Vrchlická, Eva

Vlastním jménem Eva Marie Johana Frídová. Narodila se jako druhé dítě v rodině básníka J. Vrchlického; patrně byla dcerou herce J. Seiferta, s nímž matka udržovala poměr. Vyrůstala se starší sestrou a mladším bratrem v prostředí prodchnutém literaturou a uměním (babičkou z matčiny strany byla Sofie Podlipská, pratetou Karolina Světlá), ale také prohlubující se manželskou krizí a odcizením rodičů. Rodinná atmosféra vnímavou dívku hlubinně zasahovala a poznamenala celý její život. Oklopena uměleckým světem setkávala se od dětství s jeho reprezentanty včetně herců Národního divadla a stala se oddanou vyznavačkou umění H. Kvapilové. Navštěvovala Vyšší dívčí školu (do 1907) a rozhodovala se mezi výtvarným uměním a divadlem, nakonec zvolila herectví. Absolvovala několik lekcí u E. Vojana (byla jeho jedinou žačkou) a na jeho radu získávala první jevištní praxi u Faltysovy společnosti hrající během léta v pražském okolí. Pohostinská vystoupení jí koncem 1907 umožnil také ředitel Městského divadla v Plzni V. Budil. Herecky se dále školila u M. Hübnerové a pod jejím vedením nastudovala několik rolí, v nichž vystupovala na předměstských scénách (Švandovo divadlo na Smíchově, Pištěkovo divadlo na Královských Vinohradech) i jinde. První angažmá získala na doporučení své učitelky od června 1908 v holešovické Uranii, ani ne po roce však dostala výpověď. V následující sezoně působila u ředitele F. Laciny v Národním divadle v Brně a poprvé hostovala v pražském Národním divadle (Markétka, Goethe: Faust, 24. 4. 1910). 1910 se provdala za zpěváka, herce a literáta Jaromíra Nevoleho (1886–1926). Od podzimu t. r. byla údajně přijata do chorvatského národního divadla v Záhřebu, kam však nenastoupila a zůstala bez angažmá. V listopadu 1910 hostovala v Ostravě u Divadla moravských měst. Těhotenství a narození dcery Evy (9. 6. 1911) ji divadlu načas vzdálily, nejpozději od února 1912 opět hrála; objevovala se u cestujících společností ředitelů J. Tuttra, J. Hodra, V. Housy, K. Kaňkovského, M. Procházkové-Malé a B. Jeřábka, v jehož souboru krátce zůstala. Podruhé hostovala v Národním divadle (20. 10. 1912 v pořadu na počest zesnulého J. Vrchlického), kam byla angažována od března 1913, po zkušebním vystoupení (Julie, Shakespeare: Romeo a Julie, 7. 2. 1913). V souboru činohry působila do 1959, s vynucenou přestávkou 1942–45. Souběžně se věnovala recitaci, několikrát se objevila na filmovém plátně, jako filmová herečka se však neprosadila. (Hrála v němých filmech Yorickova lebka a Stavitel chrámu – oba 1919; ve zvukových snímcích Žena pod křížem, 1937; Rukavička, 1941; Divá Bára, 1949). Významnější byla její činnost literární. Námětově i materiálově často čerpajíc z divadelní inspirace a zkušenosti psala básně, memoáry (Dětství s Vrchlickým, 1937; Dětství a mládí s Vrchlickým, 1960), povídky (U divadla, 1947), knihy pro děti (Básník s dětmi; Nová Anděla, 1948; Vincka, 1950). Největšího ohlasu dosáhl povídkový soubor Z oříšku královny Mab: Šest povídek ze Shakespeara (1946), který pro další vydání dvakrát rozšířila. V autobiografii Cestou necestou vylíčila svou životní dráhu před nástupem do Národního divadla, popsala poměry u venkovských divadel a připomenula řadu divadelníků. Překládala z ruštiny, němčiny a francouzštiny; pro Národní divadlo přeložila několik her a zdramatizovala Olbrachtův román Anna proletářka. K 10. výročí vzniku ČSR obdržela čestný dar Ministerstva školství a národní osvěty, 1931 jí byla udělena státní cena za herectví a 1953 titul zasloužilá umělkyně. 

Po 2. světové válce se přiklonila ke komunistické ideologii a aktivně se účastnila různých veřejných aktivit. Byla třikrát vdaná, všechna manželství skončila rozvodem. Po rozchodu s prvním mužem (1918) se provdala za hoteliéra Edmunda Zavřela (bratr režiséra F. Zavřela; sňatek 1920, rozvod 1930), nikoli za dramatika F. Zavřela, jak často uváděno (ještě 2008 v LČL). Třetí, věkově nerovný sňatek (byla o 16 let starší) uzavřela 1934 s překladatelem, publicistou a divadelníkem Erikem Adolfem Saudkem (1904–1963; rozvod 1952). Za nacistické okupace byla kvůli jeho židovskému původu diskriminována, musela opustit Národní divadlo.

Dcera Eva V. ml. (1911–1996, provd. Reimoserová, podruhé Korbelářová) se stala tanečnicí a choreografkou. 1930–39 byla členkou baletu Národního divadla v Praze, 1941–46 choreografkou v Divadle na Vinohradech, pak působila u různých divadel.

Na samém začátku své cesty k divadlu V. našla v titulní postavě Kvapilovy symbolistní pohádky Princezna Pampeliška takřka ideální roli k uplatnění svých bytostných daností. Vyhrocenou senzitivnost i lyrický vznět, sladký hlas, oduševnělou tvář a něžné vzezření pak umně využívala a rozvíjela v rolích křehkých, snivých a cituplných dívek, pubertálních zpola ještě dětských děvčátek (Routička, Hauptmann: Potopený zvon). Pro submisivní dívčí a posléze ženské typy, pro trpné i trpící ženství nacházela kultivovaný fyzický a mluvní výraz vlahé něhy, milostného půvabu, tichého odevzdání i harmonického smíření (Markétka, Goethe: Faust). Výmluvně a účinně dokázala tlumočit psychické stavy a pocity svých hrdinek, zmatky dospívání a mladickou rozdychtěnost. Její herectví mířící k zobrazování lidského nitra se ústrojně vřadilo do psychologického stylu činohry Národního divadla za Kvapilovy éry, s nímž V. souzněla i vůlí k harmonii. Pod Kvapilovým režijním vedením rozšířila svůj shakespearovský repertoár (dosud zahrnoval Nerissu v Kupci benátském, Julii v Romeovi a Julii, Desdemonu v Othellovi a Violu ve Večeru tříkrálovém) o Perditu (Zimní pohádka), Hermii (Sen noci svatojanské) a zejména o Kateřinu (Zkrocení zlé ženy, partnerem v Petruchiovi E. Vojan), v níž uplatnila vzácnější veseloherní polohy svého rejstříku. Zdařile ztělesňovala nesložité role naivek, jež prodchla jímavou vroucností a osvěživou čistotou (Hanička, Jirásek: Lucerna; Boženka, Štolba: Vodní družstvo). Její doménou však zůstávaly hrdinky žijící komplikovanějšími citovými či duchovními vzněty (Violena, Claudel: Zvěstování), sny a probouzejícími se touhami (Genevieva v Pailleronově Choulostivém věku, Marie Jindřiška v Crommelynckových Dětinných milencích). Emotivně nasycený projev činil z V. vnímavou interpretku „uražených a ponížených“ (např. Kateřina, Ostrovskij: Bouře). Herečka, dobovou kritikou označována jako lyrička a senzitiv českého jeviště, přistupovala však k rolím více intelektem, analyzujíc jejich motivace a pohnutky. Na výraz pocitů, emocí a niterných prožitků, jež racionálně ovládala, kladla větší důraz, než na celkovou výstavbu postavy, jež často postrádala pevný obrys a tvar. Její ztvárnění mírných, až pasivních hrdinek neslo i stopu nálad konce století, dekadentní umdlelosti a slabosti.

Na přelomu desátých a dvacátých let, i v důsledku množství podobných rolí, sklouzávala do stereotypu a hlasové i mimické manýry. Novým impulsem pro její herecký naturel a typ byla expresionistická dramatika (Vendla, Wedekind: Procitnutí jara), díla K. Čapka (po Mimi v Loupežníkovi byla první Helenou v R. U. R.) a zvláště režie šéfa činohry K. H. Hilara, jenž ji vedl k vypjatě expresivnímu projevu (dynamická, živelně pudová Julie v Romeovi a Julii) i k nadsazené karikatuře (Cvrčková, Čapkové: Ze života hmyzu). Tvorba V. kulminovala ve druhé polovině dvacátých let obsažnými portréty tragických či trpce hořkých ženských osudů (Sophie, Rolland: Hra o lásce a smrti). Závažné úlohy jí přinášela francouzská tzv. dramatika ticha (Aude, Raynal: Hrob neznámého vojína; Lucie, Sarment: Oči ze všech nejkrásnější) a dramatizace románů F. M. Dostojevského, kde postihla svár trýzněné a trýznící ruské duše (Grušenka, Bratři Karamazovi; Nastasja Filipovna, Idiot; Lebjadkinová, Běsové). Deklamační umění a cit pro verš cele uplatnila v básnických dramatech (Roxana, Rostand: Cyrano z Bergeracu; Aricie, Racine: Faidra). Její lyrické a lyrizované herectví si přisvojovalo i odlišněji založené postavy, např. hrdinky dramat Ibsenových, Noru či Rebeku Westovou v Rosmersholmu, které V. poetizovala a idealizovala navazujíc na pojetí H. Kvapilové. Významový rámec jevištních postav, jejich charakter a životní postoj výmluvně doslovovalo i hereččino měkké tělo, vláčný pohyb a gesto sahající až k secesnímu tvarosloví. Komplementárním protějškem jejích tiše trpících, rozbolavělých hrdinek, žen bezelstného srdce (Anna, Frank: Karel a Anna) či zmítajících se mezi dobrem a zlem byly postavy, jež prozářila čirým veselím (nevěstka Mona, Lonsdale: Jarní úklid). Vedle herectví generace nastupující ve dvacátých letech (J. Horáková, O. Scheinpflugová, J. Šejbalová) se projev V. obsahující příměs patosu jevil jako umělý a neautentický. Od počátku třicátých let se loučila s rolemi mladých žen, od nichž ji neúprosně vzdaloval zralý věk provázený mánesovskou fýzis. Do staršího oboru se přehrávala s velkými obtížemi; neschopnost vyrovnat se s novými úkoly poukazuje na těsné sepětí jejího herectví s vymezenou škálou rolí, jíž nebyla s to tvořivě překročit. Po všechna další léta její herecký repertoár sestával z menších rolí matek, tetiček, chův a hospodyň; po válce a zejména po únoru 1948 v úlohách starých žen z tendenční dobové dramatiky naplňovala požadavky na realistické zobrazení člověka.

Role

Městské divadlo v Plzni

Alena (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Akmé (týž: Pomsta Catullova, i ND 1914), Pampeliška (J. Kvapil: Princezna Pampeliška, i Uranie 1909, ND 1917) – j. h. 1907.

Švandovo divadlo

Mína Mařáková (J. Hilbert: Vina, i ND Brno 1908, ND 1913) j. h. – 1908.

Pištěkovo divadlo

Nataša (A. I. Palm: Náš přítel Něklužev) j. h. – 1908.

Uranie

[?] (J. Zeyer: Radúz a Mahulena) j. h.; Routička (G. Hauptmann: Potopený zvon, i ND Brno 1909), Marie (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě), Nerissa (W. Shakespeare: Kupec benátský, i ND 1920), Nora (H. Ibsen: Nora, i Jeřábkova spol. 1912, ND 1922) – 1908; Katuše, kněžna saská (F. X. Čečetka: Král Jiří z Poděbrad), Josefina [?] (F. V. Jeřábek: Služebník svého pána) – 1909.

Národní divadlo Brno – F. Lacina

Julie (V. Štech: Deskový statek), Ethel Holmová (G. Esmann: Otec a syn), Elsa (F. Molnár: Ďábel), Pavla (B. Viková-Kunětická: Cop) + Sefa (táž: Holčička), Princezna Kačenka (A. Jirásek: Pan Johanes), Viola (W. Shakespeare: Večer tříkrálový, i Jeřábkova spol. 1912) – 1909; Dolli (K. Fořt dle L. N. Tolstého: Anna Karenina), Helena (A. Bisson: Bezejmenná), Desdemona (W. Shakespeare: Othello), Sestra Marta (E. Rostand: Cyrano de Bergerac), Louison (Molière: Zdravý nemocný), Prija (J. Zeyer: Radúz a Mahulena), Michelina (R. de Flers – G.-A. de Caillavet: Buridanův osel), Pavlína, kněžna Borghesová (E. Bozděch: Světa pán v županu), Marianna (P. Hervieu: Pochodeň života), Suzanna (G. Ohnet: Majitel hutí) – 1910.

Divadlo moravských měst – K. Komarov, Ostrava

Heša (G. Zapolska: Morálka paní Dulské) j. h. – 1910.

Tuttrova společnost

Magelona (J. J. Kolár: Magelona) – 1912.

Jeřábkova společnost

Helena (S. Przybyszewski: Pro štěstí), Porcie (W. Shakespeare: Kupec benátský, i ND 1931), Julie (týž: Romeo a Julie, i ND 1913) – 1912; Hippodamie (J. Vrchlický: Námluvy Pelopovy), Ellida (H. Ibsen: Paní z námoří), Hilda (týž: Stavitel Solness) – 1913.

Národní divadlo

Markétka (J. W. Goethe: Faust) j. h. – 1910; Eva (J. Vrchlický: K životu) j. h. – 1912; Dorotka (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Ebba Brahe (E. Bozděch: Baron Goertz) – 1913; Violéna (P. Claudel: Zvěstování), Hermie (W. Shakespeare: Sen noci svatojanské), Eva (V. K. Klicpera: Veselohra na mostě), Kateřina (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy) – 1914; Phoebe (týž: Jak se vám líbí), Geneviève (E. Pailleron: Choulostivý věk) – 1915; Perdita (W. Shakespeare: Zimní pohádka), Hanička (A. Jirásek: Lucerna), Boženka (J. Štolba: Vodní družstvo) – 1916; Dinah (S. Lom: Vůdce), Emma (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání), Komtesa Jaro (V. Dyk: Revoluční trilogie) – 1917; Salomena (B. Adámek: Salomena), Kralevic Václav (J. Hilbert: Falkenštejn) – 1918; Kateřina (A. N. Ostrovskij: Bouře), Fenella (D.-F.-E. Auber: Němá z Portici) – 1919; Mimi (K. Čapek: Loupežník), Lucie Desmoulinsová (R. Roland: Danton) – 1920; Lady Chilternová (O. Wilde: Ideální manžel), Mariana (A. de Musset: Rozmary Marianiny), Helena Gloryová – Robotka Helena (K. Čapek: R. U. R.) – 1921; Rebeka Westová (H. Ibsen: Rosmersholm), Cvrčková (J. a K. Čapkové: Ze života hmyzu), Agrafena Alexandrovna Světlova /Grušenka/ (F. M. Dostojevskij, dram. J. Copeau – J. Croué: Bratři Karamazovi), Vendla (F. Wedekind: Procitnutí jara), Gerda (H. Ibsen: Brand) – 1922; Františka (F. X. Šalda: Dítě) – 1923; Irmingerd (A. Jirásek: Gero), Anna (J. Hilbert: Druhý břeh) – 1924; Rezi + Osiris (H. Soumagne: Poslední Mesiáš), Roxana (E. Rostand: Cyrano z Bergeracu), Axiocha (J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Smír Tantalův), Sophie de Courvoisier (R. Rolland: Hra o lásce a smrti) – 1925; Marie Jindřiška (F. Crommelynck: Dětinní milenci), Lucie (J. Sarment: Oči ze všech nejkrásnější) – 1926; Čang-Haitang (Klabund: Křídový kruh), Mona (F. Lonsdale: Jarní úklid), Aude (P. Raynal: Hrob neznámého vojína) – 1927; Kybel (E. O’Neill: Velký bůh Brown), Nastasja Filipovna Baraškova (F. M. Dostojevskij, dram. B. Putjata: Idiot) – 1928; Cordelie (W. Shakespeare: Král Lear), Anna (L. Frank: Karel a Anna) – 1929; Marja Timofejevna Lebjadkinová (F. M. Dostojevskij, dram. F. Götz: Běsové) – 1930; Livia (V. Nezval: Milenci z kiosku), Adéla (M. Achard: Domino) – 1932; Bettina Klausenová (G. Hauptmann: Před západem slunce) – 1933; Jeanne (A. Strindberg: Opojení) – 1935; Teta Máli (V. Werner: Lidé na kře), Edith Cortrightová (S. Lewis, dram. S. Howard: Továrník Dodsworth) – 1936; Paní Hlubinová (F. Šrámek: Měsíc nad řekou) – 1937; Paní Lásková (F. F. Šamberk: Josef Kajetán Tyl), Paní továrníková Kalistová (V. Werner: Štěstí je umění) – 1939; Paní Tykalová (F. E. Šaman: Slunečný den), Augusta (H. Sudermann: Domov) – 1941; Rebeka (J. J. Kolár, ú. V. Vančura: Pražský žid), Xenie (M. Gorkij: Jegor Bulyčov) – 1946; Oinona (J. Racine: Faidra) – 1947; Addie (L. Hellmanová: Lištičky) – 1948; Marja Ivanovna (L. N. Rachmanov: Neklidné stáří) – 1949; Nina Ivanovna (A. P. Štejn: Čestný soud) – 1950; Matka (Tchj Djan Čun: Na jih od 38. rovnoběžky), Činčvarová (I. Olbracht, dram. E. Vrchlická: Anna proletářka) – 1951; Helena Toralová (A. Jirásek: Samota) – 1953; Anfisa (A. P. Čechov: Tři sestry), Stařenka (A. a V. Mrštíkové: Maryša) – 1956.

Překlady

Klabund: Křídový kruh, ND 1927, t. 1929; T. Bernard: Julius, Julinka a Julík, rozmn. Centrum 1929; M. Achard: Domino, ND 1932, i rozmn. Centrum; Tchaj Djan Čun: Na jih od 38. rovnoběžky, ND 1951, i t.

Dramatizace

I. Olbracht: Anna proletářka, ND 1951, t. 1952.

Teatralia

Vůdce. Jakubu Seifertovi, Lumír 46, 1917/18, s. 299–301; Všecko mizí a všecko se objevuje, in Svátkův divadelní almanach republiky československé, Čes. Budějovice 1922, s. 59–61; Náčrt k povaze Rebeky Westové, Jeviště 3, 1922, s. 23–24; Před studiem nové úlohy, tamtéž, s. 145–146; Myšlenky a úvahy, tamtéž, s. 252–254; Desdemona, tamtéž, s. 389–391; Strindbergova Královna Kristýna, tamtéž, s. 452–453; Cestou necestou, Praha 1946 (memoáry).

Prameny

AMP: Sbírka matrik, EVS O4, matrika oddaných u sv. Salvátora 1906–1919, s. 53 (22. 5. 1910); OSPSM O2, matrika oddaných u okresní správy politické na Smíchově 1920–1921, s. 75 (2. sňatek 29. 7. 1920, s údajem o rozvodu); Soupis pražského obyvatelstva (Jaromír Nevole, * 1886; s údajem sňatku a rozvodu).

NA: Fond Policejní ředitelství I, konskripce, (Emil Frida, * 1853; online, cit. 10. 5. 2016), URL: http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=132&folium=494; (Jaromír Nevole, * 1886, údaj o sňatku; online, cit. 10. 5. 2016), URL: http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=420&folium=326

Literatura

-r., Lidové noviny 23. 10. 1909 [Routička]; 14. 11. 1909 [Viola]; nesign., tamtéž 7. 1. 1910 [Dolli]; 7. 4. 1910 [Desdemona]; 17. 4. 1910 [Michelina]; Moravská orlice 20. 8. 1910 [odchod z Brna]; Národní listy 5. 3. 1912 [u div. společností]; T. [V. Tille], tamtéž 9. 2. 1913 [Julie], 11. 10. 1913 [Kateřina]; F. Šorm: Umělecký profil hereček Národního divadla, Praha 1918, s. 88; k.: E. V., Jeviště 2, 1921, s. 366; H. Jelínek: S prvního balkonu I, Praha 1924, s. 193 (Salomena), 234 (Kralevic Václav); E. Konrád: E. V., Národní a Stavovské divadlo 2, 1924/25, č. 3, s. 3–4; A. Veselý: E. V., Hovory s herci, Praha 1926, s. 106–120; nesign.: E. V., tamtéž 5, 1927/28, č. 38, s. 2–3; Čestné uznání […], Národní listy 28. 10. 1928; O. Fischer: E. V., in sb. Nové české divadlo 1928–1929, Praha 1929, s. 78–80; M. Nováková: Naše herečky. E. V., Rozpravy Aventina 5, 1929/30, s. 305–306; J. Götzová: Profily českých herců, Praha 1931, s. 75–76, obr. část s. 146–149; kd [E. Konrád]: E. V. na odpočinek?, Lidové noviny 4. 5. 1939 ● ref. Cestou necestou: J. Honzl, Otázky divadla a filmu 2, 1946/47, s. 127; [Urb.] Z. Urbánek, Národní osvobození 14. 1. 1947 ● k šedesátinám: F. Götz, Národní divadlo 23, 1947/48, č. 7, s. 162; J. Honzl, Svobodné noviny 6. 3. 1948 ● J. Vodák: Shakespeare: Kritikův breviář, Praha 1950, ed. J. Träger, s. 24–25 (Kateřina ← Čas 13. 10. 1914), 123–124, 297, 304 (Julie ← Lidové noviny 18. 4. 1916, České slovo 11. 11. 1913, 27. 4. 1924), 182, 187 (Celie ← Československé noviny 20. 9. 1923, České slovo 23. 4. 1926), 223 (Perdita ← Lidové noviny 9. 5. 1916), 563 (Cordelie ← České slovo 8. 3. 1929); F. Götz: K sedmdesátinám E. V., Tvorba 1958, s. 237; J. M. Kvapil: Lyrička českého jeviště, Divadelní noviny 11, 1967/68, č. 16, s. 4; V. Müller, nekrolog, Lidová demokracie 25. 7. 1969; E. Kohout: Divadlo aneb Snář, Praha 1975, zvl. s. 74, 76–78; DČD III; J. Procházka: Film a divadlo 23, 1979, č. 2, s. 2; J. Březina: Děti slavných rodičů, Praha 1995, s. 146–147; J. Slomek: S otcovým pseudonymem, Lidové noviny 5. 3. 1998; K. H. Hilar: O divadle, ed. E. Šormová, Praha 2002, s. 94 (Nora ← Divadlo 7, 1908/09, s. 143–146), 111–112 (Pampeliška + Routička ← tamtéž, s. 398–401); E. Burget: Spisovatel a dramatik František Zavřel (1884–1947) v ideových a kulturních souvislostech první poloviny 20. století, dis., PedF UK Praha 2013, s. 10, 100.

ČBS, LČL, NDp, PBJ

Vznik: 2016