Dlouholetý ředitel vinohradského divadla (1913–35), které za jeho působení dosáhlo uměleckého zenitu tvorbou K. H. Hilara, 1919 se změnilo ve výhradně činoherní scénu. Pro divadelní tvorbu vytvářel příznivé podmínky, do uměleckých otázek se jako laik nevměšoval, bezpečně však rozpoznával skutečné hodnoty, uměl vybírat umělecké spolupracovníky (J. Kvapil) a neváhal svou autoritou podpořit progresivní výboje. Stál též u vzniku pobočné scény, Komorního divadla (1929), a tím u zrodu prvních Městských divadel pražských.
Narodil se a vyrůstal v rodině drobného rolníka na Českomoravské Vysočině. Vychodil gymnázium v nedalekém Německém (Havlíčkově) Brodě a zapsal se na práva. Během univerzitních studií v Praze (1878–82) přispíval do českých novin a časopisů, ponejvíce do deníku Hlas národa, a praktikoval u karlínské radnice. Po absolutoriu pracoval krátce na obecním úřadu v Chlumci nad Cidlinou jako tajemník, hrál divadlo s místními ochotníky (ochotničil již za studií). V první polovině osmdesátých let získal místo u městského úřadu Královských Vinohrad (tehdy samostatné obce), s nimiž svázal celý další profesní i soukromý život. 1885 se tu oženil Bedřiškou Kauckou, dcerou obchodníka, v manželství se narodil jeden syn. 1890 získal doktorský titul JUDr., v kariéře se dopracoval na pozici ředitele městských úřadů (1902–13). Jako příslušník generace sebevědomého měšťanstva vzešlého ze skromných poměrů hodlal svým dílem přispět k obecnému prospěchu. Zasazoval se o všestranný rozkvět vinohradské obce, přihlásil se k myšlence zřízení městského divadla, jejíž uskutečnění účinně podporoval. Po zbudování divadla 1907 se stal členem jeho správního orgánu, Spojeného družstva Národního divadla. Jako jednatel výboru byl 1913 družstvem pověřen výkonem ředitelské agendy místo V. Štecha, který se uchýlil na vynucenou dovolenou, a po jeho odvolání t. r. byl ustanoven řádným ředitelem. Funkci zastával do 1935, opustil ji z vlastního rozhodnutí kvůli vysokému věku. Při odchodu na odpočinek ocenila pražská radnice jeho vedení Městských divadel pražských čestným diplomem; t. r. mu byla udělena Štefánikova medaile, byl také nositelem jugoslávského řádu sv. Sávy. Byl členem a funkcionářem různých spolků a korporací (Sokola ad.), zasedal ve správní radě filmové společnosti A–B, byl místopředsedou Svazu bank, čestným předsedou Spojeného družstva Národního divadla, do jehož výboru byl zvolen ještě v březnu 1938. Koncem t. r. zemřel.
Pro práci divadelního ředitele F. neměl sice estetickou průpravu a kromě několikaletého ochotničení za studentských let ani praktickou divadelní zkušenost, disponoval však nevšední energií, porozuměním pro nové umělecké snahy a citem pro dobré spolupracovníky. K divadlu choval lásku, měl ho ve vážnosti, instinktivně mu dobře rozuměl a dokázal rozpoznat skutečné hodnoty. V duchu obrozenské koncepce Riegrovy a Palackého chápal divadlo jako závažný kulturní úkol. Vinohradské divadlo, které přebíral ve stavu hospodařské krize a pokleslé umělecké úrovně, od svého nástupu cílevědomě a důsledně konsolidoval. Vlastní finanční sanací je oddlužil a pro pozdvižení umělecké prestiže se spojil s mladým K. H. Hilarem, který tu pracoval jako lektor, tajemník a začínající režisér. F. v něm rozpoznal osobnost velké tvůrčí síly a vášně pro divadlo; rozšířil jeho pravomoci (1914 jej ustanovil šéfem činohry, 1916 zástupcem ředitelstva) a podporoval jeho dramaturgické a inscenační výboje. Při prosazování uměleckých i hospodářských záležitostí byl F. obratným stratégem a rozvážným i odvážným hospodářem. Práva svěřeného divadla hájil s útočnou dravostí, do věcí uměleckých však zasahoval minimálně. Pro sociální zajištění členstva se zasadil se o zřízení penzijní fondu (1917), avšak při stávce části technického personálu a zpěvoherního souboru 1919, vyvolané konflikty s Hilarem a sílícím postavením činohry, se postavil proti požadavkům stávkujících. T. r. jako ředitel velkou měrou ovlivnil rozhodnutí správního výboru družstva o proměně divadla v ryze činoherní scénu; odchod zpěvohry se uskutečnil ještě 1919. Po převedení divadelní budovy z vlastnictví obce vinohradské do majetku obce pražské (po připojení Královských Vinohrad do tzv. Velké Prahy 1921) se postaral o modernizaci vybavení (kruhový horizont, nové osvětlení a jevištní portál) a posléze o získání druhé, pobočné scény v sále hotelu Central v Hybernské ulici. Zřízením Komorního divadla (otevřeno 1929) vznikla nová, ze dvou scén sestávající instituce, Městská divadla pražská, jejíž provoz přinášel větší administrativní a řídící zátěž. Když se k ní zanedlouho, v první polovině třicátých let, připojil umělecký sestup, nebyl F. již schopen – pro vysoký věk a úbytek sil – nepříznivému vývoji čelit. Nedokázal řešit ani hrotící se rozpory mezi uměleckou správou, částí členstva a správního družstva, jejichž příčinou bylo snižování úrovně Komorního divadla a zoperetňování činoherní produkce uplatňované režisérem J. Borem. Za situace, kdy ideály a představy o divadle, v něž věřil a které se snažil prosazovat, ustupovaly diktátu komerce a vizi lehkovážného, zábavného divadla, rezignoval.
V historii vinohradského divadla byl F. nejdéle sloužícím ředitelem, funkci zastával dvaadvacet let. Kontinuita jeho působení a součinnost s uměleckými šéfy (K. H. Hilar, J. Kvapil) vytvořily příznivé zázemí pro uměleckou tvorbu, jíž si vinohradská scéna koncem desátých let 20. stol. vydobyla čelné místo v českém divadelnictví.
Teatralia
Vznik a vývoj městského divadla, in sb. Čtvrtstoletí Městského divadla na Král. Vinohradech 1907–1932, Praha 1932, s. 5–25.
Prameny
SOA Zámrsk: Sbírka matrik, sign. 3007 Heřmaň, matrika narozených 1836–1885, s. 14.
AMP: Sbírka matrik, VIN O1, matrika oddaných fary u sv. Ludmily 1884–1887, s. 51, obr. 56 (7. 9. 1885).
NA: fond Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 135, obr. 472 (Franz Fuksa) http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=135&folium=472.
Archiv UK: fond Matriky Univerzity Karlovy, inv. č. 1, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity I, fol. 130.
Literatura
Národní listy 2. 7. 1913, ráno [nástup do ředit. funkce 4. 9. 1913]; V. Štech: Vinohradský případ, Praha 1922; K. H. Hilar: Deset let divadelním ředitelem, Tribuna 23. 9. 1923; J. Port: K jubileu, in Městské divadlo na Král. Vinohradech 1924. Ročenka kruhu solistů, Praha 1923, s. 33, 36–44; J. Bor: Spolutvůrce nového českého divadla, Národní listy 31. 1. 1929; F. Hlavatý: Z jevišťátek a z velkých scén, Praha [1931], s. 93–95; sb. Doktoru F. F. k druhému únoru 1934, Praha 1934 [přísp. J. Bor, K. Čapek, K. H. Hilar, J. Kodíček, J. Kvapil, F. Langer, Z. Štěpánek, F. Tetauer]; M. Rutte: K ředitelské změně v Městských divadlech pražských, Národní listy 10. 4. 1935, 3. vyd. ● nekrology: nesign., Národní politika 29. 12. 1938; kd [E. Konrád], Lidové noviny 29. 12. 1938, ráno, 31. 12. 1938, ráno [loučení ve VD]; F. Tetauer, Národní listy29. 12. 1938, 3. vyd. + šifra F. T., in Městská divadla pražská, 1938/39, č. 5, s. 3–4 ● F. Hais: Dva ředitelé zblízka, in sb. Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, Praha 1957, s. 53–56.
BSČZ; Otto-dod
Vznik: 2016
