Medailér, v jehož díle byla loutkářská záliba okrajová. Vytvořil sadu maňásků podle známých osobností, se kterými karikoval ve vlastních hříčkách pražský umělecký svět. Orientací na maňáskové divadlo rozšířil vnímání loutkového divadla, do té doby spjatého téměř výhradně s loutkami marionetového typu.
Pocházel z chalupnického rodu usedlého po tři staletí ve vsi Těšenov. Začal studovat na gymnáziu v nedalekém Pelhřimově, jako kvartán přešel 1894 na keramickou školu do Bechyně. Po jejím dokončení 1897 pracoval nejprve v továrně na keramiku v Rakovníku, pak jako modelér ve Vamberku a u firmy F. Rollepaz v Šumperku. Po vojně přesídlil do Prahy, živil se různými zaměstnáními. 1901 získal Hlávkovo stipendium, které mu umožnilo studium na Umělecko-průmyslové škole (do 1908), kde byl žákem S. Suchardy a V. Preissiga. Vyjma raných velkých plastik se po celý život věnoval medailérství. Na stovkách plaket, medailí, pamětních desek a mincí (mj. jubilejní svatováclavský dukát) vytvořil galerii osobností české politiky (muži 28. října A. Rašín, A. Švehla, V. Soukup, J. Stříbrný, V. Šrobár), umění (M. Aleš, B. Smetana, A. Jirásek, K. Havlíček, A. Sova, J. S. Machar, O. Sklenářová-Malá), vědy i sportu (první český olympijský vítěz B. Šupčík). Pracoval většinou v bronzu, byl ovlivněn tvorbou italských renesančních medailérů, s níž se seznámil při dvou studijních pobytech v Itálii. Stavbu Větrného zámku (dle návrhu architekta K. Hilberta) na Křemešníku, v němž chtěl umístit expozici medailí, nedokončil. Od 1918 byl ženat s Martou Kalinovou, syn Zdeněk Š. (1921–2002) pokračoval v otcových stopách jako medailér, byl činný i jako sochař a restaurátor.
Š. se okrajově věnoval loutkám. 1904 vytvořil sadu maňásků, jejichž předobrazem byly osobnosti pražského uměleckého světa (mj. herečka I. Grégrová, pěvec R. Polák, výtvarník K. Lindauer). S maňásky hrál v uměleckých ateliérech pro pobavení kolegů a přátel vlastní veršované hříčky karikující známé současníky a poměry na výtvarné akademii. Podle kreseb M. Alše vymodeloval prototypy loutek pro sériovou výrobu, které však nebyly použity. Ve dvacátých letech modeloval předlohy pro marionety vyráběné firmou Modrý & Žanda. Š. loutkářské exkurzy realizované počátkem 20. stol. v úzkém uměleckém okruhu sice nevešly v širší známost, ale spolu s aktivitami dalších výtvarníků usilujících o rehabilitaci loutek formovaly východiska moderního českého loutkářství. Š. dával přednost spodovým loutkám-maňáskům, jejichž měkkost, ohebnost a tvárnost umožňovala větší výrazovou škálu a dynamiku. Jeho výtvarně invenční karikaturní a groteskní maňásky poukazovaly k novým možnostem loutkového divadla a posouvaly jeho vnímání dosud silně spjaté s tradičním marionetovým typem.
Prameny
SOA Třeboň: Sbírka matrik, Nový Rychnov 16, matrika narozených 1878–1888, s. 11, obr. 13.
AMP: Sbírka matrik, VO O16, matrika oddaných fary u sv. Vojtěcha 1913–1921, s. 155, obr. 160.
Literatura
M. Záhoř: Pražské osobnosti jako pimprlata, Český loutkář 1, 1912, s. 8–10; -DH- [J. Malík]: Akad. sochař J. Š., Loutková scéna 1, 1940/41, s. 95; J. Malík: Úsměvy dřevěné Thalie, Praha 1965, s. 28, 248; DČD III; J. Blecha, P. Jirásek: Česká loutka, Praha 2008, s. 78.
ČBS, Knížák, NEČVU, Otto, Otto-dod, Toman
Vznik: 2015
