Horáková, Jarmila

Narodila se v rodině vinohradského řezníka a podnikatele Jaroslava Horáka a Isabelly Hackel. Z šesti sourozenců dva zemřeli v útlém věku. H. získala základní vzdělání v klášterní škole kongregace sester křesťanské lásky ve Veltrusích. V hereckých snech ji podporovala starší sestra Milada. Jako čtrnáctiletá vystoupila pravděpodobně poprvé v amatérském představení o B. Němcové Babička na zámku od V. Baldessari Plumlovské v bytě nakladatele F. Šimáčka. 1917–20 pravidelně (příležitostně i později) hrála s ochotnickým souborem v Lesním divadle v Řevnicích, 1919 krátce studovala filmovou školu (u Praga-filmu pod vedením A. Fencla), 1920–21 jí rodina zajistila delší pobyt ve Francii (Paříž aj.). 1922 byla přijata na pražskou konzervatoř, absolvovala 24. 6. 1926. Byla žačkou J. Hurta, M. Laudové-Hořicové a A. Suchánkové a vyhledávanou protagonistkou školních představení, která 1924–26 režírovali její spolužáci (J. Schettina, M. Jareš, H. Thein, J. Frejka). V létě 1925 se zúčastnila v Hellerau pohybových kurzů ve studiu É. Jaques-Dalcroze, ráda tančila. Pravidelně hrála s Volným sdružením posluchačů dramatického oddělení pražské konzervatoře hudby převážně v Divadle malých/mladých v Holešovicích ve skupině vedené M. Jarešem a poté J. Frejkou. S ním a s některými členy tohoto uskupení přešla do Osvobozeného divadla, které zahájilo profesionální činnost jako sekce Svazu moderní kultury Devětsil 8. 2. 1926. Už za studií hostovala ve velkých divadlech (Švandovo, vinohradské, Národní). Po absolutoriu byla na podzim 1926 angažována K. H. Hilarem do Národního divadla, avšak už po roce se u ní ohlásila zhoubná nemoc, které zakrátko, v nedožitých čtyřiadvaceti letech, podlehla. Pohřbena byla na Olšanských hřbitovech.

Sportovním, až chlapeckým vzezřením ztělesňovala typ moderní dívky dvacátých let. Už za své ochotnické dráhy dokázala přesvědčit o svém předurčení pro divadelní umění (Runa, Zeyer: Radúz a Mahulena). Jejím uměleckým idolem byla tehdy herečka A. Sedláčková. Za studií na konzervatoři živelné nadání H. rychle vyspívalo; pedagogové si cenili zvlášť její Katušky (Shakespeare: Zkrocení zlé ženy) a jejího absolutoria v roli Judity (Hebbel: Judita, 3. a 5. dějství). Konzervativní výuku kompenzovala účastí na mimoškolních představeních svých vrstevníků v různě se obměňujících uskupeních (Volné sdružení, Scéna adeptů, Zkušební scéna, Divadlo mladých). Velmi často hrála postavy hravých, temperamentních mladých žen a milovnic (Klaudina, Molière: Jíra Dandin), ale její žánrový rejstřík obsáhl i komplikované charaktery postav v tragických situacích (Mrtvá, Hoffmansthal: Bloud). Přestože sdílela představy generačních režisérů o novém způsobu herectví, dokázala prosadit své osobité chápání role. Kritika ji právem považovala za největší talent souboru Osvobozeného divadla. Herečka nazývaná „bílou holubičkou“ nebo „studánkou živé vody“ zde uspěla jak v rolích vybudovaných na principech biomechaniky zdůrazňujících gymnastické a pohybové kvality výkonu (Mika, Aristofanes: Když ženy něco slaví), tak ve stylizovaných, múzicky pojatých postavách poetistického repertoáru (Prodavačka ryb, Nezval: Depeše na kolečkách). Režiséry vyžadované nepsychologické podání postav vyvažovala neokázalou citovostí, jejich jednání promyšleně stylizovala v metaforický obraz člověka na scéně. Konstruktivistické a poetistické zásady přijímala neortodoxně; typická pro ni byla jednota charakteru, přemýšlivost a píle. Vysoká kultura mluveného projevu z ní učinila první recitátorku souboru (Nezval: Abeceda). Její výkony byly považovány za zosobnění „nového lyrismu divadelní avantgardy“ a za výraz jevištní poezie.

Na scéně Národního divadla hostovala H. jako konzervatoristka (od sezony 1924/25) na pozvání K. H. Hilara (Stáza, Šrámek: Léto; Hero, Shakespeare: Blažena a Beneš). V angažmá od září 1926 plnila řadu drobných úkolů včetně záskoků. Kriticky pohlížela na statické a rétorické herectví některých členů činohry; naopak s pokorou oceňovala umění velkých mistrů první scény, zejména L. Dostalové a M. Hübnerové, kterou považovala za největší soudobou českou herečku. Snažila se vyhovět různým stylovým požadavkům režisérů Národního divadla, aniž by ztratila svou osobitost. Na roli Libky (Konrád: Komedie v kostce) byl ještě patrný lyrický přístup k roli. Menší rolí Divadelní královny (Shakespeare: Hamlet) si K. H. Hilar ověřil možnost další spolupráce, k níž však už nedošlo. Význačnější úkol H. získala jako Slavík v Novákově inscenaci Rostandova Chanteclera – oceňována byla za kulturu mluveného slova, krásu zvučného hlasu, hudebnost projevu a smysl pro poezii. Její vnitřní herecký přerod v „herečku a čestnou umělkyni života“, jak si sama stanovila, se jí dařil zejména ve spolupráci s režisérem K. Dostalem. Pod jeho vedením vytvořila s velkým osobním nasazením a hereckým prožitkem postavu Králevice Václava II. (Hilbert: Falkenštejn); vybavila ji jemnými niternými odstíny dětské psychiky nechápající ještě problematiku moci a vlády. V roli Hildy z Ibsenova Stavitele Solnesse vytvořila obraz moderní mladé ženy v čistém tvaru úsporných, civilních pohybů, v nervních a citových polohách, v postřehu a prožití role; údajně přinesla na scénu „nový ženský tón“. Její postava byla chlapecká v pohybu, samozřejmá ve svých právech, ale současně nesla rysy věčného mládí díky iluzím, víře a výbojnosti. Jestliže avantgardisté viděli v H. ideální interpretku konstruktivistických a poetistických představ o divadelním umění, její nový, rodící se styl byl pociťován v souladu s dobovými uměleckými tendencemi jako neoklasicistický. Současně byly oceňovány její morální a občanské kvality i profesní zodpovědnost. Její jméno se stalo nadlouho synonymem kultu mládí a divadelní poezie.

H. měla rovněž zájem o literaturu, věnovala se recitaci, zejména Nezvalových básní (Týden v barvách, Abeceda, s M. Mayerovou), ve kterých vyniklo její hudební pojetí slova; s bývalými kolegy z Osvobozeného divadla a s mladými literáty se podílela na recitačních večerech ruských básníků (Jeseninův večer v Mozarteu). Na slavnostním večeru pro KMEN v Umělecké besedě recitovala básně Tomanovy a Šrámkovy, na matiné Stavovského divadla vystoupila v recitačním večeru B. Vlčka Jenom srdce.

Hrála ve dvou filmech (Gusta, Pohádka máje, 1926, Floriška, Paní Katynka z vaječného trhu, 1927).

Její deník, v němž zanechala bezprostřední reflexi svého herectví a divadelních názorů, dokládá hloubku a vášnivý prožitek uměleckých podnětů; zrcadlí mimořádnou osobnost H., která se stala idolem své – nejen umělecké – generace.

Role

Lesní divadlo v Řevnicích

Vodník (F. J. Čečetka: Zlatokvět) – 1918; Runa (J. Zeyer: Radúz a Mahulena) – 1919; Hermie (W. Shakespeare: Sen noci svatojanské), Kordula (J. K. Tyl: Strakonický dudák) – 1920.

Švandovo divadlo

Komorná (C. Sternheim: Snob) j. h. – 1923.

Státní konzervatoř

Kolombina (N. Jevrejnov: Veselá smrt, i OD 1926); Slečna Five o’clock (Y. Goll: Pojištění proti sebevraždě) – 1925; Katuška (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Judita (F. Hebbel: Judita, 3. a 5. akt), Routička (G. Hauptmann: Potopený zvon, 1. akt) – 1926.

Volné sdružení
(též Scéna adeptů, Divadlo mladých, Zkušební scéna)

Arina (N. V. Gogol: Ženitba), Isabella (K. a J. Čapkové: Lásky hra osudná), Bětka (anonym: Fraška o kádi), Lidka (F. Šrámek: Červen), Kolombina (N. Jevrejnov: Veselá smrt, i OD 1926) – 1924; Zerbinetta (Molière: Šibalství Scapinova), Klaudina (Molière: Jira Dandin čili Ošálený manžel, též s tit. George Dandin, Cirkus Dandin, i OD 1926) – 1925; Célimena (Molière: Misantrop), Mika (Aristofanes: Když ženy něco slaví, též s tit. Ženy o Thesmoforiích) – 1926.

Osvobozené divadlo

Prodavačka ryb (V. Nezval: Depeše na kolečkách) – 1926.

Městské divadlo na Královských Vinohradech

Myrrhina (Aristofanes: Lysistrata) j. h., Jarmila (J. Patrný: Muži nestárnou) j. h. – 1926.

Národní divadlo

Hero (W. Shakespeare: Blažena a Beneš) j. h., Esclarmonda (A. Arnoux: Huon z Bordeaux), Lucile (Molière: Bařtipán), Libka (E. Konrád: Komedie v kostce), Divadelní královna (W. Shakespeare: Hamlet) – 1926; Fay Collenová (F. Lonsdale: Jarní úklid), Stáza (F. Šrámek, Léto), Jenovéfa (C. Vautel – P. Chaine – A. de Lorde: Náš pan farář), Druhá žena (I. Vojnović: Ekvinokce), První bakchantka (Euripides: Bakchantky), Šedá slípka + Slavík (E. Rostand: Chantecler), Lucilla (J. Bartoš, Uloupená kadeř), Kralevic Václav (J. Hilbert: Falkenštejn), Charmian (G. B. Shaw: Caesar a Kleopatra), Minnie Tinwellová (G. B. Shaw: Lékař v rozpacích), Lady Plymdaleová (O. Wilde: Vějíř Lady Windermerové), Burkeová (W. Hackett – R.-C. Megrue: Síla reklamy), Yvetta (E. Scribe: Leonie), Hilda Wanglová (H. Ibsen: Stavitel Solness) – 1927.

Teatralia

Deník Jarmily Horákové, Praha 1940, ed. a komentář J. Frejka.

Prameny

AMP: Soupis pražského obyvatelstva, popisní arch z roku 1898.

Hřbitovní správa Olšany: hrob IX, odd. 12, č. 152.

NDa: Složka J. H.; soupis rolí (online, cit. 7. 8. 2016), URL: http://archiv.narodni-divadlo.cz/default.aspx?jz=cs&dk=Umelec.aspx&ju=2136&sz=0&abc=H&pn=356affcc-f301-3000-85ff-c11223344aaa.

Literatura

M. Rutte, Národní listy 3. 4. 1925 (Slečna Five o’clock, Pojištění proti sebevraždě + Kolombina, Veselá smrt) ● ref. Klaudina, Jíra Dandin / Cirkus Dandin: J. Vodák, České slovo 10. 5. 1925; klo, Národní osvobození10. 2. 1926; I. Fischerová, Národní osvobození 23. 2. 1926; V. Nezval, Rudé právo 25. 3. 1926 ● klo, Národní osvobození 19. 3. 1926 (Kolombina, Veselá smrt) ● ref. Prodavačka ryb, Depeše na kolečkách: M. Rutte, Národní listy 20. 4. 1926; E. Konrád, Cesta 8, 1925/26, s. 484 ● J. Frejka, Národní osvobození 21. 10. 1926 (Libka, Komedie v kostce); 26. 11. 1926 (Divadelní královna, Hamlet); 24. 5. 1927 (Václav II, Falkenštejn); J. H., Venkov 18. 10. 1927 (Hilda Wanglová, Stavitel Solness) ● nekrology: V. Nezval, Rozpravy Aventina 3, 1927/28, s. 115; K. Dostal, tamtéž; I. Krejčí, tamtéž, s. 116; M. Mayerová, tamtéž; K. Smrž, tamtéž; J. Frejka, tamtéž + Signál 1, 1928, s. 10–13 + Národní osvobození22. a 24. 1. 1928; Jarmile Horákové. Památník, ed. J. Frejka, Praha 1928 (obs. M. Čálková: List sestry, K. Dostal: Stud z obnažení, J. Frejka: 23 let, E. Vrchlická: Jarmilčina píseň, M. Očadlík: Sonáta J. H., K. Smrž: O filmu, S. Neumann: Jarka, E. F. Burian: Jarka Horáková, K. Schulz: Mrtva!, J. Seifert: Verše za mrtvou J. H.) ● k 1. výročí úmrtí: J. Träger, Národní a Stavovské divadlo 6, 1928/29, č. 23, s. 1 ● J. Bartoš: Kult J. H., Nová scéna1, 1930, s. 59, 67; J. Götzová: Profily českých herců, Praha 1931, s. 49, obr. část; L. Skrbková: Pohled nazpět, Listy pro umění a kritiku 3, 1935, s. 270; Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, ed. V. Blažek, Praha 1936, s. 144, 463; S. Neumann: K 20. lednu 1928, Divadlo 24, 1937/38, s. 111; J. Träger: Herecký svět Osvobozeného divadla in sb. 10 let Osvobozeného divadla, Praha 1937, s. 85; B. Rádl: Mé vzpomínky na Osvobozené divadlo, rkp., 1955, DÚk; V. Holzknecht: Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo, Praha 1957, s. 66; J. Honzl: J. H., Divadelní a literární podobizny, Praha 1959, s. 102–103; B. Rádl: Osvobozené divadlo, rkp., 1961, DÚk; M. Mayerová: S Devětsilem, Divadelní noviny 10, 1966/67, č. 19–20, s. 3; S. Neumann: Jak bych začal, tamtéž, s. 4–5; J. Vodák: Tváře českých herců, Praha 1967, s. 209; V. Nezval: Manifesty, eseje a kritické projevy z let 1931–41, Dílo XXV, Praha 1974, s. 616; L. Pešek: Tvář bez masky, Praha 1977, s. 41, 119; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Praha 1978, s. 190–191; L. Boháč: Tisíc a jeden život, Praha 1981, s. 31–33; J. Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Praha 1981, s. 12–13, 24–25; L. Petišková: J. Frejka, básník jeviště, in: JiříFrejka. Divadlo je vesmír, Praha 2004, s. 8, 11, 13–15; A. Jochmanová: Za prostorem svět. Tvorba Jiřího Frejky ve dvacátých letech 20. století, Brno 2012, s. 56, 60–61, 85; Z. Štábla: Data a fakta z dějin čs. kinematografie1896–1945, 1. díl, Praha 1988, s. 298, 312.

ČBS, ČSBS, Fikejz – Film I, NDp

Vznik: 2017