Mušek, Antonín ml.

Syn herce a ředitele divadelní společnosti Antonína M. (1821–1875) a herečky Johany Vichnerové (1833–1866). Byl jejich prvním, ještě nemanželským potomkem, legitimován sňatkem rodičů v květnu 1854. Sestra Anna (1866–1942) se stala herečkou a provdala se za herce F. Kaňkovského. Byl synovcem divadelního ředitele a herce Hynka M., strýcem herce, režiséra a překladatele Karla M. Vyrůstal spolu s šesti sourozenci v prostředí cestujících společností a jako herecké dítě vystupoval od útlého mládí. V otcově společnosti zřízené 1865 hrál od necelých patnácti let naivní milovníky. Když po matčině smrti otec propadl melancholii a o vedení podniku, působícího tehdy převážně na Moravě, ztratil zájem, M. od rodinné společnosti 1869 odešel. Nastoupil k P. Švandovi ze Semčic, hrál v jeho pobočné družině, činné pod vedením ředitelova zetě J. J. Stankovského na venkově. Odtud přešel, údajně již s herečkou a svou budoucí manželkou Růženou Staňkovou, k E. Zöllnerové, 1877 hrál u F. J. Čížka. Podle úředních záznamů (v evidenci pražských obyvatel a v žádosti o koncesi) měl však být v tu dobu bezmála devět let u vojska, zřejmě však nikoli v aktivní službě (propouštěcí list z 1880). Když se ženil v Ledči nad Sázavou (17. 9. 1878) byl v matrice zapsán jako diurnista (výpomocný písař) u tamního c. k. soudu. Po sňatku se vydal s manželkou opět na kočovnou divadelní pouť: 1880–81 jsou doloženi u F. J. Čížka, 1881 u J. Pištěka ve vinohradské Aréně v Kravíně a na štaci v Brně, nejpozději od léta 1883 u Košnerovy společnosti, od ledna 1887 u F. Ludvíka a v následujícím roce u Čížkova nástupce T. Kratochvíla. Začátkem 90. let M. vystupoval u J. Hurta, K. Kaňkovského a poté u ředitele J. Štekra (doložen 1892, 1894 a 1896), mezitím se objevil v Letním divadle v Libni (v zahradě hostince u Deutschů, 1895), které měla obsazeno společnost S. Kokoškové a A. Dobrovolného. Tehdy již pomýšlel na zřízení vlastního divadelního podniku, ale žádosti o koncesi mu byly opakovaně, i vícekrát do roka, zamítány (1894 jednou, 1897 dvakrát, 1899 třikrát). Provozovatelské oprávnění pro celé Čechy získal až v dubnu 1900 a bylo mu pak každoročně obnovováno. 1912/13 na další vedení společnosti rezignoval a nastoupil do souboru ředitele B. Jeřábka (České Budějovice, Divadlo sdružených měst východočeských). Po vzniku ČSR odjel 1919 s jeho společností do Bratislavy, kde Jeřábek, ustanovený prvním ředitelem Slovenského národního divadla, zajišťoval od 1. března 1920 provoz nově utvořené československé scény. M.zpočátku účinkoval v převažující českojazyčné části programu, postupně se uplatňoval i v sílícím pořadu slovenskojazyčném a plně se na Slovensku naturalizoval. Zastával i místo divadelního bibliotékáře, byl členem klubu sólistů a účastnil se činnosti národních spolků (Sloboda, Komenský). Ve Slovenském národném divadle, jež mu udělilo čestné členství, ukončil 1932 svou jevištní kariéru, příštího roku v Bratislavě zemřel.

M. herecké začátky jsou spjaty s legendárními kočujícími společnostmi (Čížkova, Zöllnerové, Švandova), které poskytovaly mladému herci široké spektrum různorodých úkolů. Vedle milovníků a tzv. naturburšů mu byly od mládí zhusta přidělovány role zralých a dokonce starých mužů, které se mu často dařily lépe než sentimentální milovnické úlohy, které byly jeho naturelu vzdálené. Postupně se však vyrovnal i s milovnickým oborem a při brněnských štacích společnosti E. Zöllnerové v 70. letech byl v místním tisku označován jako oblíbený první milovník. Trvale však tíhl ke komickým a charakterním rolím, pro něž měl předpoklady ve schopnosti výstižné charakteristiky, v níž uplatnil vedle trefných detailů své komediální vlohy a živý temperament (Antonín Prášil, Kaiser: Dobrodružství p. Prášila, Lajos Pataky, Anno: Starý a mladý Kos, Bláha, Stroupežnický: Naši furianti, lazebník Thersites, Vrchlický: Midasovy uši). Protilehlým pólem jeho zemitě šťavnatých komických postav byly role mocných vládců (císař Zikmund v Tylově Janu Husovi, Jindřich, král Navarský v Dumasových Hugenotech, Jiřík z Poděbrad v Kolárově Královně Barboře) či odbojných hrdinů (Šubertův Jan Výrava, Karloo van der Not v Sardouově Vlasti). S postupujícím věkem přibývaly v jeho repertoáru charakterní komické a vážné role. U své společnosti si zahrál např. titulní postavu Molièrova Lakomce či šumaře Valentu v Tylově Paličově dceři a dědečka Dubského ve Stroupežnického Našich furiantech. Mnoho postav a postaviček, které M. ztělesňoval, měl na svém hereckém kontě znamenitý interpret malých rolí J. Mošna, kterého lokální kritika v souvislosti s M. ztvárněním staříků nejednou vzpomenula. V posledních dvaceti letech M. jevištní tvorba patřila výrazným figurám a epizodám starců hlavně v české dramatice (Farář, Dyk: Zmoudření dona Quijota, havíř Šefl, Čapek: Loupežník, Klásek, Jirásek: Lucerna, Starý Melichar, Tyl: Paličova dcera, Čalman, Jonáš: Oplancia) a ve hrách slovenských autorů J. Gregora Tajovského, I. Stodoly ad., ve Slovenském národním divadle inscenovaných J. Borodáčem. Vedle činohry se uplatňoval i v operetách, ojediněle v operách (Offenbach: Hofmannovy povídky).

V principálské činnosti M. usiloval – bez většího zdaru – včlenit zkušenosti starší obrozenské praxe kočujícího divadelnictví do rozvinuté divadelní kultury počátku 20. století. Pestrý program rozkročený od klasiků domácích, Klicpery (Jan za chrta dán) a Tyla (Jiříkovo vidění, Paličova dcera), a zahraničních, Molièra (Lakomec) a Shakespeara (Othello), po realistickou a psychologickou dramatiku českou (Šubert: Jan Výrava, Preissová: Gazdina roba, Její pastorkyňa, Jirásek, Hilbert: Vina, Kvapil: Oblaka, Viková-Kunětická: Přítěž) a německou (Sudermann: Svatojanské ohně) nabízel také atraktivní francouzská salonní dramata (Sardou, Feuillet), divácky přitažlivé frašky nejrůznější úrovně, osvědčené sentimentální a dobrodužné kusy T. Megerleové či Ch. Birch-Pfeifferové a dramatizace románů J. Vernea. Těžištěm inscenační produkce zůstával dramatický text v herecké interpretaci, usilující o věrohodné, životní normou určované podání. Soubor nečítal více než dvacet osob, jeho jádrem byli členové ředitelovy rodiny doplňovaní o herce, kteří povětšině nepřekročili rámec venkovských cestujících družin a jejichž herectví spočívalo převážně na rutinních postupech. Pokud je známo, společnost se pohybovala v jižních Čechách (štace v Jindřichově Hradci), na Chodsku (Domažlice), mezi nemnoha doloženými místy jejích vystoupení jsou také Rokycany a Tábor. Patřila k umělecky neprůbojným družinám, nedosáhla ani většího komerčního úspěchu a M. po dvanácti letech podnikání zanechal.

Role

Společnost Antonína Muška st.

Vít (Ch. Birch-Pfeifferová dle G. Sand: Diblík, šotek z hor, i spol. E. Zöllnerové 1875), Vítek (S. K. Macháček: Ženichové) – 1865.

Společnost Elišky Zöllnerové

Votický (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), Vítkovič, pán z Růže (F. B. Mikovec: Poslední Vršovec aneb Záhuba rodu Přemyslovců), Kašpar (V. J. Kavka: Švihák a dělník), Antoine (J. P. dle J.-F.-A. Bayarda a H. Saint-Georgese: Marie, dcera pluku), Štětka (F. Kaiser: Nový Monte Christo), Lancelot (V. Sardou: Mnoho přátel naše škoda), Holanský, malíř (F. X. Told, h. A. E. Titl: Čarovný závoj aneb Malíř, víla a hospodská), Šimon (J. K. Tyl: Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři), Hrabě d’Armont + Godöl (K. Elmar, ú. J. Böhm: Šantala), Jakub Smola (J. Vilhelm dle něm.: Mistr Bedrník a jeho chasa), Horatio (W. Shakespeare: Hamlet), Toník (L. Anzengruber: Sedlák křivopřísežník), Viduka (J. K. Tyl: Lesní panna aneb Cesta do Ameriky), Bruno z Olšanova (K. Haffner, h. W. Miller: Studenti na Děvohradě), Petr (A. Dennery, G. Lemoine: Matčino požehnání a otcova kletba), Killian (F. W. Ziegler: Mladý hrdina aneb Mocnost pravé lásky), Honzík (L. Feldmann: Na kovárně), Svobodný pán z Ťulpasovic (D. Kalisch: Doktor Žvanil), Ferdinand Majetský z Majetína (R. Benedix: Bandité), Václav Bořínský (týž: Vyloučení studenti), Masham (E. Scribe: Sklenice vody) – 1874; Zikmund (J. K. Tyl: Jan Hus, betlémský kazatel), Pán z Erlachů (J. Rosen: Anděl), Jules de Crussac (Mélesville – Ch. Duveyrier: Spiknutí za času francouzské republiky), Serapion Nesmrtelný z Hrobů (J. J. Kolár: Dejte mi čamaru!), Štěpán z Mansfeldů (Ch. Birch-Pfeifferová dle F. Bremerové: Matka a syn), Ruben (S. H. Mosenthal: Debora), František Risler (A. Daudet – A. Belot: Fromont junior a Risler senior), Václav Nehovorný (L. Angely: Řemeslnická merenda), Kostelecký (G. v. Moser: Slavnost založení), Ludvík (A. Dennery, Dumanoir: Starý desátník), Josef Ulrich (G. v. Moser: Ultimo), Felicien de Laroche (E. Cormon – E. Grangé: Trakař otce Martina) – 1875; Arthur Krása (J. Rosen: Čert), Arthur z Nettvalů (J. Rosen: Mluví ve spaní), Mortimer (F. Schiller: Marie Stuart), Baron Velenský (Ch. Nuitter – J. Derley: Sklenice čaje), Cassio (W. Shakespeare: Othello), Baron Viktor Sukdolský [?] (G. v. Moser: Zlatohlávek), Lert (W. Shakespeare: Hamlet), Václav Upřímný (J. Vilhelm dle něm.: Mistr Bedrník a jeho chasa) – 1877.

Čížkova společnost

Fabiano Fabiani (V. Hugo: Trůn a popraviště) – 1877; De Nantya (V. Sardou: Staří mládenci) – 1880; Jetřich (J. J. Kolár: Žižkova smrt) – 1881; Jindřich, král Navarský (A. Dumas st.: Hugenoti aneb Noc svatobartolomějská, i Kaňkovského spol. 1892) – b. d.

Pištěkova společnost

Netter z Glouchova (J. J. Kolár: Magelona), Anatol (K. Tůma dle A. Berly: Žertva na Balkáně), Edgar (W. Shakespeare: Král Lear), Curio (týž: Viola) – Brno 1881.

Košnerova společnost

Antonín Prášil (F. Kaiser: Kolín bez krejčího aneb Dobrodružství p. Prášila) – 1883; Derblay (G. Ohnet: Majitel hutí), Gontran (V. Sardou: Georgetta), Benoit (A. Duru – H. Chivot: Arturova lest), Pataky Lajoš (A. Anno: Starý a mladý Kos) – 1886.

Ludvíkova společnost

Jan Výrava (F. A. Šubert: Jan Výrava, i M. spol. 1906), Karloo van der Not (V. Sardou: Vlast), De Sirié (týž: Fedora), Pařízek (J. Poláček dle L. Treptowa: Rodina Václavičkova), Richelieu (A. Dumas st., ú. F. v. Holbein: Osudná sázka aneb Ve stínu koruny), Adam Zylvar z Pilnikova (B. Adámek: Heralt), Jaroslav (R. Benedix: Vyloučení studenti), Hipolyt (J. J. Kolár: Monika), Jiřík z Poděbrad (týž: Královna Barbora), Jindřich Oto z Losů (týž: Magelona), Bláha (L. Stroupežnický: Naši furianti), Václav Čejka (R. Benedix: Kazimír aneb Paní tchyně) – 1887; Hrabě Mario Alberi (F. Cavallotti: Dcera Jeftova) – 1888.

Kratochvílova společnost

Octav (G. Ohnet: Majitel hutí) – 1888.

Hurtova společnost

Thersites (J. Vrchlický: Midasovy uši), Šimon Moreles (J. K. Tyl: Lesní panna) – 1890.

Společnost Karla Kaňkovského

Beneš (E. Pohl: Sedm havranů) – 1892.

Štekrova společnost

Josef Svoboda (K. Juin: Věno), Rámus (G. F. Belly: Herkules) – 1892; Jaroslav z Navalů (T. E. Wilks, ú. J. R. Pokorný: Rytíř od jehly) – 1893; Florian Králiček (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání) – 1894; La Flèche (Molière: Lakomec) – 1896; Gribkov (V. Krylov: Medvěd námluvčím) – b. d.

Letní divadlo v Libni

[?] (A. Dumas ml.: Dáma s kameliemi), Štěpán Štěpanovič (A. P. Čechov: Námluvy), [?] (Ch. Birch-Pffeiferová dle G. Sand: Diblík, šotek z hor) – 1895.

Společnost Elišky Zöllnerové

Henri Duval (A. Bisson – A. Mars: Paragraf 330) – 1896.

Muškova společnost

[?] (F. v. Schönthan – F. Koppel-Ellfeld: Zlatá Eva), [?] (J. Jarno – H. Fischer: Krkavčí otec), Čalman (K. Jonáš: Oplancia, i Jeřábkova spol. 1914) – 1901; Mitrič (L. N. Tolstoj: Vláda tmy) – 1903; Severin (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), Harpagon (Molière: Lakomec), Valenta (J. K. Tyl: Paličova dcera), Papageno (R. Kneisel: Papageno v almaře), Potěh (J. Nestroy: Lumpacivagabundus) – 1904; Rabbi Geršom (E. Tréval: Válka bohů) – b. d. [po 1908].

Jeřábkova společnost

Starec Zosima + Policejní hejtman (F. M. Dostojevskij, dram. J. Copeau – J. Croué: Bratři Karamazovi), Gobrien (R. de Flers – E. Arène – G.-A. de Caillavet: Král), Alois Krátký (J. Mahen: Propast) – 1913.

Divadlo sdružených měst východočeských

Charles, sluha (W. S. Maugham: Paní Dot) – 1914; Farář (V. Dyk: Zmoudření dona Quijota) – 1915; Karel Bruck (G. Drégely: Slečnin manžel) – 1917.

Slovenské národné divadlo Bratislava

Bušek (A. a V. Mrštíkové: Maryša), Rypák (W. Shakespeare: Sen noci svatojanské), Ředitel divadla (F. Hervé: Mamzelle Nitouche), Farář (J. Kvapil: Oblaka), Kuchař (týž: Princezna Pampeliška), Engstrand (H. Ibsen: Strašidla), Petr Dubský (L. Stroupežnický: Naši furianti), Šefl (K. Čapek: Loupežník) – 1920; Klásek (A. Jirásek: Lucerna), Hospodský (R. Rolland: Vlci), Starý Melichar (J. K. Tyl: Paličova dcera), Starý Gobbo (W. Shakespeare: Kupec benátský) – 1921; Pan Fleurant (Molière: Zdravý nemocný), Cizí pán (J. Štolba: Mořská panna), František Rozražovský (J. J. Kolár: Pražský žid), Václav Říha (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), Montek (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Kleofáš Červenka (J. Štolba: Vodní družstvo), Starý Nilse + Reimann (G. Hauptmann: Tkalci) – 1922; Obroční Hřídelíček (F. X. Svoboda: Čekanky), Školomet (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Maȋtre Jerome (S. Michaëlis: Revoluční svatba), Méteil (H. Ghéon: Chéb), Schmieg (G. Davis: Katakomby) – 1923; Kantor (G. Hauptmann: Potopený zvon), Bláha (A. Jirásek: Kolébka), Starý Lojzíček (O. Blumenthal – G. Kadelburg: U bílého koníčka), Lindorf (J. Offenbach: Hoffmannovy povídky) – 1924; První hrobník (W. Shakespeare: Hamlet), Ujhelyi (J. Gregor Tajovský: Smrť Ďurka Langsfelda), Hlásnik (J. Chalupka: Kocúrkovo), Švec (F. Langer: Periferie), Súsed + Tretí robotník (J. Mahen: Janošík), Hajný (O. Scheinpflugová: Madla z cihelny), Afanasjič (D. S. Merežkovskij: Cárovič Alexej), Pastor Dobromil (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě) – 1925; Koděra (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Sedliačik Ďuro z Bešeňovej (J. Kalinčiak, dram. VHV: Reštavrácia), Pán rechtor (I. Stodola: Náš pan minister), Vrba (A. Jirásek: Emigrant) – 1926; Žalářník (W. Shakespeare: Pohádka zimního večera) – 1927; Zástupca Nemcov (J. Závodný: Nadčlovek), Kňaz (W. Shakespeare: Večer trojkráľový) – 1928; Sup + Druhý jestřáb (Aristofanes: Ptáci) – 1929; Zapisovateľ (I. Stodola: Jožko Púčik a jeho kariéra), Otec Pavel (M. Achard: Život je krásný) – 1931; Zapisovatel (M. Alsberg – O. E. Hesse: Vyšetřovací vazba) – 1932.

Prameny

SOA Zámrsk: sbírka matrik, 5266 Turnov, matrika narozených 1843–1861, s. 144; 7740 Ledeč n. S., matrika oddaných 1853–1927, fol. 84 (17. 9. 1878).

AMP: Soupis pražských domovských příslušníků (otec Anton Muschek, * 1821; Antonín Mušek, * 1851).

NA: fond PM 1891–1900, kart. 2544, sign. 8/6/12/25 (koncese).

Literatura

Divadelní anonce a referáty in Moravská orlice1874–1875, 1877; Budivoj 10. 9. 1885, příl. [u Košnerovy spol.]; -ica [I. Hořica], Plzeňské listy 22. 7. 1886; Ohlas od Nežárky 18. 11., 2. 12., 9. 12., 16. 12., 23. 12., 30. 12. 1887 [u Ludvíkovy spol.]; 12. 12., 20. 12. 1890 [u Hurtovy spol.]; Národní politika16. 7. 1895 [benef. Diblík, šotek z hor]; Ohlas od Nežárky 31, 1901, s. 400, 430, 438, 446 [M. spol.]; Žďár 21. 3., 4. 4., 18. 4. 1903; 5. 3., 12. 3., 19. 3., 9. 4., 23. 4. 1904 [M. spol.]; Divadlo 5, 1906/07, s. 156 [40 let činnosti] ● 60 let herecké činnosti: Dělnické divadlo 5, 1925, s. 53; Právo lidu 22. 1. 1925; Fb., Divadlo 5 (12), 1925/26, č. 1, s. 2–3 ● úmrtí a nekrology: Národní listy 13. 11. 1933; Národní politika 13. a 14. 11. 1933; A. Bagar, Divadlo 13 (20), 1933/34, č. 6, s. 7 ● A. Javorin: Pražské arény, Praha 1958, s. 147; L. Klosová: Život za divadlo. Marie Hübnerová, Praha 1986, s. 22, 27, 46.

EDUS; Buchner

Vznik: 2017