Divadélko pro 99 bylo zřízeno 1939 ve střední části suterénní výstavní síně (přestavěné 1937 arch. F. Zelenkou) Topičova domu na Národní tř. 11 z podnětu V. Poláčka, ředitele propagačního oddělení a knihkupectví F. Topič a Fr. Borový, které bylo od 1939 součástí koncernu Lidové noviny. Inspirován věhlasem Topičova salonu 90. let 19. stol. hodlal Poláček za okupace kolem nakladatelského domu soustředit kulturní aktivity. V široce koncipovaném středisku se měly vedle již zavedených výtvarných výstav konat koncerty, literárně recitační matiné a večery, napojené na knižní produkci nakladatelství. Poláček získal licenci a v sez. 1939/40 nové divadélko pro 99 diváků (odtud název) zahájilo.
Jako první tu působila skupina konzervatoristů, sdružená kolem G. Schorsche (V. Schönová, A. Somolová, F. le Breux, básník J. Orten ad.), v jejíchž literárních pořadech, zprvu jen skrovně aspirujících na dramatický účin (Verše o Praze, 1940), se postupně objevovaly zřetelnější divadelní prvky (Hora: Jan Houslista, r: G. Schorsch, v: J. Liesler, ch: J. Šaršeová, h: J. Krombholc; Večer zapomenutých básníků – 1940). Někteří členové skupiny byli vzhledem k židovskému původu záhy nuceni vystupovat anonymně či pod cizím jménem (Schorsche kryl F. le Breux) a posléze veřejného účinkování zanechat.
Druhou etapu D99 určilo působení J. Honzla (1940–41), který jako režisér antifašistických revuí OD měl uzavřen přístup na oficiální i soukromé scény a pracoval jako subalterní magistrátní úředník. V omezených podmínkách D99 se soustředil především k co nejdokonalejší herecké prezentaci básnického slova. K pohostinské spolupráci přizval herce někdejších avantgardních scén (M. Burešová, F. Filipovský, V. Šmeral, B. Záhorský), kteří tu vzhledem k povinnostem ve svých hlavních působištích nemohli pravidelně hrát. Sestavil proto skupinu ze začátečníků, většinou konzervatoristů (F. le Breux, J. Ebertová, Z. Kolovratová, D. Medřická, A. Myšková, K. Novák, J. Pehr, Z. Stránský aj.). Po prvých pásmech, jež měla blíže k recitovanému „divadlu poezie“ než ke skutečnému divadlu (Večer poezie 1900; Cizinci o Praze – 1940, obnoveno 1941 pod názvem Večer o Praze; Večer s Vítězslavem Nezvalem, s ukázkami próz a her básníkova surrealistického období, 1940), dospěl Honzl a D99 k dramatické montáži, specifickému typu skladby různorodého literárního materiálu (próza, poezie, korespondence, odborné studie ad.). Román lásky a cti (1940), sestavený z korespondence K. Světlé a J. Nerudy, ztvárnil nenaplněný milostný vztah jako velké lidské drama s konfliktem citu, povinnosti a společenských konvencí. Z obdobného skladebného principu vycházely i idyličtěji vyznívající Dvě lásky Mikoláše Alše (1941). Poslední Honzlova práce v D99, České písně kramářské (1941), se nesla v živelně komediálním stylu, zčásti též imitujícím, nebo parodujícím primitivní jarmareční produkce, jímž se pronikavě lišila od předchozích pořadů. Za Honzlova ročního působení D99 vstoupilo do širšího diváckého povědomí jako umělecky vyhraněná nonkonformní scéna, jejíž dramaturgické zakotvení v domácí kultuře a tvůrčí pokusnictví nabývaly v okupačním kontextu rezistentní ráz. Provoz D99 se rozšířil a zpravidelnil; Honzl se svou skupinou tu uvedl celkem 128 představení. Divadelní představení tu uváděly i další družiny: ochotnická Schola cantorum prof. M. Venhody z Břevnova, loutkářský soubor J. Malíka (pozdější PULS) ad. V červnu 1941 Honzlova smlouva vypršela a nebyla obnovena. Plánované montáže Svatby a Lidové balady se již neuskutečnily. Honzlova skupina se poté uchytila v koncertní síni Smetanova muzea na Novotného lávce, kde pokračovala pod názvem Divadélko ve Smetanově muzeu.
Do uvolněného sálu u Topičů nastoupilo nově ustavené divadélko Větrník.
Literatura
J. Kopecký: Verše na jevišti, Studentský časopis 19, 1939/40, s. 181 + Milostná zkušenost Jana Nerudy a Světlé, ČS 24. 11. 1940; rp: Program Divadélka pro 99, NL 10. 10. 1940; jd [J. Drda]: Román lásky a cti, LN 16. 11. 1940; amp. [A. M. Píša]: Román lásky a cti, Nár. práce 20. 12. 1940; nesign.: Divadélko pro 99…, Tři týdny u Topičů 1, 1941, s. 51, 71; mat: Večer českých písní kramářských v Divadélku pro 99, LN 12. 3. 1941 + Dvě lásky Mikoláše Alše, LN 13. 6. 1941; gf.: Román lásky a cti, Praha v týdnu 2, 1941, č. 44, s. 7; F. Tichý: Nerudovo milostné drama, LN 24. 8. 1941; J. Honzl: K novému významu umění, 1956, s. 218, 262; J. Šmída: O divadlech D pro 99 a Větrník, Divadlo 8, 1957, s. 387; A. Dvořák: Divadelní pitaval, 1960, s. 106 + V předvečer druhé světové války a za okupace, in sb. Divadlo bojující, 1961, s. 146 + Trojice nejodvážnějších, 1961, s. 127 + Vzpomínky na Honzlovo Divadélko pro 99 a počátky Divadélka ve Smetanově muzeu, in: J. Honzl: Divadélko pro 99, 1964, s. 214; M. Obst: O Jindřichu Honzlovi, Divadélku pro 99 a divadlech poezie vůbec, tamtéž, s. 4; J. Träger: Štafeta mládí v soumračné době, in sb. Theater-Divadlo, 1965, s. 103; M. Obst: Dům, ve kterém straší, Divadlo 19, 1968, říjen, s. 46; J. Pilz: Národní 9, 1969, s. 102; B. Srba: Jindřich Honzl a Divadélko pro 99, Slov. divadlo 24, 1976, s. 239, 311 + Divadlo mladé generace 1939–1945, Program SD Brno 59, 1987/88, s. 142 + O nové divadlo, 1988, s. 29; E. Šormová: Divadlo u Topičů, in kat. Topičův dům, Nakladatelské příběhy 1883–1949, 1993, s. 45.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 49—50