Šorm, František

Narodil se jako sedmé, poslední dítě (tři zemřely) zlatníka. Otec se stal 1892 pražským měšťanem, ale záhy zemřel (1898). Ztížené rodinné poměry znemožnily Š. další studia. Získal úřednické místo u c. k. zemské správy, nejprve jako účetní asistent v Zemské porodnici (a nalezinci) u Apolináře, která po přestavbě patřila k největším evropským porodnicím. Po převratu 1918 pracoval v hospodářském odboru ministerstva zdravotnictví, kde dosáhl pozice ředitele. Od 1909 byl ženat, zemřel předčasně, v osmačtyřiceti letech, pohřben byl na Olšanských hřbitovech.

Syn František Š. (1913–1980), významný biochemik, řídil Chemický ústav ČSAV a po smrti Z. Nejedlého byl zvolen předsedou ČSAV; funkci zastával 1962–68 (sesazen záhy po srpnové invazi sovětských vojsk).

Š. aktivita související s divadlem započatá před 1. světovou válkou trvala málo přes jednu desítku let. Zprvu zahrnovala referování o pražských divadelních premiérách (včetně operních a operetních), o hudebním dění a nových knihách. Těmito zprávami a recenzemi přispíval do několika moravských časopisů (olomouckého Našince 1911–13, Nového obzoru 1912–13 a do prostějovské Archy 1913–17), posléze krátce do plzeňského Vzletu (1917/18). Vyvrcholením publicistické činnosti je studie (původně přednáška) Umělecký profil hereček Národního divadla, přinášející stručné charakteristiky ženských hereckých osobností od M. Bittnerové po E. Vrchlickou. Souběžně se pokoušel o vlastní dramatickou tvorbu. Debutoval 1913 hrou z novinářského prostředí Redaktor, kterou uvedlo Intimní (Švandovo) divadlo, kde se uskutečnila i premiéra dalšího dramatu Dagmar. V centru obou her stojí bezcharakterní, amorální hrdina a oběti jeho nemravnosti, jež se týká hlavně erotické a sexuální sféry. Schematizované postavy jsou spíše zobrazením abstraktních etických protipólů, než dramaticky rozžitými personami; s ideovou tezovitostí se pojí silná moralistní tendence. Problematika sexu a erotiky zůstává ústředním motivem a obsahem následujících her (dominuje rovněž povídkovému souboru Kejklíři milování, 1917) a tvoří tematický svorník Š. díla. Komedie Zpověď duší (text nezjištěn), pojednávající o milostném vztahu ředitele závodu a jeho sekretářky, byla podle kritik směsicí drsného humoru a sentimentality. Mravokárnou tendenci prvních dvou vážných dramat vystřídala v komediích Panic, Dvojženství a v kabaretní jednoaktovce Srdcová dáma burleskní satira, fantazie a ironie. Instituce manželství, erotické vztahy a soupeření obou pohlaví nahlížené s ironií a sarkasmem se staly předmětem hyperbolizovaného, fantaskně groteskního zobrazení. Odklon od realističtějšího tvaru prvních her je patrný v kompozici postav – obecných typů i v „násilně“ stylizovaném jazyku s bizarními novotvary. Š. práce, tíhnoucí k mimořádným postavám nevšedních povah, poukazovaly k dekadentním i expresionistickým vlivům a ke strindbergovskému echu. Ve své době byly uváděny na pražských předměstských scénách, mimo metropoli ve velkých divadlech (Národní divadlo v Brně, Městské divadlo v Plzni) a u cestujících společností (Jeřábkova, Tuttrova).

Nedlouho po převratu inicioval s režisérem a hercem V. Táborským a literátem F. S. Frabšou založení Komorního divadla, jehož administrativní správu pak vedl. Scéna zřízená a provozovaná na socialistickém základě zahájila 16. května 1919 v adaptovaném, původně koncertním sále v domě nakladatelské firmy Urbánek v Jungmannově ul. 30, tzv. Mozarteu. Chtěla pěstovat divadlo soustředěné k dramatikovu textu, postavené na mluvním projevu a minimalizující ostatní jevištní prostředky. Repertoár sondující vztahy mezi mužem a ženou (Strindberg: Slečna Julie, čes. prem.; Šorm: Zpověď duší; Svoboda: Přes tři vrchy, Porto-Riche: Zamilovaná) jevil dramaturgické tápání a úroveň provedení kolísala (účinkovali profesionálové spolu s ochotníky). Po několika týdnech divadlo zaniklo a jeho krach (mající patrně i finanční dopad) přispěl k ukončení Š. literárnědramatické činnosti.

Teatralia

Umělecký profil hereček Národního divadla, Praha 1918 [přednáška].

Hry a adaptace

Redaktor, Intimní (Švandovo) div. 1913, t. b. d.; přepr. s tit. Boj o život, Žižkovská činohra 1918; Dagmar, Intimní (Švandovo) div. 1916, i t.; Panic, ND Brno 1917, i t.; Zpověď duší, Komorní divadlo 1919, t. 1923; Srdcová dáma, t. [1919], Rokoko 1919; Dvojženství, t. [1922]; Z manželské kuchyně, t. [1923]. – Románek z tiché uličky, též jako Románek v tiché uličce, Románek panny Lenky, dle J. M. Barrieho V tiché uličce, h. R. Piskáček, Vinohradská zpěvohra 1922, opis s tit. Románek z tiché uličky, [1939], DÚk, (s E. Brožíkem).

Prameny

AMP: Soupis pražských obyvatel (otec Gustav Schorm, * 1850); Sbírka matrik, ŠT O21, matrika oddaných fary u sv. Štěpána 1909–1911, s. 42 (sňatek 2. 9. 1909).

NA: Fond policejní ředitelství I, konskripce, kart. 610, obr. 163 (otec Gustav Schorm, * 1850), obr. 153 (František Šorm, * 1885).

Literatura

ref. Redaktor: K. ČV [Čvančara], Venkov 14. 10. 1913; M-ý, Samostatnost 16. 10. 1913; nesign., Jitřenka(Polička) 32, 1913, Zábavná část, s. 64; O. Schäfer, Divadlo 12, 1913/14, s. 35–36; -c-, Topičův sborník 1, 1913/14, s. 96; O. Jakoubek, Vlast 30, 1913/14, s. 185 ● ref. Dagmar: nesign. [J. Vodák], Lidové noviny3. 5. 1916; a., tamtéž 12. 1. 1917; b., Venkov 13. 1. 1917 ● ref. Panic: a., Lidové noviny 29. 5. 1917; -tr. [Z. Winter], Akademie 22, 1917/18, s. 288; P. Fingal: České divadlo 2, 1918, s. 27 ● H. Š., ref. Boj o život, Národní listy 29. 1. 1918, več.; Horus, ref. Umělecký profil hereček Národního divadla, Vzlet 2, 1918, s. 332 ● ref. Zpověď duší: K. Svoboda, Česká revue 12, 1918/19, s. 542; ALAP [A. Procházka], Moderní revue24, 1918/19, sv. 34, s. 481; B. F., Národní listy 18. 5. 1919, ráno; M. Čtrnáctý, Národní politika 18. 5. 1919; Ot. F. [O. Fischer], Právo lidu 18. 5. 1919; k. [J. Kodíček], Tribuna 18. 5. 1919; S. Lom, České slovo19. 5. 1919; Kazetka [K. Z. Klíma], Lidové noviny 31. 5. 1919.

LČL, Otto-dod

Vznik: 2016