Bartoš, Jan - ČESKÁ DIVADELNÍ ENCYKLOPEDIE

J. Bartoš: Primo vere, Národní divadlo, 1919, fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-2/2011, sign. 2 F 243. J. Bartoš: Primo vere, Národní divadlo, 1919, fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-2/2011, sign. 2 F 243.
J. Bartoš: Krkavci, Městské divadlo Královských Vinohrad, 1920, fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-17/2011, sign. 17 F 263. J. Bartoš: Krkavci, Městské divadlo Královských Vinohrad, 1920, fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-17/2011, sign. 17 F 263.
J. Bartoš: Vzbouření na jevišti, Národní divadlo, 1926, fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-2/2011, sign. 2 F 245. J. Bartoš: Vzbouření na jevišti, Národní divadlo, 1926, fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-2/2011, sign. 2 F 245.
J. Bartoš: Hrdinové naší doby, Městské divadlo na Královských Vinohradech, 1926, fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-17/2011, sign. 17 F 261. J. Bartoš: Hrdinové naší doby, Městské divadlo na Královských Vinohradech, 1926, fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-17/2011, sign. 17 F 261.
J. Bartoš: Jůra ďábel, Národní divadlo, 1928, fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-23/2011, sign. 23 F 116. J. Bartoš: Jůra ďábel, Národní divadlo, 1928, fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-23/2011, sign. 23 F 116.
Jan Bartoš, 1944, fotograf neuveden. LA PNP, fond Jan Bartoš, 81/60. Jan Bartoš, 1944, fotograf neuveden. LA PNP, fond Jan Bartoš, 81/60.

View the embedded image gallery online at:
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=154:bartos-jan&catid=11:ceska-cinohra-1900-1945-osobnosti&Itemid=297&lang=cs#sigProId978411a01a

Divadelní historik, jehož činnost byla spjata s vybudováním a řízením Divadelního oddělení Národního muzea. Z bohatých fondů, které shromáždil, čerpal prameny pro knižní studie o dějinách českého divadla druhé poloviny 19. století. Teoretické úvahy o divadle jako svébytném uměleckém druhu soustředil do dvou knih esejí. Jeho četné dramatické experimenty byly poznamenány duševní poruchou; nedosáhly úspěchu u diváků ani kritiky.

Křtěn jako Jan Maria. Pocházel z rodiny Jana B., okresního hejtmana Rychnova nad Kněžnou, a Anny B. Byl mladším bratrem hudebního kritika, teoretika a estetika Josefa B. (1887–1952) a historika a vydavatele starší české literatury Františka Michálka B. (1889–1972). Po studiích práv (JUDr. 1918) působil jako koncipient v soukromé advokátní kanceláři (1918–1919) a u Magistrátu hlavního města Prahy (1919–1923). 1920 se oženil s Annou Hennerovou (1899–1921), sestrou spisovatelky Marie Pujmanové. 1923 byl přijat do služeb Zemského správního výboru jako literární poradce při intendanci Národního divadla. Po neúspěšném pokusu zřídit historický ústav v rámci divadla přešel 1924 do knihovny Národního muzea, kam ze spisovny Zemského správního výboru převedl rozsáhlý archiv Českého zemského národního divadla jako základ sbírek Divadelního oddělení Národního muzea, které se osamostatnilo 1930. B. se stal jeho prvním přednostou a stál v jeho čele oficiálně do svého penzionování krátce před smrtí v dubnu 1946, fakticky do jara 1945, kdy odešel na zdravotní dovolenou.

S vizí vybudovat v Praze samostatné divadelní muzeum a další monumentální stavbu pro první českou scénu inicioval vznik Společnosti přátel divadelního musea při Národním museu (1929) a Sboru pro zřízení druhého Národního divadla (1930).

Celoživotní zálibu ve spiritismu, hádání z ruky a astrologii spolu s podivínskou, samotářskou povahou a posedlostí tématem smrti, provázenou myšlenkami na sebevraždu, dovedl do krajnosti v posledních letech života. 1946 se ve svém bytě otrávil.

Téměř veškerá B. vědecká i umělecká aktivita souvisela s divadlem. Pouze v počátcích tvorby se pokoušel o esejistickou publicistiku literárněvědnou (1914 Běsi, srovnávající život F. M. Dostojevského s postavami jeho děl) a politologickou (1919 Rusko a Evropa, 1921 Listy o současné Francii, 1929 Daleká cesta). Od 1909 publikoval divadelní referáty v Národním obzoru, Scéně, Červnu, Kmeni, Právu lidu, Jevišti, Tvorbě, Rozpravách Aventina a jinde.

Autorova radikální levicová orientace v paradoxním spojení s vírou v okultismus se zpočátku zračila i v jeho početné dramatické tvorbě. Urputná snaha ovládnout česká jeviště vedla 1913–30 k překotnému vzniku téměř dvacítky divadelních her, uvedených bez úspěchu nebo neuvedených vůbec, a následně k řadám útočných polemik s inscenátory, ústícím až v soudní žaloby. Prvotinou, napsanou pod pseudonymem Jan Brauner, byla aktovka Primo vere, lyrická hříčka z 16. století. Příběh útěku jeptišky z ženského kláštera za láskou muže postrádá nosnou zápletku a dramatické napětí. Kvůli náznakům lesbických vztahů mezi řeholnicemi byla hra zakázána rakouskou cenzurou a uvedena až po vzniku republiky. Sexuální podtext má i Konec Jakuba Carranzy, pod týmž pseudonymem vydaný příběh stihomamu smyslného starce, stejně jako pochmurné patetické drama z aristokratického prostředí o střetu otce se synem kvůli lásce ženy Souboj. Inspiraci snem a halucinací ve specifické kombinaci s cynickým výsměchem spojil také v satirické komedii Krkavci, označované za jedno z prvních českých expresionistických dramat, jakkoli B. ve svých teoretických úvahách expresionismus odmítal. S groteskní nadsázkou je zde karikována chamtivost, lichvářství, vláda peněz, které zůstávají hlavním hybatelem dění po vzniku samostatného státu (stejně jako byly před ním). Příznačná je skepse a absence naděje. Poprvé zde dramatik přivádí na jeviště postavu malíře Dlaska, cynického tuláka, pijáka a baviče obecenstva, který symbolizuje nový světový řád. Vrací se k němu v další karikatuře poměrů v popřevratovém Československu Námluvy čili Škola diplomacie a inspirován Čapkovým Loupežníkem konfrontuje jeho vzpurnost s prostředím šosácké rodiny bankovního ředitele. Výsměch úřednické byrokracii bující v mladé republice je námětem tragikomedie Pelikán obrovský. Konverzační veselohra Nabídnutí k sňatku, která se pro autora netypicky obešla bez ponurého pesimismu, opakuje motiv pragmatických námluv dívky z bohaté rodiny. Méně smířlivě je obdobný námět podán v Hrdinech naší doby, obžalobě bezskrupulózních zbohatlíků, kariéristů a snobů, pro které je vše na světě zbožím. Vedle útočné satiry na dobové poměry tvoří druhou linii B. dramat fantaskní abstrakce založené na sdružování často hrůzných snových představ. Autor i postavy řady jeho her vzhlížejí ke smrti jako jedinému východisku z těžkostí života. B. často stírá rozdíl mezi mrtvými a živými, na jeviště přivádí přízraky, duchy a fantomy. Jedinou touhou hrdiny baladických Milenců, utopeného Neznámého, je přesvědčit o nesmyslnosti lidské existence a o boží krutosti nevinnou dívku. Vzbouření na jevišti s podtitulem „filozofie, drama, skutečnost“ je komplikovanou úvahou o tom, že život a smrt jsou jen různé podoby lidského vědomí. Pirandellovský motiv papírových osob na jevišti, předváděný principem divadla na divadle, je umocněn skutečností, že jedna postava v rámci psychologického experimentu vnikne do snu jiné a snaží se jej uskutečnit. Halucinace a sen se staly dějem, propojily skutečnost s neskutečnem, příběh plyne mimo prostor a čas, chaotický a nelogický až k nesrozumitelnosti. Boj zdravého rozumu s přesvědčením, že v domě straší, je námětem anekdoty Strašidelný dům. Podobný experimentální princip použil B. v komediích Orfeus a Eurydiké (bájný Orfeus pomáhá českým potulným hercům sehrát legendu o sobě) a Uloupená kadeř (básník Alfred de Musset prožívá v Čechách poslední lásku). Předobrazem hříčky Plující ostrov o ztroskotání posádky hydroplánu mezi divochy byl robinsonovský střet civilizace s divočinou. Jánošíkovská legenda inspirovala dramatika ke zbojnické komedii Jůra ďábel. Nastudování naivního, plytkého textu s banální zápletkou skončilo fiaskem u obecenstva i kritiky, vedlo k soudním sporům autora s Národním divadlem a bylo poslední inscenací B. hry za jeho života. V detektivním příběhu zdánlivého únosu slavné zpěvačky Nezvěstná dramatik znovu konfrontoval fiktivní a reálnou rovinu příběhu; sen a skutečnost. Hru po válce nastudoval J. Honzl.

Vedle původní dramatické tvorby se B. věnoval práci kritické, teoretické a zejména historické. Teoretické úvahy o divadle jako specifickém uměleckém druhu, v nichž vystupuje zároveň jako glosátor velkých dějinných změn, shrnul ve dvou knihách esejí. V knize O moderním divadelním projevuse zamýšlí nad krizí současného divadla, kterou spojuje s nástupem němého filmu, jejž nezatracuje, vědom si jeho předností. Pracuje s tezí, že divadelní iluze se stává skutečností až v očích diváka. Volá po nové formě, která překoná konvenci, vyznává se z obdivu k antickým a středověkým formám divadla a z odporu k realismu a naturalismu, zárodky moderního divadla vidí na oproštěné, až prázdné scéně a v návratu k lidovému divadlu a loutkářské tradici. Hercovo tajemství je soubor názorů na dramatickou tvorbu a její scénickou realizaci. Od komplikovaně konstruovaných filozofických úvah o tom, že svět není nic jiného než divadlo, jež bylo dávno a bez možnosti lidského zásahu napsáno, přechází k rozborům úlohy herce, který především přivádí obecenstvo do hlediště, režiséra coby absolutního vládce inscenace a publika, jež považuje za nejdůležitější faktor a jehož mluvčím má být divadelní kritik. Ve stati K absolutnímu divadlu formuluje vizi návratu ke klasickému dramatu anglickému, francouzskému a italskému a vzniku nového, apolitického divadla, zbaveného nánosu ideologie, literárnosti, dekorativnosti a efektnosti, jež na jeviště zavlekli Skandinávci, Němci a Rusové. B. historiografická práce souvisela s jeho dlouholetým působením v čele Divadelního oddělení Národního muzea. Na rozsáhlou výstavu Národní divadlo a jeho budovatelé, k níž vyšel tiskem podrobný katalog, navázal stejnojmennou monografií, vydanou jako první svazek šestidílných Dějin Národního divadla. Po úvodním přehledu vývoje pražského divadla od 16. století v ní na základě studia archivních pramenů, jimiž svá tvrzení však transparentně nedokládá, a svědectví pamětníků popisuje uskutečňování myšlenky českého národního divadla 1848–1883 nikoli jako idylu svornosti a obětavosti národa, ale jako úporný zápas nesmiřitelných postojů dvou generací. Staví se za pojetí mladočeských politiků v čele s K. Sladkovským proti konzervativnímu staročeskému křídlu F. Riegra, které postavením Prozatímního divadla otevření Národního divadla oddálilo o dvě desetiletí. Budovateli Národního divadla jsou pro B. J. K. Tyl, K. Havlíček Borovský a K. Sladkovský. Na Riegrovu obranu vystoupil v Českém časopisu historickém K. Stloukal, což rozpoutalo vášnivou polemiku a vzájemné obviňování z nevědeckého přístupu. B. replikoval statěmi Budování Národního divadla. Legenda a skutečnosta Legenda o budovatelích Národního divadla a její obhájce. Také v historiografické práci vyhledával především konflikt. V kritice koncepce provizorní budovy pokračoval i v monografii Prozatímní divadlo a jeho činohra. Riegra vinil nejen z toho, že první česká profesionální scéna musela přežívat v nedůstojných, těsných podmínkách, ale i z její ekonomické nesoběstačnosti, kvůli níž musela repertoár devalvovat druhořadými produkcemi v arénách. Podrobně pojednal přípravné období, politické pozadí vzniku Prozatímního divadla a historii jeho činohry. Jako vrcholné období divadla popsal éru J. J. Kolára; s nekritickým obdivem hodnotil jeho hereckou, režisérskou i dramaturgickou činnost, ve sporech s Riegrem, Švandou, Bozděchem se stavěl na jeho stranu. V knize načrtl osudy a tvorbu dalších osobností pražského divadelního života druhé poloviny 19. století (F. B. Mikovec, J. Chauer, J. V. Frič, F. Krumlovský, J. N. Maýr aj.) 1944 byl B. přizván k práci na Divadelním slovníku naučném, který měl na 600 stranách obsáhnout hesla osob, institucí, organizací, budov a divadelního pojmosloví. Projekt slovníku, jehož hlavními redaktory měli být J. Mukařovský, M. Kouřil a později i J. Honzl, ale skončil už v přípravných fázích.

Lexikon české literatury B. mylně přisuzuje autorství adaptací loutkových her, které jsou pravděpodobně dílem historika loutkového divadla Jaroslava Bartoše.

Z bohaté B. tvorby přežila do dnešní doby jen jeho čtivá divadelněhistorická díla, i ta ovšem vyžadují kritické čtení. V divadelních hrách se zaměřil na boj proti konvenci soudobé dramatiky. Jeho experimenty, poznamenané psychickými poruchami a často opakující témata v české a světové literatuře již použitá, se nedočkaly jevištního úspěchu ani v době svého vzniku. Mimořádný a nepochybný je B. přínos pro vybudování Divadelního oddělení Národního muzea a jeho chod v prvních dvou desetiletích, kdy byly hlavně jeho zásluhou získány a dvěma odbornými silami zpracovány desetitisíce unikátních sbírkových předmětů, a položeny tak základy českého divadelního muzejnictví.

Pseudonymy a šifry

Jan Brauner, Btš, jb

Hry

Primo vere, t. 1913, ND 1919 (pseudonym Jan Brauner); Boleslav Ukrutný, t. in Scena 1 (2. půlročník), 1913, s. 145–147, 161–163 (fragment); Konec Jakuba Carranzy, t. 1916 (pseudonym Jan Brauner); Souboj, ND 1917, i t.; Krkavci, VD 1920, i t.; Milenci, t. 1922; Námluvy čili Škola diplomacie, VD 1923, i t.; Pelikán obrovský, Švandovo divadlo 1920, t. in Cesta 3, 1920/21, s. 173–182, kn. 1923; Nabídnutí k sňatku, VD 1925, i t.; Vzbouření na jevišti, t. 1925, ND 1926; Hrdinové naší doby, VD 1926, i t.; Strašidelný dům, t. 1926, Umělecká beseda (Neodvislí) 1928; Uloupená kadeř, ND 1927, i t.; Jůra ďábel, t. 1927, ND 1928; Orfeus a Eurydiké, t. 1927; Plující ostrov, Národní divadlo v Brně 1927, i t.; Člověk, jenž má 5000 v kapse, t. 1928; Začarovaný milionář, t. in Nová scéna 1, 1930, s. 126–129 (fragment); Nezvěstná, t. 1928, ND 1947; Eliane, t. 1930.

Teatralia

Problém moderního divadla, Jeviště 1, 1920, s. 7–8 → O moderním divadelním projevu, Praha 1922, s. 20–23; Režie Smetanových oper. Jeviště 1, 1920, s. 11–12; Na přechodu k moderní tvorbě, Jeviště 1, 1920, s. 54–55 → O moderním divadelním projevu, Praha 1922, s. 24–26; O expressionismu na scéně, Jeviště 1, 1920, s. 120–121; Dívám se do věčnosti, Jeviště1, 1920, s. 278–282; Tradice českého divadla, Jeviště 1, 1920, s. 338–339 → O moderním divadelním projevu, Praha 1922, s. 40–42; Duše divadla, Jeviště 1, 1920, s. 398–399 → O moderním divadelním projevu, Praha 1922, s. 11–16; O moderním divadelním projevu, Praha 1922; Vlastenecké divadlo, Národní a Stavovské divadlo 2, 1924/25, č. 14, s. 1–2; Hilar – režisér, Československé divadlo 3 (8), 1925, s. 274–278; Chvála divadelního obecenstva, Národní a Stavovské divadlo 3, 1925/26, č. 8, s. 5–6 → Hercovo tajemství, Praha 1926, s. 35–39; Divadelní vidění, Nové české divadlo 1918–1926, 1926, s. 53–56 Hercovo tajemství, Ročenka Kruhu sólistů Městského divadla Vinohrady, Praha 1926, s. 51–55 → Hercovo tajemství, Praha 1926, s. 21–25; Hercovo tajemství, Praha 1926, rozš. vyd. 1946; Sloužit buržoasii nebo proletariátu?, Dělnické divadlo 7, 1927, s. 58; Morální krása na jevišti, Ročenka Kruhu sólistů Městského divadla Vinohrady, Praha 1927, s. 87–93; Včerejší období, Nová scéna 1, 1930, s. 9–13; Stráž na Rýně, Nová scéna 1, 1930, s. 55–59; Kult Jarmily Horákové, Nová scéna 1, 1930, s. 67–68; Reorganisace státního Národního divadla, Nová scéna 1, 1930, s. 73–76; Poesie na jevišti, Nová scéna 1, 1930, s. 80–81; Příklad Eduarda Vojana, Nová scéna 1, 1930, s. 93–95; Druhé Národní či Vzdoronárodní?, Rozpravy Aventina 6, 1930/31, s. 92; Národní divadlo a jeho budovatelé, Praha 1933; Zaznívá „lermo“ od posvátného Turova, Československé divadlo 11 (16), 1933, s. 202–203; Budování Národního divadla. Legenda a skutečnost, Praha 1934; Legenda o budování Národního divadla a její obhájce. Replika Karlu Stloukalovi, Praha 1935; Prozatímní divadlo a jeho činohra, Praha 1937; První pokus. Z mládí Eduarda Vojana, Divadlo 26, 1939/40, s. 153–154.

Prameny

SOA Zámrsk: Sbírka matrik, 8175, matrika narozených Rychnov nad Kněžnou 1876–1893, s. 406, obr. 406.

LA PNP: osobní fond, 19 kartonů, částečně zpracováno, inventář → J. Knap, 1959.

Literatura

ad Primo vere: F. X. Š. [Šalda], Česká kultura 1, 1912/13, s. 537–538; M. M. [Majerová], Právo lidu 19. 9. 1919; Ot. F. [Fischer], Národní listy 20. 9. 1919; jv [Vodák], Venkov 21. 9. 1919; H. Jelínek, Lumír 47, 1918/20, s. 383; Et. [Tréval], Zvon 20, 1920, s. 27 ● ad Souboj: V. [E. Vachek], Právo lidu 30. 11. 1917; Ot. F. [Fischer], Národní listy 1. 12. 1917; J. Hilbert, Venkov 2. 12. 1917; K. M. Klos, Ženské listy 45, 1917, s. 13–14; M. Hennerová, Kmen1, 1917/18, č. 43, s. 6; H. Jelínek, Lumír 46, 1917/18, s. 94; A. Dvořák, Otázky divadla a filmu 2, 1946/47, č. 2, s. 126–127 ● ad Krkavci: jv [Vodák], Venkov 4. 6. 1920 + Jeviště 1, 1920, s. 199–200, 269–270; KZK [Klíma], Lidové noviny 4. 6. 1920; M. M. [Majerová], Právo lidu 5. 6. 1920; Ot. F.[Fischer], Národní listy 5. 6. 1920; J. Bartoš: Jak jsem psal „Krkavce“, tamtéž, s. 225–226 + Doslov ke „Krkavcům“, tamtéž, s. 266–267; ALAP [A. Procházka], Moderní revue 26, 1920, s. 454–461; Et [Tréval], Zvon 20, 1920, s. 531; F. Götz, Host 2, 1922/23, s. 249–252 ● ad Pelikán Obrovský: Ot. F. [Fischer], Národní listy 16. 12. 1920; V. M., Lidové noviny 17. 12. 1920; Z. Hásková, Cesta 3, 1920/21, s. 427; J. Honzl, Rudé právo 15. 7. 1923 ● ad Milenci: A. M. Píša, Divadlo2 (9), 1921/22, č. 17, s. 3 ● ad Námluvy čili Škola diplomacie: Kazetka [K. Z. Klíma], Lidové noviny 24. 3. 1923; nv, Právo lidu24. 3. 1923; M. M. [Majerová], Rudé právo 24. 3. 1923; M. Rutte, Národní listy 24. 3. 1923; E. Konrád, Cesta 5, 1922/23, s. 568–569; Z. Hásková, Lumír 50, 1923, s. 218, 385; J. P. [Petr], Československé divadlo 1 (6), 1923, s. 135–136 ● ad Nabídnutí k sňatku 1925: Cassius [J. Kolman Cassius], Lidové noviny 25. 8. 1925; M. M. [Majerová], Rudé právo 25. 8. 1925; L. S. [Suchý], Venkov 25. 8. 1925; Ot. F. [Fischer], Právo lidu 8. 9. 1925; E. Konrád, Cesta 7, 1924/25, s. 777–780; J. P. [Petr], Československé divadlo 3 (8), 1925, s. 233–234; -vý, Komedia 1, 1925, s. 12–13; O. Š. M. [Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 1, 1925/26, s. 11 ● ad Vzbouření na jevišti: L. Blatný, Host 4, 1924/25, s. 211–214; vr. [Ryba], Právo lidu 19. 1. 1926; M. M. [Majerová], Rudé právo19. 1. 1926; J. Hilbert, Venkov 19. 1. 1926; Cassius [Kolman Cassius], Lidové noviny 19. 1. 1926; -jk- [Kodíček], Tribuna 19. 1. 1926; J. Bartoš: Ke „Vzbouření na jevišti“, Národní a Stavovské divadlo 3, 1925/26, č. 18, s. 2–3; L. Blatný, tamtéž, č. 19, s. 2; K. Š. [Štorch], Rozpravy Aventina 1, 1925/26, s. 78; E. Konrád, Cesta8, 1925/26, s. 243–244; H. Jelínek, Lumír 53, 1926/27, s. 54; J. Knap, Kritika 3, 1926, č. 1, s. 27; J. P. [Petr], Československé divadlo 4 (9), 1926, s. 75–77 ● ad Hrdinové naší doby: -jk- [Kodíček], Tribuna 18. 3. 1926; vr. [Ryba], Právo lidu 18. 3. 1926; Cassius [Kolman Cassius], Lidové noviny 18. 3. 1926; M. M. [Majerová], Rudé právo 15. 4. 1926; E. Konrád, Cesta 8, 1925/26, s. 386–387; -ek- [Konrád], Rozpravy Aventina 1, 1925/26, s. 106; J. Knap, Kritika 3, 1926, č. 1, s. 137; J. P. [Petr], Československé divadlo 4 (9), 1926, s. 140–141; rt., Lidové noviny 14. 6. 1927; H. Jelínek, Lumír 53, 1926/27, s. 164–165 ● M. Rutte: Dramatik rozkladu, in Tvář pod maskou, Praha 1926, s. 231–239 ● ad Strašidelný dům: V. R. [Raffel], Rozpravy Aventina 3, 1927/28, s. 239; M. Rutte, Národní listy 16. 5. 1928 ● ad Uloupená kadeř: B. [Bass], Lidové noviny 31. 3. 1927; Ot. F. [Fischer], Právo lidu 31. 3. 1927; M. Rutte, Národní listy 31. 3. 1927, příloha; J. H. [Hilbert], Venkov 31. 3. 1927; -FR- [Frejka], Národní osvobození 31. 3. 1927; M. M. [Majerová], Rudé právo 1. 4. 1927; nesign., Národní a Stavovské divadlo 4, 1926/27, č. 29, s. 2; J. Bartoš: Jak vznikla má Uloupená kadeř, tamtéž; O. Š. M. [Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 2, 1926/27, s. 177; E. Konrád, Cesta 9, 1926/27, s. 436; Z. Hásková, Lumír 54, 1927/28, s. 165; J. P. [Petr], Československé divadlo 5 (10), 1927, s. 72 ● ad Jůra Ďábel: B. [Bass], Lidové noviny 13. 5. 1928; Ot. F. [Fischer], Právo lidu13. 5. 1928; J. H. [Hilbert], Venkov 13. 5. 1928; M. Rutte, Národní listy 13. 5. 1928, příloha; -FR- [Frejka], Národní osvobození 13. 5. 1928; M. M. [Majerová], Rudé právo 15. 5. 1928; M. R. [Rutte], Národní listy 15. 5. 1928; O. Š. M. [Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 3, 1927/28, s. 238–239; nesign., Národní a Stavovské divadlo 5, 1927/28, č. 36, s. 2; -ns-, Československé divadlo 6 (11), 1928, s. 135–136; J. P. [Petr], Československé divadlo 6 (11), 1928, s. 136–138; H. Jelínek, Lumír 55, 1928/1929, s. 94 ● ad Plující ostrov: E. S. [K. Elgart], Lidové noviny 35, 14. 9. 1927; -il, Národní listy 16. 9. 1927; Č. Jeřábek, Národní osvobození 24. 9. 1927 ● ad Nezvěstná: J. Bartoš: Jak vznikla „Nezvěstná“, Rozpravy Aventina 3, 1927/28, s. 181–182; J. H. [Jiří Hájek], Rudé právo 6. 11. 1947; J. H. [Honzl], Národní divadlo 23, 1947/48, s. 65–66; J. H. [Honzl], Otázky divadla a filmu 3, 1947/48, s. 114–116; J. Honzl, Program Studia Národního divadla 1947 → K novému významu umění, Praha 1959; J. Kudláčková: Jindřich Honzl a Studio Národního divadla, in Divadlo nové doby, Praha 1990, s. 405–407, 415, 422; J. Černý: 1947 (České divadlo a společnost v roce 1947), Divadelní revue 15, 2004, č. 2, s. 25 → Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945–1955, Praha 2007, s. 114–115 ● ad O moderním divadelním projevu: Ot. F. [Fischer], Národní listy 3. 12. 1922 ● ad Hercovo tajemství: M. Novotný, Národní listy 2. 9. 1927; J. Träger, Národní a Stavovské divadlo 4, 1926/27, č. 19, s. 2–3; K. Š. [Štorch], Rozpravy Aventina 2, 1926/27, s. 106; E. Janský, Lumír 54, 1927/28, s. 110–111; J. M. Augusta, Lumír 55, 1928/29, s. 139–141 ● ad Národní divadlo a jeho budovatelé: AMP. [Píša], Právo lidu 19. 11. 1933; M. Rutte, Národní listy 19. 12. 1933; G. [Götz], Národní divadlo 11, 1933/34, č. 8, s. 4–5; K. Stloukal, Český časopis historický 40, 1934, s. 406–412; J. Träger, Čin 6, 1934, s. 201–205 + Listy pro umění a kritiku 2, 1934, s. 46–47; J. Honzl, Doba 1, 1934/35, s. 82–86 ● ad Budování Národního divadla. Legenda a skutečnost: K. Stloukal, Český časopis historický 41, 1935, s. 83–105, 321–351 → Legenda o budovatelích Národního divadla, Praha 1935 ● ad spor J. B. s K. Stloukalem o publikaci Národní divadlo a jeho budovatelé: rk., Národní listy 13. 7. 1934; p. [Píša], Právo lidu 22. 7. 1934; AMP. [Píša], tamtéž 13. 10. 1934 a 4. 10. 1935;● ad Prozatímní divadlo a jeho činohra: AMP. [Píša], Právo lidu 13. 2. 1938; M. Novotný, Lidové noviny 13. 8. 1938 ● nekrology: kd [E. Konrád], Svobodné noviny, 8. 5. 1946; jtg [Träger], tamtéž 9. 5. 1946; kp [Polák], Právo lidu 9. 5. 1946; R. Černý, Lidová demokracie 11. 5. 1946; J. Honzl, Rudé právo 14. 5. 1946; J. Port, Divadlo 32, 1946, s. 71–72; J. Knap, Časopis Národního muzea 116, 1947, s. 96–99; V. Nezval, Národní divadlo 21, 1945/46, s. 51; nesign., Rudé právo 8. a 12. 5. 1946; J. Honzl: Tragický básník J. B., Otázky divadla a filmu 1, 1945/46, s. 284–300 → Divadelní a literární podobizny, Praha 1959, s. 144–146 ● ad působení v Národním muzeu: J. H. [Honzl]: Odměna za založení divadelního oddělení Národního muzea, Otázky divadla a filmu 1, 1945/46, s. 324–326; J. Knap: Divadelní oddělení, in J. Vrchotka: Národní muzeum1818–1948, Praha 1949, s. 137–141; J. Knap: Bez poslední kapitoly, Praha 1997, s. 135, 139, 143, 147–148, 205–207; M. Trávníčková: Divadelní oddělení Národního muzea (1924–2014). Nástin jeho historie se zvláštním zřetelem na zakladatelskou éru J. B., in Sborník Národního muzea 68, řada A – Historie, 2014, č. 3–4, s. 5–22 ● A. Dvořák: Odkaz dramatického básníka J. B., in Program D48, 1947/48, č. 2, s. 69–70; J. Černý: Dějiny dramatu v kostce. Drama prvé republiky III, Ochotnické divadlo 4, 1958, s. 287–288; O. Štorch-Marien: Ohňostroj, Praha 1969, s. 62–63, 111–112, 133–138; J. Seifert, Všecky krásy světa, Praha 1982, s. 278, 280–294; F. M. Bartoš: Vzpomínky husitského pracovníka, Praha 1970, s. 15.

ES, Kunc, LČL, SČS 1964

Vznik: 2017