Zrodu druhého stálého divadla v Ostravě předcházela 1940–44 amatérská etapa souboru Kytice, složeného ze studentů většinou hudebně zaměřených (sourozenci V. a I. Stolaříkovi, V. Žilka, L. Železný ad.), který inscenoval zejm. poezii (Erbenovu Kytici aj.), už tehdy s účastí výtvarníka O. Schindlera. V tradici tohoto souboru pokračovalo v prvních měsících po válce nové profesionální divadlo, které založili K. Dittler, O. Daněk, Z. Dřevojánek, R. Koval, S. Lichý, Š. Ra- nošová, O. Schindler, D. Šajtar a V. Vaňátko. Jeho provozovatelem byl SČM a sídlilo ve stísněných prostorách bývalého Katolického domu v Přívozské ul. s malým kukátkovým jevištěm. 1. 12. 1945 se přejmenovalo na Divadlo mladých.
Do konce sez. 1958/59 převažovala dopolední představení pohádek, mládeži byly určeny první pokusy o jevištní science fiction K. Dittlera a hry s dobrodružnou tematikou, revue V+W a klasický odkaz (Jirásek, Klicpera, Stroupežnický, Tyl, Vrchlický, ale i Moličre, Rostand, Shakespeare aj.). Od 1948 do divadla razantně vstoupil pionýrský a komsomolský repertoár. Autory četných dramatizací a novinek byli zejm. režiséři K. Dittler a S. Lichý. Soubor zpočátku tvořili bývalí loutkoherci a ochotníci, doplňovaní zkušenějšími herci z jiných divadel a od 1953 prvními absolventy DAMU (O. a M. Albínovi, J. Čeporan, D. Feller, R. Havelková, R. Koval, L. Naarová, S. Kramoliš, Š. Ranošová, S. Šimberová, M. Výlet, O. Wimmer ad.). V tomto období režírovali také O. Albín, O. Daněk, J. Jaroš, V. Kyzlink a E. Wolf. Vedle O. Schindlera tu působili další výtvarníci, zejm. M. Cygan a K. Trnka. V prvních sezonách vypomáhali tvůrci a spolupracovníci Zemského (později Státního) divadla Ostrava (režírovali M. Wasserbauer, K. Šálek a herečka T. Hodanová, výpravy navrhovali V. Kristin a K. Šálek).
Po krátkém ředitelování O. Daňka a M. Wasserbauera divadlo vedl K. Dittler (1946–61). Během rekonstrukce budovy (1956–58) se hrálo provizorně v závodních klubech Ostravska. Na začátku sez. 1959/60 nastoupila nová početná skupina, která proměnila dosavadní ráz DPB a vytvořila tu nedlouhou, leč výraznou éru. Byli to režiséři J. Kačer a E. Němec, dramaturg Z. Hedbávný, scénograf L. Hrůza, dirigent P. Mandel a herci, většinou absolventi DAMU a JAMU (N. Divíšková, J. Hrzán, F. Husák, M. Jahoda, J. Kočková, V. Kotva, V. Martinec, J. Třebická, M. Viková). Do 1964 postupně přicházeli L. Bednářová, L. Mrkvička, L. Chvojka, P. Čepek, B. Čvančara, B. Meierová, D. Šrajerová, A. Tománková, J. Kodet, I. Misař aj. Poměr dopoledních a večerních představení se obrátil ve prospěch večerních. V květnu 1960 se DPB přestěhovalo do divadelního sálu nového Domu kultury Vítkovic. 1961 se stal ředitelem herec souboru L. Eliáš (do 1966). V repertoáru si zachovaly kontinuitu pohádky pro děti, dobrodružné příběhy a dramatizace prozaických děl pro mládež, které psal a inscenoval S. Lichý (Cínový vojáček, Fripiri, Laťka, Hračka pro mě, Jana z parku, Tři mušketýři po dvaceti letech aj.). Večerní repertoár se otevřel nové průbojné dramatice, zejm. české a slovenské (Aškenazy: Noční host, r: E. Němec, s J. Třebickou v roli Jany; Topol: Jejich den, r: J. Kačer – 1960 aj.), která nahradila neživotné hry socialistického realismu 50. let. Inscenátoři hledali zdroje nové poetiky, vyznávající přiznanou čistou divadelnost a jevištní poezii, v dramaturgickém okruhu divadla O. Krejči (Shakespearův Romeo a Julie v Topolově překladu, r: J. Kačer, 1962; Topolův Konec masopustu, r: S. Lichý, 1963), v díle B. Brechta (Matka Kuráž, r: J. Kačer, se Š. Ranošovou v tit. roli a N. Divíškovou jako Katrin, 1961), v absurdním a modelovém dramatu, tehdy teprve vstupujícím do českého divadla (Dürrenmatt, Mrożek), a v textech klasické dramatiky i české avantgardy. Inscenace Nezvalových Milenců z kiosku (r: J. Kačer, 1962) vyvolala mimořádný ohlas při hostování v Praze i na divadelním festivalu v Brně (1963) a vřadila DPB mezi tehdy nejvýznamnější soubory. O formování poetiky se podstatně zasloužili výtvarníci O. Schindler a L. Hrůza, kteří tradiční iluzivnost nahradili hravostí, metaforickou zkratkou a jevištní obrazností. Významnou součástí inscenací byl živý zpěv a instrumentální hudba, posilující zážitek autenticity a nefalšovanosti. Divadlo mělo vlastní orchestr, scénickou hudbu nejčastěji psali jeho dirigenti P. Mandel a J. Tomšíček. Dřívější pokusy o satiru vyústily v kabarety Štafle (1960) a Čert na štaflích (1961), na nichž se autorsky podílel herec R. Volf a režijně i herecky J. Kačer. Další aktivity rozvíjelo DPB ve sklepních prostorách Blaníku, správní budovy divadla. Tato etapa skončila v sez. 1964/65 odchodem řady osobností do Prahy, kde spoluzakládaly Činoherní klub (J. Kačer, L. Hrůza, F. Husák, J. Třebická, N. Divíšková, J. Hrzán, P. Čepek po návratu z vojny 1965 a 1966 také V. Kotva a J. Kodet). Z. Hedbávný opustil DPB v prosinci 1964 a E. Němec v červnu 1965.
V dalších letech udržovali kontinuitu programu O. Schindler a zejm. režisér, dramatik a dramatizátor S. Lichý (Talisman, Oslí serenáda, Kouzelná lampa Aladinova, Kamarád Huckleberry, Fanfán Tulipán, Mladá garda, Monte Christo, Fantom v opeře, Žebrácká opera, Rudá jízda, Černá ruka aj.), který 1966–71 zastával funkci ředitele. Byl též autorem a režisérem první dramatizace Hrabalových Ostře sledovaných vlaků (1966). Do souboru přišli režiséři F. Čech (1964–67, 1969–71), Z. Pošíval (1965–69) a P. Hradil (1967–73). Tým inscenátorů posílili mladí výtvarníci M. Melena (1965–69) a J. Dušek (1969–73) a dramaturg a dramatik M. Calábek (1968–72). K nejvýznamnějším inscenacím tohoto období patřila Calábkova Česká mše (r: P. Hradil, 1968), Kunderova Ptákovina (r: P. Hradil, 1969), Babelova Rudá jízda (dram+r: S. Lichý, 1971), dramatizace Dostojevského románů Idiot (dram+r: Z. Pošíval, 1968) a Bratři Karamazovi (dram+r: P. Hradil, 1970). Do přelomu 60. a 70. let se ustálil soubor. Většina jeho členů setrvala v DPB do konce 80. let. Byli to jednak ti, kteří neodešli do Prahy s J. Kačerem (A. Borovec, L. Bednářová, B. Čvančara, J. Dvořák, R. Havelková, J. Horák, O. Janda, M. Koutný, B. Meierová, Š. Ranošová, A. Tománková, M. Viková, J. Zach ad.), jednak nové posily (M. Čížek, J. Filip, V. Janků, P. Handl, D. Hofmanová, J. Odl, J. Postlerová, O. Prajzner, M. Sova, M. Šulc, J. Tesařová ad.). V polovině 60. let odešli oblíbení představitelé milenců S. Špánková a L. Mrkvička.
Sez. 1971/72 znamenala zásadní zlom v práci divadla. Během 1969–71 muselo být staženo z repertoáru 13 inscenací. Po stranických prověrkách byl odvolán z ředitelské funkce S. Lichý a jeho hry nesměly být uváděny; zůstal v angažmá jako režisér až do své smrti 1986. Tým inscenátorů se rozpadl: do 1973 odešli postupně F. Čech, M. Calábek, P. Hradil a J. Dušek, 1975 O. Schindler. Ředitelem se stal herec L. Knižátko (1972–85). Angažováni byli režiséři J. Janík (1972), P. Palouš (1973) a výtvarnice M. Roszkopfová (1974), kteří až do 1997 formovali výraznou podobu DPB. Po povinném uvádění oficiálních normalizačních dramatiků (Havlásek, Jílek, Solovič, Zahradník) dokázalo DPB prosadit v Ostravě Parádní pokoj H. Albertové (r: J. Kačer j. h., 1976), Hrabalovy Bambini di Praga (dram: V. Nývlt, r: P. Hradil, 1979) apod. Z ruské a sovětské dramatiky byly uváděny hry, které ve spojení s osobitou poetikou divadla oslovily mladé publikum. Některé jejich inscenace byly dokonce zakázány (Suchovo-Kobylin: Tarelkinova smrt 1979; Majakovskij: Štěnice, 1986 – obě r: P. Palouš). Soubor uváděl hry západní i socialistické provenience, umožňující zobrazit mladého člověka neochotného přijímat pokrytectví a cynismus soudobého světa (Plenzdorf: Nová utrpení mladého W., 1977; Shaffer: Equus, 1979 – r: P. Palouš, s vynikajícími výkony Z. Žáka), nebo atakující mladé publikum nelítostným obrazem dospělých s politizujícím podtextem (Anouilh: Antigona, 1979; Saunders: Hans Kohlhaas, tit. role P. Pelzer, 1980 – r: J. Janík).
Po administrativním začlenění DPB do SD Ostrava vzrostl tlak na návrat k repertoáru pro děti a mládež, do večerního předplatného byly vřazovány operní a operetní inscenace z produkce SD. Navzdory silné snaze zlikvidovat tichou cestou nonkonformní tvorbu DPB soubor vytrvale pokračoval v hledání moderní divadelní poetiky spojující nepsychologické herectví, ostře stylizovanou scénografii M. Roszkopfové a originální dramaturgii pro mladé publikum. Na počátku 80. let bylo uvedeno několik rockových muzikálů s účastí ostravských kapel. 1983–85 využívalo DPB studiový prostor v pavilonu na Černé louce, kde uvedlo tři inscenace. Po příchodu mladého dramaturga R. Císaře (1983–86, po V. Červenkovi, Z. Hedbávném, A. Beránkové, J. Paterové, M. Hrabákovi ad.) se do DPB začal vracet vynalézavý repertoár ze surrealistického okruhu (Vitrac: Viktor aneb Dítka u moci, r: J. Janík, 1984), absurdního dramatu (Smoček, Pinter aj.), světové literatury a filmu (Heller, Allen, Maupassant aj.) včetně ruské literatury (Vesjolyj: Revoluční freska, dram: R. Císař, r: J. Janík, 1986). Ještě před revolucí byla uvedena Kunderova adaptace Diderotova Jakuba Fatalisty (r: J. Janík, 1989).
Soubor omladili v 70. a 80. letech herci J. Čapka, V. Čapka, M. Pavlasová, provd. Čapková, R. Doleželová, J. Janěková, V. Kryške, M. Logojdová, J. Mazák, P. Skřípal, Z. Žák, K. Krejčí, N. Lichý, L. Ondráček a D. Sedláková. Většina z nich zůstala v DPB do 1997. V ředitelské funkci se vystřídali M. Šulc (1985), M. Weimann (1986–88) a K. Suszka (1988–89).
1991 se DPB opět osamostatnilo a jeho zřizovatelem se stalo město. Téhož roku opustilo sál v Domě kultury Vítkovic, jehož kukátkové uspořádání nikdy zcela nevyhovovalo uměleckému směřování DPB, a vybudovalo si menší, adekvátnější prostor v Blaníku. V suterénu byla 1994 otevřena druhá, miniaturní scéna pro cca 50 diváků, zvaná Márnice. Do repertoáru zařazovalo už bez omezení texty autorů nejrůznější provenience, umožňující zobrazit absurdní svět konce 20. století (Havel, Albee, Anouilh, Audiberti, Spiró, Takeda, Witkiewicz, Yendt aj.). Častěji se objevovaly adaptace nečinoherních, resp. nedivadelních předloh (Hervé: Mam’zelle Nitouche, r: P. Palouš, 1992; Wilder, Diamond: Rád to někdo horké?, r: P. Palouš, 1993; Lotjanu, Doga: Balada o zloději koní, r: O. Spišák j. h., 1996 ad.). Průbojná dramaturgie se zaměřila soustavněji na současnou domácí dramatiku (Karvaš: Absolutní zákaz, r: P. Veselý, 1991; Drábek: Hořící žirafy, r: V. Klemens, 1995; Pivovar: Tajný ctitel, r: V. Morávek j. h., 1995; Goldflam: Lásky den, r: B. Ingr j. h., 1996; Balák: Musulman, r: J. Janík, 1996). Zesílila spolupráce s tvůrci z okruhu autorských divadel. Z hostujících režisérů (J. Deák, P. Hradil, J. Nekvasil, A. Strzelecki, Z. Mikotová aj.) pravidelně spolupracoval V. Morávek (Werich: Fimfárum; Morávek: Komedie artová – 1993; France: Komedie o muži, který si vzal němou, 1994; Smetana, Sabina: Dobře prodaná nevěsta, 1996). DPB obnovilo spolupráci se skladatelem J. Bulisem. V 90. letech vrcholila práce kmenového režiséra J. Janíka (Ghelderode: Barabáš, 1990; Norén: Smrt je matkou dne, 1991; Koltčs: Roberto Zucco; Witkiewicz: Blázen a jeptiška – 1992; Albee: Tři velké ženy, 1996 ad.), obvykle ve spolupráci s výtvarnicí M. Roszkopfovou. 1994 byl angažován režisér V. Klemens (1996–97 uměl. šéf), který mj. nastudoval Tajemnou zahradu F. H. Burnettové a Kopitovu hru Tatínku, ubohý tatínku, maminka tě pověsila v šatníku (obě 1996). Náročně koncipovaný program Márnice se vedle klasických děl absurdního dramatu (Ionesco: Plešatá zpěvačka, 1995; Beckett: Konec hry, 1997) orientuje na soudobou tvorbu (např. Tři velké ženy; Takeda: Světélkující mech, 1994). 1999 nastudoval překladatel a režisér J. Josek pohostinsky Shakespearova Hamleta (tit. role R. Krajčo). Soubor posílili od konce 80. let většinou mladí herci T. Homolová, P. Lhotská, D. Zaoralová, M. Kačmarčík, O. Malý, F. Strnad, R. Seidel, D. Zaoral ad. Po P. Kohutové je od 1999 dramaturgyní J. Pithartová. Ředitelem byl krátce opět L. Knižátko (1990–91), pak O. Prajzner (1991–96), po jehož odvolání byl pověřen vedením ředitel ostravského NDMS I. Racek ml. (1996–97).
1997 město přestalo divadlo provozovat a soubor byl rozpuštěn. Ustavená příspěvková organizace města Ostravy Divadlo Petra Bezruče (ředitelka M. Moštíková, 1997–99) zadala divadlo nájemci, Divadelní společnosti Petra Bezruče, s.r.o., vedené hercem a režisérem M. Przebindou. 1999 byla příspěvková organizace DPB zrušena a Divadelní společnost Petra Bezruče se stala jedním ze dvou souborů Divadla loutek (ředitelka J. Hájková). Uměleckým šéfem je nadále M. Przebinda.
Literatura
Deset let práce Městského divadla mladých, Ostrava 1955; E. Kolár: Divadlo P. Bezruče, Divadlo 7, 1956, s. 218; M. Smetana: Mladí dělají divadlo, Divadlo 12, n 1961, s. 473; M. Lukeš: Radost z divadla, Divadlo 14, 1963, březen, s. 32; Divadlo P. Bezruče 1945–1970, Ostrava 1970; mv, rw: Divadlo P. Bezruče, in: 70 let SD v Ostravě, Ostrava 1989, s. 191; Divadlo P. Bezruče 1945–95, Ostrava 1995; H. Choleva: Tvorba herce a režiséra J. Kačera v l. 1959–64, dipl. práce, FF UP 1995; J. Vostrý: Činoherní klub 1965–1972, 1996; Bezruči, tobě! Divadlo Petra Bezruče Ostrava, srpen 1996-květen 1997, Ostrava 1997.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 127—130
