Kořeny jedné z nejagilnějších poválečných malých scén mladé generace sahají do okupačního období. Zakládající členové Dramatického studia mladých při Jednotě divadelních ochotníků Rieger v Pelhřimově (duchovní otec celé akce, autor a dramaturg Z. Vavřín, O. Lipský, L. Lipský, J. Maška, M. Hovorková a B. Holanová) uvedli k 20. výročí úmrtí J. Wolkera voicebandové pásmo Kamarád Jiří (1944), v němž použili postupy evokující poetiku E. F. Buriana. Poté následoval komediálně rozpoutaný večer dvou aktovek Dobrá žínka není špatná aneb Všichni muži jsou stejní a Mordy v černém lese čili O hanebnosti peněz a nevěře, které napsal Z. Vavřín na motivy středověkých textů Frantova práva. Služební hlášení pelhřimovských kolaborantů označilo představení za rozvratnou komunistickou propagandu. Následovaly inscenace Pan František Jaromír podle F. J. Rubeše a Rajská zahrada podle H. Ch. Andersena.
Po uzavření všech divadel na území Protektorátu v září 1944 členové souboru ilegálně připravili politický literární kabaret Rozbitá trilogie v intencích programového prohlášení odbojové mládežnické skupiny Předvoj, s níž měli úzké kontakty. Změna dramaturgické orientace vedla ke změně názvu skupiny na Malou komedii. Z. Vavřín shrnul textový materiál do tří dílů: Předvčerejšek (kramářské písně), Včerejšek (parodie protektorátního rozhlasu), Dnešek (tj. v kontextu okupace zítřek, verše soudobých básníků, časových písní, scének a anekdot). Rozbitá trilogie (r: O. Lipský) byla několikrát provedena ilegálně, veřejně poprvé 18. 5. 1945 jako první původní novinka v osvobozené vlasti. Po úspěšných zájezdech do jihočeských měst se hrála 18. 6. v pražském Smetanově muzeu.
Divácký ohlas i nadšené recenze uspíšily profesionalizaci skupiny. Umělecký šéf Realistického divadla J. Škoda jí poskytl provozní zázemí a působiště na druhé scéně divadla v Umělecké besedě na Malé Straně. V sez. 1945/46 se tu oba soubory střídaly. Divadlo satiry zahájilo 13. 8. 1945 premiérou aktualizované Rozbité trilogie. Ve třetím díle satiricky reflektovala nejčerstvější podoby konjunkturalismu, chameleonství, válečného kořistnictví a šmelinářství. V revui Cirkus Plechový (r: O. Lipský, 1945, 342x) skupina objevila vlastní jevištní rukopis v dynamickém, prudce rytmizovaném a groteskně stylizovaném kabaretně-revuálním útvaru, vyrůstajícím z principu montáže malých ploch (písnička, dialog, monolog, scénka, tanec, pantomima apod.), které významově i esteticky sjednocovala pevná režijní koncepce a tematicky vymezoval ústřední motiv (Zvláštní vydání, 1946; Cabarett Trapas, 1947). Kolektiv se rozšířil o několik autorských spolupracovníků (vedle dramaturga Z. Vavřína a herce J. Mašky to byli J. Kainar, V. Lacina, J. Vojtěch, V. Kocourek, M. Sedloň aj.), hudebně se podílel skladatel a klavírista H. Macourek, scénograficky J. Sládek, choreograficky L. Hrdinová s miniaturním baletním sborem. Kromě kmenového režiséra O. Lipského režíroval A. Radok (Kainar: Akce Aibiš, 1946; Žák: Čistka, 1947), který se scénografem J. Svobodou dal inscenacím vyšší míru světelné i výtvarně-filmové stylizace. Důležitou roli měla ve všech inscenacích herecká improvizace jednak v samostatných číslech, jednak formou autorské spoluúčasti prakticky všech členů souboru na výsledném tvaru inscenace přetvářením a zpřesňováním textu v procesu zkoušek i v reprízách. DS vytvořilo specifický model autorského divadla, spojujícího odkaz V+W (autorství poloimprovizovaných výstupů, oproti praxi OD kolektivní) a E. F. Buriana (poeticky stylizované jevištní prostředky). Vedle improvizačně mimořádně disponovaného J. Mašky (coby „Médium Kahafra“ ve věrné masce právě souzeného K. H. Franka zodpovídal dotazy diváků) tu záhy vyspěl v komika nezaměnitelné dikce s tvárnou mimickou, gestickou a pohybovou kulturou L. Lipský. Některé zde objevené komediální polohy varioval po celý život, např. tupého byrokrata, jemuž dal poválečný kontext již nepřekonaný tragikomický rozměr.
Od sez. 1946/47 bylo DS samostatným subjektem, provozovaným postupně ÚRO, organizací Lidové divadlo a od března 1948 organizací Umění lidu.
Soubor oživil v sez. 1946/47 příchod herců z Větrníku: V. Brodského, M. Kopeckého, H. Bendové, S. Zázvorkové a především M. Horníčka, který poznamenal profil DS jako filozofující klaun a komentátor i jako autor a režisér (tragikomická klauniáda Cirkus Naděje, 1948; Svatba pod deštníky aneb Zvoní se po třetí na motivy V. Štecha, 1949). Autorsky disponovaným hercem s komediálním talentem byl J. Hlinomaz, jehož klaunsky prostořeký, plebejský projev zazářil ve hře Král nerad hovězí (scénka Branec v hrášku). Pohybově i mimicky tvárný, většinou groteskně laděný byl projev J. Líra, K. Effy, I. Gübela, E. Kadeřávka, I. Glance, L. Spáčila ad. Vedle promyšlené, inteligentní komiky M. Hovorkové se mladistvou ženskou atraktivností uplatnily H. Kavalírová a M. Marešová. V rozverné roli Redakčního šotka (Zvláštní vydání, 1946) se objevil J. Vinklář, herecky se uplatňoval i režisér O. Lipský (např. suverénní principál v Cirkusu Plechovém).
Po kolektivním autorství prvních revuí DS hledalo autora schopného pojednat celovečerní plochu. Zprvu se jím zdál být dramaturg Z. Vavřín, ale debakl obnoveného pořadu Dobrá žínka není špatná pod názvem Drda, drda, drda (1946) patrně způsobil jeho delší autorské odmlčení. J. Kainar, který se podílel na Cirkusu Plechovém scénkami Muž tisíce tváří, Zázračný fotograf aj., napsal celovečerní kabaretní hru typu groteskní gangsterky s tématem velmocenského atomového vydírání (Akce Aibiš, r: A. Radok, 1946). Provokativní inscenace jeho aktualizovaného přepisu A. Jarryho Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou (1949) však zcela propadla. U kritiky neuspěla ani divácky poměrně úspěšná satirická agitka J. Žáka ze školního prostředí o chameleonství a kolaboraci Čistka (r: A. Radok, 1947). Teprve ve V. Blažkovi, spoluautorovi úspěšné satirické revue Ferda – sirky – zeměkoule (1947), DS našlo svého autora. Blažek ve volných kabaretních hrách s písničkami poskytoval autorsky disponovaným interpretům prostor k dotváření postav i scén a sledoval vždy nějaký ústřední etický či společenský problém. V revui Král nerad hovězí (1947, 350x) atakoval nejen české pivní politikaření, ale i návody na štěstí všech lidí (motiv později propracoval ve veselohře Třetí přání, 1958). V satirické féerii Kde je Kuťák? (1948) zaútočil na poúnorový byrokratismus a frazérství. Premiéra byla na žádost provozovatele odložena a na doporučení M. Kouřila přepracován závěr hry, parafrázující biblický příběh o potopě. Po diváckém úspěchu premiéry a pozitivním ohlasu u většiny kritiků bylo DS nuceno inscenaci sehrát vybraným činovníkům a kulturním referentům ze závodů. Po jejich zdrcující ideologické kritice byla stažena z repertoáru. DS pak umělecky vegetovalo restrospektivním pásmem úspěšných scén a písní z minulých inscenací (Chodili jste na Malou Stranu?, 1948).
Na počátku 1949 se soubor přestěhoval do bývalého Nového divadla v pasáži Alfa na Václavském nám., kde hrál pod názvem Nové divadlo satiry. Po dvou nevydařených inscenacích (Ubu se vrací; Svatba pod deštníky) koncem sez. 1948/49 divadlo zaniklo. Generační levicově a komunisticky orientované DS se stalo jednou z prvých obětí poúnorové dogmatické kulturní politiky.
Literatura J. Kalina: Bojovná satira a malé dramatické formy, Divadlo 4, 1953, s. 476 + Svet kabaretu, Bratislava 1966, s. 404; J. Hájek: Proč není satira?, in: Čas dramatu, 1957, s. 66; A. Urbanová: Miroslav Horníček, 1966, s. 40 + Útok s rozběhem, Divadlo 17, 1966, č. 2, s. 50; O. Knitl: Bylo kdysi divadlo aneb Administrativní zásah, tamtéž, s. 34; J. Balvín: Vlastimil Brodský, 1967, s. 42; J. Skoupý: Divadlo plné komiků, Ahoj na sobotu 5, 1973, č. 1, s. 10 a pokr. do č. 15; L. Lipský, O. Lipský: Ochotnické začátky bratří Lipských, AmatSc 21, 1984, č. 8, s. 12; K. Bambas, D. Vostřel: Lidé kolem komedie II-III, Dikobraz 41, 1985, č. 2, s. 4, č. 3, s. 4.
Literatura
J. Kalina: Bojovná satira a malé dramatické formy, Divadlo 4, 1953, s. 476 + Svet kabaretu, Bratislava 1966, s. 404; J. Hájek: Proč není satira?, in: Čas dramatu, 1957, s. 66; A. Urbanová: Miroslav Horníček, 1966, s. 40 + Útok s rozběhem, Divadlo 17, 1966, č. 2, s. 50; O. Knitl: Bylo kdysi divadlo aneb Administrativní zásah, tamtéž, s. 34; J. Balvín: Vlastimil Brodský, 1967, s. 42; J. Skoupý: Divadlo plné komiků, Ahoj na sobotu 5, 1973, č. 1, s. 10 a pokr. do č. 15; L. Lipský, O. Lipský: Ochotnické začátky bratří Lipských, AmatSc 21, 1984, č. 8, s. 12; K. Bambas, D. Vostřel: Lidé kolem komedie II-III, Dikobraz 41, 1985, č. 2, s. 4, č. 3, s. 4.
SSD
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 137—139