Po smrti E. F. Buriana (1959) se pokusila Z. Kočová vést osiřelé divadlo D 34 v intencích jeho zakladatele a tvůrce, ale její snahy ztroskotaly a historie D 34 se definitivně uzavřela. Na jeho místě bylo ustaveno nové divadlo, pojmenované po E. F. Burianovi. Jeho provozovatelem bylo město Praha. Do DEFB nastoupilo nové administrativní a umělecké vedení: ředitel V. Nejezchleb (1960–71) a umělecký šéf K. Novák, režisér, který s sebou z Olomouce přivedl dramaturgyni H. Šimáčkovou (1960–66), herce S. Budínovou, R. Chmelíka a I. Racka. Z členů D 34 přešli do souboru O. Beníšková, M. Kučírková, A. Pejskarová, Z. Podlipná, H. Vojtová, N. Zvjagina, O. Janovský, F. Krůta, B. Křížek, J. V. Švec a J. Vágner, vrátila se V. Zinková. Ansámbl byl doplněn o herce ze scén mimopražských (B. Böhmová, L. Roubíková, V. Bouška, L. Kopřiva, J. Langmiller, J. Větrovec), pražských (B. Bohdanová, L. Burešová) a o absolventy DAMU (M. Dvorská, J. Šmíd). Druhým režisérem byl J. Henke (1960–63), po něm M. Horanský (1963–68), šéfem výpravy V. Nývlt (1960–82).
Zahajovací Novákova inscenace, Vančurovo Jezero Ukereve (1960), naznačovala směřování k básnickému divadlu. Dramaturgie a inscenační poetika se však vzápětí obrátily k brechtovské inspiraci (Gorkij, Brecht: Matka, r: Novák, 1961), k politické aktualitě (Opitz: Můj generál, r: J. Roháč, 1961) a k modelovému dramatu (Dürrenmatt, Frisch). Dramatické hyperboly tu nalezly adekvátní jevištní ztvárnění, závažná témata byla prezentována zábavnou a divadelně atraktivní formou. Průrazná dramaturgie přivedla na poříčskou scénu světovou poválečnou dramatiku (Dürrenmatt: Frank V., Meteor; Ionesco: Nosorožec, Král umírá; Williams: Vytetovaná růže; Miller: Případ ve Vichy; Frisch: Čínská zeď). Profilovou inscenací se stal Dürrenmattův Frank V. (r: K. Novák, 1961). Osobitý ráz dávalo tvorbě DEFB vidění světa optikou grotesky, tragikomedie, satiry a absurdity (Ostrovskij: I chytrák se spálí, 1962; Majakovskij: Sprcha; Mrożek: Policajti – 1963; Suchovo-Kobylin: Smrt Tarelkina; Uhde: Král-Vávra – 1964; Daněk: 40 zlosynů a jedno neviňátko, 1966). Charakterizovala ji výrazová extenzita, racionalismus, ostrá komediální nadsázka, parodické postupy, bohatý vizuálně-akustický jevištní tvar. Novákův program měl oporu v souboru, který si bezpečně osvojil antipsychologické herectví představování, a rovněž v neiluzivních scénografiích V. Nývlta. Druhou, kontrastní linii tvořily opět práce Novákovy, zaměřené k psychologicky prohloubené analýze charakterů a ne už k modelově pojatým typům (Čechov: Tři sestry; Williams: Vytetovaná růže – 1963; O’Neill: Anna Christie, 1965; Čechov: Ach, ten Platonov, 1967). Protagonisté groteskně stylizovaných inscenací (Budínová, Holý, Racek ad.) tu obsáhli mnohotvárnou a složitou podobu jedince. Vedle nich zazářil talent mladičké K. Jernekové (Vytetovaná růže). Během 60. let byli angažováni herci D. Hlaváčová, M. Hynková, C. Morávková, J. Bartoš, L. Křiváček, J. Němeček, J. Ornest, A. Strejček a J. Vala. Dramaturgyni Šimáčkovou vystřídala J. Drobná (1966–71). 1967 přibyl režisér E. Sokolovský, jehož inscenace, navazující na závěr jeho éry v brněnském Státním divadle (Claudel: Zvěstování Panně Marii, 1965; Marlowe, Brecht: Život Eduarda Druhého Anglického, p: L. Kundera, h: J. Berg; Calderón: Život je sen – 1970), formovaly, zejm. po Novákově předčasné smrti 1968, profil DEFB. Dramaturgie stále udržující linii moderní světové dramatiky (Sartre: Špinavé ruce, 1968; Frisch: Pan Biedermann a žháři, 1969; Camus: Nedorozumění, 1970) se častěji začala obracet ke klasice (Büchner: Leonce a Lena; Shakespeare: Julius Caesar – 1969 ad.). Dramaturgickým počinem bylo uvedení Langerova legionářského dramatu Jízdní hlídka (r: J. Bartoš, 1968). Soustředěním k otázkám svobody, cti, moci, násilí a zvůle se DEFB snažilo vyslovit k problémům, které naléhavě vyvstaly na konci 60. let.
Počátkem 70. let omladili soubor J. Obermaierová, R. Rázlová, M. Pavlata, střední generaci doplnila E. Jiroušková. 1971 nastoupil dramaturg Z. Hořínek (do 1988).
Nový ředitel, herec ND J. Mixa (1971–72), vedl divadlo v intencích normalizační kulturní politiky a dal průchod vlastním režijním ambicím (Ibsen: Peer Gynt; Jirásek: Otec – 1972). Afinogenovova Mášenka zahájila obrat k sovětské dramatice, kterou hojně inscenoval režisér J. Palla (1970–89; Braginskij, Rjazanov: Spolupracovníci, 1972; Příbuzní, 1975; Vampilov: Starší syn, 1973; Historky z okresního hotelu, 1978; Lov na kachny, 1982; Rozov: Čtyři kapky, 1976; Roščin: Ešalon, 1977). Neinvenční režie a stagnující herecký soubor nedokázaly, na rozdíl od jiných divadel v té době, uvážlivě vybírané sovětské hry scénicky ani tematicky zužitkovat. 1973–88 zastával funkci ředitele herec J. Větrovec. Soubor byl průběžně doplňován mladými herci. V 70. letech přišli L. Krbová, K. Burianová-Rajmontová, S. Stašová, P. Oliva, I. Richter, v další dekádě D. Čárová, V. Gajerová, Z. Dolanský, P. Kříž a T. Töpfer. Do dramaturgie přibyla I. Lexová (1975–90). Nově angažovaní režiséři R. Vedral (1975) a J. Fréhar (1977) tvůrčí stagnaci neprolomili. Dřímající schopnosti ansámblu probudil hostující J. Kačer (Turgeněv, Máša: Rváč, 1979; Shakespeare: Komedie masopustu, 1980). Od 70. let DEFB soustavně uvádělo původní domácí dramatiku (Solovič: Žebrácké dobrodružství, 1972; Zlatý déšť, 1977; Trapl: Ananké, 1972; Plichta: Jehla, 1974; Bílek, Ron: Hra na Otona, 1975; Stoniš: Sem padají hvězdy, 1978; Kde tráva je červená a modrá, 1979; Jezulátko, 1983; Stieber: Paganini a Frištenský; Pick: Sen o vzdálených jezerech – 1980). DEFB, dlouhodobě stižené nízkou návštěvností, chtělo znovu získat diváky hojným uváděním veseloher a komedií. Kýžený efekt se však až na výjimky (Čejka: Na kůži se neumírá, 1986) nedostavil.
Z iniciativy skupinky členů souboru (J. Ornest ad.) zrozené Divadlo ve foyer uvedlo jen jednoaktovky E. O’Neilla (r: K. Makonj, 1984) a Büchnerova Vojcka (r: J. Ornest, 1987). Dramaturgickým přínosem byl Erdmanův Mandát (r: J. Fréhar, 1987) a hra I. Brešana Představení Hamleta ve vsi dolní Mrduša (r: J. Janík j. h., 1988), režijním pojetím zaujali hostující I. Rajmont (Čechov: Racek, 1985) a R. Polák (Dürrenmatt: Návštěva staré dámy, 1988). Inscenační tvorbu oživili v závěru 80. let mladí průbojní režiséři P. Kracik (Schiller: Fiesco a jeho janovské spiknutí, 1989), J. Nebeský (Mauriac: Genitrix + Strindberg: Věřitelé, uvedeno pod společným názvem Pustina lásky, 1989) a J. Kališová.
Po ředitelské epizodě herce V. Mareše (1988–89) stanul 1990 v čele DEFB režisér J. Pleskot. Do dramaturgie přibyla k D. Ullrichové H. Konečná, výtvarníka J. Sochovského vystřídal K. Glogr. Sez. 1990/91 byla postavena na hrách dosud zakázaných autorů (Kohout: Marast + Atest, r: J. Pleskot; Landovský: Sanitární noc, r: P. Kracik; Sidon: Shapira, r: L. Pistorius j. h. ad.). Koncepční dramaturgie a průkazné inscenační výsledky (Shapira) v polistopadovém období však DEFB nezachránily. Zřizovatel dal přednost projektu O. Hraba na experimentální scénu a na konci sezony byl soubor rozpuštěn a DEFB zrušeno.
Literatura
J. Opavský: DEFB zahájilo – Na začátku cesty, RP 9. 10. 1960; V. Gabriel: O divadlo poezie a myšlenky, Divadlo 11, 1960, s. 471; F. Götz: Jde o novou tvář Divadla EFB!, DN 4, 1960/61, č. 3, s. 6; M. Boková: Divadlo E. Sokolovského, dipl. práce, FF UK 1972; M. Tůma: Pokus o modelovou dramatiku, Scéna 1, 1976, č. 6, s. 4; B. Štěpánek: Ta touha jít…, Scéna 9, 1984, č. 12–13, s. 3; alm. 50 let divadla E. F. Buriana; R. Erml: Poříčský skok pod vlak, Scéna 16, 1991, č. 21, s. 3.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 63—65
