Křest. jménem Bohuslav Ludvík Alois. – Narodil se v rodině pardubického královského purkrabího Lukáše Škornice Balbína z Vorličné. Otec zemřel již v únoru 1622 a B. pak vyrůstal na častolovickém zámku svého strýce Otty z Oppersdorfu, krajského hejtmana. Zde se také poprvé setkal s jezuitskými misionáři, které strýc povolal ve své funkci reformačního komisaře, zodpovědného za průběh rekatolizace v kraji, a kteří od 1625 kázali v častolovickém kostele. 1631 začal B. chodit do benediktinské školy v Broumově, později studoval na jezuitských gymnáziích v Jičíně, Praze a v Olomouci, kde ho velmi ovlivnil polský jezuita M. Lęczycki (Lancicius), duchovní představený zdejšího semináře. 1636 vstoupil B. do řádu, absolvoval dvouletý noviciát v Brně a v září 1638 složil první řeholní sliby (chudoby, poslušnosti a čistoty). Byl poslán na humanitní studia do Kladska, odkud po roce odešel do pražského Klementina studovat filozofii. Po učitelské praxi v Klementinu (1642–45) vystudoval teologii (1646–50) a byl vysvěcen na kněze (1650). 1649–53 působil jako misionář hlavně ve východních Čechách, ale i na Prachaticku aj. 1652–61 postupně učil na jezuitských gymnáziích v Brně (1652/53), v pražském Klementinu (1653/54), v Jindřichově Hradci (1655–60) a opět v Brně (1660/61). V této době napsal své první historické práce, např. trojici monografií o mariánských poutních místech ve Vartě, na Svaté hoře u Příbrami a v Tuřanech (Diva Wartensis, Diva Montis Sancti a Diva Turzanensis). 1661 mu byla učitelská praxe zakázána, pravděpodobně kvůli pedofilní orientaci, a v jezuitských kolejích nadále zastával jiné funkce (kazatel, zpovědník, rektorův admonitor apod.). 1661 přišel do Jičína jako „historiograf“ a měl sepsat dějiny české jezuitské provincie (tento úkol nikdy nesplnil). 1663 byl přeložen do Klatov, následujícího roku do Českého Krumlova, později působil také v Litoměřicích, Jičíně a Chomutově. Desetiletí 1661–71 bylo jeho nejplodnějším spisovatelským obdobím. Dokončil a vydal řadu děl (mj. sbírku satirických epigramů Examen melissaeum [Včelí roj], životopis Arnošta z Pardubic Vita Arnesti, genealogickou práci o rodu Guttenštejnů aj.), především se však věnoval práci na spisu Epitome historica Rerum Bohemicarum [Výtah z dějin českých], jehož první díly byly schváleny 1669. Téhož roku byl pověřen sepsáním dějin pražské kapituly a z tohoto důvodu mu byl 1670 povolen návrat do Prahy. 1671 nejvyšší purkrabí českého království Bernard z Martinic zakázal vydávání Epitome s odůvodněním, že B. popírá dědičný nárok Habsburků na český trůn (zákaz byl zrušen 1676, dílo vyšlo tiskem 1677). Mezitím byl B. opět přeložen do Klatov, kde 1672/73 napsal mj. své nejproslulejší díloDissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica [Obrana jazyka slovanského, zvláště českého], a 1674 do Opavy. 1676 se vrátil do Prahy. Až do své smrti pak pracoval zejména na rozsáhlém spisu Miscellanea historica regni Bohemiae [Historické rozmanitosti Království českého], z něhož se mu podařilo dokončit jen část.
Ačkoliv je B. dnes znám především jako historik, věnoval se i jiným oblastem, např. literární teorii a dramatické tvorbě. Teorií dramatu, považovaného tehdy za druh poezie, se zabýval ve spise Verisimilia humaniorum disciplinarum [Nástin humanitních disciplín, 1660], v osmé kapitole nazvané De comica et tragica poesi, deque declamationibus [O komické a tragické poezii a o deklamacích]. Text, který B. původně v přednáškách diktoval mladším učitelům, byl publikován na žádost řádových představených. Představuje nejvýznamnější pokus o kodifikaci zásad literárního baroka v české literatuře, a to i přes všechny nedostatky narychlo sepsaného díla. Učilo se podle něj na jezuitských gymnáziích (jeden exemplář měli i jezuité v Záhřebu) a ovlivnil pozdější scénickou teorii (např. V. Jandita).
V úvodu se B. odvolává na poetiky jiných autorů (J. Masen, A. Donatus, J. C. Scaliger), protože jeho cílem nebylo napsat vlastní teorii, ale pouze zmínit to, co jiní opomněli a nač má jiný názor. Zároveň chtěl uvést vlastní postřehy, získané při provozování cizích kusů. Jako souhrnný název pro všechny žánry divadelních her používá termín „drama“, pod nějž zahrnuje tragédii, komedii, komikotragédii, tragikomedii a deklamaci (declamatio). Tragédii a komedii definuje především z hlediska postav a jazyka. Tragédie je hra předvádějící neštěstí vznešených osob (slovo vznešených je zvýrazněno), psaná ve vysokém stylu a se smutným koncem. Komedie naopak představuje mravy neurozených lidí, je psána v hovorovém stylu a má šťastný konec. V komikotragédii přichází po veselém průběhu velmi smutný nebo nečekaný závěr, v tragikomedii je tomu naopak. Deklamace je každé drama, které nemůže být přiřazeno ke komedii nebo tragédii např. proto, že je kratší, nedodržuje pravidla, jeho děj je zcela vymyšlený apod. B. rozlišuje 18 druhů deklamací a patří sem skutečně rozmanité typy her. Název druhu deklamace může vyplývat např. ze způsobu, jakým je téma zpracováno. „Declamatio oratoria“ probíhá jako řečnický spor o určité otázce, „declamatio inductiva“ předvádí téma „po etapách“ (např. sv. Václav postupně jako dítě, jinoch a dospělý). Pokud řeč doprovázely nebo po ní následovaly živé obrazy, jednalo se o „declamationem representativam“. Jindy je název deklamace odvozen ze způsobu provedení („declamatio umbrosa“ je stínové divadlo) nebo z tématu (hry s tématem bez historického základu, tedy zejména s námětem alegorickým nebo mytologickým, jsou nazývány „declamatio poetica“, „declamatio antiquaria“ předvádí mravy a zvyky starověkých národů).
B. se věnuje také definici klasického dramatu (sám používá termín „antiquus“ ve významu „starý“), čímž myslí drama skládané podle klasických zásad. Takové drama dodržuje jednotu času a jeho děj je vždy uvěřitelný. Má tři hlavní části: protasi, která buď vysvětluje, co se stalo před vlastním dějem nebo láká diváka, epitasi, v níž se objevují nebezpečí, hádky, zápletky, a katastrofu, která předvádí konec a obrat osudu k lepšímu, nebo naopak k horšímu. K částem dramatu patří i prolog. Klasické drama má vždy pět dějství, přičemž jedno dějství by nemělo obsahovat víc než sedm scén, autor dbá na to, aby se na scéně nevyskytovaly najednou víc než tři postavy a aby jeviště nikdy nezůstalo prázdné. Tyto „klasické“ požadavky B. konfrontuje se soudobým dramatem. Někdy vystupuje jako jeho zastánce: např. požaduje, aby děj byl co nejbližší pravdě a takový, aby se mohl stát, a ostře vystupuje proti směšování alegorie a reality. Komedie a tragédie by podle jeho názoru měly předvádět pouze skutečné příběhy. Výjimku tvoří jen symbolické, alegorické výstupy, které se však mají odehrávat mimo vlastní děj, v mezihrách. Deklamace naopak připouštějí jakoukoli fikci, byť by se zdála odvážná. Alegorické a nadpřirozené postavy nemají být podle B. zapleteny do vlastního děje, ale mají vystupovat odděleně v mezihrách, popř. na vyvýšené části scény (nebešťané), nebo naopak v propadlišti (podsvětní postavy). Je si ale vědom toho, že současná praxe je jiná, že „noví“ básníci touží po tom, aby jim bylo všechno dovoleno, aby směli míchat bohy s lidmi, pravdu s fikcí, dělit drama na libovolný počet aktů a nedbat ani na to, že na scénu nepatří příliš kruté nebo neslušné věci. S tím sice B. nesouhlasí, na druhou stranu však sám dosvědčuje, že i on patří víc do barokního než klasického (starého) světa. Kromě toho, že uznává smíšené žánry (nemluvě o zcela novém, „jezuitském“ žánru deklamace), se jako barokní člověk projevuje i v názoru na důležitost jednotlivých složek. Aristoteles a po něm i klasikové kladli důraz hlavně na literární kvality textu, který by měl obstát i bez provozování, při pouhé četbě. B. naopak připomíná, že básník, který hodlá psát drama, má dbát na to, aby potěšil nejen uši, ale i oči, protože „ne každého těší přednes, ale (diváci) touží vidět a slyšet něco nového a posloucháním se unaví“. Diváky je proto třeba „občerstvit“ např. příjemnou hudbou, krásným kostýmem nebo výpravou, změnami scény, příchodem komických postav nebo jinými efekty, např. létajícími hvězdami. B. tak potvrzuje názorový posun směrem od zásad „klasického“ dramatu, zastávaných v jezuitských poetikách např. J. Pontanem-Spanmüllerem (Poeticarum institutionum libri III, 1594), k baroku. Kromě teorie se B. ve Verisimiliích věnuje též divadelní praxi, i když jen stručně. Uvádí tu základní pokyny a rady týkající se kostýmů, proměn jeviště, studia rolí apod.
Ačkoliv se žádná autorsky jednoznačně určená B. hra nedochovala, nepochybně jich několik napsal, neboť to patřilo k povinnostem každého učitele na jezuitském gymnáziu. 29. 9. 1644 se v Klementinu před početným publikem, v němž byli i šlechtici, prováděla hra o Marii Stuartovně a podle několika nejasných narážek, např. v B. díle Examen melissaeum, nelze jeho autorství vyloučit. V lednu 1653 údajně uvedl v Brně hru Princeps pacis Christus [Kristus, kníže míru] k poctě hraběte Jana Rottala. Také v Jindřichově Hradci hry zcela jistě psal. Jsou mu přičítána hlavně dvě dramata s tématy z českých dějin, uvedená zde v době jeho působení: hra o sv. Ludmile, hraná 1655, jejíž hrdinka byla v pěti dějstvích postupně předvedena jako pohanka, světice, manželka, vdova a mučednice (podle Verisimilií by tedy šlo o typickou formu „declamationem inductivam“), a hra o sv. Vojtěchovi provedená 1658 před kardinálem Harrachem. B. byl možná také autorem dramatu o Odysseovi, uvedeného v Jindřichově Hradci při příležitosti návratu hraběte Jáchyma Slavaty z cest. Bývají mu připisovány i blíže neznámé hry Parvus Cicero [Malý nebo Ubohý Cicero] a Latinitas fugiens [Prchající klasická vzdělanost], zřejmě satiry na pošetilé spory gramatiků.
Na jezuitských školách bylo běžnou praxí, že autor hru také sám nastudoval, navrhoval scénu apod. Také B. se této praktické činnosti účastnil, navíc uváděl na scénu i hry jiných autorů. V jeho pozůstalosti, uložené ve Strahovské knihovně, se nacházejí např. výpisky z Plauta a Terentia, dramatické koncepty aj. (⇒ Šimák 1915). Jsou mezi nimi i koncepty alegorických výstupů vystavěných na citátech z bible doprovázených zpěvem a vyžadujících většinou dvou až třípatrové jeviště. Představují např. zarmoucené Čechy, Rakousko a jiné země, které nakonec utěší Kristus, z čehož plyne poučení pro lid, aby se utíkal ke Kristovi, přítomnému v hostii. Jiný výstup předvádí Semiramis a starověké vladaře, naříkající na sutinách svých měst, zatímco na horním jevišti vidíme překrásné město s Anděly a svatostánkem (zřejmě ráj) a na prostředním „Pražské Trojměstí“ (Triurbs Pragensis) jako vzorné křesťanské město.
Edice
Verisimilia humaniorum disciplinarum, Pragae 1660.
Prameny a literatura
Strahovská knihovna, sign. DH I 22: Miscelaneorum Iesuiticorum liber, s. 289n.; NK, sign. 9 D 626: Regalis Tragoedia, sive Maria Stuarta, Scotorum regina et legitima Anglicani imperii haeres, ab Elizabetha Angliae Regina catholicae religionis odio, et ambitionis amore capitis supplicio damnata, Pragae 1644, tištěná periocha; sign. 9 E 610: Königliche Tragoedia, oder Maria Stuarta…, Prag 1644, německý překlad periochy. • J.Port: Divadelní akce škol a bratrstev v Československu I (rkp. KČD); J. Schmidl: Historiae Societatis Jesu provinciae bohemiae… IV, Pragae 1759, s. 934; F. M. Pelzel: Boehmische, Maehrische und Schlesische Gelehrte und Schriftsteller aus dem Orden der Jesuiten, Prag 1786, s. 50–53; C. Sommervogel: Dictionnaire des ouvrages anonymes et pseudonymes publiés par des religieux de la Compagnie de Jésus, Paris 1884 + Bibliothèque de la Compagnie de Jésus I, Bruxelles–Paris 1890, s. 792–808; F. B. Mikovec: Eine „Maria Stuart“ als Drama vor Schiller, Bohemia 19. a 20. 9. 1850; F. Menčík: P. B. B., Světozor22, 1888, s. 390 a pokr.; Menčík 1895, s. 107, 109–111; A. Kraus: Faustsplitter, Prager deutsche Studien 9, 1908, s. 70; A. Rejzek: P. B. B. T. J., jeho život a práce, Praha 1908; J. V. Šimák: Zpráva o literární pozůstalosti B. B. uložené v knihovnách kanonie strahovské a Musea Království českého, Věstník ČAVU 24, 1915, s. 82, 100, 159, 192; B. Ryba: Literární činnost Karla Kolčavy, Časopis Matice moravské (Brno) 50, 1926, s. 434–565; W. Bobek: B. B., Sborník filosofické fakulty University Komenského (Bratislava) 8, č. 63, 1932, s. 543–648; F. Teplý: Dějiny města Jindřichova Hradce II, sv. 2, Jindřichův Hradec 1932, s. 245–247; V. Ryneš: Vyhnanství pátera B. B., Praha 1940; Z. Kalista: B. B., 2. vyd. Brno 1947; F. Svejkovský: B. B. jako teoretik divadla, Čsl. rusistika 13, 1968, s. 45–51; B. B. a jeho místo v české kultuře, ed. J. P. Kučera–J. Rak, Praha 1983; K. A. F. Fischer: Catalogus (generalis) provinciae Bohemiae (1623–1773) et Silesiae (1755–1773) Societatis Jesu, München 1985; I. Čornejová–A. Fechtnerová: Životopisný slovník pražské univerzity. Filozofická a teologická fakulta 1654–1773, Praha 1986, s. 13–15; A. Richterová: Soupis autografů B. B. z fondů Státní knihovny ČSR, Praha 1988, s. 156; A. Baďurová–B. Brtová–J. Johanides–J. Sládková–S. Vidmanová: Bibliografie spisů B. B. vytištěných do roku 1800 I–II, ed. A. Baďurová, Praha 1989; B. B. und die Kultur seiner Zeit in Böhmen, ed. Z. Pokorná–M. Svatoš, Köln–Wien–Praha 1993; Balbínovská miscellanea, ed. V. Viktora–M. Hálková, Klatovy 2002. • DČD I, LČL
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 30–33
