Pocházel ze zemanského rodu usedlého v Kutné Hoře. Jeho otec byl horním hofmistrem, jehož odborných znalostí hornictví si vážil i císař Ferdinand I. D. absolvoval latinské školy ve svém rodišti, další literární a jazykové vzdělání získal pod vedením kladrubského opata J. Vrona z Dorndorfu. Navázal na ro­dovou tradici písmáctví a vedení kroniky (předkové z matčiny strany, otec Ondřej). Jako ­spolumajitel zděděného statku Kbel žil bez finančních problémů a oddával se zálibám mladého věku (šerm, souboje, pitky, rvačky). ­Vedl nevázaný, bezstarostný život a zaplétal se i do soudních sporů. 1590 se oženil s Alžbětou Mládkovou a krátce se věnoval důlnímu podnikání a pořádání memoárů svých předků. Po smrti manželky 1610 se zaměřil na sepisování vlastních pamětí a komentářů soudobých událostí. Takto vznikly Paměti, zabývající se především děním v Kutné Hoře, ale i v českých zemích vůbec a v zahraničí. V jedné z rukopisných redakcí je dílo dovedeno až do roku autorovy smrti a jeho závěrečná část je silně vlastenecky laděna.

Mezi záliby mladého D. patřily bujné oslavy masopustu. Tradice masopustních divadelních her byla stále živá a vznikaly i hry nové. Své zkušenosti s oslavami masopustu uplatnil v dia­logizované mravokárné básni Tragedie Masopusta, jenž se v světě páše zhusta. Barvitě v ní líčí masopustní zábavu – pitku, hodování, tanec i rvačku v hospodě. V dialogu vystupuje 15osob, např. baby, čerti, židi a blázni, hlavní postavou je podobně jako v lidových či žákovských skladbách Bacchus. Některé postavy nesou silně realistické rysy (např. veselý sedlecký opat Valentin).

Dialogickou a dramatickou formu užil D. i v řadě svých dalších mravoučných a satirických skladeb. Dialog s názvem Pan čert s mnichy se hádají, spolu jse porovnávají a smlouvají je satirou na papeže a mnichy. Skladba Ožralství jest zoumyslné nezdraví a bláznovství je satirou na opilství a je opa­třena i scénickými poznámkami. K dalším D. dia­logizovaným skladbám patří např. Starý Čech jse s mladým vadí, pozoruj, co sobě praví a Tuto pravda jse se lží potejká i zloděje jse dotejká.

I když nelze zcela vyloučit, že některé z D. skladeb, např. Tragedie Masopusta, byly ztvárněny scénicky, nelze tyto rozsáhlé dialogy chápat vysloveně jako divadelní hry. Autor zvolil formu dialogu zřejmě proto, aby zvýraznil mravokárnou apelativnost skladeb a aby přímými promluvami dosáhl živějšího výrazu postav. 1619 shrnul D. své básnické skladby do sbírky, kterou ve druhé redakci pojmenoval Prostopravda.

Edice

Paměti M. D. z H. I–II, ed. A. Rezek, Praha 1878–80; Prostopravda, ed. F. Strejček, Praha 1902; Prostopravda, ed. J. Krejcar, Praha 1920; Prostopravda – Paměti, ed. E. Petrů–E. Pražák, Praha 1955.

Prameny a literatura

NMk, sign. MS III G 28: Prostopravda, autograf, 1620. •• F. B. Mikovec: M. D. z H. a na Kbele, ČČM 28, 1854, s. 71–87, 364–374; J. Jireček: Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku I, Praha 1875, s. 152n.; J. Jakubec: Dějiny literatury české I, 2. vyd. Praha 1929, s. 735n., 780n.; J. Vlček: Dějiny české literatury II, 2. vyd. Praha 1931, s. 76–80; M. D. z H.: Paměti (výbor), ed. J. Mařánek, Praha 1940, s. 203–212 (doslov); E. Petrů: Vývoj básnické tvorby M. D. z H., Příspěvky k dějinám starší české literatury, Praha 1958, s. 217–239; J. Janáček: M. D. z H. a paměti kutnohorských rodin Práchňanských a Dačických, Paměti (výbor), ed. J. Mikulec, Praha 1996, s. 11–57; viz Edice. •• DČD I, LČL

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 129–130