Divadlo vzniklo 1945 jako poloprofesionální scéna pro děti a mládež. Jeho prvním působištěm byl sál DOPZu, odkud přesídlilo do sálu Typosu. Záhy se zprofesionalizovalo a bylo administrativně připojeno k ND v Brně. V první etapě se vystřídalo několik uměleckých vedoucích (H. a J. Prokešovi 1945/46, V. Šanová 1946, v rámci svazku s ND krátce jeho ředitel O. Zítek 1947) a tvorba byla zaměřena především na dětské diváky nižších věkových kategorií.
1948 se divadlo stalo samostatným subjektem, provozovaným NV města Brna, a přestěhovalo se do divadelního sálu na Výstavišti. Krátce před osamostatněním byl ředitelem jmenován M. Zejda (1947–55). Vybudoval schopný herecký soubor, jehož členy byli J. Crha, J. Ebertová, K. Fajt, S. Fišer, O. Hegerová, Z. Janč, E. Muroň, V. Poláček, L. Přichystalová, J. Rákosníková, D. Riegl, D. Rosenmayer, L. Šamlot, M. Waltrová ad. Ve spolupráci s režiséry z řad herců (např. S. Fišer, V. Lamparter, D. Rosenmayer), dramaturgem Z. Dintrem a s výtvarníky J. Adamčíkem, J. Lukešem, F. Malým, J. Řeháčkem, V. Štolfou, M. Zezulou aj. orientoval Zejda divadlo k mládeži starší 14 let. Pro toto publikum byly uváděny hry z okruhu běžného repertoáru (např. Moličre: Lakomec; Dyk: Ondřej a drak – 1947; Klicpera: Divotvorný klobouk, 1952; Ukrajinka: Lesní píseň, 1954; Lope de Vega: Fuente Ovejuna, 1955). 1956 se stal ředitelem Z. Dinter (do 1960). Za umělecky nejvýznamnější lze pokládat působení režiséra L. Smočka (1957–60), který vedl herce k výrazově jemnému a citově obsažnému ztvárnění postav. Dařilo se mu vytvářet jednotu slohu a řádu, na jevišti pro mládež dosud málokdy dosaženou (Goldoni: Poprask na laguně, 1957; Goodrichová, Hackett: Deník Anny Frankové, 1958; Kästner: Emil a detektivové; Dietl: Nepokojné hody svaté Kateřiny – 1959). Vedle Smočka režírovali K. Weinlich (Lichý: Hračka pro mne, 1960), pohostinsky V. Hudeček (Tyl: Strakonický dudák, 1959) a A. Podhorský (Shakespeare: Veselé paničky windsorské, 1956). Scénografem byl nejčastěji A. Vorel. Soubor doplnili herci M. Heger, B. Holišová, J. Jarský, P. Kunert, J. Olijnyk, J. Wágner ad. Repertoár se soustředil k současné dramatice včetně moderních pohádek (Lichý: Hračka pro mne, 1960; Macourek: Jedničky má papoušek; Čapek, Henke: Kouzelník a detektývové aneb Velká pohádka kočičí a taky psí, tulácká a kdoví jaká ještě – 1962; Radović, Belović: Kapitán John Pipplefox, 1964) a her pro děti školního věku (Kästner: Emil a detektivové, 1959; Lichý: Fripiri, 1962; Laťka, 1963). V širokém záběru se inscenovaly hry pro dospělé (např. Čapek: Matka, 1959; Miller: Smrt obchodního cestujícího, 1960; Gribojedov: Hoře z rozumu, 1962).
Po Smočkově a Dintrově odchodu ztratilo DJF výraznou tvář. Za ředitele V. Lampartera (1960–63) se vystřídalo mnoho režisérů (F. Čech, S. Fišer, A. Hajda, J. Henke, S. Lichý, E. Němec, P. Špirk aj.). O vyhraněnější program a styl se pokoušel režisér Z. Kaloč (1960–63). Krizi se však překonat nepodařilo a DJF bylo 1964 zrušeno. Soubor přešel do brněnského Divadla bratří Mrštíků.
Literatura
D. Jeřábek: Z divadelního Brna, Divadlo 9, 1958, s. 708 + K problematice a práci DJF, Divadlo 10, 1959, s. 445; Z. Jeřábková: Brněnská divadla po roce 1945 (mimo Státní divadlo), in sb. Velká pochodeň, 1959; 15 let brněnského divadla pro děti a mládež, Brno 1960; V. Lamparter: Divadlo J. Fučíka v Brně, in sb. Velké divadlo pro malé diváky, 1961; V. Lamparter, A. Wagnerová: Divadlo Julia Fučíka, in sb. Přehlídka divadelního umění pro děti a mládež, 1963, s. 23; Diskuse o práci DJF v Brně, in sb. Divadelní umění pro mládež, 1963, s. 77; F. Tenčík: Brněnské divadlo pro děti a mládež od včerejška k dnešku, in sb. Divadlo je divadlo, 1969; D. Čeporanová: Cesty českého divadla pro děti a mládež, rkp. 1971, DÚk.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 93—94
