První stálé české profesionální divadlo na Ostravsku bylo zřízeno 1908 v Národním domě (dnes Divadlo Jiřího Myrona), rok po ustavení německého souboru v novém Městském divadle. Mezi organizátory stálého českého divadla byli poslanci, příslušníci technické a kulturní inteligence a podnikatelé, sdružení od 1909 v Umělecké besedě, kteří financovali vybavení a opravy, organizovali předplatné a uzavírali smlouvy s divadelními řediteli. Divadlo mělo být zajištěno finanční spoluúčastí dalších měst (zejm. Přerova, Prostějova a v létě Luhačovic), kam po skončení ostravské sezony soubor zajížděl. K dohodě však přes opakovaná jednání nedošlo. Sezony byly pronajímány ředitelům, kteří po dobu 4–9 měsíců v roce provozovali ve vlastní režii činohru, operu, operetu, později i balet. Ve vedení divadla se vystřídali F. Trnka (1908–10), K. Komarov (1910/11), A. Janovský (1911–14) a A. J. Frýda (1915–19, od 1916 s tajemníkem A. Drašarem). Sez. 1914/15, zadaná F. Zöllnerovi, se pro vypuknutí války neuskutečnila.
DvND zahájilo 16. 9. 1908 a svou existenci ukončilo 9. 6. 1919. Od 8. 5. 1919 soubor hrál po skončení německé sezony v Městském divadle. Stálá česká scéna navázala na stagiony velkých cestujících společností a na pravidelná hostování brněnského ND. Měla být především oporou proti germanizaci Ostravska, ředitelé však hledali prosperitu u početného publika z nižších společenských vrstev, které vyžadovalo spíše nenáročnou zábavu. Napětí mezi představami organizátorů a praxí ředitelů nájemců poznamenalo celou existenci divadla. Nutnost vydělávat a nízká reprízovost způsobovaly nedostatky v nastudování, improvizace ve výpravě, ve složení sborů i orchestru. Největší hmotný zisk přinášela oblíbená opereta, která tvořila téměř polovinu z více než 2000 odehraných představení. Vystřídala se tu řada populárních subret: M. Grossová, T. Häuslerová, M. Havelková, K. Moorová a M. Škrdlíková, 1910 byla krátce v angažmá M. Zieglerová. 1918/19 hrál v operetě mladý O. Nový. Do Ostravy přicházely i osobnosti pěstující kabaret (H. Škrdlíková, J. Wannerová, R. Jílovský aj., hostoval K. Hašler aj.). Největšího rozkvětu dosáhla opereta za války, protežována A. Drašarem a vedena režisérem a hercem R. Branaldem (1916–18).
Činohra byla většinou na okraji zájmu diváků a ředitelé se neodvažovali rozšiřovat soubor ani investovat do výpravy. V předválečném období za vedení K. Komarova projevovala náročnější ambice: uváděla realistický a soudobý repertoár a pod vedením režiséra a herce A. Urbana podnikla v listopadu 1910 krátký zájezd do Vídně (s hosty E. Vrchlickou a M. Hübnerovou). V souboru působili S. Kaprová, O. Nádhera, K. a J. Urbánkovi aj. Za A. Janovského zaujala na podzim 1913 malým cyklem Shakespearových her (Sen noci svatojanské, Othello, Kupec benátský). V souboru byl A. Čepela, který záhy odešel do pražského ND, dále zde hráli V. Havelka, F. Kudláček, F. Roland ad. V první Frýdově sez. 1915/16 činohra téměř neexistovala; bylo uvedeno toliko sedm nereprízovaných kusů, avšak se čtverým hostováním E. Vojana. Silněji se činohra prosazovala 1917–19, zejm. soudobým a klasickým českým repertoárem s protiválečným a protirakouským akcentem (nadšené přijetí Tylovy Fidlovačky, 1917 aj.). Na sklonku války v činohře hráli M. Hodrová, R. Branald, J. Čada, K. Černý, A. Kantor, O. Nádhera, J. Svoboda, J. Zora ad., hostovali L. Dostalová a E. Vojan. 1918/19 ovlivňoval činohru spisovatel a divadelní kritik V. Martínek, který se stal prvým dramaturgem divadla.
Opera byla trvalou součástí programu DvND, reprezentativní funkce však začala plnit až za Komarovova období, kdy zde zpívali J. Markucciová-Dvořáková, O. Vašíček, F. Vlček, J. Zakopal aj., kapelníky byli K. Budík, K. Nedbal a C. M. Hrazdira. Umělecký vzestup nastal ve válečných letech, kdy soubor řídili J. Janota, J. Budík, F. Ledvina, J. Kubina a zejm. E. Bastl (1916–19), budoucí šéf opery Národního divadla moravskoslezského. Vedle repertoáru v Ostravě už obvyklého (z české opery zejm. B. Smetana, dále díla Bizeta, Flotowa, Mascagniho, Verdiho aj.) byly poprvé hrány Dvořákovy Tvrdé palice, Čajkovského Eugen Oněgin ad. Členy souboru byli zpěváci S. Tittlová, A. Balke, L. Geitler, K. Zavřel aj. Často hostovali K. Morfová, K. Ungrová, K. a E. Burianovi a R. Kubla s L. Maškovou. V červenci 1918 se divadlo zapojilo do oslav výročí pražského ND (hostoval zde orchestr ND s K. Kovařovicem). V květnu 1919 E. Bastl nastudoval cyklus šesti Smetanových oper.
Balet byl vítanou součástí výpravných oper a operet už za A. Janovského, zejm. však za války, kdy v Ostravě tančili N. Pirnikovská, E. Špírková, J. Bělský a J. Häusler za vedení O. Häuslera, který 1917 založil i dětský baletní sbor. Prvním celovečerním baletem byla Bayerova Královna loutek (ch: F. Janovská, 1912), samostatné baletní inscenace byly uváděny jen výjimečně (Nedbal: Hloupý Honza, ch: O. Häusler, 1917).
DvND se vyvinulo v provinční měšťanské divadlo s eklektickým repertoárem bez vyhraněných uměleckých tendencí. Stalo se bezprostředním předchůdcem Národního divadla moravskoslezského, do něhož řada členů přešla. První stálá česká ostravská scéna vytvořila poměrně široký okruh publika, podnítila zrod místní české kritiky a založila v Ostravě dodnes udržovanou tradici vícesouborového divadla. Operní produkcí a herectvím konkurovala místnímu německému divadlu. Jako druhé stálé české divadlo na Moravě soutěžila i s brněnským ND. Stala se také divadelním centrem blízkého Slezska s početným diváckým zázemím. Významně přispěla k rozvoji kultury v Ostravě před vznikem ČSR.
Literatura
E. Báče: Počátky divadelního života v Ostravě (1851–1918), in sb. Ostrava 3, 1966, s. 219; J. Stýskal: V. Martínek a počátky českého divadla v Ostravě, Čas. Slezského muzea, série B, 26, 1977; J. Štefanides: Stálá česká scéna v ostravském Národním domě v l. 1908–1919, in sb. Ostrava 12, Ostrava 1983, s. 65 + Kontinuita divadla, dis. práce, FF UP 1996
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 149—150
