Zahájilo činnost 12. 12. 1953 ve svépomocí adaptovaném sále amatérské loutkové scény Dřevěné království. Uměleckým vedením byl pověřen dlouholetý loutkářský pracovník Z. Hapala. Soubor čítající 12 členů se dětským divákům představil maňáskovou hříčkou M. Šurinové Děda Mráz (r: Z. Hapala, v: B. Knopp). Výběr her (Pehr, Spáčil: Co se stalo v Maňáskově, 1953; Svatoň: Jak Nesvárovští porazili draka; Welzl: Bílé Ouško – 1954 ad.) odpovídal možnostem začínajícího souboru, který se potýkal i s nevyhovujícími prostorovými a technickými podmínkami.
Prvním pokusem o náročnější tvorbu byl Preobraženského a Obrazcovův Velký Ivan (r: J. Jaroš j.h., 1955), ale teprve nastudování hry P. Jeršova a P. Maljarovského Koníček Hrbáček (r: J. Jaroš, v: J. Žátková, 1957) prokázalo dovršení profesionalizace souboru a růst jeho tvůrčích sil. Výrazně k tomuto procesu přispěli výtvarníci V. Kábrt a J. Žátková (oba od 1955) a zejm. režisér J. Jaroš (od 1956), kteří koncepčně usměrnili entuziasmus a živelný rozvoj souboru. 1957 se stala ředitelkou Š. Babrajová. V následujícím období doznaly vzestupu výkony herců (L. Hertlová, D. Feller, Z. Florian, Z. Miczko, J. Volkmer). Na pohybové charakteristice, komediálnosti a komunikativnosti po odchodu J. Jaroše (1958) stavěli režírující loutkoherci Z. Havlíček, Z. Miczko, Z. Stoklasa a J. Volkmer. Divadlo získalo přízvisko „herecké“. V pásmu krátkých hříček M. Pavlíka Čarovná lucerna (1960) využil Z. Havlíček polyekranové techniky k podtržení vizuální působivosti. Pokusy s černodivadelní technikou (např. Korostylov, Florian: Opice a piráti, r: Z. Miczko, 1961) dostaly nový smysl v nastudování hry J. Speranského Krása Nevídaná (r: J. Jaroš j.h., v: V. Kábrt, 1962). Nasvícení scény a skryté černé schodiště místo jevištní podlahy umožnily využít hloubky jeviště (dosud omezené na reliéfní rámec), vertikálně členit prostor a dosáhnout poetických nálad a nebývalých vizuálních efektů (např. iluze tajemných dálek). Rytmizovaným propojením herecké a výtvarné složky se inscenace stala výjimečnou událostí českého loutkářství a 1965 získala cenu za režii na prestižním mezinárodním loutkářském festivalu v Bukurešti. V 60. letech za absence kmenového režiséra režírovali herci, soustřeďující se na repertoár pro nejmenší (Wilkowski: Medvídek Ťupínek, 1966; Pleva: Budulínek, 1969; Jaroš: Prasátka se zlého vlka nebojí, 1970 ad.). Divadlo mnohdy zvalo k hostování i začínající režiséry, aby obohatili či regenerovali soubor novými podněty. 1964 zde debutoval M. Vildman absolventskou režií (Pavlík: Hrdina jedné noci). Svými pohostinskými režiemi poté formoval profil divadla. Dramaturgickým i inscenačním počinem byla Švarcova protitotalitní alegorie Drak (1967), obdobně aktuálně vyzněla i inscenace Olešových Tří tlouštíků (1973), funkčně využívající loutek, masek i činoherců. Pozoruhodného úspěchu dosáhl P. Vašíček absolventskou režií náročné hry M. Pavlíka Paní Bída (v: V. Popovová, 1969), v níž akcentoval tragikomické tóny. V 60. letech podniklo DL několik zahraničních zájezdů (Polsko, Rumunsko, SRN) a 1970 delší turné po Vietnamu. Soubor se proměňoval jen nepatrně; posilou se stali M. Kočková a P. Nosálek.
1972 byla dokončena čtyřletá adaptace budovy, do funkce ředitele nastoupil Z. Miczko (do 1989), dramaturgem se stal Z. Stoklasa. V 70. letech se stále víc využívala kombinace hry herců, masek a různých druhů loutek, jež dávala inscenacím bohatě strukturovanou formu. Vývoj DL významně určoval scénograf V. Kábrt, který od výtvarné stylizace javajek na začátku 60. let směřoval k novátorskému prostorovému řešení a k nejrůznějším loutkářským technikám i postupům překračujícím druhové konvence. Inspirativní bylo využití divadla masek v Jarošově Touze po třech pomerančích (r: Z. Havlíček, 1968) a v Pavlíkově Jdi tam, nevím kam – přines to, nevím co (r: Z. Miczko, 1971). Komplexním divadelním cítěním Kábrt spoluutvářel režijní záměry a svými scénografiemi pro inscenace různých režisérů dával DL jednotící styl. V 70. letech dosáhlo DL v pořadu pro nejmenší úspěchu úsměvnými a hravými inscenacemi Z. Miczka (Středa: Tak povídej, 1976; Prokofjevová, Sapgir: Ostrov kapitánů, 1977 ad.). Spolupráce hostujícího režiséra J. Kačera a výtvarníka O. Schindlera, započatá Gozziho Králem jelenem (1976), vnesla do loutkářské tvorby činoherní hlediska inscenační i dramaturgická (např. posílení činoherního partu v Kainarově Zlatovlásce, 1976; textová kompozice pro inscenaci Fausta z hry lidových loutkářů a Marlowovy tragédie, 1979).
Od sez. 1980/81 se v rámci centralizace ostravských divadel stalo DL součástí SD Ostrava. Změna přinesla organizační problémy a v podstatě odstartovala i uměleckou krizi stárnoucího souboru, jemuž chyběly nové tvůrčí osobnosti. K dosud režírujícím loutkohercům se přiřadili I. Křehlíková a zejm. P. Nosálek (do 1995). Za pokračující stagnace soubor ztrácel sebevědomí a ocitl se v izolaci. Oživení měla přinést spolupráce s loutkářskou katedrou DAMU: 1985 tu absolventský ročník nastudoval tři inscenace (mj. Hrubín: Kráska a zvíře, r: K. Melenová, v: M. Duša). 1986 byla jmenována dramaturgyní H. Motýlová, jež aktivizovala soubor novými úkoly, zejm. dramatizacemi epických děl (Puškin, Vančura).
1990 získalo DL opět samostatnost, ředitelem se stal režisér M. Vildman. Realizaci nových uměleckých plánů zabránila jeho předčasná smrt (1991). Do funkce nastoupila J. Hájková, soubor omladili V. Krakovská, I. Feller, J. Sedláček ad. K překonání stagnace přispěla zejm. dramaturgie ve spolupráci s režisérem Nosálkem obratem k dosud tabuizovaným náboženským tématům (pásmo valašských koled, písní a vánoční hry Půjdem spolu do Betléma, r: P. Nosálek, v: M. Duša, 1990; obrazivá inscenace z novozákonních textů Ježíš Kristus – Legenda o Synu člověka, sc+r: P. Nosálek j.h., v: P. Hubička, 1992). Ideje lidskosti a víry v člověka dominovaly v Mystériu cesty sv. Vojtěcha (r: P. Nosálek, 1996). Ve spolupráci s posluchači konzervatoře byl uveden pořad Evviva Mozart (1991), jehož součástí byla i pastorála Bastien a Bastienka, inscenovaná jako divadlo na divadle. Francouzská legenda Oberon a rytíř Huon (dram. P. Nosálek, prem. na zámku Grand Jardin, Joinville, Francie, 1993) zahájila sérii historických apokryfů, scénicky řešených jako velké divadelní podívané (Peška: Kryštof Kolumbus aneb jak Kryštůfek z Přívozu L. P. 1942 Nový svět objevil, 1994; Kovalčuk, Peška: Ondráš aneb Komedie o strašlivém mordu ve sviadnovské hospodě L. P. 1715, 1996). V inscenaci pohádky Čert a Káča v přepisu I. Škripkové konfrotoval hostující slovenský režisér M. Pecko dvojí pohled: nejprve ji zahráli muži, poté ženy. Linie her pro nejmenší pokračovala Karafiátovými Broučky (dram: H. Motýlová, r: Z. Havlíček, 1999).
S tvůrčí aktivitou DL, opětovně korespondující se soudobým divadelním vývojem, souvisí pořádání mezinárodního festivalu pouličního divadla Spectaculo Interesse Ostrava (od 1995). 1999 se soubor přestěhoval do nově postaveného divadla v Pivovarnické ul., otevřeného premiérou Tylova Strakonického dudáka (r: V. Peška j. h.). Uměleckým šéfem se 1999 stal navrátivší se režisér P. Nosálek.
Literatura
L. Buš: Vítáme Krajské divadlo loutek v Ostravě, Čs. loutkář 4, 1954, s. 19; C [V. Cinybulk]: Mezi ostravskými loutkáři – profesionály, tamtéž, s. 270; Krajské divadlo loutek Ostrava, Ostrava 1955; Krajské divadlo loutek, Ostrava 1957; J. Jaroš: Laterna magika v loutkovém divadle, Čs. loutkář 10, 1960, s. 80; E. Kolár: Krása Nevídaná, Tvorba 27, 1962, s. 643; M. Česal: 10 let ostravských, Čs. loutkář 14, 1964, s. 2 + Ostravské divadlo a jeho výtvarník, ActaS 1967/68, s. 184 + Ostrava jako problém, Čs. loutkář 37, 1987, s. 122; J. Uher: Černá múza, Divadlo 18, březen 1967, s. 47 + Cestou k umění, Loutk. listy 1, 1974, s. 16; O. Kryštofek: Není Drak jako jako Drak, Čs. loutkář 17, 1967, s. 64; E. Křížková: Ostrava patnáctiletá, Čs. loutkář 19, 1969, s. 22; J. Císař: Rubikon konvence, Čs. loutkář 24, 1974, s. 27; 30 let profesionálního loutkového divadla v Ostravě, Ostrava 1983; N. Malíková: Ostravští mušketýři ještě po 40 letech, Loutkář 44, 1994, s. 10 + Čert a Káča jinak, Loutkář 47, 1997, s. 111; L. Knižátko: Divadlo loutek Ostrava rok 1996, tamtéž, s. 22.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 98—100