Žák R. Brauna a H. Štěpánkové; absolvent Ústavu pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy 1948, TK DAMU 1953 (choreografie). Tanečník ND Praha 1945–51, vedoucí taneční složky a choreograf AUS VN 1951–53, Armádní opera 1953–55, trenér a choreograf ND Praha 1955–57, šéf baletu Plzeň 1957–61, totéž Brno 1961–64, umělecký vedoucí Baletu Praha 1964–68, šéf baletu Brno 1968–70, tamtéž choreograf do 1990 (s krátkou pauzou v roce 1970, kdy byl uměleckým vedoucím Laterny magiky), po listopadu 1989 rehabilitován (šéf baletu v Brně do 1991), po odchodu z divadla pracoval pohostinsky jako choreograf. Jako tanečník těžil ze své sportovní kondice a znalosti akrobacie (sám byl výkonný atlet, poté trenér čs. družstva gymnastek). V ND Praha ztělesnil např. Otroka v Šeherezádě (1946), Zelenku ve Filosofské historii (1949), Beauregarda v Plamenech Paříže (1956). Mnohem významnější byla jeho choreografická tvorba. V Armádní opeře inscenoval např. Mirandolinu (1954), v ND Praha Plameny Paříže (1956) a Prométhea (1957). Jeho choreografický rukopis se vyhraňoval již v Plzni, kde uvedl Rudý mák (1958), Popelku (1959), a především Baladu o námořníkovi (1961), v níž poprvé realizoval jako choreograf i libretista své představy o moderním, poetickém baletu. Opustil konvenční klasické tvarosloví a nahradil je dynamickým expresivním pohybem, často inspirovaným gymnastikou a akrobatikou, stanul tak v čele nové vlny čs. choreografie 60. let. Své vrcholné choreografie vytvořil v Brně, např. Leningradskou symfonii (1962), Hirošimu (čp. 1963), Tarase Bulbu (1963) a Svěcení jara (1964, 1982). Modernizační snahy završil založením Baletu Praha (spolu s P. Šmokem a V. Vašutem), jehož repertoár obohatil především o Podivuhodného mandarína (1964) a přepracovanou verzi Hirošimy (1964; Cena S. Lifara v Paříži 1967); do této vývojové linie se řadí Don Juan R. Strausse (1969). Po srpnové okupaci byl 1969 L. Ogoun zbaven šéfovského místa, v 70. letech se uplatňoval v opeře, činohře a zpěvohře (režie oper: Slzy nože B. Martinů 1969, Kníže Igor A. Borodina 1973, Malý princ M. Háby 1979; z muzikálů Romance o lásce M. Štědroně 1974, Cyrano z předměstí P. Hammela a M. Vargy 1978). Osobité byly i jeho muzikálové choreografie, např. Muž z kraje La Mancha (Karlín 1967), West Side Story (Karlín 1970), Zbojníci a žandáři aneb Jánošík (Brno 1972), Kytice (Semafor 1972), Ze života hmyzu (NS Bratislava 1984). K práci s baletem se dostal opět uvedením pp. Concertina L. Janáčka (1979) a baletů pp. Šach králi (1980), Sen noci svatojanské (pp. Brno 1984, Ostrava 1988, zfilmováno 1986), Paní mezi stíny (1987), pp. Škrtiče (1990). L. Ogounovi patří ve vývoji našeho poválečného baletu jedno z předních míst. Byl choreografem s inteligencí i velkou fantazií, vynálezce neobvyklých, překvapivých pohybových neologismů, básnivých metafor a účinných dramatických zkratek. V dějových baletech nahradil popis barvitostí a specifickými tanečními obrazy. Výsostně dramatická byla jeho dueta s virtuózní partnerskou technikou. Byl autorem několika set choreografií v operách, operetách, muzikálech, činohrách, televizi, filmu, Laterně magice, ledních revuích aj. Působil jako pedagog, mj. externí profesor choreografie na TK VŠMU Bratislava 1986–90. Zasloužilý umělec 1966, Prémie ČLF 1991 za ztvárnění baletu Škrtič a 1998 cena Nadace ČLF za celoživotní tvorbu. Manžel 1. Danuše Kořínkové, 2. Ludmily Ledecké.

Literatura

ED: Ogoun Luboš in Postavy brněnského jeviště III., Státní divadlo v Brně 1994 • Dufková, E.: K jubileu českého choreografa, Program, Státní divadlo v Brně 1984, č. 2 • Dufková, E.: Malé memoáry, Brno, Ryšavý 1997 • Krakešová, E.: Ve službách Terpsichory, Praha, Thalia 1997 • Ogoun, L.: Za novou hodnotu, Taneční listy, 1963, č. 4, str. 69 • V. V.: Ogoun Luboš in Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia Praha 1988

Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 228