Boleška, Otto - ČESKÁ DIVADELNÍ ENCYKLOPEDIE

Gremio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, Národní divadlo, 1913), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-4/2011, sign. 4 F 155 Gremio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, Národní divadlo, 1913), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-4/2011, sign. 4 F 155
Otto Boleška na civilní fotografii, b. d., fotograf neuveden, reprodukce z tisku. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-19/2011, sign. 19 F 193 Otto Boleška na civilní fotografii, b. d., fotograf neuveden, reprodukce z tisku. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-19/2011, sign. 19 F 193
Otto Boleška na civilní fotografii, b. d., fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-15/2011, sign. 15 F 445 Otto Boleška na civilní fotografii, b. d., fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-15/2011, sign. 15 F 445
Michal Orczyński (S. Kiedrzyński: Hra srdcí, Národní divadlo, 1917), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-4/2011, sign. 4 F 154 Michal Orczyński (S. Kiedrzyński: Hra srdcí, Národní divadlo, 1917), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-4/2011, sign. 4 F 154

View the embedded image gallery online at:
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=160:boleska-otto&lang=cs&Itemid=108#sigProIdd3f651618b

Po krušných začátcích našel svou první hereckou polohu v razantní, groteskní komice. Již v Lublani se ovšem osvědčil i jako představitel tzv. charakterních rolí a vnitřně rozvrácených, psychicky podlomených postav moderní dramatiky. Jeho herectví, naplněné citovostí a dekadentní melancholií a postupně směřující k expresionistickému stylu, souznělo s atmosférou přelomu století. Vrchol zaznamenalo ve vinohradském angažmá (1907–1911).

V matrice zapsán Otto Gabriel Bolleška. Křestní jméno psáno též Otakar, Oton. – Byl nejmladším synem státního úředníka (dva ze tří starších bratrů zemřeli v dětství), otec byl stavebním adjunktem u c. k. místodržitelství. Bratr Josef B. (1. 6. 1868 – 18. 8. 1914 Jílové u Prahy) se stal hudebním kritikem, publicistou a organizátorem, též komponoval. B. se již na reálce zajímal víc o literaturu (básnické pokusy) a divadlo než o studium. Na podzim 1896 utekl do Prostějova ke společnosti A. Dobrovolného, po nezdařeném debutu nastoupil v listopadu v Přerově k řediteli V. Choděrovi, u něhož zůstal jen do konce ledna 1897. V následujících letech se protloukal na Moravě u různých kočujících družin. 1900 získal, údajně s pomocí R. Deyla, angažmá v Zemském (Národním) divadle v Lublani, kde v té době působila řada českých herců, a hrál tu do 1907. Během letních měsíců (v Lublani nebyl celoroční provoz) pobýval v Čechách, vystupoval ve Švandově divadle na Smíchově (1904 a 1905, též režíroval) a u společnosti kolegy z Lublaně F. Liera (1906). Po návratu do vlasti se stal členem nově otevřeného Městského divadla Královských Vinohrad (1907–11), odkud byl angažován do Národního divadla (1911–17). Na Štědrý den 1913 se oženil s herečkou Annou Iblovou (civilní sňatek; oba snoubenci nedlouho předtím vystoupili z církve). Ve třiceti sedmi letech zemřel po požití velké dávky veronalu, pohřben je na Olšanských hřbitovech.

Začátky B. herecké dráhy byly krušné. Nezkušený začátečník neodpovídal soudobým představám o fyzickém zjevu herce; hubená postava s dlouhýma rukama a tenký, pronikavý hlas mu uzavíraly cestu k milovnickému oboru, v němž zahajovala většina mladých herců. Podle gážovních knih V. Choděry hrál u jeho společnosti téměř denně, ale zřejmě jen drobné roličky a pobíral nejnižší plat. Teprve když začal využívat svých tělesných daností jako východiska k razantní komice, našel svou první hereckou specializaci, v níž dosáhl, ještě v kočovné éře, úspěchů (Lord Babberley, Thomas: Charleyova teta). Sklon ke groteskní nadsázce a smysl pro absurditu životních situací dobře uplatňoval v bizarních či potřeštěných postavách z frašek, komedií a operet, které se staly jedním pólem jeho repertoáru (např. Passepartout ve verniádě Cesta kolem světa, Piskálek v Shakespearově Snu noci svatojanské).

V Lublani se osvědčil jako komik, postupně i jako představitel tzv. charakterních rolí (např. Satin, Gorkij: Na dně), zejména složitých, vnitřně rozvrácených, zlomených či psychicky chorobných postav v moderní dramatice (např. Amandus v Halbeho Mládí, Osvald v Ibsenových Strašidlech, Viták v Šimáčkově Jiném vzduchu) a navzdory svému mládí i jako interpret starců (Chudý král, Kvapil: Princezna Pampeliška). Jeho ztvárnění Ščuky (Cankar: Pro blaho národa) uznale ocenil sám autor. Ve vinohradském divadle zaujal hned v zahajovacím představení Vrchlického Godivy, kde pro roli šaška (Peeping Tom) nalezl nevšední gesta a dikci. Drastickou komiku vystřídala jemnější ironie a groteska, jejichž prostředky užíval s vybraným taktem (např. Starý hrabě, Leger: V zakletém zámku). Subtilní charakteristikou pudově či intelektuálně rozkolísaných typů vyjevoval jejich bolestné niterné stavy a prožitky, kontrastované sarkastickou sebereflexí a ironickým odstupem. Jeho herectví souznělo s dobovým obratem umění k vnitřnímu světu jedince a s atmosférou přelomu století, odrážející se v dekadentní citovosti a melancholii. Série postav moderní dramatiky, kterou vytvořil ve vinohradském divadle (např. Lącki, Przybyszewski: Zlaté rouno; de Chauvelin, Dyk: Ranní ropucha; dr. Oestermark, Strindberg: Kamarádi), vyvrcholila hlavní rolí Bahrova Pavouka. V režii K. H. Hilara, který B. cenil coby umělce ryzí inspirace, zahrál Anastasia z Negrelli jako rafinovanou karikaturu osamělého sobeckého škarohlída. Po přechodu do Národního divadla, kde se představil v roli Chudého krále v Kvapilově Princezně Pampelišce, byl však jeho potenciál využíván jen zčásti. B. herectví, směřující k expresionistickému stylu, se tu míjelo s psychologicky impresivními režiemi J. Kvapila. Docházelo uplatnění povětšině v komických rolích Shakespearových her, v nichž břitký satirik dával průchod svému pichlavému umění a karikatuře (škarohlídský, povýšenecký Jacques, Jak se vám líbí, Piskálek Sen noci svatojanské, Grumio, Zkrocení zlé ženy, Štipec, Komedie plná omylů, Ondřej Zmrzlík ve Večeru tříkrálovém). Do své galerie maloměšťáckých typů B. přidal několik plasticky podaných figur (např. Kleofáš Červenka ve Štolbově veselohře Vodní družstvo). Komický rejstřík rozehrál v postavách nadutých tupců (Pan Franc v Jiráskově Lucerně, Basilio v Beaumarchaisově Figarově svatbě) a zvláště v titulní roli Shawova Androkla a lva, která vedle Muže v Schönherrově Ďáblici patřila k nemnoha velkým úkolům, jichž se mu v Národním divadle dostalo. Pouze zřídka měl příležitost uplatnit jedinečný smysl pro zobrazení postižených ubožáků (Mladý malomocný, Hardt: Blázen Tantris; Bláznivý Martínek, Šubert: Jan Výrava). Postav se zmocňoval intelektem a vůlí, jeho výkony se vyznačovaly promyšleností a úsilím o výraz, nevyrůstaly z živé herecké spontaneity. Vědomí vlastních limitů bylo zdrojem pochybností a tvůrčího neuspokojení, s nimiž se psychicky labilní B. nedokázal vyrovnat.

Role

Zemské (Národní) divadlo v Lublani
[?] (L. Anzengruber: Dolski župnik [Farář z Podlesí], [?] (O. Blumenthal, G. Kadelburg: Při belem konjičku [U bílého koníčka] – 1900; Tybalt (W. Shakespeare: Romeo in Julija), Harry Babberley (B. Thomas: Charleyeva teta), Marijan (F. Govekar: Deseti brat), Motylinski (M. Bałucki: Klub samcev [Klub mládenců]) – 1901; Piskálek (W. Shakespeare: Sen kresne noči[Sen noci svatojanské], i ND 1913), Max (J. A. Kisielewski: Zosia [Karikatury]), Krišpinček (K. Želenský: Pravljica o Krišpinčku[Pohádka o Kryšpínkovi]), Pantaleon (R. Lothar: Kralj Harlekin), Passpartout (J. Verne, A. Dennery: Pot okoli zemlje v 80 dneh[Cesta kolem světa]) – 1903; Maks (I. Cankar: Kralj na Betajnovi), Vitak (M. A. Šimáček: V tujem zraku [Jiný vzduch]), Amandus (M. Halbe: Mladost [Mládí], i Švandovo div. 1904), Chudý král (J. Kvapil: Princezna Pampeliška, i ND 1911), Satin (M. Gorkij: Na dnu [Na dně], i Švandovo div. 1905) – 1904; Tybalt (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Akim (L. N. Tolstoj: Moč teme [Vláda tmy]) – 1905; Lancelot (W. Shakespeare: Beneški trgovec [Kupec benátský]), Ščuka (I. Cankar: Za narodov blagor [Pro blaho národa]) – 1906; Xavier Lechat (O. Mirbeau: Kupčija je kupčija[Obchod je obchod]) – 1907.
Městské divadlo Královských Vinohrad
Kritik (V. Dyk: Před otevřením), Peeping Tom (J. Vrchlický: Godiva), Pierre Morain (H. Lavedan: Markýz Priola), Lord Darlington (O. Wilde: Vějíř lady Windermerové), Celník (J. Jullien: Moře) – 1907; Lącki (S. Przybyszewski: Zlaté rouno), Starý hrabě (K. Leger: V zakletém zámku), de Chauvelin (V. Dyk: Ranní ropucha), Pán z Wehrhahnů (G. Hauptmann: Bobří kožich), Pivousek (F. A. Šubert: Drama čtyř chudých stěn), MUDr. Nekvinda (V. Štech: Deskový statek) – 1908; Markýz de Porcellet (O. Mirbeau: Obchod je obchod), Doktor Oestermark (A. Strindberg: Kamarádi), Bloud (R. de Flers, G.-A. de Caillavet, E. Arène: Král), Starý Hilse (G. Hauptmann: Tkalci), Tubal (W. Shakespeare: Kupec benátský), Artanezzo (H. Bataille: Skandál) – 1909; Ulrich z Kuckrottu (G. Kadelburg, R. Presber: Kaňka), Jaroslav Havelka (J. Štolba: Na letním bytě), Komoří Jan Wolfgang z Harrebow (A. Larsen, E. Rostrup: Bunkovy předhistorie), Ludvík Manhardt (V. Leon, L. Feld: Slavné jméno), Robert Ralph (W. Christmans: Peněžní automat), Tišta Muškáš (K. Weis: Sultánova nevěsta) – 1910; Gigrle (R. Piskáček: Dámy z baletu), Blažej (V. Štech: Habada a Jordán), Daniel Hejre (H. Ibsen: Spolek mladých), Pecháček (F. V. Krejčí: Půlnoc), Anastasius rytíř z Negrelli (H. Bahr: Pavouk), Heršteinský (K. Jonáš: Bavorské slovo) – 1911.
Národní divadlo
Jošt (A. Dvořák: Král Václav IV.) j. h., Luco Orsatov Volzo (I. Vojnović: Dubrovnická trilogie) j. h., Poštmistr (V. N. Gogol: Revisor), Ivan Petrovič Alexandrov (L. N. Tolstoj: Živá mrtvola) – 1911; Knut Brovik (H. Ibsen: Stavitel Solness), Borachio (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic), Jiný slepec (A. Langer: Svatý Václav), Státní rada Herming (H. Nathansen: Průlom) – 1912; Koudelka (K. Mašek: Ženy, které potkáváme), Mladý malomocný (E. Hardt: Blázen Tantris), Baron Taube (E. Bozděch:Baron Goertz), Pan Ondřej Zmrzlík (W. Shakespeare: Večer tříkrálový) – 1913; Hrabě z Eguzonu (G.-A. de Caillavet, R. de Flers, É. Rey: Rozkošná příhoda), Basilio (P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba), Milinský (S. K. Macháček: Ženichové), Pan Franc (A. Jirásek: Lucerna) – 1914; Jacques (W. Shakespeare: Jak se vám líbí), Riballi (E. Pailleron: Choulostivý věk), Lord Hamilton Tomkins (E. a H. Paulton: Nioba), Androkles (G. B. Shaw: Androkles a lev), Bláznivý Martínek (F. A. Šubert: Jan Výrava), Šebrle (V. Štech: David a Goliáš), Capulet (W. Shakespeare: Romeo a Julie) – 1915; Muž (K. Schönherr: Ďáblice), Štipec (W. Shakespeare: Komedie plná omylů), Antonio (týž: Mnoho povyku pro nic), Kleofáš Červenka (J. Štolba:Vodní družstvo), Michal Orczyński (S. Kiedrzyński: Hra srdcí), Venclík (F. A. Šubert: Žně) – 1916; Raguel (S. Lom: Vůdce), Theodotus (G. B. Shaw: Caesar a Kleopatra) – 1917.

Režie

Švandovo divadlo
M. Halbe: Mládí – 1904.
Městské divadlo Královských Vinohrad
H. Ibsen: Spolek mladých – 1911.

Prameny

AMP: Soupis pražských domovských příslušníků (otec Johann Boleschka, * 1822); sbírka matrik, ŠT N32, matrika narozených fary u sv. Štěpána 1879–1882, s. 83; MAG O3, matrika oddaných Magistrát hl. města Prahy 1908–1918, s. 158. NMd: pozůstalost V. Choděry, gážovní knihy pro 1897 a 1899, sign. Č 2310, 2311.

Literatura

nesign.: Členové slovinského zemského..., Divadlo 3, 1904/05, s. 380; Hsa.: Dramatické umění, Národní listy 20. 7. 1904, ráno [Amandus, Mládí]; Slovinské zemské divadlo v Lublani, Divadelní list Máje 3, 1906/07, s. 1–9 ● ref. Godiva: V. T. [Tille], Den 28. 11. 1907; J. Ščerbinský [B. Prusík], Divadelní list Máje 4, 1907/08, s. 66 ● Hl. [K. H. Hilar], Divadlo 6, 1907/08, s. 244 [Lącki, Zlaté rouno]; 348 [Pán z Wehrhahnu, Bobří kožich] + pod vl. jm.: O. B., Divadlo 7, 1908/09, s. 333–334; 8, 1909/10, s. 436 [Ludvík Manhardt, Slavné jméno]; A. Rektorys, Divadlo 9, 1910/11, s. 155 [Tišta Muškáš, Sultánova nevěsta]; J. Reichmann, tamtéž, s. 301 [Knut Brovik, Stavitel Solness], 383 [Anastasius z Negrelli, Pavouk] ● ref. Spolek mladých: Ft., Zlatá Praha 28, 1910/11, s. 349–350; T. [V. Tille], Národní listy 1. 4. 1911 ● A. Laurin, Stopa 2, 1911/12, s. 22 [Blažej, Habada a Jordán]; 3, 1912/13, s. 227 [Jiný slepec, Svatý Václav]; s. 260 [Herming, Průlom]; Ot. F. [Fischer]: Shakespearovský cyklus, Národní listy 21. 4. 1916, ráno ● nekrology: H. Jelínek, Lumír 45, 1916/17, s. 288; K. Engelmüller, Zlatá Praha 34, 1916/17, s. 311–312; nesign., Večerník Českého deníku 21. 3. 1917; J. Š., Národní listy 21. 3. 1917; K. M. [Mašek], tamtéž; R. Deyl, Národní politika 23. 3. 1917, odp.; M. Laudová, Venkov 24. 3. 1917; Rydv. [J. Rydvan], České divadlo 1, 1917, s. 58–59 ● J. Pulda: Komedianti včerejška. O. B., Humoristické listy 62, 1919, s. 138–139; F. Juvančić: Iz neobjavlenih pisem Iv. Cankarja, Gledališki list, 1921/22, s. 22; V. Tille: Činohra Národního divadla od roku 1900 do převratu (Dějiny ND V), Praha 1935, s. 225, 236; J. Wenig: Stíny, in Ročenka Kruhu solistů MDP 15, Praha 1938, s. 21; K. Engelmüller: O slávě herecké, Praha 1947, s. 201–202; R. Deyl: Písničkář Karel Hašler, Praha 1958, s. 55; D. Moravec: Vezi med slovensko in češko dramo, Ljubljana 1963, s. 87, 241–246, 267; DČD III.
Lublaň, NDp, ODS, Otto-dod; VD 100

Vznik: 2015