Kadlec, Rudolf

Narodil se jako druhorozený syn z otcova druhého manželství. Otec provozoval na Smíchově krám s potravinami. K divadlu přivedl K. syn herce Národního divadla E. Fochta, spolužák a přítel z obecné školy. Brával jej s sebou na představení a také do cestující společnosti svého děda J. Faltyse, na jejíchž štacích v okolí Prahy si K. o letních měsících tu a tam zahrál. V osmnácti letech u ní nastoupil své první angažmá a během následujících let vystřídal několik venkovských společností. Doložen je u E. Sukové-Kramuelové v Třeboni (1911) a u ředitele J. Hodra během letní lázeňské stagiony v Luhačovicích (1913), neznámo kdy byl členem družiny M. Procházkové-Malé a F. Franzla-Lešanského. Po šesti letech působení na venkově, kde občas také režíroval, byl 1913 přijat do Švandova divadla na Smíchově, tam strávil celou svou další divadelní dráhu jako herec, sporadicky jako režisér a posléze ředitel (1922–28, 1932–35). V červnu 1925 se oženil s rozvedenou Emou Švandovou, koncesionářkou smíchovského divadla, jeho přední herečkou a svou jevištní partnerkou. V krizi, která smíchovskou scénu postihla v druhé polovině dvacátých let, manželé na její provozování rezignovali a divadlo od 1928 do 1932 pronajímali. V první sezoně tohoto období K. hostoval spolu s manželkou v Městském divadle na Královských Vinohradech. Od sezony 1932/33 se vrátili jako ředitelé a podnikatelé na domovskou scénu, ale pokus o její obnovu se nezdařil. 1935 definitivně ukončili provoz a stáhli se do ústraní, finančně zajištěni pronájmem budovy. Od konce dvacátých let trpěl K. ušní chorobou, která mu přivodila ztrátu sluchu a znemožnila mu další jevištní činnnost. Věnoval se pak historii smíchovského divadla, kterou sepsal – z velké části na základě autopsie – v nevydané práci Divadlo na levém břehu vltavském. Účinkoval v několika filmech (čtyřech němých a třech zvukových), naposledy v crazy komedii Tři vejce do skla(falešný maharadža Yohir, 1937, r.: M. Frič).

O K. hereckých začátcích na venkově není kromě několika rolí nic bližšího známo. Pohledný mladý adept herectví byl v souladu se svým věkem a přitažlivým zjevem obsazován do mladistvých milovnických rolí, po nichž však podle vlastních slov nebažil. Fascinován herectvím E. Vojana toužil hrát komplikované charakterní a tragické role. Aby k této metě dospěl, usiloval si pozměnit zvonivý melodický hlas po vzoru Vojanova orgánu; hlas si sice za cenu jeho poškození pozměnil, ale na několik vojanovských rolí si musel ještě dlouhou dobu počkat. Na Smíchově, kam byl přijat, aby zaplnil mezeru po odchodu salonního milovníka J. Steimara, se záhy stal klíčovým představitelem milovnického oboru. Mladé milovníky, svůdce a manžele hrál v bezpočtu veseloher, komedií a společenských dramat domácí i zahraniční provenience, z nichž sestával nenáročný repertoár této předměstské scény. V těchto dosti stereotypních postavách dobře uplatnil své fyzické přednosti, štíhlou postavu a sličný zjev, vybavil je uhlazeným výrazem a prezentoval je uměřeným, kultivovaným projevem, jemuž byla vzdálena mimická, tělesná i hlasová exprese a jakákoli extravagance. Značná dávka samozřejmé noblesy a kultury dávala jeho jevištním postavám jistou pečeť solidnosti a spolehlivosti, které zvyšovaly jejich mužnou přitažlivost (Filip Derblay, Ohnet: Majitel hutí, Don César, A. Moreto: Donna Diana, Roland Rochester, Birch-Pfeifferová: Sirotek lowoodský, Armand Duval, Dumas ml.: Dáma s kaméliemi). Příležitosti vybočit z okruhu nesčetných krasavců, které ztělesňoval v konverzačních a salonních hrách, dostával vzácně (např. vzpurný rebel Tomeš Vítek v Šubertových Probuzencích, venkovsky prostomyslný Honza v Kvapilově Princezně Pampelišce, hrdinský Jan Hus v Tylově stejnojmenném dramatu či J. K. Tyl ve vlastenecky exponované životopisné hře Šamberkově či titulní postava Fenclovy pašijové hry Jidáš Iškariotský). Výraznější a systematičtější možnost uplatnění v širším hereckém rejstříku a v kýžených vojanovských rolích mu poskytl poválečný program tzv. komorních her, který ve smíchovském divadle inicioval a realizoval režisér J. Bor a v němž se vedle dramat Ibsenových a Strindbergových objevily i tituly evropské dramatické moderny – hry symbolisty G. D’Annunzia, expresionistů F. Wedekinda či G. Kaisera. K. cesta ke složitějším a dramaticky obsažnějším postavám nepřinesla vždy zdařilé výsledky (Rosmer, Ibsen: Rosmersholm), ale postupně stále víc ukazovala hercův dosud nevyužitý potenciál, který v soustavnějším střetání s náročnějšími úkoly prokazoval vnímavou citlivost k novým podnětům (Pán, Strindberg: Blýskavice, Ibsenovy postavy Nils Lykke, Paní na Östrotě, Lövborg, Hedda Gablerová, Solness, Stavitel Solness) a schopnost životně přesvědčivé a psychologicky věrohodné charakteristiky a líčení niterných rozporů. Zmocňoval se i psychopatologických postav expresionistické dramatiky Wedekindovy (Dr. Schön, Jack, Chagnaral) či knížete Myškina v dramatizaci Dostojevského románu Idiot. V této době vytvořil také dvě velké role v Shakespearových komediích, Beneše (Mnoho povyku pro nic) a Petruchia (Zkrocení zlé ženy), v nichž kritika postřehla (všimla si jí i jindy) vlivnou inspiraci kreacemi E. Vojana. K.velkou životní rolí se stala postava dobrosrdečného jelimánka, milionářského synka Alíka v Langerově veselohře Velbloud uchem jehly, parodický protějšek všech hercových okouzlujících lamačů ženských srdcí. Když se po zániku komorních her smíchovský repertoár vrátil do starých kolejí, podrželi si K. s E. Švandovou ještě nějaký čas role prvního milovnického páru, přestože věkem se jim již citelně vzdalovali. Na rozdíl od své ženy se K. zdařile přehrával do stárnoucích mužů a otců (šarmantní továrník Osten, Zavřel: Dědečkem proti své vůli), ke svým charakterním rolím z počátku dvacátých let připojil několik dalších, např. kontroverzního „svatého muže“ a mystika Rasputina (Tolstoj – Ščegolev: Carevnino spiknutí aneb Rasputin), běsného a necitelného markýze Jorisaku (Farrère: Bitva) a zejména Ibsenova Borkmana, který se řadil mezi jeho umělecky nejvýznamnější výkony. Uznání sklidil za zřejmě vůbec první ztvárnění Lenina na české scéně (Grubiński: Lenin, 1922). S chutí a šťavnatě zpodoboval mazané chlapíky, výstižně a s temperamentem např. ztvárnil dvojaký život měšťáckého byrokrata (titulní role Nivoixova satirického vaudevillu Kariéra poslance Tourbillona). V závěru herecké kariéry upoutával výraznou charakterizační kresbou pozvedající malé roličky na účinné jevištní postavy (Bramarbas, Mundoz Seca: Kat sevillský, Jednooký porotce, Frankl: Proč vraždíš?).

Role

Společnost Emilie Sukové-Kramuelové

Karel Horák (A. Brabec: Ženich milionář), Jan šlechtic Horkáy (F. Herzog: Promluvte s mamá), Bernard Dufresne (P. Berton, Ch. Simon: Zaza), Janošík (J. Mahen: Janošík), Hrabě Robert de Trivelin (M. Hennequin – P. Veber: Nemáte nic k zdanění?) – 1911.

Společnost Jana Hodra

Georges Pierrlattes (E. Guiraud: Mazánek), Hector de Pavezac (P. Gavault: Čokoládová princezna, i Švandovo div. 1915), Zoltan Tuza (A. Bródy: Slečna učitelka), Henry (P. Wolff: Košilatá historie o malém Robertkovi), Paul Roland (K. Kraatz – H. Stobitzer: Čokoládový panáček), Hrabě Neipperg (V. Sardou: Madame Sans-Gêne), De la Mare (A. Bisson – F. Carré: Pan řiditel), Zbyško Dulský (G. Zapolska: Morálka paní Dulské), Branislav Komárek (R. Kneisel: Pan farář a jeho kostelník), Rapp, adjutant (P. Berton: Krásná Marseillanka), Konstantin Dimitrijevič Levin (K. Fořt dle A. N. Tolstého: Anna Kareninová), Doktor z Hrozenkova (G. Preissová: Gazdina roba) – 1913.

Švandovo divadlo

Bob (R. Auernheimer: Manželství podle mody, j. h.) – 1913; Hrabě Benasque (F. Phillipi: Aféra Fosaretova), Tomeš Vítek (F. A. Šubert: Probuzenci), Percinet (E. Rostand: Blouznivci), Císař Josef (G. Jarno: Krista z myslivny), Filip Derblay (G. Ohnet: Majitel hutí), Nerval (M. Prévost: Slabé plémě) – 1914; Fikulski (A. Kisielewski: Dýchánek paní Janiny), Jacques Mareze (J. Lemaȋtre: Slečna šafářka), Golem (V. Levý: Golem), Adolf Valenta [?] (E. Gettke – A. Engel: Čáp), Jaroš (K. J. Erben: Sládci), Honza (J. Kvapil: Princezna Pampeliška), Hujer [Vojťánek] (A. Horáková: Vojťánek), Jan Hus (J. K Tyl: Jan Hus, Lesní divadlo v Krči), Princ dánský (H. Drachman: Byl jednou jeden král), Hrabě Ondřej de Juvigny [?] (R. de Flers – G.-A. de Caillavet: Láska bdí) – 1915; Vladimír Borek [?] (B. Vrbský: Herecká láska), Don César (A. Moreto: Donna Diana), Bassanio (W. Shakespeare: Kupec benátský), Rytmistr František René hrabě Beaurivage (O. Schäfer: Střevíček paní markýzy), Freddie Perkins [?] (W. S. Maugham: Dot hledá ženicha), Petřík (L. Anzengruber: Sedlák křivopřísežník), Hugo, svobodný pán Ludolf-Warteneck [?] (B. Dovsky: Byly to zlaté časy), Švanda (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Lord Rowland Rochester (Ch. Birch-Pfeifferová dle C. Bella: Sirotek lowoodský), Gottwald (G. Hauptmann: Hanička) – 1916; Lászlo (M. Lengyel: Tanečnice), Armand Duval (A. Dumas ml.: Dáma s kameliemi), Princ (W. Meyer-Förster: Princův román), Kalaf (F. Schiller dle C. Gozziho: Princezna Turandot), Něklužev (A. I. Palm: Náš přítel Něklužev), J. K. Tyl (F. F. Šamberk: Josef Kajetán Tyl), Michal Hellriegel (G. Hauptmann: A Pippa tančí) – 1917; Valentin Brown (J. M. Barrie: V tiché uličce, i 1932), Helmer (H. Ibsen: Nora), Beneš (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic), Laca (G. Preissová: Její pastorkyňa), Ejlert Lövborg (H. Ibsen: Hedda Gablerová), Rosmer (týž: Rosmersholm) – 1918; Bogucký (G. Zapolska: Slečna Maličevská), Nils Lykke (H. Ibsen: Paní Inger na Östrotě), Pán (A. Strindberg: Blýskavice), Stanko Klemenčič (F. Hrčić: Veliká oběť), Miloš Jeníkovský (A. Horáková: Žena legionářova), Ivan Pleteň (J. Běljajev: Psyché), Sir Marcus (J. W. Locke: Perská kočička), Adrian (H. Müller: Rozkošný Adrian), Syn miliardářův (G. Kaiser: Plyn), Knut (A. Strindberg: Hra s ohněm), Don Diego (P. Calderón, ú. P. Adler: Chudý muž musí mít za ušima) – 1919; Dr. Schön otec (F. Wedekind: Lulu), Petruchio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Profesor Storycin (L. Andrejev: Profesor Storycin), Jidáš (O. Fencl: Jidáš Iškariotský), de Prunelles (V. Sardou: Cyprienna), Prinzivalle (M. Maeterlinck: Monna Vanna), Ondřej (L. Blatný: Tři) – 1920; Michal (F. K. Sologub: Rukojmí života), Chagnaral Tschamper z Atakamy (F. Wedekind: Zámek Weterstein), Jack (týž: Lulu), Titus (D. Niccodemi: Malá Scampolo), Kornyj Kanevyč – Bílý medvěd (V. Vynnyčenko: Černá Pantera a Bílý medvěd), John Brown (A. Savoir: Osmá žena Modrovousova, pod názvem Osmá a první VD 1928 j. h.), Max de Simiers (E. Pailleron: Myška) – 1921; Lenin (W. Grubiński: Lenin), Milenec (F. Langer: Noc), Kníže Myškin (J. Bor dle F. M. Dostojevskij: Idiot), Paolo Moreira (A. Cana: Vlkodlak), Švanda (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Stařec (A. Strindberg: Sonata příšer) – 1922; Francois Villiers (É. Rey: Křehká nádoba), Callimaco (N. Machiavelli: Mandragora), Juvan (F. Werfel: Kozlí zpěv), Alík (F. Langer: Velbloud uchem jehly), Hugo Harvet [?] (K. Holý: Kapitál), Manéquant (A. Picard: Kiki), Kinesias (Aristofanes: Lysistrata), Solness (H. Ibsen: Stavitel Solness), John (E. Knoblock: Šaty mé paní), Alexandr de Lussac (A. Savoir: Hra o vše[Banco]) – 1923; Franc (F. Schiller: Loupežníci), Frank Taylor (W. S. Maugham: Zaslíbená země), Maxim de Saint-Hubert (A. Savoir – É. Rey: Co ženy chtějí), Konsul Bernick (H. Ibsen: Opory společnosti) – 1924; Nikolo (F. Wedekind: Král Nikolo aneb Takový je život), Starožitník (J. Hastings Turner: Farářovo polní kvítí), Pavel Olivier (J. J. Bernard: Vyzvání k cestě), Albert (A. Savoir: Velkokněžna a číšník), Steve Gretton (P. Garland: Věčné jaro) – 1925; Jaroslav Rand (J. Patrný: Ženy nestárnou), Richard Osten (F. Zavřel: Dědečkem proti své vůli), Borkman (H. Ibsen: John Gabriel Borkman) – 1926; Rasputin (A. N. Tolstoj – P. J. Ščegolev: Carevnino spiknutí aneb Rasputin), Filip (P. Géraldy – R. Spitzer: Kdybych chtěla…), Gérard de Mareil (A. V. Jager-Schmidt: Princezna Kukuli), Konstantin (S. Krzywoszewski: Kolombina) – 1927; Cikán Samo (V. Fryček: Gigi), John Shand (J. M. Barrie: Malá Maggie), Korth (F. Molnár: Hra na zámku), Urban de la Tour-Mirande (R. de Flers – G.-A. de Caillavet: Miquetta a její máti) – 1928.

Městské divadlo na Královských Vinohradech

George Hellouin (E. Guiraud: Žena, j. h.) – 1929.

Švandovo divadlo

Hrabě Raoul (N. Coward: Eloise dělá pořádek), Prof. Miller (J. Gollwell [J. Borůvka]: Slečno, zaplaťte!), Prof. Odysseus Hyacint (A. Acrémantová: Čtyři slečny se psem) – 1932; Tourbillon (P. Nivoix: Kariéra poslance Tourbillona), Dr. Čapek (V. Dyk: Episoda), Manžel (N. Grant: Mamá se musí vdávat), Vilém Hartman (K. Holý: Očista), Bramarbas (P. Mundoz Seca: Kat sevillský), Abel (A. Nicholsová: Třikrát svatba) – 1933; Jednooký porotce (L. Frankl: Proč vraždíš?), Generální ředitel Anthony (E. Synek: Výdělečné ženy) – 1934.

Teatralia

Dělnická představení na Smíchově, Divadlo 6, 1955, s. 148–149; Divadlo na levém břehu vltavském, rkp., b. d., KČD DÚ.

Prameny

NA: fond Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 244, obr. 690.

AMP: sbírka matrik SM N24, matrika narozených Smíchov 1888–1890, s. 123, obr. 128; OSP SM O5, matrika oddaných Okresní správy politické Smíchov 1924–1926, s. 219.

Literatura

H. Jelínek, Národní politika 9. 2. 1915 [Filulski, Dýchánek paní Janiny], 10. 3. 1915 [Golem]; S. [F. Sekanina], tamtéž 5. 1. 1917 [Lászlo, Tanečnice], 6. 9. 1917 [J. K. Tyl]; H. Jelínek, tamtéž 20. 10. 1917 [Michal Hellriegel, A Pippa tančí]; K. Engelmüller, Zlatá Praha 36, 1918/19, s. 96 [Rosmer, Rosmersholm], 192 [Nils Lykke, Paní Inger na Östrotě], 224 [Pán, Blýskavice]; 37, 1919/20, s. 48 [Syn miliardářův, Plyn], 128 [Don Diego, Chudý muž musí mít za ušima], 180 [Dr. Schön, Lulu]; 38, 1921/22, s. 23 [Prinzivalle, Mona Vanna], 147 [Chagnaral Tschamper, Zámek Wetterstein], 407 [John Brown, Osmá žena Modrovousova]; F. S. [Sekanina], Národní politika 15. 5. 1919 [Klemenčič, Veliká oběť]; Ot. F. [Fischer], Národní listy 21. 3. 1919, ráno [Pán, Blýskavice], 8. 11. 1919, ráno [Knut, Hra s ohněm], 31. 1. 1920, ráno [Dr. Schön, Lulu], 2. 3. 1920 [Petruchio, Zkrocení zlé ženy], 16. 5. 1920 [tit., Profesor Storycin], 21. 11. 1920, ráno [Prinzivalle, Monna Vanna], 16. 12. 1920, ráno [Ondřej, Tři], 12. 3. 1922 [Milenec, Noc], 13. 4. 1922 [Myškin, Idiot]; H. Jelínek, Národní politika 6. 3. 1920 [Petruchio, Zkrocení zlé ženy]; H. Jelínek, tamtéž 11. 11. 1921 [Milenec, Noc], 23. 10. 1921 [Kornyj Kanevyč, Černá pantera a Bílý medvěd], 8. 11. 1921 [John Brown, Osmá žena Modrovousova], 21. 2. 1922 [tit., Lenin]; M. Rutte, Národní listy 18. 2.1923 [Villiers, Křehká nádoba], 17. 4. 1923 [Alík, Velbloud uchem jehly]; K. Engelmüller, Národní politika 6. 12. 1923 [Alexandr de Lussan, Hra o vše], 6. 5.1925 [Steve Gretton, Věčné jaro], 4. 11. 1926 [tit., John Gabriel Borkman], 2. 12. 1926 [Osten, Dědečkem proti své vůli], 21. 3. 1928 [John Shand, Malá Maggie]; nv. [A. Veselý], Právo lidu 21. 11. 1923 [tit., Stavitel Solness]; MilNý [M. Novotný], Národní listy 15. 1. 1924 [Jorisaka, Bitva]; -kř., Tribuna 15. 2. 1924 [Franc, Loupežníci]; V. Ryba, Právo lidu 10. 2. 1925, večer [tit., Král Nikolo]; Národní politika 28. 6. 1925 [sňatek]; A. Veselý: S Emou Švandovou-Kadlecovou a R. K., Rozpravy Aventina 2, 1926/27, s. 41–42; MilNý [M. Novotný], Národní listy 3. 5. 1928 [Korth, Hra na zámku]; f.: Švandovo divadlo do nové činnosti, Národní osvobození 3. 9. 1932; K. Engelmüller, Národní politika17. 1. 1933 [tit., Kariéra poslance Tourbillona]; If [Fischerová], Národní osvobození 5. 9. 1933 [Bramarbas, Kat sevillský]; Václav Wassermann vypráví o starých českých filmařích, ed. R. Mader, Praha 1958, s. 76.

Masaryk, Otto-dod., Teichmann

Vznik: 2017