Scéna v suterénních prostorách bývalého Dětského domu v ul. Na Příkopech, otevřená 14. 5. 1950, měla být součástí velkoryse plánovaného kulturního zázemí tohoto obchodního domu (herna, nahrávací studio, knihovna a hvězdárna). Nakonec byla realizována jen divadelní scéna, určená především pro dětské návštěvníky obchodního domu. Hrály zde různé soubory (hlavně loutkářské) – profesionálové i amatéři (skupina J. Pehra, Umělecká výchova ad.), inscenace byly v průběhu dne reprízovány a střídány s filmovými projekcemi. Po úspěchu loutkových představení J. Pehra byl 1. 9. 1951 ustaven stálý profesionální soubor vedený F. Tvrdkem, který vykonával i funkci dramaturga a výtvarníka. Malý loutkoherecký soubor původně tvořili M. Jírová, J. Mikulová, A. Stránská, Z. Havlíček, B. Jelínek, I. Pilný, 1952 ho doplnil zkušený loutkář F. Novák. Jako první premiéru uvedl soubor ve vlastní dramaturgické úpravě hru G. Landaua Mášenka a medvěd. I následující inscenace byly určeny nejmenším dětem. V specifických podmínkách provozu DDD se uplatňovaly zejm. krátké maňáskové a javajkové hříčky (Tittelbachová: Jak dědeček zasadil řepu, 1951; Matvějev: Dva bručouni, 1952; Novák: Zvířátka a Petrovští, 1955 ad.), v nichž se zpočátku prolínala snaha pobavit děti s didaktickými tendencemi. Postupně se ustálilo provozní schéma: dopolední promítání filmu pro děti vystřídala odpolední divadelní představení, ve večerním čase DDD poměrně často poskytovalo prostor různým divadelním a hudebním skupinám. Navzdory předimenzovanému provozu (během prvních dvou let se uskutečnilo přes tisíc představení), hledal soubor osobitou tvář v dramaturgii i ve scénografii. F. Tvrdkovi se podařilo získat ke spolupráci několik autorů, zejm. J. Pehra (Jurkovo dobrodružství, 1951; Den Kuťáska a Kutilky, 1956), J. Hellera (Zapomněnka, 1953; Princka Vincka, 1956) a K. Štorkána (U kmotra větra, 1953). Inscenační profil formoval Tvrdek především výtvarným směřováním od ilustrativnosti k poetické zkratce, i hledáním v oblasti loutkářské techniky (mimicky tvárné loutky z netradičních materiálů ap.).
1957 se DDD vyvázalo z područí obchodního domu a jeho provozovatelem se stal ÚNV hl. města Prahy. Soubor se rozšířil o několik loutkoherců (mj. M. Kolofíková, J. Waldmann), dramaturgem se stal Z. Bezděk. Pohostinsky spolupracovala režisérka S. Rumlová (Lípa: Na vandru, 1959; Průcha: Kašpárek dvorním lékařem, 1960 ad.), citlivě podporující hereckou tvorbu. Ve scénografii experimentoval F. Tvrdek s luminiscenční technikou a technikou černého divadla; světlem i filmovými dotáčkami zdůrazňoval emotivní vizuální působení. Jeho směřování k poetické stylizaci se výrazně projevilo v Třech sněhulácích M. Pavlíka (1960).
Ač se po osamostatnění DDD zlepšily pracovní možnosti, odpovídající provozně ekonomické podmínky získalo teprve v sez. 1960/61, kdy se stalo součástí Ústředního loutkového divadla. Pod názvem Sluníčko působilo jako jeho pobočná scéna, zaměřená na komorní inscenace pro předškolní děti.
Literatura
ali: Jurkovo dobrodružství v Dětském domě, Čs. loutkář 1, 1951, s. 49; C [V. Cinybulk]: 3 x DDD, Čs. loutkář 10, 1960, s. 30 + Marionety v Divadle Dětského domu, tamtéž, s. 249; M. Glogarová: Naposledy s Apolínem, Čs. loutkář 31, 1981, s. 276.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 62—63
