Quandt, Daniel Gottlieb

Pocházel ze zámožné rodiny; otec zemřel před jeho narozením, matka se poté provdala, jejím manželem se stal obchodník Christian Friedrich Wege. Od 1777 do 1782 navštěvoval Q. Fürstenschule [gymnázium] v saském městě Grimma, následně studoval na lipské univerzitě (absolvoval 1786 jako Magister Philosophie). Pak se obrátil k divadlu. 1789 cestoval delší dobu Německem se svou nevěstou a pozdější manželkou, též herečkou, dcerou lipského kadeřníka (sňatek na konci srpna nebo na začátku září), s níž pak sdílel všechna následující angažmá. V květnu 1789 vyhledali v Mannheimu Augusta Wilhelma Ifflanda, který doporučil začátečníka Gustavu Friedrichovi Wilhelmu Grossmannovi. Q. debutoval v červenci u Grossmannovy společnosti, kočující po severním Německu (mj. Braunschweig, Wolfenbüttel, Celle, Hannover), ale 1790 od ní zase odešel. Později (1791) je doložena jeho krátká přítomnost u společnosti Karla Heinricha Butenopa v Neuhaldensleben a Wolmirstedtu u Magdeburku. 1792 přešel ke společnosti Conrada Carla Casimira Doebbelina v Magdeburku (obory: „něžní otcové, kmeti, ušlechtilé charaktery, zpívá tenorové party“).

Q. nezaměřoval své naděje přednostně na kariéru herce; chtěl pořádat svá divadelně estetická představení jako samostatný ředitel. Proto se 1793 spojil s Franzem Antonem von Weber, který vedl vlastní činoherní společnost v Bayreuthu a Erlangenu, a vyjednal s ním převzetí bavorského divadelního privilegia a jeho společnosti od března 1794. Centrem podnikání zůstal do léta 1795 Bayreuth; odtud zajížděl Q. se svou trupou do Hildburghausenu (od května do července 1794), Niederfüllbachu (od srpna do října 1794) a Coburgu (v říjnu 1794). K tomu dostal generální privilegium pro knížectví Ansbach a Bayreuth, stojící pod pruskou správou. V srpnu 1795 se trupa vydala do Erlangenu, odkud pořádala zájezdy také do Fürthu. Protože principál chtěl realizovat své ctižádostivé umělecké plány bez ohledu na finanční okolnosti, a protože mu chyběla zkušenost, záhy spotřeboval nikoli nepatrný kapitál, který dostal od své rodiny. Stále více herců společnost opouštělo, což se negativně projevilo zejména v zimní sezoně v Ansbachu (prosinec 1795 až duben 1796).

Na zahájení sezony 13. května 1796 v Mainbernheimu vydal Q. publikaci Vorläufige Ideen über den wohltätigen Einfluss einer sittlichen Schaubühne auf Geschmack und Volksbildung [Předběžné představy o blahodárném působení mravného divadla na vkus a vzdělání lidu], která chtěla především odstranit výhrady proti divadelnictví na straně správy biskupství v Bamberku a Würzburgu. Na obě místa poslal Q. memorandum Ideen über den Plan und Bestand einer guten Provinzial-Schaubühne für Franken [Myšlenky o plánování a trvání dobrého provinčního jeviště ve franské oblasti], ve kterém rozvinul plán pravidelného turnusového pohybu své společnosti mezi rezidenčními městy pruských knížectví Ansbach a Bayreuth a mezi biskupstvími v Bamberku a Würzburgu, se zajížděním do Erlangenu a Fürthu. Reakce na územích patřících duchovenstvu zůstala ale negativní. Když se nakonec společnost vrátila do Ansbachu, nebylo už možné odvrátit bankrot. Q. musel své divadelní privilegium předat podnikateli jménem Cosmas Morelli. 26. listopadu 1796 poslala městská správa principála do vězení.

Poté, co selhal jako ředitel, musel Q. hledat opět obživu jako herec. Po hostování v berlínském dvorním divadle (březen 1797) přišel v dubnu ke společnosti, jejímž ředitelem byl Franz Seconda, a která hrála střídavě v Lipsku a Drážďanech (obory: „něžný otec a kmet“). 1798 se Q. poprvé dostal do Čech. Nejprve ho angažoval ředitel Carl Guolfinger von Steinsberg, který hrál se svou společností ve Vlastenském divadle U Hybernů v Praze a v létě v Karlových Varech (Q. obory: “všechny první role starců v činohře, také charakterní role a hrdinové”). Když Steinsberg předal na konci ledna 1799 vedení Vlastenského divadla Antonu Gramsovi a pro Karlovy Vary sestavil jinou trupu, Q. ho následoval (obory: “něžní otcové, komičtí a tragičtí kmeti”). Zůstal ale jen do srpna, aby se pak vrátil do Prahy, kde na začátku září 1799 nastoupil výhodnější angažmá v německém činoherním souboru Stavovského divadla (do 1801).

Q. se nevzdával nadějí na samostatnou práci. Už v červenci 1797 se z Lipska znovu ucházel o možnost působení v Bamberku a docílil alespoň dílčího úspěchu: bylo mu uděleno divadelní privilegium, ale s odkladem do doby, než bude uzavřen mír v koaliční válce s Francií (2. 2. 1801, mír v Lunéville). V důsledku toho dostal Q. povolení až pro léto 1801. Další povolení pro Würzburg, jímž chtěl svou trupu hospodářsky zajistit, nedostal vůbec. Protože bamberské privilegium nedoprovázela státní subvence, s níž počítal, upadl Q. záhy do finanční tísně. Jeho privilegium nebylo v roce 1802 prodlouženo, ale převzal je Julius von Soden. Ten nepočítal zřejmě s vlastní divadelní aktivitou a Q. si měl podržet umělecké vedení společnosti. Protože byla v Bamberku právě zahájena stavba nové divadelní budovy, šel Q. se společností v létě 1802 nejprve do Erlangenu. Po otevření nového divadla 3. října 1802 se Q. brzy dostal do sporů se Sodenem, proto s částí svého ansámblu v prosinci 1802 toto angažmá opustil. Už na podzim 1802 zahájil jednání s norimberským majitelem tamního divadla Leonardem Aurnheimerem o pronájmu, aby tam mohl od dubna 1803 opět pracovat samostatně. Sezona byla ale neúspěšná, Q. musel po dvou měsících zavřít.

Se svou společností se nejprve obrátil opět do Erlangenu (červenec – srpen), potom do Randersackeru (od září do listopadu), města nedaleko Würzburgu, které patřilo k pruskému knížectví Ansbach. Když dostal od listopadu 1803 divadelní privilegium pro Würzburg Soden, byl Q. s konečnou platností zbaven hospodářské opory svého podnikání a musel svou ředitelskou činnost znovu ukončit.

Po hostování v dubnu 1804 našel nové angažmá ve Frankfurtu n. M. Odtud se přešel (opět po hostováních) do Coburgu, Bamberku a Würzburgu (květen – červen 1805), a v červenci 1805 do Hamburku, kde zůstal do konce dubna 1807.

Poté se znovu pokusil působit jako impresário. Na přelomu let 1807/08 je se svou společností zaznamenán v Hameln. V dubnu 1809 přišel do Bamberku, aby tam hostoval u trupy, kterou vedl Heinrich Cuno (seznámil se zde s E. T. A. Hoffmannem). S novým ansámblem hrál v létě 1809 v Meiningen a na jaře 1810 v Eisenachu. Vydaná povolení pro představení v Erfurtu patrně nebyla využita. V létě 1910 se lázně Liebenstein nedaleko Meiningen staly jeho posledním zasutým působištěm.

Po posledním selhání v roli ředitele se Q. usadil ve svém domovském městě Lipsku jako soukromý učenec. Od roku 1811 tam vydával svůj list Allgemeiner Deutscher Theater-Anzeiger, uznávaný žurnál, který chtěl Q. rozvinout do podoby divadelní ročenky pro německy mluvící země (s bohatými seznamy divadelního personálu). 1813 se v souvislosti s událostmi napoleonských válek přímo v Lipsku a jeho okolí přestěhoval do Prahy, kde ve vydávání svého periodika pokračoval; zaměřil je více na divadlo v rakouském císařství. Ohnisko informací leželo teď ve Stavovském divadle v Praze (velmi laskavé zpravodajství z období od září 1813 do konce roku 1814 pochází převážně od něho) a v Městském divadle. Kromě referátu o představeních obsahuje časopis četné teoretické články o divadle (zčásti je psal Q.sám), ale také básně, nekrology významných umělců ad. Herec Carl Ludwig Costenoble později vzpomínal na „tragický konec druhdy zámožného muže, který v důsledku oční nemoci přišel o jedno oko a v trpké bídě musel vymetat předsíň ředitele [Johanna Carla] Liebicha“. Skutečně se zdá, že Q. a jeho manželka žili v Praze ve velmi skromných poměrech. Pohostinská vystoupení manželky ve Stavovském divadle na přelomu let 1814/15 zůstala bez úspěchu a nevyústila v obnovení angažmá. Po Q. smrti rostly její těžkosti; Carl Maria von Weber zaznamenal 2. června 1815 ve svém deníku sbírku na podporu Q. vdovy. Po podobně neúspěšné pohostinské hře v Kasselu se na začátku roku 1816 její stopa ztrácí.

Q. působení v roli divadelního ředitele se podobá osudu mnoho jeho kolegů, kteří začali s ambicemi a finančním zázemím, aby nakonec po ztrátě iluzí a bez prostředků podnikání zanechali. Ač Q. jako principál neměl obchodní schopnosti, zdá se, že výkonnost jeho společnosti, zvláště v prvních dobách ve Fransku (kolem 1795), stála nad průměrem srovnatelných ansámblů. Jako herec se Q. osvědčil v rolích osob vyššího společenského postavení (knížata, duchovní) a starců – otců. V hudebním divadle využíval svého příjemného, ač neškoleného přirozeného hlasu (zpočátku tenorové, později basové partie). Současníci cenili jeho nároky na estetickou kvalitu a mravnost, jež se manifestovaly v jeho spisech. Jeho dopisy, básně a teoretická pojednání prozrazují ale často spíše blouznivé nadšení než jasné umělecké principy. Svůj Theater-Anzeiger, list vydávaný nepřetržitě čtyři roky, dokázal Q. udržet navzdory politicky nestabilním časům jako nadregionálně zaměřené periodikum. Jeho dlouhé zkušenosti s jevištní praxí se pozitivně odrazily v redakční práci.

Role (výběr)

Braunschweig/Hannover (Großmannova společnost) 1789/90: Theophan (Lessing: Der Freygeist); Franz (Kotzebue: Menschenhaß und Reue); Posa (Schiller: Don Carlos). – Neuhaldensleben 1791: Spartau (J. D. Beil: Curd von Spartau). – Bayreuth 1794/95: Valberg (Iffland: Elise von Valberg); Kaufmann Drave (Iffland: Die Mündel); Oberpriester (Kotzebue: Die Sonnenjungfrau); Rentmeister Ruhberg (Iffland: Verbrechen aus Ehrsucht); Sarastro (Mozart: Die Zauberflöte); Bosphoro (W. Müller: Die Zauberzither); König (F. W. Ziegler: Das Inkognito); Wanner a Selbert (Iffland: Der Herbsttag); Dorner (L. F. Huber: Güte rettet); Baron von Harrwitz (F. L. Schröder: Der Fähndrich); Pastor Friedrich Gluck (F. Kratter: Das Mädchen von Marienburg); Crustiew (Kotzebue: Graf Benjowsky), Amtmann Grüneich (Iffland: Alte Zeit und neue Zeit), Baron (N. D’alayrac: Die beiden kleinen Savoyarden), Seefeld (Iffland: Scheinverdienst), Iwanof (J. M. Babo: Die Strelitzen), Doge Andreas Gritti (Zschokke: Abällino). – Dresden/Leipzig (Secondova společnost) 1797/98: Pächter Felding (Iffland: Erinnerung), Graf von Waller (Anon.: Kornwucher); Magister Rempf (F. E. Rambach: Der Verstossene); Kanzler Müller (C. A. Vulpius: Sitah Mani); Hauptmann von Fernau (Kotzebue: Das Schreibepult); Graf von Lohrstein (Kotzebue: Die silberne Hochzeit). – Praha 1798/99: General Dolzig (Iffland: Albert von Thurneisen); Maxwell (Kotzebue: Der Opfertod). – Karlovy Var'y'1799: Pachter Welling (Kotzebue: Die silberne Hochzeit). – Frankfurt a. M. 1804: Geistlicher (F. W. Gotter: Mariane); Wilhelm Lips (W. Vogel: Der Amerikaner); Odoardo ( Lessing: Emilia Galotti); Guilbert (Goethe: Clavigo); Gordon (F. Schiller: Wallensteins Tod). – Coburg 1805: Pygmalion (Jiří Benda: Pygmalion). – Bamberg 1805: Otto von Wittelsbach (J. M. Babo: Otto von Wittelsbach). – Würzburg 1805: Hofrat Stahl (Iffland: Hausfrieden); Abbé de l’Epée (Kotzebue: Der Taubstumme); Obrist de la Motte (Zschokke: Der Marschall von Sachsen). – Hamburg 1805: Kriegsrat Dallner (Iffland: Dienstpflicht); Greis (Kotzebue: Menschenhaß und Reue); Präsident Darner (Iffland: Die Aussteuer); Schlicht (F. L. Schmidt: Lorenz Stark); Maximilian Graf von Moor (Schiller: Die Räuber); Delomer (L. S. Mercier: Der Schubkarren des Essighändlers); Octavio Piccolomini (Schiller: Die Piccolomini). – Bamberg 1809: Miller (Schiller: Kabale und Liebe); Hagestolz (Kotzebue: Der Hagestolz und die Körbe).

Teatralia (Q. vlastní texty)

Vorläufige Ideen über den wohlthätigen Einfluß einer sittlichen Schaubühne auf Geschmack und Volksbildung, in: Annalen des Theaters, hg. von Christian August von Bertram, Berlin, H. 18 (1796), s. 3–14. – Vermächtniß eines alten Komödianten an seinen Sohn. Goldenes A. B. C. für Zunftgesellen des Theaters, Breslau 1800. – Versuch durch ein psichologisch-ästhetisches Gemeinprincip für wahre Menschendarstellung auf der Bühne, den Beruf zu ihr, aus ihren Forderungen abzuleiten, Nürnberg 1803. – Licht und Schatten im Gebiete der dramatischen Kunst, o. O. u. J. – Allgemeiner Deutscher Theater-Anzeiger, vydávalQ. s četnými vlastními příspěvky, 4 ročníky od 1811, čsp. Vycházel nejprve v Lipsku, nakonec v Praze (1814 s dodatky za 1813). – Drobné básně, u. a.: Am Grabe ihres unvergeßlichen Vetters Herrn Johann Gottlob Quandt Welcher den 11ten Mai 1784 entschlief (gemeinsam mit C. F. Wege und C. A. Wege), Leipzig [1784], též in: Zeitung für die elegante Welt, roč. 7, č. 15 (26. 1. 1807), sl. 117n.; č. 19 (2. 2. 1807), sl. 150; č. 25 (12. 2. 1807), sl. 199n.; č. 82 (22. 5. 1807), sl. 654 – Různé prology a proslovy na rozloučenou na různých štacích své společnosti, nezachovány.

Prameny

Universitätsbibliothek Leipzig: Slg. Kestner/I/C/II/327, Nr. 1–6: Q. dopisy Gustavu Friedrichovi Wilhelmovi Großmannovi.

Stadtarchiv Bayreuth: B 2947, Divadelní cedule 1794.

Landesbibliothek Coburg: TB WW 745, sv. 1794/1806, Divadelní cedule Niederfüllbach a Coburg 1794, Coburg 1805.

Stadtarchiv Bayreuth: 23241, Q. dluhy 1797 (s účetními doklady od 1795).

Staatsbibliothek Bamberg, fond Historischer Verein Bamberg, HV. Msc. 67, rukopisný bamberský Theaterjournal od 1802.

Staatsbibliothek zu Berlin: Preußischer Kulturbesitz, in Yp 4801/900 R: divadelní cedule (mj. Bamberg und Hamburg 1805).

Stadtarchiv Erfurt 1-1/XVI e-5: Akta ke koncesím ad. k roku 1810.

Periodika

Leipziger gelehrtes Tagebuch. Auf das Jahr 1786, vyd. Kohann Georg Eck, s. 11n. – Annalen des Theaters, vyd. C. A. von Bertram, H. 5, Berlin 1790, s. 45. – Theater-Kalender, auf das Jahr 1793, vyd. Heinrich August Ottocar Reichard, Gotha [1792], s. 130n. – Theater-Kalender auf das Jahr 1794, vyd. H. A. O. Reichard, Gotha [1793], s. 298n. – Taschenbuch, fürs Theater. Mannheim 1795, vyd. Heinrich Gottlieb Schmieder, Mannheim [1794], 2. oddíl, s. 29.– Rheinische Musen. Zeitung [též Journal] für Theater und andere schöne Künste, vyd. H. G. Schmieder, Mannheim, r. 1, sv. 2 (1794), sešit 1, 3. část, s. 71; r. 3 (1795), sešit 1, 3. část, s. 63–66; sv. 3, H. 2, 8. část, s. 189f., sv. 4 (1795), sešit 3, 11. část, s. 253–261, r. 2, sv. 1 [= sv. 5] (1795), sešit 2, s. 136–140, sv. 2 [= sv. 6] (1796), sešit 1, s. 40–47. – Hildburghäusische wöchentliche Frag- und Anzeigen auf das Jahr 1794, s. 155, 164, 194, 217. – Der fränkische Merkur oder Unterhaltungen gemeinnützigen Inhalts für die fränkischen Kreislande und ihre Nachbarn, r. 1, č. 24 (9. 9. 1794), sl. 434n. –Theater Kalender. Mannheim 1796 [= Taschenbuch, fürs Theater. Mannheim 1796], vyd. H. G. Schmieder, Mannheim [1795], 2. oddíl, s. 87. – Journal des Luxus und der Moden, sv. 11, č. 4 (duben 1796), s. 205n., č. 8 (srpen 1796), s. 429n.; sv. 12, č. 1 (leden 1797), s. 30n.; sv. 16, č. 5 (květen 1801), s. 276; sv. 18, č. 3 (březen 1803), s. 151, č. 9 (září 1803), s. 491–493. – Journal für Theater und andere schöne Künste, vyd. H. G. Schmieder, Hamburg, r. 1 (1797), sv. 1, sešit 2, s. 154; sv. 2, sešit 2, s. 155n.; sv. 2, sešit 3, s. 282; r. 2 (1798), s. 88–90. – Theater-Kalender auf das Jahr 1799, vyd. H. A. O. Reichard, Gotha [1798], s. 243. – Allgemeine deutsche Theaterzeitung, Brünn, sv. 1, 1797, s. 44, 90; sv. 2, 1798, s. 6–9, 39, 72–73, 81, 268–169, 347. – Allgemeine deutsche Theater-Zeitung, Preßburg, r. 1, č. 12 (prosinec 1798), s. 184n., r. 2, č. 3 (březen 1799), s. 41, č. 8 (srpen 1799), s. 88, č. 9 (září 1799), s. 96. – Taschenbuch für Theater. Zum neuen Jahrhundert, vyd. H. G. Schmieder, Hamburg 1801, s. 262n. a 265. – Theater-Kalender auf das Jahr 1804, vyd. H. G. Schmieder, Hamburg, s. 183. –Hamburgisches Journal der Moden und Eleganz, r. 1, č. 11 (listopad 1801), sl. 471n.; r. 2, č. 5 (květen 1802), sl. 210n., č. 7 (červenec 1802), sl. 289n., č. 11 (listopad 1802), sl. 459. –– Würzburger Theater-Almanach auf das Jahr 1810, vyd. Carl Philipp Bonitas, r. 1, Würzburg 1809, s. 56. – Allgemeine Deutsche Theater-Zeitung, vyd. Carl Reinhold, Leipzig, r. 1, č. 5 (15. 1. 1808), s. 22. – Privilegierte Gothaische Zeitung. Auf das Jahr 1810, č. 127 (9. srpen). – Zeitung für die elegante Welt, r. 11, č. 23 (1. 2. 1811), sl. 183n. – Morgenblatt für gebildete Stände, r. 5, č. 97 (23. 4. 1811), s. 388; r. 8, č. 79 (2. 4. 1814), s. 316; r. 9, č. 51 (1. 3. 1815), s. 204; r. 10, č. 14 (16. 1. 1816), s.. 56 – Allgemeine Literatur-Zeitung, Halle, r. 31, č. 191 (srpen 1815), sl. 751n. (nekrolog).

Literatura

W. Dennerlein: Geschichte des Würzburger Theaters von seiner Entstehung im Jahre 1803'–'4 bis zum 31. Mai 1852, nebst einem chronologischen Tagebuch und einem Anhang. Ein Beitrag zur Geschichte des deutschen Theaters, Würzburg 1853, s. VIIn., 10

A. Bing: Rückblicke auf die Geschichte des Frankfurter Stadttheaters von dessen Selbstständigkeit (1792) bis zur Gegenwart, sv. 1, Frankfurt a. M. 1892, s. 63–65

F. Leist: Geschichte des Theaters in Bamberg bis zum Jahre 1862. Ein Beitrag zur Kunst- und Kulturgeschichte Bambergs, 2. přepracované vyd., Bamberg 1893 (Bericht über Bestand und Wirken des historischen Vereins zu Bamberg, sv. 55), s. 98–105, 113, 115–119

Carl Ludwig Costenoble'’'s Tagebücher von seiner Jugend bis zur Übersiedlung nach Wien (1818), vyd. Alexander von Weilen, Berlin 1912 (Schriften der Gesellschaft für Theatergeschichte, sv. 18, 19), sv. 1, s. 55–57, 77, 79–85, 93, 181n., 211–213, 221, 225n., 249n., sv. 2, s. 14

L. Göhring: Erlanger Theatervorstellungen im letzten Drittel des 18. Jahrhunderts, in: Erlanger Heimatblätter, 12, č. 36 (4. 9. 1929), s. 142, č. 37 (11. 9. 1929), s. 147

K. Hartmann: Kunstpflege in Bayreuth nach der Residenzzeit (1769'–'1806), in: Archiv für Geschichte und Altertumskunde von Oberfranken, sv. 33, H. 2, Bayreuth 1937, s. 49–53

A. Ertel: Theaterpflege in Bayreuth nach der Residenzzeit (1769'–'1806). Zur Entwicklung des fränkischen Theaterwesens im 18. Jahrhundert, in: Archiv für Geschichte von Oberfranken, sv. 43, Bayreuth 1963, s. 212–214 a 233n.

A. Ertel: Erlanger Theaterleben in der zweiten Hälfte des 18. Jahrhunderts. Zur Entwicklung des fränkischen Theaterwesens im 18. Jahrhundert, in: Jahrbuch für fränkische Landesforschung, sv. 25 (1965), s. 99n. a 112n.

A. Ertel: Theateraufführungen zwischen Thüringer Wald und Altmühl im Aufbruch der deutschen Klassik(Neujahrsblätter, vyd. Gesellschaft für fränkische Geschichte, H. 30), Würzburg 1965, s. 21f., 30–37, 39–41, 63n., 67n.

E. T. A. Hoffmann: Tagebücher, vyd. Friedrich Schnapp, München 1971, s. 93, 96, 99, 103, 111, 321, 326

Ph. Hausser: Die Tagebücher der Caroline von Flotow. Zu Jean Pauls 150. Todestag, in: Archiv für Geschichte von Oberfranken, sv. 55, Bayreuth 1975, s. 220, 226–231

W. Dettelbacher: Daniel Gottlieb Quandts Theateraufführungen in Randersacker 1803, in: Mainfränkisches Jahrbuch für Geschichte und Kunst, sv. 34 (= 105), Würzburg 1982, s. 75–80

G. Steiner: Geschichte des Theaters zu Hildburghausen – spezieller Beitrag zur Kulturgeschichte des thüringisch-fränkischen Raumes und der theatergeschichtlichen Beziehungen Coburg – Meiningen (Schriften des Rodacher Rückert-Kreises e. V., H. 14), Rodach bei Coburg 1990, s. 78–82;

Chr. Kruse: Theateraufführungen in Coburg in den Jahren 1794 bis 1806, in: Jahrbuch der Coburger Landesstiftung, sv. 41 (Dezember 1996), s. 275–277, 286

M. Rüppel: Gustav Friedrich Wilhelm Großmann 1743'–'1796. Eine Epoche deutscher Theater- und Kulturgeschichte, Hannover 2010, s. 423, 430, 436, 447

F. Ziegler: Die Webers – eine Familie macht Theater. Wanderbühnenbetrieb im ausgehenden 18. Jahrhundert am Beispiel der Weberschen Schauspielgesellschaft, in: Musiker auf Reisen. Beiträge zum Kulturtransfer im 18. und 19. Jahrhundert, Augsburg 2011, s. 154n.

F. Ziegler: Daniel Gottlieb Quandt, Carl Maria von Weber und der Allgemeine Deutsche Theater-Anzeiger(Arbeitstitel), erscheint in: Weberiana. Mitteilungen der Internationalen Carl-Maria-von-Weber-Gesellschaft e. V., H. 24 (2014) (in Vorbereitung)

ADB, AthL, DBE, Jäck, Jöcher, Kosch Th, Meusel, Pies, Ulrich, Wurzbach

Vznik: 31.07.2013