Profesionální divadlo v Kolíně bylo zřízeno 1948 jako činoherní městská a oblastní scéna. Provozoval je kolínský MNV. V Kolíně mělo k dispozici budovu Městského divadla (postavena 1939, arch. J. Freiwald). Prvotní oblast zájezdové působnosti byla velmi rozlehlá: vedle nedalekých měst (Čáslav, Choceň, Chotěboř, Golčův Jeníkov, Chrudim, Kutná Hora, Poděbrady ad.) zahrnovala i vzdálená města na severu (Děčín a Varnsdorf) a na jihu Čech (Tábor ad.).
Uměleckým ředitelem se stal K. Třešňák, do souboru nastoupili J. Bárta, D. Hajská, L. Hodačová, K. Kastner, J. Koldovský, A. Martínek, M. Mokošín, A. Šeplavý, F. Šeplavý, V. Záhořík ad. Režii zpočátku vedli herci K. Blahovec, K. Kastner, J. Koldovský, V. Záhořík a neherec J. Pleva. 1950 byl ředitelem jmenován M. Vojta (do 1955). Na režii se postupně specializovali J. Budínský, Č. Kovář, J. Kubát a P. Rímský. Páteří repertoáru, na jehož tvorbě se podíleli dramaturgové P. Wiesner (1949–50, 1951–53) a J. Josek (1953–60), byla česká klasika v nebývale širokém výběru. Vedle obligátních her Tylových (mj. Paní Marjánka, 1949; Fidlovačka; Strakonický dudák – 1950; Jiříkovo vidění, 1951; Kutnohorští havíři, 1952; Chudý kejklíř, 1954), které inscenoval V. Záhořík, a Jiráskových (Vojnarka, 1949; Jan Roháč, 1951; Lucerna, 1953 ad.) se hráli mnozí starší čeští autoři (Klicpera, Macháček, Mrštíkové, Preissová, Stroupežnický, Svoboda, Šamberk, Želenský). Početně byla zastoupena rovněž klasika světová (Fredro, Goldoni, Moličre, Shakespeare, Schiller, Zapolska) včetně ruské (Gogol, Krylov, Puškin) a klasika slovenská (Tajovský). Dramaturgie se řídila potřebou upoutat zájem diváků většinou málo zvyklých pravidelně navštěvovat divadelní představení. Proto sestavovala přitažlivý, žánrově pestrý, i když poněkud tradiční repertoár z ověřených hodnot dramatického odkazu minulosti, obezřetně doplňovaný hrami současných autorů (V. Káňa, Š. Králik, O. Neumann, A. V. Sofronov, A. Miller, J. Steinbeck aj.). Za ředitele M. Vojty se divadlo soustavnějším uváděním současných českých a sovětských her vřadilo do dobového proudu propagandistické tvorby. Vojta se věnoval především organizačně provozním problémům, souvisejícím s hojnou zájezdovou činností. Inscenační produkce měla standardní provinční ráz, i s tehdy častým zvykem, že se režírující herci obsazovali do klíčových rolí. Až do 1952 divadlo nemělo vlastního výtvarníka, prvým šéfem výpravy se stal F. V. Blažek (1952–55). Za ředitele Z. Míky (1955–60) se snížením počtu zájezdů zlepšily pracovní podmínky. Jako režisér tu kromě Míky působil Č. Kovář (1955–60) a od 1959 začal režírovat dramaturg J. Josek. Šéfem výpravy se stal V. Hnízdo (1955–59). Do hereckého souboru byli angažováni M. Davidová, J. Frantová, K. Houdlová, V. Mlynářová, J. Vasmutová, K. Lešinger, J. Radimecký, V. Švabík, K. Želenský ad. Kvalitativně rozkolísaná produkce přinesla několik podnětných inscenací (Drda: Hrátky s čertem, r: Z. Míka, 1956; Čapek: Věc Makropulos, s M. Davidovou v hl. roli, 1956; Schiller: Marie Stuartovna, s M. Davidovou v tit. roli a L. Hodačovou jako Alžbětou, 1957; Čechov: Tři sestry, r: V. P. Redlichová j.h., 1959), zejm. v Joskových režiích (Feuchtwanger: Ďábel v Bostonu; Manzari: Mrtví daně neplatí; V+W: Těžká Barbora – 1957; Remarque: Poslední dějství; Lope de Vega: Fuente Ovejuna – 1959).
1960 se ředitelem stal K. Lhota (do 1970). Získal nové výtvarníky, nejprve M. Rzounka (1960–63), po něm F. Skřípka (1963–70) a hostujícího výtvarníka kostýmů J. Skalického. Přijal nové režiséry, nejprve P. Vosáhla a M. Veverku, poté J. Schmidta (1965) a M. Lorencovou (1966). Na místě dramaturga po rychle se střídajících mladých absolventech DAMU (J. Patočková 1961/62, I. Taller 1963/64, E. Kacetlová 1964/65) zakotvil 1966 J. Cziviš, dlouhodobě formující repertoár, od počátku Lhotovy éry opět zaměřený na všechny divácké vrstvy. Ve vyvážené skladbě klasiky domácí i zahraniční se současnou dramatikou převládal veseloherní žánr, který soubor zvládal díky lehkosti a uvolněné komediálnosti hereckého podání. Tvůrčí režijní osobnost chyběla až do příchodu režisérky M. Lorencové, která upoutala hned nástupní inscenací Tylovy Paní Marjánky (1966). Lorencová usilovala o herecky emotivní vyjádření postav a jejich vztahů, o nezjednodušené zobrazování jevů, o součinnost tragického a komického, ba groteskního pohledu na svět a lidi v něm (Marivaux: Hra lásky a náhody, 1966; Ostrovskij: Les, 1972; Lope de Vega: Zázračný pramen madridský, 1973; Williams: Skleněný zvěřinec, 1983; Čapkové: Ze života hmyzu, 1990; Mrštíkové: Maryša, 1991 aj.). Její dlouholetá tvorba v kolínském divadle (do 1991) měla zázemí ve spřízněném týmu, který tvořili organizačně schopný režisér J. Schmidt, dramaturg J. Cziviš, šéf výpravy M. Čech (od 1971). Ansámbl doplnili ve Lhotově období herci J. Chlumská, J. Jiskrová, V. Machníková, H. Malehová, J. Brož, J. Cmíral, P. Herrmann, R. Holát, R. Horák, V. Král, F. Kubíček, Z. Procházka, J. Stehlík, S. Šíp, Z. Štěpánek, J. Toť, B. Vávra, M. Vlček, R. Vrchota ad. Divadlo přešlo 1968 ze správy města pod Středočeský KNV.
Po Lhotově nuceném odchodu počátkem 1970 se ředitelem stal režisér J. Škobis, který téhož roku zemřel. Do funkce byl jmenován divadelní teoretik J. Císař (1970–72), v další sezoně ji zastával režisér S. Vyskočil, od 1973 herec J. Radimecký (do 1983). Vedle M. Lorencové a J. Schmidta (k jeho nejvýznamnějším inscenacím patřily např. Kopecký: Komedie o umučení; Čapek: Věc Makropulos – 1967; Moličre: Lakomec; Daněk: Dva na koni, jeden na oslu – 1973) tu krátce působil režisér V. Martinec (1979/80). Regionální rámec produkce přesáhla inscenace Turgeněvova Rváče, pohostinsky nastudovaná autorem dramatizace A. Mášou (1978). Režijní tvorbu M. Taranta (1981–86), opírající se o spolupráci s generačně spřízněnými mladými členy ansámblu, charakterizovalo úsilí o aktuálně zacílenou významovou výpověď, atakující diváka emotivní působivostí bohaté a dynamické vizuálně-akustické jevištní kompozice (Gorin: Pravda barona Prášila, 1981; Čechov: Tři sestry, 1982; Tyl: Drahomíra a její synové, 1983; Vasiljev: A zbylo jen ticho [A jitra jsou zde tichá], 1985). V hereckém souboru působili D. Bartůňková, J. Brousková, L. Fišerová, R. Herrmannová, E. Kelemenová, N. Kreclová, M. Nohýnková, O. Želenská, G. Bubník, J. Hyhlík, J. Kvasnička, M. Livora, J. Máša, L. Nešleha, J. Ptáčník, J. Sequens, Č. Souček aj.
Ředitelské působení J. Vyroubala (1983–90), dřívějšího ministerského úředníka a krajského kulturního inspektora, provázely hojné konflikty s členstvem a napjatá atmosféra, poznamenávající práci a její výsledky. Řada herců ze souboru odešla. Oslabený a rozklížený ansámbl se po Vyroubalově smrti 1990 nepodařilo konsolidovat ani řediteli T. Engelovi (1990/91), ani jeho následovníku P. Římovskému (1991/92). Přetrvávající stagnace a odliv diváků po listopadu 1989 oslabovaly pozici divadla, které 1990 přešlo do správy města. Prohlubovaly se pochybnosti o smyslu další existence stálého souboru. Konečný verdikt, v němž sehrál roli zřetel ekonomický, padl 2. 9. 1992: rozhodnutím zřizovatele bylo divadlo zrušeno.
Literatura
Literatura J. Černý: V hledišti divadla v Kolíně, DN 4, 1960/61, č. 12, s. 6; Městské divadlo Kolín 1948–1968 (zde soupis rep. a členstva), Kolín 1968; Krajské divadlo Kolín 1948–1988, Kolín 1988; V. Mezřický: Jak interpretovat svět, DramU 1, 1988, č. 4, s. 76; B. Štěpánek: Kolín po čtyřicítce, Scéna 14, 1989, č. 10, s. 3; B. Nekolný: Kolíne, Kolíne, do roka a do dne, DN 1, 1991/92, č. 7, s. 11.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 96—98
