Želenský, Karel

Vlastním jménem Karel Drápal. Otec byl klempířským mistrem. Po obecné škole, kterou Ž. vychodil v Rosicích, se v Brně vyučil sazečem, pak pracoval dva roky v Burkhardtově tiskárně (sazeč a faktor). 1884 definitivně vyměnil typografickou profesi za divadelní dráhu, již nastoupil u ředitele V. Choděry (debutoval v Králově Poli ve veselohře Nevěsta z Amsterodamu), ještě t. r. přešel ke společnosti V. Jelínka. V polovině 80. let byl perlustrován jako aktivista dělnického hnutí. V následujících deseti letech vystřídal řadu hereckých družin: hrál u F. J. Čížka (doložen 1885), u E. Zöllnerové (1885–87), F. Ludvíka (1887–90), F. Pokorného, J. Faltyse, J. Hurta (1890/91) aj. 1891–92 působil v brněnském Národním divadle, 1892–94 byl členem Pištěkovy společnosti, s níž vystupoval v ředitelově aréně na Královských Vinohradech a opět v Národním divadle v Brně. Zpíval v operetách, vypomáhal jako kapelník, byla mu svěřována i režie. 1894 byl angažován V. Budilem, jehož soubor měl letní základnu v Plzni (v ředitelově aréně Na Obcizně), k níž přibyly zimní sezony v městském divadle, mezitím dobré stagiony v kulturně probudilých městech (např. Chrudim). Ž.pro Budila také hojně překládal. Překlady mu častěji uváděl na přelomu 19. a 20. století i J. Pištěk. Na doporučení O. Sklenářové-Malé, s níž vystupoval na jejích pohostinských hrách v Josefově ve francouzských salonních konverzačkách (Malefille: Dvě vdovy, Feuillet: Bílý vlas), byl Ž.pozván ředitelem Národního divadla F. A. Šubertem ke zkušebnímu vystoupení; představil se v tit. roli Shakespearovy tragédie Othello. Na základě zdařilého výkonu byl již od 1. května 1896 angažován (do konce sezony dohrával své role u Budila) a počítalo se s ním jako s nástupcem stárnoucích bardů J. Bittnera, J. Seiferta a J. V. Slukova. V Národním divadle mu byly přidělovány také režie, mnohdy však vykonával víceméně jen režijní dozor u inscenací dříve nastudovaných jinými režiséry. Oficiálně byl ustanoven režisérem až 1916. V posledním roce války a v následujícím roce poválečném byl vedle činnosti v Národním divadle ředitelem v divadle Deklarace v Praze na Žižkově (září 1917 – září 1919), pro něž sestavil vlastní hereckou společnost nazvanou Žižkovská činohra. Ve zdejším pro divadlo málo příznivém působišti se však ani jemu nepodařilo prorazit. K 1. lednu 1928 opustil na vlastní žádost Národní divadlo, nespokojen s nedostatečným uplatněním a také kvůli slábnoucímu sluchu, který omezoval jeho jevištní možnosti. Po odchodu do důchodu pokračoval v podnikatelských aktivitách; nejprve jako ředitel družiny cestující po českém venkově, pak jako ředitel Východoslovenského divadla v Košicích (1929–30, se synem Drahošem Ž.), které převzal po předchozím nájemci a řediteli O. Novákovi (ten spáchal sebevraždu). Původně tříletou smlouvu Ž. vypověděl z důvodů finanční krize již po první sezoně (v Košicích byly sezony pětiměsíční) k 1. dubnu 1930; soubory se poté rozpadly a samostatné divadlo tu zaniklo. Navzdory podnikatelským neúspěchům pokračoval po návratu do Prahy ve snahách o vlastní scénu: v Husově sboru ve Vršovicích provozoval Jiráskovo divadlo (1931) a se svým ansámblem zajížděl na venkov. Vyvíjel literární aktivity související žánrově nebo tematicky s divadlem: psal a překládal hry, operní a operetní libreta, přispíval do různých periodik črtami, hereckými medailony i vzpomínkami. Založil privátní hereckou školu (1905), kde vyučoval základům herectví. Pořádal instruktivní přednášky pro ochotníky, vystupoval jako recitátor a řečník při rozličných, nejen divadelních akcích, angažoval se ve stavovských organizacích ve prospěch zlepšení sociální situace herců (člen výboru a později předseda Ústřední jednoty českého herectva a Svazu českého herectva). Byl místopředsedou Zemské divadelní rady pro království České, která však po svém ustavení 1912 prakticky nezačala fungovat. Redigoval časopis Naše scéna (1918). Jeho agilnost zasahovala do mimodivadelních oblastí: mezi národně-socialistické dělnictvo (mj. starostou Ústřední školy dělnické) či do tělocvičné organizace Sokol, jejímž byl činorodým členem. Po ztroskotání posledního podnikatelského pokusu v Praze-Vršovicích se odstěhoval na Zbraslav, kde žil až do smrti. Pohřben je na vinohradském hřbitově v Praze.

1888 se oženil s herečkou Augustou Wintrovou (1855 – 29. 6. 1890, sestřenicí herečky M. Bečvářové–Wintrové), ovdověl již po dvou letech, za pobytu u Ludvíkovy společnosti. 1894 uzavřel druhý sňatek s herečkou a zpěvačkou cestujících společností Ludmilou Zoufalovou; z tohoto svazku se rozvinul rod, který je divadelně aktivní dosud. Herečkou se stala dcera Laura (1895–1969, provd. Třešňáková), hercem a režisérem syn Drahoš (1896–1959; 1953–58 ředitelem Národního divadla v Praze), divadelní dráze se věnovali příslušníci dalších generací, z nichž vynikl pravnuk David Prachař (* 1959); Olga Ž.-Drápalová (* 1960) provozuje od 1998 Divadelní společnost Háta.

Mladý začátečník měl pro uplatnění na scéně výborné fyzické předpoklady: střední, urostlou postavu, výrazně modelovanou hlavu s klasicky řezanou tváří a s bohatou kšticí vlnitých vlasů. K jeho přednostem patřil sytý, melodický baryton s lehkým nasálním zabarvením a dráždivým témbrem. Vábný zjev a záhy projevená schopnost širokého výrazového rejstříku, dovolující ztvárňovat nejrůznější typy a charaktery bez rozdílu věku učinila ze Ž. vyhledávanou posilu kočujících hereckých družin. V prvních angažmá začínal v druhořadých rolích, ale brzy si osvojil základy řemesla, výrazové i technické finesy dobové, ještě převládající pozdněromantické konvence. Sklon k afektovanému výrazu, ostentativně se odklánějícího od životní pravdivosti a pravděpodobnosti v pohybových a mluvních složkách (vzpřímené držení těla s nepřirozeně prohnutou páteří, hrdě vztyčená hlava, patetická deklamace) související s romantizujícím slohem a se snahou o co největší jevištní účin se u Ž.projevoval za mimopražského působení. Od konce 80. let se objevoval v úlohách milovníků, hrdinů a společenských typů v salonních hrách, k nimž jej předurčoval přitažlivý mužný zjev, zastával také mladý charakterní obor včetně intrikánů. Za pobytu v Brně hrál např. vedle Antonína v realistické Jiráskově Vojnarce psychicky vyšinutého Hipolyta v romantické Kolárově Monice či velkorysého Filipa Derblaye v dobově populárním Ohnetově sentimentálním melodramatu Majitel hutí. Proti vášní zaslepenému Othellovi ztělesnil racionálního pokrytce Tartuffa nebo rozkochaného hédonika Dačického z Heslova (Stroupežnický: Zvíkovský rarášek). V následujícím angažmá u Budila potvrzoval škálu svých výrazových možností na úkolech v české realistické dramatice (Vávra v Mrštíkových Maryše, Václav v Jiráskově Otci), ve francouzských salonních dramatech (André de Bardannes, Dumas ml.: Denisa, Adhémar, Sardou: Cyprienna) a v dramaturgii shakespearovské (Romeo a Hamlet). Již tehdy se začal prosazovat jako interpret jedinců, usilujících o nápravu poměrů, či zápasících o naplnění ideálů svobody jednotlivce i společnosti (vynálezce Václav Budil v Jeřábkově Služebníku svého pána). Pod vlivem prosazujícího se realismu se postupně zbavoval nepřirozeného afektu a začal vyznávat naturalistické postuláty (zřetel k sociálnímu původu postavy, jejímu prostředí apod.). Po přechodu do Národního divadla se bezmála čtyřicetiletý herec musel spokojovat s podružnějšími úkoly milovnického a hrdinského oboru než u mimopražských společností, kde byl suverénním protagonistou. Teprve po nástupu nové správy divadla (1900) se dostal do popředí, jeho postavení však zůstávalo zastíněno výjimečnou osobností Vojanovou, a přestože nemalá část veřejnosti jej cenila výše než Vojana, trpce vnímal jeho dominanci. V prvních dvou dekádách 20. století vytvořil v Národním divadle desítky velkých postav. Zahrnovaly jednak role světanápravců a vzbouřenců, jimiž navazoval na představitele ušlechtilců J. V. Slukova a jež prezentoval s ohnivou výmluvností, strhujícím gestem a hrdým postojem (Šubertův selský rebel Jan Výrava, Goethův Faust, Hugův Hernani ad.). K nim se řadily postavy velitelského, panovnického ducha (Tantalos ve Vrchlického Hippodamii, Bozděchův Baron Goertz), vůdčí typy vojáků (Octavio Piccolomini v Schillerově Valdštejnovi, Hrabě Palen v Merežkovského Smrti cara Pavla I.) i církevní hodnostáři (Biskup Dobeš v Hilbertově Falkenštejnovi), jež nezřídka odkazovaly k druhému okruhu jeho hereckého repertoáru, v němž byl pokračovatelem J. Bittnera a který tvořila individua ničivého či nicotného vnitřního obsahu. Negace nabývající podob temně zrůdných intrikánů a zlosynů (Shakespearův Don Pedro v Mnoho povyku pro nic, Edmund v Králi Learovi), morálních bídáků (Myrtilos v Námluvách Pelopových) a zběsilých fanatiků (Robespierre v Rollandově Dantonovi) se koncentrovala do bezpočtu vtělení Lucifera v Madáchově Tragédii člověka. Nedémonické, střízlivě všední polohy negace konkretizoval v posupných postavách plných zahořklosti a škodolibosti, v pozérech, pokrytcích a ješitně samolibých sobcích, s jejichž rozporným charakterem někdy kontrastoval hercův zjev uhlazeného krasavce (Hjalmar Ekdal v Ibsenově Divoké kachně). Většinou však pro ně volil výraznou úpravu zevnějšku, počínaje obličejovou maskou (na níž si velmi zakládal), skrývající jeho tvář, přes vlásenku až po kostým a postoj deformující pružně mladistvou postavu. Kultivovaná mluvní technika, cit pro deklamaci verše a bohatě plastická řeč předurčovaly Ž. vedle úloh v dramaturgii schillerovské a shakespearovské k rolím v antické dramatice (Kreon v Sofoklově Antigoně, Orestes v Aischylově Orestei), hojné uplatnění nacházel v dílech Vrchlického. Dominance vnějšího výrazu, který Ž. skládal z množství výmluvných detailů a charakterizačních prvků, zůstávala trvale přítomným rysem jeho herectví, jež vyznávalo umělou, uvědomělou dovednost působivé přetvářky. Svůj veskrze realistický projev tříbící se na náročných úkolech obohacoval o niternou charakteristiku jen v nejlepších výkonech (zejména Hjalmar Ekdal v Divoké kachně, malíř František Elis v Šimáčkově Jiném vzduchu, patriarchální žid Adolf Levin v Natansenově Průlomu, bratr Lorenzo v ShakespearověRomeovi a Julii). Hercem psychologické analýzy, subjektivního lyrismu ani symbolistou a metafyzikem jako Vojan nebyl; jeho přínos českému herectví spočíval v interpretaci výsostně realistické, zobrazující s mistrnou pravdivostí povrch postavy. Rozhodným podílem přispěl k probojování a kultivaci hereckého realistického stylu v Národním divadle. Po Vojanově smrti (1920) svého letitého rivala nezastoupil a v éře K. H. Hilara (od 1921), s nímž si názorově neporozuměl, se jeho postavení v činoherním souboru zhoršovalo. Nový umělecký šéf mu sice svěřoval podnětné, ale malé úkoly, které ctižádostivého herce neuspokojovaly. Ve 20. letech nicméně vytvořil v režiích V. Nováka a K. Dostala ještě pozoruhodné kreace vnitřně rozpolcených či malých a ponížených jedinců (Profesor, Čapek: Loupežník; Portal, Bourdet: Tribun; Jiří Stefanides, Stroupežnický: Na Valdštejnské šachtě), v nichž rozvinul vyspělé umění odstíněné charakteristiky i osobitou schopnost propůjčit vnějšímu nevzrušenému klidu významovou obsažnost (Arcibiskup v Shawově Svaté Janě, Inkvizitor v Schillerově Donu Carlosovi).

V Národním divadle režijně nastudoval několik vlastních her (Návrat, Tažní ptáci, Oaza) a překladů (Schönherr: Ďáblice), řadu her z domácí, zejména realistické dramatiky (Stroupežnický: Naši furianti), inscenoval také hry Tylovy. Jeho režijní tvorba nebyla opřena o vyhraněný dramaturgický program ani neusilovala o scénické výboje, ale vyznačovala se pečlivou přípravou a detailním propracováním herecké složky a aranžmá.

Jako dramatik se zpočátku pokoušel o hry s exponovanou sociální tendencí (Návrat z hornického prostředí, venkovské drama U Dušánků), která se ale neblaze srážela s nevěrohodnou výstavbou postav a situací. Návrat však ve své době politicky rezonoval: při pohostinských hrách vídeňského spolku Pokrok (1904) v pražském Varieté sociálně demokratičtí předáci vyvolali v hledišti kravál, takže představení muselo být předčasně ukončeno. Následující veselohry se řadily ke krotkým maloměstským satirám (Strana bdělých, Nová mafie), poměry u venkovské divadelní šmíry postihl humorný obrázek Tažní ptáci, divadelní prostředí se promítlo i do veselohry Oáza. Ž. dramatické práce obsahují také hry pro děti (Pohádka o Kryšpínkovi, Kocour v botách), příležitostné menší formy (Salome, parodie na drama O. Wilda pro silvestrovský večer herců Národního divadla) a operní libreto (U božích mukpro plzeňského skladatele S. Sudu). Nedatovaný rukopis zřejmě neprovedené „národní hry se zpěvy“ Rebelantská krev je uložen v knihovně Divadelního ústavu v Praze; v literatuře zmiňované hry Pouť do Říma (1924) a Drama královské (1926) nebyly nalezeny. Psal také texty ke kupletům, písním a sborovým zpěvům. Ve značném množství překládal z němčiny a jejím prostřednictvím povětšině lehčí kasovní zboží (dobové komedie, frašky, vaudevilly, hry se zpěvy, operetní libreta), mezi nímž se jen občas objevil myšlenkově závažnější kus (např. Langmannův Bartoš Tuřanský, Gorkého Barbaři).

Do knižních souborů (Vrah a jiné črty…, Komedie hrané a prožité, Ze zápisníku hercova, Umělci v županu) vřadil rozměrnější beletrizované portréty starých divadelníků (J. J. Kolár, F. Kolár, F. Krumlovský) i bystré postřehy a charakteristiky soudobých, dnes většinou zapomenutých herců či principálů kočujících družin, s nimiž se setkal během své kariéry. Beletrizované portréty divadelníků upoutávaly živým líčením jejich lidského i hereckého profilu, volně fabulované příběhy či humorné historky svědčily o Ž.vypravěčském umu a vřelém vztahu k divadlu. V občasných exkurzech do divadelněhistorické problematiky (O herectví a hercích) zůstal diletujícím amatérem. Na zpracování memoárů herce J. Mošny (Jak jsem se měl na světě, otiskováno v Humoristických listech, knižně 1911) pořízeném podle hercova vyprávění měl Ž. zřejmě nemalý autorský podíl, zahrnující nejen literární ztvárnění, ale zasahující i do obsahových složek.

S idealistickým entuziasmem opakovaně zakládal nové scény, avšak výsledky jeho podnikatelských aktivit byly nepříliš umělecky průkazné a hospodářsky katastrofální. Pouštěl se do divadelně nezavedených nebo neúspěšných míst (žižkovská Deklarace, Vršovice, východoslovenské Košice), kde neprorazil ani s repertoárem vycházejícím vstříc požadavkům publika na nenáročnou zábavu, který záhy vystřídal prvotní záměr vytvořit solidní lidové divadlo založené především na domácí dramatice doplněné o ukázky světové klasiky. Občas sem přenášel tituly ze svého působení u cestujících společností a v Národním divadle, v nichž si také nejednou zopakoval své dřívější role. Soubory, které zakládal a řídil, nedisponovaly výraznějším hereckým potenciálem a mezi soukromými divadelními podniky se neprosadily ani inscenační tvorbou.

Role

Choděrova společnost

[?] (A. Anno: Nevěsta z Amsterodamu), Van Stupen (V. Sardou: Vlast) – 1884.

Čížkova (později Kratochvílova) společnost

Rémy, sloužící (A. Anicet-Bourgeis – A. Ph. Dennery: Slepý a hrbatý), Hlásník na Karlštejně (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Leopold, myslivec (J. Voborník: Lví nevěsta) – 1885; Cyril, kočí (V. Sardou: Fedora) – 1886; Topůrko (F. Nissel: Čarodějka), Julien (R. Benedix dle franc.: Zlá tchyně aneb Paragraf) – b. d.

Pokorného společnost

Vévoda Choiseul (A. E. Brachvogel: Narcis) – 1889.

Faltysova společnost

Hrabě Mario Alberi (F. Cavallotti: Dcera Jeftova) – 1889/90.

Hurtova společnost

Pelops (J. Vrchlický: Námluvy Pelopovy), Midas (týž: Midasovy uši) – 1890.

Národní divadlo Brno

Antonín (A. Jirásek: Vojnarka), Pierunovič (M. Bałucki: Klub mládenců), Drábek (J. Štolba: Maloměstští diplomati), Horák (týž: Křivé cesty), MUDr. Jan Svoboda (J. Neruda: Ženich z hladu), Artur Měrský (týž: Já to nejsem), Antonín Veverka (týž: Prodaná láska), Konrád (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě, i ND 1899) – 1891; Filip Derblay (G. Ohnet: Majitel hutí, i Budilova spol. 1894, i ND 1898), 1892.

Pištěkova společnost, Národní divadlo Brno

Kapitán Vasilij Andrejevič Staravjev (F. v. Suppé: Fatinica aneb Rusové v haremu), Othello (W. Shakespeare: Othello, i ND 1896 j. h.), Doktor Sarchi (F. Cavallotti: Dcera Jeftova), Max šl. Wendlovský (H. Sudermann: Domov), Petr Senerac (G. Ohnet: Hraběnka Sarah aneb Cikánská láska), Zloboh (E. Pohl: Sedm havranů), Beránek (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání), Němeček (G. Moser: Svůdná Amazonka), Mikuláš Dačický z Heslova (L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek, i ND 1899), Pavel Verdier (A. Ph. Dennery – E. Cormon: Dítě hadrářů), Pavel Kolinský (J. K. Tyl: Paličova dcera, i ND 1913), Jiřík z Kunštátu a Pardubic (J. J. Kolár: Královna Barbora), Ratibor Kalina (I. Herrmann: Manželova přítelkyně) – 1893; Jurij Nikolajevič Krasnokutský (P. P. Gnedič: Hořící listy), August (J. K. Tyl: Bankrotář a kramářka), Václav Beneš (F. X. Svoboda: Útok zisku), Princ waleský (A. Dumas st.: Kean), Tartuffe (Molière: Tartuffe), Karjagin (I. V. Špažinskij: Paní majorka), [?] (J. V. Frič: Svatopluk a Rastislav), Votický (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), Rosenkrantz (M. Klapp: Rosenkrantz a Güldenstern), František Štěpán Lotrinský (E. Bozděch: Zkouška státníkova), Flamisco (J. Štolba dle K. Görlitze: Tři páry střevíců), Razcvětalov (J. A. Salov: Zlatá rybka), Eduard (E. Züngel: Krásná kajícnice), Sir James Glumpstershire (J. Bayer: Královna loutek), Phileas Fogg (J. Verne, A. Ph. Dennery: Cesta kolem světa v 80 dnech, i ND 1899) – 1894.

Budilova společnost

André de Bardannes (A. Dumas ml.: Denisa), Bohumil Lukáš (O. Blumenthal – G. Kadelburg: Praha je Praha), Robert (E. Arago – P. Vermond: Ďáblovy zápisky), [?] (B. Buchbinder – F. Reiner: Sňatek na zkoušku), Václav Budil (F. V. Jeřábek: Služebník svého pána, i ND 1898), Gustav Dobrý (V. Chiavacci – L. Krenn: Poslední krejcar), Savary, policejní úředník (V. Sardou – E. Moreau: Madame Sans Gêne) – 1894; Vávra (A. a V. Mrštíkové: Maryša), Olivier Sidney (E. Grangé – Lambert-Thiboust: Zlodějka dětí), Václav (A. Jirásek: Otec), Maurice Bernard (K. Wartenburg: Herci císaře pána), Adhémar (V. Sardou: Cyprienna), [?] (J. Mary – G. Grisier: Roger la Honte), Maximilian Velínský z Velínova [?] (O. Blumenthal – G. Kadelburg: Dvé různých erbů), Romeo (W. Shakespeare: Romeo a Julie), [?] (G. Feydeau: Fernandova svatební smlouva) – 1895; Hamlet (W. Shakespeare: Hamlet, 3.1), Egon (F. Philippi: Cestou trnitou) – 1896.

Chmelenského společnost

Robert de Thoran (F. Hervé: Mamzelle Nitouche 29. 5.) – b. d.

Národní divadlo

Jan (A. Jirásek: Kolébka), Theseus (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské) – 1896; Ivo Ledinič (I. Vojnović: Ekvinokce), Antonín (F. X. Svoboda: Směry života), Horatio (W. Shakespeare: Hamlet) – 1897; Ludvík Bonaparte (E. Bozděch: Světa pán v županu), Edgar (W. Shakespeare: Král Lear) – 1898; Franc (G. Hauptmann: Forman Henčl), Amias Paulet (F. Schiller: Marie Stuartovna) – 1899; Fouché (V. Sardou, E. Moreau: Madame Sans-Gêne), Karel Uhlíř (J. Hilbert: Vina), Maixner (Ph. Langmann: Bartoš Tuřanský), Kreon (Sofokles: Antigona), Falk (B. Bjørnson: Nad naši sílu) – 1900; Sigmund (J. J. Kolár: Žižkova smrt), Paris (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Princ Bohemund (R. Lothar: Král Harlekýn) – 1901; Jesz (J. A. Kisielewski: Karikatury), Vilém Balbz (J. Vrchlický: Soud lásky), Dr. Václav Stoupa (M. A. Šimáček: Ztracení), Hernani (V. Hugo: Hernani), Macduff (W. Shakespeare: Macbeth), Sergent Lefebvre (V. Sardou, E. Moreau: Madame Sans-Gêne), Školní inspektor (N. V. Gogol: Revisor), Petr (M. Gorkij: Měšťáci) – 1902; Trivulzio (M. Maeterlinck: Monna Vanna), Samko Jagoš (G. Preissová: Gazdina roba), Polixenes (W. Shakespeare: Zimní pohádka), Biskup pražský Dobeš z Bechyně (J. Hilbert: Falkenštejn), Kavalír di Ripafratta (C. Goldoni: Mirandolina), Sigmund (A. Jirásek: Jan Žižka), Jiří Voborský (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání), Baum (F. A. Šubert: Drama čtyř chudých stěn), Napoleon Bonaparte (E. Bozděch: Jenerál bez vojska) – 1903; Hjalmar Ekdal (H. Ibsen: Divoká kachna), Cléante (Molière: Tartuffe), Hrabě de Guiche (E. Rostand: Cyrano de Bergerac), Lucifer (I. Madách: Tragedie člověka), Tugomír (A. Jirásek: Gero) – 1904; Myrtilos (J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Námluvy Pelopovy), Fray Domingo (J. Vrchlický: Láska a smrt), Feste (W. Shakespeare: Večer tříkrálový) – 1905; Cassius (týž: Julius Caesar), Král Petr (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Krogstad (H. Ibsen: Nora), Faust (J. W. Goethe: Faust) – 1906; Don Pedro (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic), Jan (A. Jirásek: Otec), František Elis (M. A. Šimáček: Jiný vzduch), Lord Caversham (O. Wilde: Ideální manžel), Orestes (Aischylos: Oresteia) – 1907; JUC. Petr Vít (A. Jirásek: Samota), Rabbi Geršom (E. Tréval: Válka bohů), Odysseus (J. Vrchlický: Smrt Odyssea) – 1908; Pekárek (K. Želenský: Oasa), Falu Eliab (J. J. Kolár: Pražský žid), Octavio Piccolomini (F. Schiller: Valdštejn) – 1909; Rörlund (H. Ibsen: Opory společnosti), Honza (J. Kvapil: Princezna Pampeliška), Student (J. Mahen: Janošík) – 1910; Starý Rott (K. Schönherr: Domov a víra), Sigmund (A. Jirásek: Jan Hus), Vyšetřující soudce (L. N. Tolstoj: Živá mrtvola), Tantalos (J. Vrchlický, ú. J. Kvapil: Hippodamie) – 1911; Jan Barthwick (J. Galsworthy: Stříbrné pouzdro), Adolf Levin (H. Nathansen: Průlom) – 1912; Bratr Lorenzo (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Baron Goertz (E. Bozděch: Baron Goertz) – 1913; Edmund (W. Shakespeare: Král Lear) – 1914; Jan Výrava (F. A. Šubert: Jan Výrava, i Jiráskovo div. 1931) – 1915; Petr Lebduška (týž: Žně) – 1916; Diogenes (J. Vrchlický: V sudě Diogenově) – 1917; Páter Antonín (J. Mahen: Mrtvé moře), Sigmund (A. Jirásek: Jan Roháč) – 1918; Božej Vršovec (R. Krupička: Vršovci) – 1919; Herec (W. Shakespeare: Hamlet), Hrabě Palen (D. S. Merežkovskij: Smrt cara Pavla I.), Profesor (K. Čapek: Loupežník), Robespierre (R. Rolland: Danton) – 1920; Portal (P. Bourget: Tribun), Kreon (Euripides: Medeia), Don Sallust de Bazan (V. Hugo: Ruy Blas) – 1921; Pedant (K. a J. Čapkové: Ze života hmyzu), Nejvyšší inkvizitor-kardinál (F. Schiller: Don Carlos) – 1922; Timur (C. Gozzi: Turandot) – 1923; Stojmír (J. Zeyer: Radúz a Mahulena), Arcibiskup remešský (G. B. Shaw: Svatá Johanka) – 1924; Jiří Stefanides (L. Stroupežnický: Na Valdštejnské šachtě), Filip Dubský (týž: Naši furianti) – 1925; Rektor Samuel Gardner (G. B. Shaw: Živnost paní Warrenové) – 1926; Velekněz (K. a J. Čapkové: Adam Stvořitel) – 1927.

Žižkovská činohra – Deklarace

Havelka (J. Mahen: Mrtvé moře) – 1918.

Jiráskovo divadlo

Valenta (J. K. Tyl: Paličova dcera), Farář (J. Hais-Týnecký: Na horské faře) – 1931.

Režie

Pištěkova společnost, Národní divadlo Brno

J. Ladecký: V úskalí, W. Shakespeare: Othello, V. Sardou: Černí ďáblové – 1893; I. V. Špažinskij: Paní majorka – 1894.

Národní divadlo

K. Želenský: Návrat – 1901; týž: Tažní ptáci – 1904; týž: Oasa – 1909; K. Schönherr: Ďáblice, T. Rittner: V malém domku – 1915; F. A. Šubert: Žně – 1916; J. Vrchlický: V sude Diogenově, L. Stroupežnický: Naši furianti G. Preissová: Gazdina roba – 1917; R. Rolland: Danton , J. K. Tyl: Paličova dcera – 1920; J. Renard: Domácí chléb + Modlářka , H. Ibsen: Divoká kachna, G. Duhamel: Dílo athletů, W. B. Yeats: Přesýpací hodiny + Studnice světců – 1921; J. Hilbert: Jejich štěstí, F. X. Svoboda: Čekanky, A. Bahier – C. Lemonnier: Silný muž – 1922; V. K. Klicpera: Hadrian z Řimsu – 1923; J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku– 1924; L. Stroupežnický: Na Vadštejnské šachtě, K. Poláček: Pásky na vousy – 1925; J. Štolba: Peníze, G. Zapolska: Morálka paní Dulské, A. Jirásek: Lucerna – 1926; F. Lonsdale: Jarní úklid – 1927.

Hry, operní a operetní libreta

První květy, Pištěkova spol., Aréna v Kravíně 1892; Návrat, ND 1901 i t.; Macecha, Švandovo div. 1902, t. 1904 s tit. U Dušánků; Teta z Ruska, Uranie 1903 i t.; Pohádka o Kryšpínkovi, Uranie 1903 i t.; Tažní ptáci, ND 1904 i t.; Oasa, ND 1909; Stará báj, kabaretní deklamace, t. 1911; Strana bdělých, Intimní (Švandovo) div. 1912, t. [1912]; Nový svátek, MD Plzeň 1912; Kocour v botách, Intimní (Švandovo) div. 1914, t. 1917; Kolegyně, t. [1916]; Salome, parodie, 1916, t. [1917]; Nová mafie, t. 1926, Akropolis 1935; Dlouhý, Široký a Bystrozraký, dle K. J. Erbena, Žižkovská činohra – Deklarace 2. 3. 1919, rozmn. Dilia 1951 ■ Švanda dudák, J. Böhm dle J. K. Tyla, h. V. Hřímalý, Budilova spol. MD Plzeň 1896; U božích muk, h. S. Suda, 1897, t. 1898; Praha pod pantoflem, s J. Kubíkem, h. E. Starý, Aréna na Smíchově 1918.

Překlady a úpravy

[?]: Ona šílí, Pištěkova spol., Ústřední síň na Král. Vinohradech 1892; V. Sardou: Černí ďáblové, Pištěkova spol. ND Brno 1893; G. Davis: Katakomby, Budilova spol. aréna Plzeň 1895; F. Zell – R. Genée, h. J. Strauss: Noc v Benátkách, tamtéž 1895; Th. Taube: Královna Vltavy, tamtéž 1895, 1911 hráno s tit. Vzhůru do Ostende; K. Wartenburg: Herci císaře pána, Budilova spol. aréna Plzeň 1895; E. Grenet-Dancourt – G. Bertal: Krotitelka šelem, tamtéž 1895; [?]: Komikova láska, tamtéž 1895; G. Kadelburg: Poručík v civilu, tamtéž 1895; F. a P. v. Schönthan: Zaslíbená zem, Budilova spol. MD Plzeň 1895; O. Blumenthal – G. Kadelburg: Dvé různých erbů, tamtéž 1895; F. Philippi: Dobrodinci lidstva, tamtéž 1895; G. Feydeau: Fernandova svatební smlouva, tamtéž 1895; A. Wetteová: Perníková chaloupka, h. E. Humperdinck, tamtéž 1895; J. Jarno – H. Fischer: Krkavčí otec, tamtéž 1895; F. H. Burnettová: Malý lord, Budilova spol. MD Plzeň 1896; A. Berla: Zakletý zámek, h. K. Millöcker, tamtéž 1896; L. Krenn, K. Lindau: Nácek, tamtéž 1896; F. Zell – R. Genée, h. F. v. Suppé: Model, tamtéž 1896; F. Philippi: Cestou trnitou, tamtéž 1896; B. Buchbinder: Ženílek švindléř, Pištěkova spol. Letní divadlo na Král. Vinohradech 1896; Th. Taube: X, Y, Z, Budilova spol. MD Plzeň 1896; G. Kadelburg, O. Blumenthal: Řezník z Ameriky, Budilova spol. aréna Plzeň 1897; L. Fischer – A. Landesberg: V pavilonu (Parfum), Pištěkova spol. ND Brno 1897; F. v. Schönthan, F. Koppel-Ellfeld: Svatba v Káni galilejské (Renaisance), Budilova spol. MD Plzeň 1897; tíž: Zlatá Eva, tamtéž 1897; K. Lindau, L. Krenn: V sedmém nebi, Pištěkova spol. ND Brno 1897; M. Dreyer: Tři, tamtéž 1898; Ph. Langmann: Bartoloměj Turas, Budilova spol. aréna Plzeň 1898, t. 1899 s tit. Bartoš Tuřanský; G. Davis – M. Kalbeck: Mařinka vonná, h. J. Strauss, ND Brno 1898; A. Landesberg, L. W. Stein: Mary květinářka, h. K. R. Weinberger, tamtéž 1898; V. Léon – H. v. Waldberg, h. R. Heuberger: Operní ples, tamtéž 1898, s tit. Ples v opeře ND 1899; M. West – L. Held, h. K. Keller: Naddůlní, ND Brno 1899; O. Blumenthal – G. Kadelburg, h. V. Holländer: Hanzi Vejvara, tamtéž 1899, 1915 s tit. Kráska z mořských lázní aneb Tchán Kondelík a zeť Vejvara; G. Feydeau: Dáma od Maximů, ND Brno 1901; K. Lindau – L. Krenn: Troje přání, h. C. M. Ziehrer, tamtéž 1901, rozmn., b. d., DÚk; B. Buchbinder – J. Watzke, h. K. R. Weinberger: Diva, ND Brno 1902; A. Valabrègue – M. Hennequin: Coralie a spol., tamtéž 1902; B. Dovsky, h. P. Mestrozi: Pražané v Pekinu, Uranie 1902; M. West, h. K. Keller: Pan sklepmistr, ND Brno 1902; M. Ordonneau, h. E. Audran: Loutka, MD Plzeň 1902; K. Lindau – J. Wilhelm, h. E. Reiterer: Jarní vzduch, ND Brno 1903, hráno i s tit. Jarní vánek; V. Léon: Veselý Matúško, h. L. Fall, ND Brno 1909; G. Stephanie ml. – L. Schneider, h. W. A. Mozart: Divadelní ředitel, MD Plzeň 1913, s L. Vymětalem; V. Léon, h. F. Lehár: Dráteník, MD Plzeň 1915; K. Schönherr: Ďáblice, MD Plzeň 1915, t. 1920; B. Bjørnson: Novomanželé, tamtéž 1915; B. Jenbach – L. W. Stein, h. E. Eysler: Ta – nebo žádná!, VD 1915; R. Bodanzky – F. v. Thelen, h. O. Straus: Za láskou, VD 1916; R. Presber – L. W. Stein: Zesnulá excelence, MD Plzeň 1916, s tit. Naučný slovník, ND 1916; E. Burg, L. Taufstein: Hledá se sluha, VD 1916; O. Blumenthal – J. Rosen: Spolubásníci, MD Plzeň 1916; M. Gorkij: Barbaři, tamtéž 1917; A. Stein-Landesmann: V strážním domku, NDMS Ostrava 1921, t. 1922; K. Sloboda: U čaje, tamtéž, 1937 hráno s tit. U čajového stolku, Div. v Umělecké Besedě; týž: Jak ženy milují, Uranie 1929; O. Blumenthal – G. Kadelburg, h. V. Holländer: Polapený kohoutek, Uranie 1929; J. Brammer – A. Grünwald dle F. v. Schönthana, h. E. Eysler: Zlatovlasá Eva, Velká opereta 1930, hráno i s tit. Zlatá paní mistrová; F. S. Mark: Eva opravuje štěstí, Akropolis 1932, rozmn., b. d., DÚk.

Prameny

MZA Brno: sbírka matrik, 1534 Ostrovačice, matrika narozených 1832–1874, s. 467, obr. 118.

SOA Zámrsk: sbírka matrik, 51-35114 Hradec Králové, matrika zemřelých 1875–1907, s. 288 († Augusta Ž.-Wintrová, 29. 6. 1890).

Literatura

J. M. [Merhaut], Moravská orlice 3. 10. 1891 [Pierunovič, Klub mládenců]; nesign., tamtéž 15. 10. 1891 [Nerudovy aktovky]; -ek [F. Roháček]: České divadlo v Brně, Česká Thalia 5, 1891, s. 337 + České divadlo v Brně, Česká Thalia 6, 1892, s. 6 [herec. charakteristika]; nb. [P. Nebeský], Plzeňské listy 16. 8. 1894, 11. 5. 1895 [Vávra, Maryša]; nesign., Moravská orlice 25. 1. 1895 [Útok zisku]; nesign., Plzeňské listy 7. 1. 1896 [Hamlet]; nesign., Z kruhů uměleckých, tamtéž 29. 2. 1896 [přestup do ND]; š. [J. Kuffner], Národní listy 2. 6. 1896 [hostování v ND, Othello], 25. 2. 1897 [Ivo, Ekvinokce]; nb. [P. Nebeský], Plzeňské listy 11. 11. 1897 [hostování v Plzni] ● ref. Návrat: K. Kamínek, Moderní revue 1900/01, sv. 12, s. 286; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 5. 4. 1901; K., Česká revue 4, 1900/01, s. 1113–1114; J. Kamper, Obzor literární a umělecký 3, 1901, s. 108–109 ● Š., Národní politika 30. 11. 1902, ráno [Antonín, Směry života] ● ref. Tažní ptáci: Nemo [K. B. Mádl], Zlatá Praha 21, 1903/04, s. 432; ech [V. Štech], Máj 2, 1903/04, s. 666; š [J. Kuffner], Národní listy 24. 6. 1904; J. Ladecký, Osvěta 34, 1904, s. 749 ● ref. Návrat: nesign., Národní listy8. 5. 1904; Právo lidu 8. 5. 1904 ● Š., Národní politika 16. 1. 1904 [Hjalmar Ekdal, Divoká kachna]; š. [J. Kuffner], Národní listy3. 10. 1905 [Fray Domingo, Láska a smrt] ● ref. O herectví a hercích: V. Č., Národní listy 11. 8. 1907, ráno ● ref. Oáza: O. Theer, Česká revue 2, 1908/09, s. 701; O. Fischer, Přehled 7, 1908/09, s. 721; J. Hilbert, Venkov 27. 6. 1909 ● J. V.: Čeští maloměšťáci a jejich divadelní spisovatel, Právo lidu 10. 1. 1913 ● k padesátinám: Národní politika 21. 1. 1915; jv. [Vodák], Čas 26. 1. 1915 → Tváře českých herců, Praha 1967, s. 132–133 ● Ot. F. [Fischer]: Shakespearův cyklus, Národní listy 21. 4. 1916, ráno [herec. charakteristika]; nesign.: Žižkovská činohra (v Deklaraci), Zlatá Praha35, 1917/18, č. 5, s. 60; E. Vrchlická: K. Ž., Divadlo 1 (8), 1920/21, č. 12; M. Laudová-Hořicová: K. Ž. k čtvrtstoletému jubileu, Venkov 14. 5. 1921 ● k šedesátinám: J. Borotínský, Československé divadlo 3 (8), 1925, s. 29; G. Lžičař, tamtéž, s. 34–35; -ius [J. Kolman-Cassius], Lidové noviny 24. 1. 1925; jv. [Vodák], České slovo 28. 1. 1925 → Tváře českých herců, Praha 1967, s. 133–138; Klo: Obnovený Stroupežnický, Národní osvobození 30. 1. 1925; MilNý [Novotný]: Drama L. Stroupežnického a K. Ž., Národní listy 30. 1. 1925; Ot. F. [Fischer], Právo lidu30. 1. 1925; M. Majerová, Rudé právo 30. 1. 1925; H. Jelínek, Lumír 52, 1925/26, s. 54 ● A. Veselý: Hovory s herci, Praha 1926, s. 18–31; K. Ženíšek: Buditelské a herecké působení K. Ž. (rozhovor), České jeviště 1, 1927, č. 7, s. 1–2; B. Klas: Činohra K. Ž., Divadlo 7, 1927/28, s. 12; dr. H. [Herman]: Divadelní společnost K. Želenského, Československé divadlo 11 (6), 1928, s. 202–203; J. Auerswald: Divadelní vzpomínky, Brno 1929, s. 48–53; Lidové noviny 9. 8. 1929, 13. 5. 1930 [Košice]; J. Götzová: Profily českých herců, Praha [1931], s. 77–78, obr. část s. 152 ● k sedmdesátinám: jv. [Vodák], České slovo 25. 1. 1935 → Tváře českých herců, Praha 1967, s. 138–140; K. Engelmüller, Národní politika 25. 1. 1935; jr [V. Hanno], Národ 25. 1. 1935; Ot. F. [Fischer], Lidové noviny 25. 1. 1935; p [A. M. Píša], Právo lidu 25. 1. 1935; kd [E. Konrád], Národní osvobození 26. 1. 1935; R. Deyl, Československé divadlo 18, 1935, s. 18 ● nekrology: d, Lidové noviny 1. 12. 1935; jv. [Vodák], České slovo 1. 12. 1935 → Tváře českých herců, Praha 1967, s. 140–142; kd [E. Konrád], Národní osvobození 1. 12. 1935; K. Engelmüller, Národní politika 1. 12. 1935; p [A. M. Píša], Právo lidu 1. 12. 1935; A. V. [Veselý], Pražské noviny 1. 12. 1935; H. J. [Jelínek], Lumír 62, 1935/36, s. 184; O. Fischer, Národní divadlo 13, 1935/36, č. 6 ● R. Deyl: Sláva – tráva, Praha 1938, s. 246–282; K. Engelmüller: O slávě herecké, Praha 1947, s. 152–155; L. Pacák: Opereta, Praha 1947, s. 330; L. Třešňáková-Želenská: O vzniku této knihy, in J. Mošna: Jak jsem se měl na světě, Praha 1954, s. 267–268; L. P. [Páleníček]: K. Ž., tamtéž, s. 269 ● k devadesátinám: Národní divadlo 30, 1954/55, č. 8 [tematické číslo věnované K. Ž.]; V. Businský, Lidová demokracie 20. 1. 1955; V. Wassermann vypráví o starých českých filmařích, Praha 1958, s. 135–142; J. Knap: Zöllnerové, Praha 1958, zvl. s. 147 + Umělcové na pouti, Praha 1961, zvl. s. 124, 153, 168, 193, 224, 226; M. Obst in Kulturně politický kalendář1965, Praha 1964, s. 214–215 ● 100. výr. narození: V. Müller, Práce 28. 1. 1965; (E. J.) [Janský], Lidová demokracie 25. 1. 1965 ● DČD III; DČD IV; O. Spalová: Sága rodu Budilova, Praha 1978, s. 194; R. Kautský: Lidové divadlo Deklarace na Žižkově (1910-1919), rkp., b. d., KČD, s. 78–110, 117–122.

EDS [Deklarace], EDUS, LČL, NDp, ODS [Zemská divadelní rada pro král. České], Otto, PBJ; Buchner, Plzeň

Vznik: 2017