Původně amatérský soubor, založený 1969 Z. Potužilem a M. Jelínkem. V první etapě, jež trvala do 1975, se profiloval jako divadlo poezie. DNO zahájilo Lautréamontovými Zpěvy Maldororovými (1970), do širšího povědomí se prosadilo čtvrtým pořadem, Blokovou poémou Dvanáct (1971). Provedení Máchova Máje (1972) provokativně vyostřilo téma revoltujícího jedince. Od soudobé souborové recitace, kterou určoval jednak R. Vašinka přednesem kombinovaným s rozpohybovaným projevem interpretů na tělocvičně formované scéně (ribstoly, štafle apod.), jednak přežívající statické aranžmá, se DNO zřetelně odlišilo. Jeho pořady charakterizoval vypjatě subjektivní přístup k dílu včetně restrukturace textu (časté opakování a překrývání slov a veršů), emotivně expresivní přednes a ucelený scénický tvar, využívající elementárních divadelních prostředků – světla, prostoru a slova. Na počátku 70. let DNO osobitými interpretacemi poezie a pořady z tvorby tehdy nežádoucích básníků (Reynek: Stopy jdou ke mně, 1971; Halas: Znamení potopy; Pilňak: Odchod ledů – 1973) představovalo ve znormalizovaném pražském divadelnictví malé středisko nonkonformní tvorby.
1972 se soubor zprofesionalizoval a působil na agenturní bázi pod PKS, tj. bez přímých dotací. Nevelké finanční prostředky získával z honorářů za odehrané pořady. 1973 vzniklo při DNO amatérské A-studio. Nejprve je vedl Z. Potužil (pořad z básní M. Krleži BA-LA-DE, 1974), poté J. Badalec, který z něho utvořil volné, na DNO nezávislé seskupení. Autonomii si uchovalo i pod vedením herce O. Pavelky.
1974 se DNO trvale usídlilo v klubové scéně Svazu socialistické mládeže Rubín ve sklepení starobylého domu na Malostranském náměstí. Dynamicky rytmizovaný jevištní tvar a mluvní přednes určovaly poetiku DNO (Tuwim: Bál v opeře, 1974). Druhou fázi (1975–80) započala inscenace Klíženec od Tiffanyho (1973) podle novely T. Capota Snídaně u Tiffanyho (ú+r: P. Šváb). Dosavadní divadlo poezie se změnilo v „divadlo poetické emoce“ (Z. Potužil). Inscenovalo svébytné přepisy próz (Knedlíkové radosti podle Páralova Mladého muže a bílé velryby, 1976; Labuť, která škrtí podle Leskovovy Lady Macbeth Mcenského újezdu, 1977; Postřižiny a Post postřižiny podle B. Hrabala, 1977, 1980; Kuře na rožni podle stejnojmenného románu J. Šotoly, 1978; Maestro! podle Bulgakovova Mistra a Markétky, 1978; Švejci podle J. Haška, 1979; Návod jak hledat zlato podle J. Londona, 1981 ad.). DNO v nich dále rozvíjelo adaptátorskou a režijní metodu, uplatněnou v Klíženci od Tiffanyho. Předloha sloužila jako materiál k nové kompozici, většinou založené na několika simultánních tematických leitmotivech. Autorem bezmála všech adaptací byl šéf souboru Z. Potužil, který je též režíroval. Členy nevelkého souboru, který měl ráz komunity, byli R. Fidlerová, I. Hüttnerová, L. Machoninová, E. Salzmannová-Matějčková, Z. Dušek, P. Lepša, P. Matějů, L. Matějček a O. Pavelka. Herecky a autorsky spolupracovala Z. Hadrbolcová (úprava Racinovy Faidry, uváděná pod názvem …aneb Faidra, 1977; Shakespearova Othella, 1979 ad.). DNO se v druhé půli 70. let vřadilo mezi autorské generační scény alternativní větve českého divadelnictví. Vedle Z. Potužila tu pravidelněji režíroval E. Schorm (montáž povídek I. Bunina Studený úžeh, 1975; Shakespeare: Othello, 1979; montáž korespondence A. P. Čechova a O. Knipperové Ach, kdybyste věděli, s jakou okouzlující ženou jsem se seznámil v Jaltě, ú: Z. Hadrbolcová, 1981). Spolupracoval i režisér HaDivadla S. Vála (Post postřižiny), jehož pojetí divadla poezie a poetického divadla bylo od počátku blízké Potužilově koncepci. Trvalými znaky výrazně emocionálního jevištního stylu byla poetická stylizace, bohatá metaforičnost, groteskní antipsychologické herectví, zvukově a pohybově rytmizovaný scénický tvar. Intenzivně ho spolutvořila hudba (M. Jelínek) a scénografie (J. Benda), jejíž polyvalentní objekty, vyjadřující ústřední téma, režie aktivně využívala k zmnožení významů (např. obří nafukovací knedlík v Knedlíkových radostech, konstrukce klece v Labuti, která škrtí, či plechové barely v Postřižinách).
Ve třetí etapě (1981–84) se DNO dramaturgicky obrátilo k „pravidelným“ hrám. V cyklu Hrajeme klasiku uvedlo Shakespearova Romea a Julii (1981) a Gogolova Revizora (1983), kde úsilí o zhuštěné vyjádření základních témat provázela razantní redukce výchozího díla. Naproti tomu inscenace obou dílů Goethova Fausta (p: O. Mašková, 1984 v Junior klubu Na Chmelnici) se vyznačovala nebývale citlivou úpravou a režií, akcentující básnické i obsahové dimenze díla.
V soustavném hledání nových cest si DNO vyzkoušelo i hudebnědramatický žánr (muzikálový recitál Sladce a moudře, 1981; rockové oratorium M. Jelínka Důvěřivé smlouvání s osudem, 1984). 1984 se podílelo na společném projektu studiových scén Cesty. Téhož roku uvedlo adaptaci Fuksovy novely Obraz Martina Blaskowitze (1984).
Ekonomické problémy, s nimiž DNO trvale zápolilo a které neposkytovaly jeho členům ani základní existenční zajištění, se promítly do vnitrosouborové krize. Prohloubil ji i zákaz inscenace povídek M. Gorkého (Hrome, vidím šťastného člověka, r: P. Koliha). V květnu 1987 oznámil Z. Potužil, že DNO na konci sez. 1986/87 ukončí činnost.
Rozhodnutí se netýkalo A-studia, které pokračovalo i po zániku DNO. Z. Potužil přešel do Volného sdružení režisérů, někteří herci přestoupili do jiných divadel, část zůstala mimo pevné angažmá.
Literatura
Z. Potužil: Poznámky k hledání scénického ekvivalentu básně, in: O inscenování poezie, 1973; V. Just: Proměny malých scén, 1984, s. 205; Slova o Divadle na okraji, inter. materiál SČDU, 1985 (zde soupis rep. 1970–85); Z. Potužil: Vážení divadelní přátelé, Scéna 12, 1987, č. 14, s. 2; J. Čejka: Návštěva v Rubínu (rozhovor se Z. Potužilem), Tvorba 18, 1987, č. 38, s. 4; J. Dvořák: Divadlo v akci, 1988; B. Nekolný: Studiové divadlo a jeho české cesty, 1991.
SSD
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 108—109
