Vl. jménem František Maťha. Žák J. Nikolské. 1927–29 tanečník a herec Osvobozeného divadla, 1929–34 sólista a šéf baletu Ostrava, 1934–36 tanečník, herec a choreograf Divadla D 34–36, 1936–38 tanečník a choreograf Osvobozeného divadla V + W, 1939 šéf baletu České Budějovice, 1940/41 choreograf Královského divadla Athény, 1941–43 voják čs. zahraniční armády v Africe, 1943–45 vyreklamován z vojenské služby jako tanečník, choreograf a režisér Sadler’s Wells Opera Londýn, 1945/46 operní režisér Brno, 1946–51 choreograf (od 1948 i šéf baletu) ND Praha. Uměleckou osobnost S. Machova formovala spolupráce s představiteli české divadelní avantgardy (J. Jenčík, J. Frejka, J. Honzl, V + W, ale především E. F. Burian, byl např. choreografem jeho voicebandové montáže Vojna v divadle D 35), za války mu byl příkladem anglický balet (F. Ashton, R. Helpmann). Jako tanečník a herec nepatřil S. Machov ke špičce, jeho prvořadý význam tkví v choreografické tvorbě. Debutoval j. h. Fagotem a flétnou E. F. Buriana v ND Praha (1929), potřebnou praxi a rutinu získal v Ostravě (kde mj. spolupracoval na 50 operetách) a u E. F. Buriana (ch. např. Píseň písní, 1934; Žebrácká opera, 1934; Vojna, 1935; Máj, 1935; Lašské tance, 1935). Významné byly i jeho práce v Osvobozeném divadle V+W (Balada z hadrů, 1935; Nebe na zemi a Rub a líc, 1936; Těžká Barbora, 1937; Pěst na oko, 1938). Režijní talent rozvinul v londýnské Sadler’s Wells Opera (Cosi fan tutte, 1944; Madame Butterfly, 1945) a poté v Brně 1946 (Tajemství, Prodaná nevěsta, Rigoletto). Vyvrcholení jeho tvůrčí dráhy představuje pětiletá éra v ND Praha. Z věkově i technicky nevyrovnaného souboru dokázal vytvořit homogenní, zkázněné a ambiciózní těleso. Na repertoáru byla vyváženě zastoupena díla klasická i moderní, dějové balety i nenarativní kompozice; repertoárovou páteř tvořila choreografie na českou hudbu starší (Jarní symfonie J. V. Stamice a Lašské tance, 1947; Česká suita A. Dvořáka, 1950) i soudobou (pp. Svateb V. Nelhýbela, 1947; Filosofská historie, 1949; Viktorka, 1950). Právě v těchto pracích byl nejblíže k naplnění své představy o vytvoření nezaměnitelného, specificky českého baletu; českou intonaci dokázal však vnést např. i do inscenací Popelky anebo Šípkové Růženky/Spící krasavice (obě 1948). Machov ve své osobě spojoval citlivého choreografa s vynikajícím dramaturgem a režisérem. Ve svých pevně vystavěných, srozumitelných, dramaticky pádných inscenacích měl obsah vždy přednost před formou, která právě z něj ústrojně vyplývala; k jeho přednostem patřila i muzikálnost, smysl pro básnivou metaforu i údernou dramatickou zkratku a vytříbená výtvarná kultura. U svých interpretů (např. J. Blažek, H. Fenclová, N. Hajdašová, V. Jílek, I. Keplerová, J. Knížková, M. Kůra, A. Landa, K. Lukšík, R. Mazalová, L. Ogoun, B. Pšeničková-Rendlová, N. Sobotková, O. Stodola, Z. Šemberová, S. Šťastný, M. Zlochovský) vyžadoval maximální tvůrčí součinnost, dokázal jasnozřivě odhadnout a rozvinout jejich bytostný umělecký typ. Tradičně podceňovaný baletní žánr pozvedl na úroveň plně srovnatelnou s činohrou i operou, přinesl mu nebývalou diváckou oblibu i společenskou prestiž. K jeho největším choreografickým výkonům patřily inscenace Viktorky a Romea a Julie (1950). Politické poměry po Únoru 1948 vedly až k jeho vypovězení z ND Praha, na vrcholu tvůrčích sil ukončil 1951 dobrovolně svůj život. 1999 byl povýšen ministrem obrany ČR in memoriam do hodnosti kapitána.
Literatura
Vejmelková, D.: Saša Machov 1903–1951, Taneční listy 1968, č. 7/příloha • Vašut, V.: Taneční listy 1976, č. 5/příloha • Vašut, V.: Saša Machov, Praha, Panorama 1986 • vv: Machov Saša in Postavy brněnského jeviště I., Státní divadlo v Brně 1984 • V. V.: Machov Saša in Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia Praha 1988
Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 184–186
