro operní produkce až 1. 10. 1724 (provoz byl zahájen po hektických adaptacích 23. 10.), společnost zatím hrála u hraběte Filipa Kinského a pravděpodobně také v míčovně na Malé Straně. Úspěch opery Orlando furioso byl v Praze obrovský a hrála se ještě v adventu. 27. 12. začala operou L’innocenza giustificata [Ospravedlněná nevinnost, h: Bioni – A. S. Fiorè] karnevalová sezona, 1. 2. 1725 byl poprvé uveden Lucio Vero T. Albinoniho a A. Guerry. Následovaly letní produkce v Kuksu (1. 7.–20. 9. 1725). Tento způsob střídání působiště se každoročně opakoval vyjma 1726, kdy Špork po smrti manželky společnost do Kuksu v létě nepozval (hrála v Karlových Varech).
Na základě zmíněného sledu událostí vznikla představa, že Špork pozval italské zpěváky do českých zemí. Jeho dvorní básník a autor překladu italského libreta Orlanda (G. Braccioli) do němčiny G. B. Hancke potvrdil vznikající legendu oslavnou básní, v níž „řeka Vltava děkuje jménem českého království hraběti Šporkovi za uvedení italské opery“. Operní společnost byla však provozně samostatná a Špork podpořil její zdomácnění v Čechách tím, že jí bezplatně propůjčil divadelní sál a přivábil šlechtické publikum.
Závazky umělců angažovaných D. k Peruzziům měly přestat platit, pokud by nebyly vypláceny honoráře, což se stalo už po několika měsících od zahájení operních produkcí. D. udal u místodržitelství oba Peruzzie pro nezaplacené dluhy, žádal jejich uvěznění a uznání sebe sama jako impresária společnosti, členové souboru jeho podání z 23. 10. 1724 podpořili. Peruzziové nakonec s částí společnosti (A. M. Giusti, P. Vida a Bioni) odešli do Vratislavi, kde jako první hráli italskou operu, a D. se stal v Praze impresáriem.
Protože první pražská sezona měla i kritický ohlas (k pražskému provedení Orlanda srv. Hanckeho dopis T. Seemannovi z 26. 10. 1724, ⇒ Freeman 1992), požádalo v únoru 1725 gubernium D., aby před udělením povolení pro další produkce informoval o stavu společnosti, pěveckém personálu a přípravě na další inscenace. V požadované zprávě uvedl D. unikátní informaci o tom, že v Benátkách pro něj jako agent pracuje A. Vivaldi (⇒ ed. tamtéž).
I přesto, že D. pravidelně dostával povolení hrát i v adventu a v postu, čelil po 1729 stále větším finančním problémům a potýkal se s žalobami věřitelů (tiskař libret M. A. Höger, členové souboru, obchodníci). Jeho dluhy narůstaly a místodržitelství jej podezřívalo z přípravy útěku. Na konci léta 1732 odešlo šest zpěváků do Brna s impresáriem A. Mingottim. Vše dovršil v dubnu 1733 tříhodinový požár během představení ve Šporkově divadle v Praze (před 19. 4.), který zničil dekorace, a D. musel najmout malíře G. P. Gaspariho pro jejich obnovení. V době přerušení pražského provozu pobývala společnost v Řezně (Il condannato innocente [Odsouzený bez viny], l: P. Metastasio [Artaserse], skladatel není znám, 4. 10. 1733 ⇒ Meyer 2/VIII, s. 285–287). Finanční situace se však nezlepšila a 1734 D. z předplatného dokázal uhradit pouze plat orchestru, náklady na osvětlení a daně. Operu Praga nascente da Libussa, e Primislao [Praha Libuší a Přemyslem zrozená; novodobá rekonstrukce R. Huga provedena 22. 5. 2004 v Míčovně Pražského hradu] vyhlásil D. na jaře 1734 poslední, 57. inscenací své společnosti ve Šporkově divadle (poslední představení se uskutečnilo 4. 7.).
V této době byl už D. stíhán exekucemi a po řadě udání u místodržitelství byl 17. 8. 1734 pro dluhy uvězněn. D. se bránil a o jeho propuštění usilovali i věřitelé včetně vlastních zpěváků. Ti chtěli pro další produkce najmout malostranskou míčovnu, ale D. spolupráci odmítl, a tak od 22. 11. začali hrát sami. D. byl propuštěn až po 31. 12. 1734, když souhlasil s využitím dekorací ze Šporkova divadla při samostatných produkcích zpěváků na Malé Straně. Chystal se vybudovat novou společnost, s níž by předváděl „operety“ proložené balety a duety. Místodržitelství mu vydalo povolení (31. 3. 1735) a také malostranská společnost ho chtěla přijmout, pokud by jí za 1 000 zlatých prodal dekorační fond. Na jaře 1735 se podařilo uspořádat ještě jedno představení ve Šporkově divadle (G. A. Paganelli: La pastorella regnante [Vládnoucí pastýřka]), dochované libreto bez obsazení však nedává jistotu, zda a do jaké míry se D. na této produkci podílel.
D. byl bezesporu schopným organizátorem, který pro své aktivity v Čechách využil předchozích zkušeností z pěvecké praxe i svých bohatých kontaktů. Záhy obratně převzal vedení operní společnosti, získal si náklonnost hraběte Šporka a vytlačil Peruzziho. Schopnost udržet italský soubor v Praze a Kuksu tak dlouhou dobu byla zároveň příčinou stagnace a rozpadu D. společnosti. Některé pěvce, které postupně pro zdejší společnost angažoval, poznal už v Itálii jako své pěvecké kolegy, a také v řadě titulů, včetně děl Vivaldiho a Albinoniho, které do Čech přivezl, sám v italských divadlech účinkoval. Podstatně se zasloužil o trvalé zakotvení italské opery v Praze, Kuksu, Vratislavi a v Brně a prostřednictvím Mingottiů následně i v dalších městech. Hudba A. Vivaldiho, s nímž D. přímo spolupracoval a jenž byl zřejmě zárukou kvality zpěváků, vytvořila spolu s hudbou dalších skladatelů (A. Bioni, A. S. Fiorè, T. Albinoni, G. Boniventi, A. Guerra, F. Feo, F. Gasparini, M. Luchini, G. Porta, N. Porpora, C. Pollarolo, F. Mancini, A. Costantini, L. Vinci, G. M. Orlandini, G. A. Paganelli, G. B. Pescetti, G. Dreyer aj.) perspektivní základ pro dlouhodobou operní tradici. Jako libretista byl D. tvůrcem dramaturgie většiny uváděných oper, neboť libreta procházela nutnými úpravami, které diktovaly jak možnosti pěveckých sil, tak úspory, kterých se dosahovalo inscenováním týchž děl v různých úpravách pod jinými názvy. Vlastním libretem La pravità castigata[Potrestaná zkaženost, 1730, h: A. Caldara, D. jako Don Alvaro] se zařadil mezi tvůrce pražské tradice oper s donjuanovským námětem. Zachovaná a evidovaná libreta (zejm. ze sbírky tehdejšího pražského purkrabího, hraběte Jana Josefa z Vrtby st.) dokládají 54 inscenací, uskutečněných za D. působení ve Šporkově divadle v Praze. Na všech se D. – s pouhými dvěma výjimkami – osobně podílel také jako zpěvák. Hodnocení jeho interpretace role Orlanda (Orlando furioso, 1724) z pera G. B. Hanckeho bylo v celkově kritickém kontextu velmi pochvalné, oceňovalo na D. výkonu muzikalitu, neafektovanost a herectví, vycházející z role. Tyto schopnosti uplatnil jistě i při interpretaci intermezz jako Baccocco, Giocatore a Marito di Scintilla (třídílné divadelní divertimento La serva padrona, Il marito giocatore, e La moglie bachettona, Augsburg 1746 ⇒ Meyer 2/XIII, s. 238n.). V opeře Praga nascente da Libussa, e Primislao ztvárnil roli Ctirada, jemuž přísluší v závěru přednést Libušino proroctví. Jako autor libreta do něj D. vložil hold českému království a jeho hlavnímu městu i své osobní poselství pražskému publiku.
Edice
Praga nascente da Libussa, e Primislao…, Praga 1734, faksimile italské části původního italsko-německého textu libreta z fondu NK, sign. De 935. Vyd. sekretariát Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro při příležitosti uvedení novodobé rekonstrukce opery 2004 (projekt www.memoria.cz).
Prameny a literatura
NA, fond Kk, sign. 1157 (žádosti A. M. Peruzziho z 16. 3. a z 18. 10. 1724); fond SM, sign. T-61/1, č. 128–135 (podání 12. 10. 1725); č. 146–156 (žádost o povolení hrát o adventu a v postu 1731 aj.); č. 157 (žaloba na D. pro dluhy 1732); fond NMa, sign. T-2, č. 16 (akta o D., 1732); další divadelněhistorické prameny srv. heslo Špork; G. B. Hancke: Orlando furioso, Oder: Der rasende Orland, Welcher im Jahr 1724 im Kuckus-Baade in einer Opera aufgeführet wurde. Aus dem Welschen ins Deutsche übersetzt, G. B. Hanckens Weltliche Gedichte, nebst des berühmten Poetens, Herrn Benjamin Neukirchs, noch niemahls gedruckten Satyren, Dresden–Leipzig 1727, s. 67–122 + Der Muldau-Fluß dancket Ihro Excellenz dem Herrn Grafen von Sporck im Nahmen des Königreichs Böheimb von Introduction der Welschen Opern, tamtéž, s. 123–130 (⇒ Teuber I 1883); Bibliothek der Hansestadt Lübeck, sbírka cedulí: Diane und Endimion, eine mit vielerley Arten Ballets untermischte Opera pantomima. – Ein Musicalisches Zwischenspiel, genannt: Der verfolgte Ehemann. Wird vorgestellt von Mr. Denzi, Mad. Denzi und Mr. Bode. In diesem Stücke sind zwo deutsche Rollen und eine Italienische. Aufgeführt von der Denzi’schen Truppe am 31. Oktober 1754 in Lübeck ⇒ Meyer 2/XVII, s. 48; libreta ⇒ Kneidl, ⇒ Křimice, ⇒ Sartori, ⇒ Sehnal č. 200 (Lacostanza trionfante degl’amori e degl’odii, Benátky 1716), ⇒ Meyer. • J. v. Stählin: Nachrichten von der Musik in Rußland, Johann Joseph Haigold’s Beylagen zum Neuveränderten Rußland II, Riga–Leipzig 1770, reprint Leipzig 1982, s. 110; F. A. Witz: Versuch einer Geschichte der theatralischen Vorstellungen in Augsburg, Augsburg [1876], s. 30; Teuber I 1883, s. 116–146, 157, 184, 365–371; T. Wiel: I Teatri Musicali Veneziani del Settecento, Venezia 1897, reprint Leipzig 1979, s. 38n., 45–47, 56n., 61n., 124; G. A. Pazaurek: Franz Anton Reichsgraf von Sporck ein Mäcen der Barockzeit und seine Lieblingsschöpfung Kukus, Leipzig 1901; J. Krupka: František Antonín hrab. Špork a jeho opera v Praze a Kuksu, Dalibor 39, 1922/23, s. 77–79, 89–91, 105–107, 145–147; 40, 1923/24, s. 15–17, 113–115, 125–128; H. H. Borcherdt: Beiträge zur Geschichte der Oper und des Schauspiels in Schlesien bis z. J. 1740, Zeitschrift des Vereins für Geschichte Schlesiens (Breslau) 43, 1909, s. 217–242 + Geschichte der italienischen Oper in Breslau, tamtéž 44, 1910, s. 18–51; H. Benedikt: Franz Anton Graf von Sporck (1662–1738). Zur Kultur der Barock Zeit in Böhmen, Wien 1923, s. 130–142; A. Novotný: Praha „Temna“, Praha 1946, s. 183–189 + Z Prahy doznívajícího baroka, Praha 1947, s. 220–228 + Staropražská theatralia, Praha 1955, s. 31–40, 46–51; P. Nettl: F. A. Sporcks Beziehungen zur Musik, Die Musikforschung (Kassel) 6, 1953, s. 324–334; A. Chaloupka: „Orlando furioso“ – nově nalezené libreto k prvému představení italské operní staggiony ve šporkovském divadle v Praze 1724, Ročenka Universitní knihovny v Praze 1956, Praha 1958, s. 96–108; T. Volek–M. Skalická: Antonio Vivaldi a Čechy, Hudební věda 2, 1965, s. 419–428; M. Skalická: Die Sänger der italienischen Oper in Prag 1724–35, De musica disputationes Pragenses, ed. R. Smetana, sv. 2, Praha 1974, s. 147–169; F. Degrada–M. T. Muraro: Antonio Vivaldi da Venezia all’Europa, Milano 1978, s. 45; P. Preiss: Boje s dvouhlavou saní, Praha 1981, s. 26n. (přeprac. a rozšířené vyd. jako František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách, Praha–Litomyšl 2003, s. 39–46, 91); J. Hůlek: Opera F. A. Sporcka v Kuksu a v Praze, Ročenka Státní knihovny ČSR 1979–80, Praha 1982, s. 218–231; D. E. Freeman: The Opera Theater of Count Franz Anton von Sporck in Prague (1724–35), Stuyvesant (N.Y.) 1992 + Newly-Found Roots of the Don Juan Tradition in Opera: A. D. and Antonio Caldara’s „La pravità castigata“, Studi musicali (Firenze) 21, 1992, s. 115–157 + Orlando Furioso in the Bohemian Lands: was Vivaldi’s Music really used?, Informazioni e Studi vivaldiani (Milano) 14, 1993, s. 51–73 (výtah v češtině in Antonio Vivaldi: Orlando furioso, program Státní opery Praha, 2001, s. 28–38, přel. D. Hradecká); A. Scherl: Berufstheater in Prag 1680–1739, Wien 1999, s. 93, 110–113; E. García Salas: A. D. / A. Vivaldi: Praga nascente da Libussa e Primislao (1734), Theatrum Kuks 2003, program festivalu, s. [10–13]. • DČD I, Dlabač, Grove, Grove O
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 133–137
