V Olomouci se již v průběhu 18. století provozovala i baletní představení, např. v rámci operní společnosti G. Franceschiniho (1761) a J. Jacobelliho (1765); historické materiály se zmiňují o vystoupení Compagnie dei Picollo Hollandesi Terezy Nicollini, která uváděla dětské pantomimy a balety (1770). První dochovaný baletní plakát je z roku 1790 (pantomimický balet So prellt man die Narren). V 1. polovině 19. století mělo divadlo malý baletní soubor a baletního mistra, příležitostně se na repertoáru objevovala baletní představení, např. baletní mistr z Divadla Na Vídeňce Johann Heisse zde uvedl Das Räuberlager oder Die Zigeuner–Hochzeit (1815), P. Rainoldi 1833/34 balety Nina und Robert, Der Schmetterlingfänger (1833) a v letech 1833–35 Der Fackeljunge von Cremona oder Die Bluthochzeit in Venedig. Balet Ruské ležení v choreografii V. Poletny byl hrán 1837. Ojedinělou událostí bylo hostování F. Elssler s partnerem G. Careyem (1851), kteří uvedli balet Malířův sen, výňatky z Esmeraldy a Elsslerové slavnou Cachuchu. V 2. polovině 19. století baletní soubor, pokud existoval, uváděl divertissementy (baletní mistr H. J. Uhlich nastudoval 1873 např. velkou výpravnou féerii s tanci Die Eselshaut oder Die Grüne Insel) a tanečníci účinkovali v operách, operetách či výpravných hrách. Královna loutek v choreografii L. Gundlacha z Národního divadla v Budapešti byla uvedena 1890. Na přelomu století uváděla balety a baletní vložky kočovná společnost R. Příbramského, společnost A. Janovského a Divadlo U města Olomouce (Královna loutek, 1901; Flik a Flok, 1901). S otevřením českého divadla 1920 byl založen i baletní soubor, který se však během 20. a 30. let realizoval převážně v operetách a operách a první tance zde postavil 1920/21 baletní mistr a sólista Václav Fabián (Štědrovečerní sen v provedení žáků baletní školy M. Psotové, 1920). Jmenovaným baletním mistrem byl 1921 Vladimír Nechyba (1924 přešel natrvalo do operety), primabalerínou byla jeho manželka A. Krakešová-Nechybová. V letech 1927–31 působili v Olomouci sólisté E. Fuchsová a V. Jassik, 1927–32 O. Strejček. Mimořádnou událostí bylo 1927 nastudování Legendy o Josefovi a Závoje pierotky režisérem M. Semmlerem (s jeho manželkou A. Schwaningerovou j.h. a V. Jassikem v hlavních rolích). Hostovala zde mj. i J. Nikolská se svým souborem a sólistou R. Remislavským (1924, 1925, 1930). G. Dalgrénová nastudovala Ptáka Ohniváka, E. Fuchsová Šeherezádu a přenesla do Olomouce Psotovu brněnskou choreografii Nikotiny (1931). Bohumil/Loris Relský, baletní mistr 1931–33, uvedl Z pohádky do pohádky (1931), Labutí jezero (1932), ve kterém úspěch kritiky sklízela jeho manželka M. Chocová; z domácích tanečnic vynikly H. Gregorová, F. Egermaierová. V Olomouci se v dalších letech vystřídali rutinní divadelníci. Josef Judl byl šéfem 1933–36 (Pohádka o Honzovi, 1934; Slovanské tance, 1935), jeho sólistickými oporami byly O. Janotová a Z. Malá; pro operu a operetu zde byl angažován Vladimír Smetana 1936–39, který spolupracoval na více jak dvaceti titulech a větší příležitost dostal ve Hrách o Marii (1938). Baletním mistrem 1939–41 byl Jaroslav Häusler, který do repertoáru divadla 1941 zařadil Nikotinu a Nosáčka a přivedl s sebou jako sólistku svou manželku L. Wagenerovou. Slavibor Jindřich, baletní mistr 1941–43, uvedl Z pohádky do pohádky (1942) a Zlomené srdce (1943). Jako sólistka a choreografka v divadle působila Marie Zavadilová 1943–45 (Coppélia, 1945) a choreografie do oper a operet připravovali také sólisté A. Nechybová, O. Janotová, M. Chocová, Z. Malá, L. Gavar, V. Jassik, O. Strejček, E. Fuchsová. Po 2. světové válce získal baletní soubor 1945 samostatnost, uváděl vlastní premiéry, ale i nadále měl služební povinnost vůči opernímu a operetnímu repertoáru. Při existenci dvou scén (hlavní budova a Hodolany) byl nejvytíženějším baletem v republice. V letech 1945–60 se v Olomouci ve vedení baletu střídali šéfové a proměňoval se i sólistický kádr. Nasazování baletních titulů do repertoáru bylo nepočetné a zcela chybělo 1946, 1947 a 1952. V čele ansámblu stála 1945 M. Zavadilová (od 1942/43 sólistka i choreografka), po ní přišel Bohumil Relský 1945–49 (Šeherezáda, 1945; Labutí jezero, 1948; Pan Twardowski, 1949) a krátce Stella Mertová (Skříňka hraček, 1949). Sólisty v tomto období byli např. M. Chocová, D. Konarská, V. Vallo, L. Roháčová, H. Sobková, B. Slovák. Šéf baletu 1949–52 Josef Sokol zaměřil repertoár na české tituly: Pohádka o Honzovi (1949), Filosofská historie (1950), Krysař P. Bořkovce (1950), Nikotina (1950), Viktorka (1951, ch. O. F. Bernatík). Šéf baletu 1952–55 Ladislav Hunka připravil pp. Soli nad zlato (1954) a jeho nástupce Miloslav Lipinský 1955–56 angažoval na čas mladé tanečníky z Prahy a uvedl pp. Krále Lávry J. Doubravy (1955), Spící krasavici (1955), Les Petits riens (1956). Sólisty v tomto období byli E. Beranová-Gabajová, E. Gabaj, Z. Galasová, H. Hampl, J. Choura, V. Chourová, M. Koberová, V. Kodetová, Z. Martínek, L. Tajovský, F. Voldán aj. Pevnější řád dal souboru pohotový divadelní choreograf Rudolf Macharovský 1956–59, který zařadil do repertoáru Gajané a Giselle (1957), Petrušku (1958), Komediantskou pohádku (1959) aj. Legendární érou zůstává působení Josefa Škody 1960–77, který navázal na Macharovského základy a dovedl dramaturgii (díla velkého klasického repertoáru, díla sovětská a původní domácí tvorby) souboru a uměleckou úroveň inscenací se sólisty J. Šlezingrovou, E. Jahodovou, J. Bíbrlíkem, E. Smetanou, J. Sekaninou, Z. Šafránkovou, K. Pelzerovou na profesionální úroveň. V Olomouci uvedl např. balety: Labutí jezero (1960), Šurale (pp. 1961), Romeo a Julie (1961), Popelka (1963), Zlatá kačka (pp. 1966), Milá sedmi loupežníků (pp. 1967), Doktor Faust (1968), Balletti à 9, Pavouk křižák, Hanácké tance (1970), Ve vteřině života/Závrať (1971), Kamenný kvítek (1973), Král Ječmínek (pp. 1975), Pierot (pp. 1976). Po J. Škodovi přišel na post šéfa ostravský sólista Karel Jurčík 1977–85, který vycházel ze svých interpretačních zkušeností a uvedl Podivuhodného mandarína, Carmen G. Bizeta/R. Ščedrina (1978) a mj. Debussyho Moře (čp. 1982). Sólisty byli v tomto období např. J. Hanáková, Z. Ryšlink, E. Valko. Dále vedl olomoucký balet sólista Emil Smetana 1985–87 a choreografem byl Robert Balogh, který se temperamentními a invenčními opusy vymykal konvenční produkci, např. hudební koláž Dům Bernardy Alby (1986), Pták Ohnivák, Čtyři poslední písně R. Strausse (1987). Ojedinělé bylo uvedení baletu Tiina estonských autorů, skladatelky L. Austerové a choreografa U. Vilimaa (1986). Do hlavních rolí byli obsazováni K. Pelzerová, S. Šuderlová-Křenková, J. Sekanina. V období 1987–90 šéfoval baletu Petr Veleta. Jeho dramaturgie se zaměřila na popularizaci baletu (Z pohádky do pohádky; výchovný pořad Jak se v Čechách tancovalo, 1988), vybíral si k inscenování kvalitní hudební základ – G. F. Händel: Hudba k ohňostroji, E. Grieg: Z časů Holbergových, L. van Beethoven: VII. symfonie, Radúz a Mahulena (vše 1989), Svatební košile (1990). Jako choreografové tu 1990 hostovali F. Pokorný (Divadlo za bránou), I. Hurych (L. Janáček: Suita pro smyčce) a D. Wiesner (B. Martinů: Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány). V sezóně 1990/91 vedl soubor Viktor Malcev. S nástupem Kateřiny Pelzerové, nové šéfky baletu 1991, došlo k výrazné personální obměně, ze zemí bývalého SSSR byla angažována řada tanečníků, kteří zvýšili technickou úroveň představení a později se realizovali i jako choreografové, např. V. Medveděv 1991 ve večeru Imaginace (Pokání/ VIII. symfonie h moll – Nedokončená F. Schuberta, Poznání/Fantastická symfonie H. Berlioze, Pobavení/koláž z hudby J. Offenbacha) a později i I. Ostapenko a A. Ščekaljeva. V souboru často pohostinsky choreografoval J. Kyselák (L. Hérold/J. Lanchbery: Marná opatrnost, 1992; Othello, 1992) aj. Po smrti K. Pelzerové (1993) se stal šéfem baletu J. Sekanina. K inscenování zval nadále J. Kyseláka, který nastudoval Giselle (1995), Hoffmannovy povídky J. Offenbacha/J. Lanchberyho (1996), Dona Juana V. Kašlíka a Šeherezádu (1997), Ptáka Ohniváka a Svěcení jara (1999); M. Drottnerová a J. Blažek uvedli Notre Dame de Paris (1994); I. Ostapenko Sněhurku a sedm trpaslíků B. Pawlowského (1995), Spící krasavici (1996), koláž Amulety smrti (1997); V. Medveděv Dámu s kaméliemi (1997); Z. Prokeš Manon (1998); I. Ostapenko, A. Ščekaljeva a J. Sekanina připravili Labutí jezero (1999); tři inscenace nastudoval R. Balogh: Carmen G. Bizeta /P. de Lucii a koláž Dům Bernardy Alby (1999), Romeo a Julie (2000); I. Ostapenko baletní pohádku O statečném Cibuláčkovi podle předlohy knihy G. Rodariho s hudbou P. Helebranda (2000). V roce 2000 měl soubor kolem 28 tanečníků (z toho 10 sólistů) a jádro souboru tvořili především zahraniční tanečníci (M. Globa, V. Globa, M. Jurisa, V. Cepeljev, I. a I. Ostapenkovi).
Literatura
Česká divadla – Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav 2000 • Čičatka, J.: České divadlo v Olomuci, Přerov 1938 • Holeňová, J.: Balet v Olomouci in 90 let olomouckého českého divadla, Olomouc 2000 • Laiske, M.: Z počátků českého divadla na Moravě in Na křižovatce umění, Brno 1973 • Langer, S.: Stručná historie divadla v Olomouci 1920–43, rkp. Divadelní ústav • Schmidová, L.: Československý balet, Praha, Orbis 1962
Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 229–231
