Jitka Ludvová a kolektiv
Hudební divadlo v českých zemích
Osobnosti 19. století
Praha 2006
Zpracoval Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu s externími spolupracovníky.
Redaktor: Jitka Ludvová
Autoři hesel:
Jindřich Bajgar, Jitka Bajgarová, Jitka Balatková, Božena Brodská, Jaroslav Bužga, Alice Dubská, Dorota Gremlicová, Jiří Hilmera, Jana Holeňová, Vladimír Hudec, Alena Jakubcová, Ivan Jakubec, Lenka Jeřábková, Milada Jonášová, Markéta Kabelková, Ljuba Klosová, Josef Kotek, Lenka Kusáková, Jitka Ludvová, Marta Ottlová, Jaromír Paclt, Ladislava Petišková, Pavel Petráněk, Václav Petrbok, Milan Pospíšil, Oldřich Pulkert, Hubert Reitterer, Vlasta Reittererová, Adolf Scherl, Eva Šormová, Jiří Štefanides, Jan Trojan, Věra Velemanová, Eva Vítová
Publikace vznikla v letech 2000–2003 za podpory Ministerstva kultury České republiky (projekt č. DA00P01OOU005; shromažďování podkladů bylo ukončeno 30. června 2005) a byla vydána s podporou Akademie věd České republiky a Nadace Český hudební fond.
Recenzovali
prof. Božena Brodská
PhDr. Milan Pospíšil, CSc.
Rejstřík sestavili Zdena Benešová, Hana Borková, Pavel Petráněk
Přebal navrhla Michaela Blažejová
Vydal Divadelní ústav ve spolupráci v Nakladatelstvím Academia, Praha 2006
© Divadelní ústav, 2006
ISBN 80-7008-188-0 (Divadelní ústav)
Úvodem
Svazek přináší 349 biografií osobností, které v 19. století spoluvytvářely hudební divadlo v českých zemích v českém a německém jazyce. Jsou zahrnuti domácí umělci i cizinci, kteří zde významně působili. Mezi řediteli, skladateli, kapelníky, zpěváky, libretisty, překladateli, tanečníky, choreografy, výtvarníky a publicisty jsou osoby šesti národností. Asi osm desítek z nich se podílelo na činnosti německého i českého divadla současně; generačně patřili většinou do první poloviny 19. století, kdy německé divadlo v českých zemích, zejména hudební, dominovalo. Česká profesionální opera vystupovala v této době v prostorách německých scén a využívala jejich vybavení. Sporadicky pořádaným českým hrám věnovali svou práci především čeští členové německých společností, kapelníci obou národností a národnostně smíšená technika. Ve druhé polovině 19. století se obě jazykové skupiny v českých zemích postupně zcela oddělily. Po roce 1860 začala rozhodující etapa rozvoje českého dramatického umění a počínaje Prozatímním divadlem nabízela se už českým umělcům doma dlouhodobá profesionální perspektiva. Se zvyšováním počtu kvalitních českých společností přibývalo i jazykově specializovaných divadelníků. Ve slovníku je uvedeno asi 250 umělců činných ve druhé polovině 19. století; asi polovina z nich patří už pouze českému divadlu, polovina pouze německému.
Pro výběr umělců, jejichž biografie je do hesláře zařazena, bylo možné jen zčásti stanovit objektivní kritéria (např. u autorů počet provedených děl). Mnohé zůstalo vyhrazeno redakčnímu rozhodnutí, a proto by heslář této encyklopedie mohl mít i poněkud jinou podobu. Vedle věcných a rozsahových hledisek se zde přihlédlo též k literatuře již existující. O zařazení či nezařazení biografie rozhodovala nejen kvalita uměleckého působení určité osobnosti, ale také novost informací, jež o ní mohly být přineseny. Novým informacím byla dávána přednost, a to i na úkor udržení příslušných proporcí. Některé biografie jsou zde zpracovány v české literatuře poprvé. U osobností, které působily v hudebním divadle i v činohře, je v plném rozsahu zachycena aktivita v okruhu hudebního divadla, k činohře je přihlédnuto. Heslář 19. století byl koordinován se svazky, jež v projektu Divadelního ústavu chronologicky předcházejí a budou následovat. Především byl koordinován se svazkem Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století – Osobnosti a díla, který se věnuje se mluvenému i hudebnímu divadlu na českém území přibližně do roku 1800. Zatímco množství a charakter historického materiálu pro starší dobu umožňovaly spojit mluvené a hudební divadlo do jednoho celku, nárůst látky po roce 1800 si vynutil osamostatnění hudebního divadla.
Jednoznačná pravidla nebylo možné stanovit ani pro výběr umělců z hraničních časových pásem na začátku a na konci 19. století. Jako spodní historická hranice zde bylo zvoleno dvacetiletí mezi rokem 1786, kdy skupina herců získala císařské povolení pořádat česká představení, a 1807, kdy byla ve Stavovském divadle zrušena italská opera. Osobnosti působící v této době byly zařazovány do staršího či novějšího období individuálně, podle uměleckého zaměření, vzájemných pracovních vztahů, délky a směřování kariéry apod. Rovněž horní hranici tvoří přibližně dvacetileté časové pásmo 1880–1900. V osmdesátých letech bylo otevřeno Národní divadlo, české pěvecké školy již běžně posílaly do praxe své četné absolventy a české scény v Brně a v Plzni byly schopny trvale provozovat operní repertoár. Kolem roku 1900 ukončili svou činnost poslední protagonisté „prozatímní“ éry; z umělecké praxe odešla generace, jež prožila začátek své dráhy často ještě v zahraničí a její konec v Národním divadle. Biografie těchto osobností byly ponechány v 19. století. Naproti tomu početná skupina umělců, kteří v Národním divadle začínali, patří do kontextu první poloviny 20. století. Podobné generační hledisko bylo uplatněno i vůči libretistům, kritikům a dalším účastníkům divadelního dění, opět s individuálním posouzením.
Uvedená časová měřítka se odvozují především z dějin českého divadla. Je třeba připomenout, že vývoj na německých scénách v českých zemích probíhal poněkud jinak. Většina z nich musela stále více využívat služeb epizodně působících cizinců, kteří zde nezanechali významnou stopu. V Praze se však právě na přelomu 19. a 20. století rozvinulo k výjimečné úrovni německé divadlo za ředitele Angela Neumanna. Neumannovo působení a aktivity jeho spolupracovníků přesáhly rok 1900, ale svým charakterem patří do 19. století.
Česká teatrologická literatura se po celá desetiletí soustřeďovala převážně na divadlo v českém jazyce. Rozšíření tématu o německý provoz přineslo značné koncepční, pracovní i technické problémy. Samo uskutečnění projektu v této podobě bylo umožněno změnou politické situace v Evropě v roce 1989, jež otevřela volný badatelský pohyb po evropských vědeckých institucích; bez využití zahraničních muzejních a knihovních fondů by podobný projekt nebyl myslitelný. Nezbytnou podmínkou byl ovšem i rozvoj komunikační techniky, jež významně zkrátila nezbytnou dobu práce na projektu a dovolila získávat informace na dálku. Ačkoli se vnější badatelské možnosti znásobily, musela ovšem koncepce slovníku respektovat personální kapacitu domácího bádání a stanovit si realizovatelné cíle; ani v době, která zásadně rozšířila přístup k pramenům a zdrojům informací, nebylo možné pustit ze zřetele praktickou stránku jejich využití.
Rozšířením tematického záběru o cizojazyčné hudební divadlo v českých zemích se předmět studia přiblížil historické realitě v tom smyslu, že známé osobnosti českého divadla byly zasazeny do širšího historického i geografického kontextu. České umění 19. století žilo v každodenním kontaktu se svým domácím jinojazyčným partnerem a s divadlem okolního světa. Vyrovnávalo se s jeho podněty a přinášelo mu podněty vlastní, nejprve v podobě mimořádných interpretačních osobností, později ve významných tvůrčích hodnotách. Jednotlivé biografie tohoto slovníku i jejich soubor jako celek tak poskytují představu o středoevropském rozměru hudebního divadla 19. století a o místě, jež v něm česká kultura postupně zaujala.
Poděkování patří lektorům publikace, prof. Boženě Brodské, PhDr. Milanu Pospíšilovi, CSc., a PhDr. Evě Šormové, kteří prostudovali rukopis a vyslovili řadu podnětných námětů. Jazykovým i obsahovým úpravám textu se věnovali PhDr. Pavla Landová a Mgr. Pavel Petráněk, jmenný rejstřík redigovala Mgr. Hana Borková a zpracovala Mgr. Zdena Benešová. Dík patří také pracovníkům knihovny Divadelního ústavu za spolupráci při vyhledávání obsáhlé literatury.
Poděkování institucím, které poskytly informace a listinný nebo obrazový materiál
Archiv Akademie věd České republiky
Archiv hl. města Prahy
Archiv Pražské konzervatoře
Archiv města Brna
Archiv Národního muzea
Archiv Univerzity Karlovy
Farnost Nejsvětější P. Marie v Krakově
Österreichisches Biographisches Lexikon und biographische Dokumentation (Institut der Österreichischen Akademie der Wissenschaften ve Vídni)
Israelitische Kultusgemeinde Wien
Královská kanonie premonstrátů na Strahově
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze
Moravská zemská knihovna v Brně
Moravské zemské muzeum v Brně, oddělení dějin hudby
Moravský zemský archiv v Brně
Muzeum hl. města Prahy
Národní archiv
Národní divadlo, archiv
Národní galerie
Národní knihovna České republiky
Národní muzeum – České muzeum hudby, Divadelní oddělení, Knihovna
Österreichisches Theatermuseum Wien
Státní oblastní archiv v Plzni
Státní oblastní archiv v Praze
Státní oblastní archiv v Litoměřicích
Státní oblastní archiv v Zámrsku
Státní okresní archiv Kolín
Státní okresní archiv Olomouc
Státní okresní archiv Teplice
Wien Museum
Jak číst v lexikonu Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století
A. Záhlaví s osobními údaji
B. Výkladová část hesla obsahuje na prvním místě údaje o umělcově rodině, jsou-li významné z hlediska kulturních dějin. Následuje životopis a po něm charakteristika autorské nebo interpretační tvorby. Výjimku tvoří velmi stručná hesla, kde život a dílo jsou probrány v jednom odstavci. V životopisech i v následujících soupisech bylo třeba vyřešit řadu jazykových problémů, které přináší historická proměnlivost názvů a cizojazyčné prostředí, v němž se většina umělců pohybovala. Jde především o geografické názvy, názvy institucí, děl a divadelních rolí. Nejen česká literatura, ale ani literatura v němčině či angličtině nemá pro tyto situace systematická řešení a snaží se pouze o lokální jednoznačnost a věcnou srozumitelnost vyjádření. Praxe tohoto slovníku je následující: cizí geografické názvy uvádíme v dlouhodobě stabilizované počeštěné podobě tam, kde jsou k dispozici (Mnichov, Paříž); historická česká pojmenování se objevují tam, kde dnešní název města v příslušné době neexistoval (Prešpurk – Bratislava); uvádíme i některá pojmenování v originálním jazyce, k němuž se kloní současná praxe namísto dnes již zastaralého českého názvu (Klagenfurt místo Celovec). V hranatých závorkách připojujeme dále názvy, jež byly dříve v němčině oficiální (Třeboň [Wittingau]), nebo takové, které jsou nezbytné k identifikaci lokality v pramenech a jsou téměř výlučně používány v německé literatuře (Budín [Ofen]). Sledujeme zde pouze hledisko lokální srozumitelnosti textu.
Názvy divadelních děl jsou citovány vždy v jazyce vydání či provedení (česky, německy, italsky, rusky). Pokud jazyk provedení nevyplývá z názvu (Mozart: Don Juan), je explicitně uveden (čes., Mozart: Don Juan
C. Soupisy tvorby jsou předposledním oddílem hesla. Jejich obsah se řídí profesí portrétované osobnosti, obsahují tedy v chronologickém pořadí přehled rolí, režií, choreografií, scénických výprav a dalších divadelních aktivit, u autorů pak soupis prací pro divadlo, překladů, publicistických studií ad. Všechny názvy děl jsou uváděny v originále nebo v jazyce provedení. V názvech jednotlivých děl bylo možné jen výjimečně sáhnout k diplomatickému přepisu (při přímém náhledu divadelních cedulí), jinde bylo třeba převzít znění z literatury nebo z jiných druhotných pramenů. Různé varianty názvů jednotlivých titulů nejsou sjednocovány. V případě oper uvádíme jen příjmení skladatele (Smetana: Libuše, Verdi: Rigoletto), zatímco u her se zpěvy je na prvním místě uveden autor textu, na druhém skladatel (Perinet–W. Müller: Die Schwestern von Prag, příp. Perinet–W. Müller: Sestry z Prahy
D. Prameny a literatura: Jsou shromážděny především prameny k osobě, nikoli k dílu. Oddíl má ve většině hesel více částí. V prvním odstavci jsou shrnuty chronologicky nezařaditelné informace, např. místa uložení pozůstalostí, výpisy z matrik, velké soubory pramenů, komentáře k nejistým biografickým skutečnostem a další údaje, které nelze datovat.
Ve druhém odstavci tohoto oddílu je chronologicky seřazeno písemnictví k danému osobě, od relevantních počátků až do současnosti, včetně starých pojednání, jež dnes mají povahu pramene (divadelní almanachy, noviny a časopisy z 19. století apod.). Chronologie je porušena u periodik, u nichž jsou všechna bibliografická data shrnuta vždy na jedno místo a umístěna podle prvního výskytu (Květy 2, 1835, s. 63; 12, 1845, s. 34, 78 = Květy, roč. 2, 1835, s. 63, Květy, roč. 12, 1845, s. 78). Kurzívou jsou vyznačeny názvy samostatných publikací, sborníků a časopisů. Není-li uvedeno místo vydání publikace, je jím Praha. Má-li uvedená publikace jmenný rejstřík, neuvádíme výčet příslušných stran; u publikací bez rejstříku jsou citované strany vyznačeny. Častěji zmiňovanou literaturu citujeme bibliografickými zkratkami v obyčejném písmu, bez kurzívního vyznačení (Bartoš: PD opera = Josef Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho opera, Praha 1938); znění bibliografických zkratek viz níže.
