Vlastním jménem Berckertshammer. Psán též Bergobzoomer, Bergopzoom(er). – Manžel zpěvačky Kathariny B., roz. Leitnerové, zvané Schindlerové (sňatek 16. 4. 1777 ve Vídni). Po předčasné smrti rodičů (otec 1751, matka 1757) se jej ujala příbuzná, knihtiskařka E. M. Schilgenová, a B. se vyučil tiskařskému řemeslu. Během sedmileté války sloužil ve vojsku, poté se vrátil ke svému povolání. V Ghelenově vídeňské tiskárně, kde pracoval, se seznámil s hercem, režisérem a dramatikem F. W. Weiskernem, z jehož popudu odešel k divadlu.
Herecky debutoval ve vídeňském Divadle u Korutanské brány jako Neptun ve Weiskernově hře Die bestraften Rebellen [Potrestaní rebelové, 2. 10. 1764], následně vystupoval spíše v malých rolích. 1765–69 působil ve společnosti J. Kurtze (Mnichov, Norimberk, Frankfurt nad Mohanem, Mohuč, Mannheim, Kolín nad Rýnem, Koblenz, Düsseldorf) a zastával v ní určité vedoucí postavení, pravděpodobně jako zástupce principála. Jedním z jeho hereckých kolegů byl v tomto období K. Wahr. V Augsburgu byl členem společnosti hrající na koncesi T. Kurtzové (1769). Poté žil nějaký čas ve Vídni v soukromí a navštěvoval přednášky J. Sonnenfelse, jenž se zasazoval o divadlo s pevnými literárními texty a výchovným posláním a vystupoval proti improvizovaným komediím s Hanswurstem. 1771 získal B. pro svou pražskou společnost J. J. Brunian. V Divadle v Kotcích B. působil jako režisér s velkými pravomocemi (v dobových pramenech označován také „Direktor“), z dnešního hlediska byl spíše „uměleckým vedoucím“ souboru. Poté, co v září 1771 Brunian v Praze vyhlásil konec burlesky, bylo úkolem nového vedení divadla prosadit změnu umělecké orientace v duchu osvícenských idejí a uskutečnit inovaci repertoáru ve prospěch literárně fixovaného dramatu. Herecky se B. uplatňoval v charakterních rolích tyranů, hrdinů, vážných milovníků, něžných i komických starců a pedantů. Jako „reformátor“ pražského divadla si vysloužil přízeň šlechty, měl ale časté neshody s herci, které v listopadu 1773 vedly k odchodu J. A. Christa, F. Henische a F. O. Holého z Prahy. 1774 přijal B. angažmá ve vídeňském divadle Burgtheater, kde byl jako Shakespearův Richard III. zpočátku oslavován (4. 6. 1774), nicméně jeho herecký styl, poznamenaný nekultivovanými naturálními prvky a efekty, nenašel v následujícím období všeobecnou odezvu a i zde se množily neshody s hereckými kolegy. 1782 se B. rozhodl z Vídně odejít a k prožitým intrikám a nesnázím se vyjádřil v publikovaném textu Bergobzooms Letztes Wort an das Wiener Publikum [Bergobzoomovo poslední slovo vídeňskému publiku]. Doprovázel svou manželku do angažmá v Braunschweigu, ale už počátkem 1783 se oba vrátili do Prahy, kde se připravovalo zahájení provozu v nově vystavěném Nosticově divadle. B. se spolu s K. Wahrem, G. L. Hempelem a Ch. Räderem stal členem direktoria herecké společnosti, jejíž jádro tvořili Wahrovi herci. Po rozpuštění společnosti v dubnu 1784 převzal B. po R. Waitzhoferovi vedení městského divadla na Zelném trhu v Brně a zároveň získal i šestileté privilegium pro ostatní moravská města. S vervou zahájené podnikání (Voltaire: Tancred, 12. 4. 1784) bylo v krátké době dvakrát narušeno požárem (poprvé 14. 1. 1785, opětné zahájení provozu 30. 11. 1785, Shakespeare: Coriolanus; další požár 16. 1. 1786), kdy divadlo vyhořelo včetně vnitřního zařízení. Opakovanému požáru nezabránil ani předpis, vydaný guberniální divadelní radou v březnu 1785, který obsahoval speciální paragraf o protipožární ochraně. Spekulovalo se i o možnosti úmyslného poškozování B. podniku. Společnost hrála v provizorních podmínkách stavovské jízdárny, jedna její část hostovala v dalších městech (1785/86, 1787/88 v Olomouci a Kroměříži). B. uvažoval o změně působiště a několikrát také žádal o licenci na loutkové divadlo. Bylo mu přislíbeno vedení divadla v Lembergu v rakouské Haliči (dnes Lvov, Ukrajina) a B. za tímto účelem sestavil početnou společnost pro činohru, zpěvohru a balet, kontrakt však uzavřen nebyl. V září 1786 vydal císař Josef II. osobním přípisem pokyn, aby B. privilegium i administraci divadla převzalo město. Tím mělo být Brnu zajištěno stabilní fungování kvalitního hereckého souboru s osvícensky orientovaným repertoárem. B. se stal přísežným městským úředníkem s ročním platem a čtvrtinovým podílem na zisku. Provoz reorganizované instituce, přezvané na Königliches Städtisches Nationaltheater (Královské městské národní divadlo), zahájil s téměř 40 herci, s orchestrem o 28 členech a s početným týmem zaměstnanců v dalších profesích (2. 11. 1786 v provizorním sále tragédií Sigismunda, v obnovené divadelní budově pak 8. 1. 1787 hrou Der Fürst sieht durch). Císařské povolení umožnilo B. hrát i v postní době, a tak během posledních 15 měsíců brněnského působení mohl uvést více než 200 titulů. V létě 1788 jsou doložena také představení v letním divadle. Podnikatelsky úspěšný a zdatný B. byl však 1788 v důsledku vleklého finančního sporu s městskou radou propuštěn. Zamířil znovu do Prahy, kde po čtyřleté pauze Wahr sestavoval novou společnost pro Nosticovo divadlo, do níž přešli i někteří herci B. brněnského ansámblu. V červnu 1788 zemřela v Praze B. žena a principál odešel do Pešti, kde 1789/90 vedl divadlo. Od 1791 byl opět členem vídeňského divadla Burgtheater, kde jako herec naposled vystoupil 23. 2. 1801. V další aktivní činnosti mu zabránilo dlouhodobé onemocnění.
B. platí za příkladného průkopníka divadelní reformy počátku sedmdesátých let 18. stol. V Praze budoval repertoár na osvědčených titulech (Shakespeare), nové osvícenské dramatice (G. E. Lessing, C. H. Ayrenhoff, T. Ph. Gebler, J. J. Engel, J. H. F. Müller, Ch. G. Stephanie st., Ch. F. Gellert, J. F. Cronegk, K. F. Romanus, J. Ch. Brandes, J. Laudes) a překladech francouzských autorů (D. Diderot, P.-A. C. Beaumarchais, M.-A. Le Grand, J.-F. Regnard, Ph.-H. Destouches, Molière, Ch.-S. Favart). Zvláště výrazný byl podíl překladů a úprav komedií C. Goldoniho, které zčásti vyplňovaly mezeru po burlesce a v nichž B. nacházel vděčné role (Fulgenzio, Die verliebten Zänker [Zamilovaní svárlivci]; Don Alvaro, Die schlaue Witwe [Chytrá vdova]; Merlino, Die verstellte Kranke [Zdravá nemocná]; Steinhügel, Der gutherzige Murrkopf [Dobromyslný bručoun]; Strenheim, Was ist der Geschmack der Nation [Co je to tedy vkus národa, původní titul Teatro comico]). Dramaturgii a herecké výkony společnosti sledovaly v Praze časopisy Neue Litteratur a Ueber das Prager Theater. V Brně se B. zásluhou i v druhé polovině osmdesátých let 18. stol. udržel značný podíl tragédií (F. W. Gotter: Marianne, C. M. Plümicke: Lanassa, G. K. Pfeffel: Arete, Goethe: Clavigo, Shakespeare: Hamlet, Richard der Dritte, K. F. Guolfinger von Steinsberg: Miss Nelly Randolf). B. plynule navázal na předchozí vyspělý hudební repertoár Waitzhoferův a hrál jak původní německé singspiely (C. Ditters von Dittersdorf: Der Apotheker und der Doktor [Lékárník a doktor], I. Umlauf: Die schöne Schusterin [Krásná ševcová]), tak překlady italské buffy (N. Piccini: Das Fischermädchen[Rybářské děvče], G. Paisiello: Die eingebildeten Philosophen [Domnělí filozofové], A. Sacchini: Der verstellte Narr aus Liebe [Předstírané bláznovství z lásky], P. Anfossi: Die Eifersucht auf der Probe [Zkoušená žárlivost], V. Martín y Soler: Eine seltene Sache [Vzácná věc]) i francouzské opery comique (A.-E.-M. Grétry: Die beiden Geizigen [Dva skrblíci]). Trend muzikalizace repertoáru se projevil návratem pantomimy a baletu (1787), které na počátku B. působení dočasně ustoupily do pozadí, pronikáním hudby do činoher (např. Plümickeho Lanassa uváděná se sbory, B. singspielová úprava Möllerovy hry Graf Walltron [Hrabě Valtron] s hudbou J. I. Waltera) i pořádáním hudebních akademií a koncertů v prostorách divadla. Řadu titulů přenesl B. do Brna z Wahrova pražského repertoáru, např. hry Ch. H. Spieße (singspiel Die 25 000 Gulden [25 000 guldenů], tragédii Maria Stuart, veselohry Die drei Töchter [Tři sestry], Die väterliche Rache [Otcovská pomsta]) a s Wahrovými herci zůstal i nadále v kontaktu. Na dramaturgických úpravách se podíleli členové společnosti, jako např. inspicient a dramatik S. F. Schletter a skladatel J. B. Lasser. B. sám napsal řadu divadelních kusů (povětšině přepracování cizích originálů), v nichž mj. dbal o uplatnění vlastního hereckého oboru. Tyto hry vstoupily do repertoáru jazykově německých společností, byly uváděny na různých jevištích a mnohé vydány tiskem.
Edice
Der Officier, ein Lustspiel in einem Akt, Wien 1768; Die unglückliche Heirath, ein Trauerspiel in Versen in fünf Akten, Wien 1769; Die Sitten der Zeit, ein Lustspiel in einem Akt, Wien 1770; Der Greis, Gelegenheitsstück in einem Akt, Wien 1771; Die Zeit, ein Vorspiel, Prag 1771; Die Witwe, ein Nachspiel in einem Akt, Wien 1772; Der leichtsinnige Bürger, 1772; Das besiegte Vorurtheil, oder: Die beschützte Schauspielkunst, 1773; Die Lotterie oder die gnädige Frau, 1773; Psichalla, oder: Die Illyrier, 1774; Der Spieler, ein Lustspiel nach dem Französischen, Wien 1774; Der Zerstreute, ein Lustspiel in fünf Akten, dem Französischen des H. Regnard frey nachgeahmt, Wien 1775; In der Noth lernt man die Freunde kennen, ein Originallustspiel in ungebundener Rede und fünf Akten, Wien 1777; Die drey Zwillingsbrüder von Venedig, ein Lustspiel in vier Akten, Wien 1778.
Prameny a literatura
AMB, fond Knihovna Mitrovských (brněnské tisky zde uvedených titulů ⇒ Dokoupil): Arien aus den Dorfdeputirten…, 1784; Piramo e Tisbe, 1785; Eine seltene Sache, oder Schönheit und Tugend, 1788; divadelní cedule z 26. 4., 30. 4. a 1. 7. 1788 (⇒ Wurmová); MZK: Ode auf den 30. Wintermonat 1785 [Brünn 1785]; NMk, odd. zámeckých knihoven, fond Radenín: Italus, [Brünn] 1787 [zde B. předmluva]; SB Berlin (⇒ RISM L): Arien und Gesänge aus dem Grafen von Walltron, oder der Subordination, Riga 1785. • Neue Litteratur 1772, od s. 141 passim; Ueber das Prager Theater1773, passim; Nachrichten von den vorzüglichsten Theatern der übrigen k. k. Erbländer, Theatral-Neuigkeiten (Wien) 1773, s. 149–183; Taschenbuch von der Prager Schaubühne 1778, s. 76; Bergobzooms Letztes Wort an das Wiener Publikum (1782), ed. G. Gugitz, reprint Wien 1954; Kleines Neujahrsgeschenk oder: Brünner Theater-Taschenbuch… seit Ostern 1784 bis zum ersten Jenner 1785, Brünn [1785]; Vorschrift nach welcher sich die Mitglieder der Schaubühne in Brünn auf Verordnung des k. k. mährisch schlesischen Guberniums genau zu achten haben. … Von der K. K. Theaterdirektion. Brünn, den 26. März 1785, GTK 1787, s. 40–45; B* [Bergobzoom?]: Beschreibung des ersten Vorhangs des neu erbauten Brünner Theaters, tamtéž, s. 112–114; Brünner Musen- und Theater-Almanach, fürs Jahr 1786 nebst einen prosaisch-poetischen Wir War, Brünn [1785]; Theaterspiegel aller Trauer- Schau- Lust- Sing- und Nachspielen, Balleten und Nebenvorstellungen… vom 2ten November 1786 bis Ende Karneval den 5ten Hornung 1788, Brünn 1788; Ofener und Pester Theater-Taschenbuch der Bergopzoomischen Schauspielergesellschaft… seit Ostern 1789 bis 1. Jänner 1790…, Pest 1790; nesign.: Bruchstücke aus dem Leben des Wiener Schauspielers Bergobzooms, Hamburgisch- und Altonaische Theater- und Litteratur-Zeitung (Altona) 3, 1800, s. 59–64; D’Elvert 1852, s. 89–93; Teuber I 1883, s. 264, 309–318, 326–329, 334, 343; Teuber II 1885, s. 4–10, 16n., 22–26, 49, 85, 102–107, 120n., 252, 423; A. Rille: Aus dem Bühnenleben Deutsch-Oesterreichs. Die Geschichte des Brünner Stadttheaters (1734–1884), Brünn 1885, s. 44–56; Schauspielerleben im 18. Jahrhundert. Erinnerungen von Joseph Anton Christ, ed. R. Schirmer, München–Leipzig 1912, s. 23n., 28; G. Gugitz: Die Totenprotokolle der Stadt Wien als Quelle zur Wiener Theatergeschichte, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung 1953/54, Wien 1958, s. 118; W. Swossil: Ensemble und Darstellungsstil des frühen Burgtheaters von der Gründung bis zur Direktion Brockmanns (1776–1789), dis., Universität Wien 1965, s. 154–179; W. Binal: Deutschsprachiges Theater in Budapest, Wien 1972, s. 48–51; J. Trojan: Hudební Brno za doby Mozartovy, Opus musicum (Brno) 23, 1991, s. 2–12; Z. Digrin: Goldoniho sezóna v Praze, Divadlo v Kotcích, ed. F. Černý, Praha 1992, s. 127–147; J. Got: Das österreichische Theater in Lemberg im 18. und 19. Jahrhundert I, Wien 1997, s. 27–30; W. Herrmann: Hoftheater – Volkstheater – Nationaltheater, Frankfurt a. M. 1999, s. 155–159; M. Havlíčková: J. B. B. a jeho program Národního divadla v Brně, SPFFBU 2001, Q 4, s. 21–30. • ADB, DBE, Eisenberg, Gallerie, Kosch Th, Meyer, ODS, Pies, Radenín, Reden-Esbeck, Wurmová, Wurzbach
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 50–53
