V době, kdy režisér L. Smoček studoval svou hru Piknik pro SDS, nabídl jeho ředitel M. Hercík ustavit nové malé divadlo. U jeho zrodu byli L. Smoček a teoretik J. Vostrý, k nimž se záhy připojil režisér J. Kačer. Vznikající soubor byl v sez. 1964/65 přičleněn v rámci SDS k divadlu Paravan a dělil se s ním o hrací termíny v divadélku Ve Smečkách. Po zániku Paravanu se Činoherní klub od sez. 1965/66 stal autonomním souborem SDS.
ČK zahájil premiérou Smočkova Pikniku (27. 2. 1965) a do konce sezony uvedl ještě O’Caseyho Penzion pro svobodné pány (r: J. Krejčík). Uměleckým šéfem byl J. Vostrý (též dramaturg a režisér). Z ostravského Divadla Petra Bezruče přišli Kačerovi spolupracovníci: scénograf L. Hrůza, herci N. Divíšková, J. Třebická, P. Čepek, J. Hrzán, J. Kodet, F. Husák, z divadla v Pardubicích J. Somr a P. Landovský, z Paravanu J. Hálek, dále J. Abrhám, V. Pucholt a J. Vondráček. Do konce 60. let přibyli J. Břežková, T. Fischerová, V. Galatíková, J. Marková, E. Steimarová, V. Kotva a I. Vyskočil; herecky se uplatňovali dramaturg L. Suchařípa a inspicient M. Štibich. V počátečním období bylo nezbytné hostování herců jiných divadel (V. Brabec, M. Macháček, J. Jirásková, V. Ferbasová ad.), které i později soubor obohacovalo o výrazné herecké osobnosti (např. opakovaně M. Macháček; M. Homola a O. Nový v Landovského Hodinovém hoteliérovi; V. Očásek ve Višňovém sadu; ruský herec O. Tabakov v tit. roli Revizora). S malými scénami té doby sdílel ČK představu divadla jako názorově spřízněného kolektivu, na rozdíl od jejich žánrové synkretičnosti se však zaměřil k činohře. Programově usiloval obrodit ji autentickým herectvím, jež objevovalo živého člověka v neredukovaném množství jeho podob a existenčních možností. Herectví ČK „ztělesňovalo“ slovo smyslově konkrétním výrazem, jenž dodal postavě až hmatatelně plastickou podobu, situace se rozehrávaly nápaditými gestickými a dynamickými pohybovými kreacemi, v nichž herec uplatňoval fyzické i psychické výrazové prostředky odvozené z přirozeného projevu své vyhraněné lidské a umělecké individuality (např. J. Hrzán, P. Čepek, J. Somr v Machiavelliho Mandragoře; V. Pucholt, J. Abrhám v Penzionu pro svobodné pány; P. Landovský v Gogolově Revizoru; J. Třebická v Dostojevského Zločinu a trestu ad.). Herec tak byl v postavě stále přítomen svou vlastní osobností. Stereotypu bránila různorodost hereckých úkolů širokého dramaturgického rozpětí (Albee: Stalo se v zoo; Camus: Spravedliví; Machiavelli: Mandragora – 1965; Dostojevskij: Zločin a trest, dram. A. a J. Vostrých, 1966; Gogol: Revizor, Pinter: Narozeniny – 1967; Bond: Spaseni, 1968; Čechov: Višňový sad, 1969). Do soudobých divadelních snah vnášel ČK obraz člověka z masa a krve, jehož herecké ztvárnění mělo spontánní samozřejmost a kouzlo přirozené, uvolněné hry. Ne náhodou s ČK opakovaně spolupracovali filmoví režiséři (J. Krejčík, J. Menzel, E. Schorm); úsilí o autentický herecký projev souznělo s estetikou filmové nové vlny. Charakteristická byla nenápadná a neokázalá, vždy však precizní a prostřednictvím herce se vyjadřující režie. Inscenační poetiku spoluutvářel do 1968 L. Hrůza formováním scénického prostoru jako konkrétního místa děje s akcentem na skutečný význam věcí. Po Hrůzově emigraci s divadlem spolupracoval výtvarník L. Fára (1969–71, znovu 1977 a 1981) a také E. a J. Švankmajerovi. Své dramatiky měl ČK v režiséru Smočkovi (Piknik, Bludiště, Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho – 1966, Kosmické jaro, 1970), A. Vostré (Na koho to slovo padne, 1966; Na ostří nože, 1968) a P. Landovském (Hodinový hoteliér, 1969), k nimž přináležel dramatizátor J. Vostrý (Zločin a trest, s A. Vostrou; Voltaire: Candide, s A. Vostrou a J. Czivišem, 1971; adaptace Lenzova Vychovatele, 1972). Významné byly rovněž nové překlady ruské klasiky, pořízené pro ČK L. Suchařípou (Čechov: Višňový sad, 1969; Gorkij: Na dně, 1971) a Z. Mahlerem (Gogol: Revizor, 1967). Od 1969 rozšířily repertoár hudebnědramatické pořady autorské dvojice J. Vodňanský a P. Skoumal, která tu působila do 1974 (S úsměvem idiota, 1969; Hurá na Bastilu, S úsměvem donkichota – 1970).
S nástupem tzv. normalizace počátkem 70. let musela být 1972 stažena Kačerova inscenace Pinterova Návratu domů. Ke konci roku byl odvolán umělecký šéf J. Vostrý. Vedení ČK převzal nový ředitel SDS J. Cmíral, který postupně vyloučil z repertoáru řadu inscenací, jež ideově neodpovídaly zostřenému politickém kurzu. Na konci sez. 1972/73 byl propuštěn J. Vostrý spolu s dramaturgy F. Fröhlichem a L. Suchařípou (od 1968), také někteří herci dostali výpověď, jiné přiměla k odchodu neblahá situace v divadle. Soubor opustili T. Fischerová, I. Vyskočil, F. Husák, V. Galatíková, J. Hrzán, P. Landovský, J. Somr. 1972 přibyli ze zrušeného Divadla za branou L. Šafránková a J. Zahajský. Do 1975 se tu udržel J. Kačer, jehož nové inscenace (Čechov: Strýček Váňa, 1973; Racek, 1975) spolu s obnoveným nastudováním divácky úspěšného Penzionu pro svobodné pány (r: J. Krejčík, 1975) a Smočkovou režií Goldoniho Poprasku na laguně (1973) vycházely z původní poetiky ČK. Ta však byla soustavně potlačována novým vedením, v němž se po Cmíralovi v rychlém sledu vystřídali Z. Míka (1973/74), J. Kubát (1974/75) a M. Vojta (1976). Poté nebyla funkce do 1979 obsazena. Z původních vůdčích osobností zbyl v ČK pouze L. Smoček. Dramaturgie respektovala kulturněpolitické postuláty uváděním současných her (Solovič: Stříbrný jaguár, Bukovčan: Než kohout zazpívá – 1975) a sovětských autorů (Leonov: Vlk, 1976). Střídali se režiséři (M. Calábek, V. Kavčiak, J. Matějovský, P. Rímský, E. Sokolovský, I. Zmatlík) a do souboru přišli herci cizorodého projevu (např. H. Bártlová, B. Blahníková, K. Frýbová, J. Kotrba, M. Štěpánek, M. Zounar). Umělecký program hereckého divadla s obtížemi udržovaly pouze jednotlivé inscenace (Andrejev: Ten, který dostává políčky, r: M. Macháček, 1977; O’Neill: Cesta dlouhého dne do noci, r: L. Smoček; Menzel [Vostrý]: Tři v tom, r: J. Menzel – 1978). 1979 byl angažován režisér I. Krobot a dramaturg J. Daněk. V závěru 70. let prošel velkou proměnou herecký soubor, do něhož postupně přibyli E. Jakoubková, O. Vízner, V. Freimanová, J. Císler, R. Hrušínský ml., M. Středa, J. Švandová, L. Kodešová-Skopalová, V. Kratina a P. Nárožný.
Po zrušení SDS byl ČK 1981 přičleněn jako studiová scéna k Divadlu na Vinohradech. Vedením byl pověřen J. Daněk, jemuž se ve spolupráci s V. Procházkou ml. (od 1975 lektor, později dramaturg) podařilo stabilizovat situaci a dát ČK zřetelnou dramaturgicko-inscenační koncepci, směřující k postižení deformované podoby lidské existence. Režie pro ni nacházela stylově adekvátní, ale herecké možnosti zužující groteskní výraz (Ostrovskij: Bouře, r: I. Krobot; Zuckmayer: Hejtman z Kopníku, r: L. Smoček – 1980; Horváth: Povídky z Vídeňského lesa, r: L. Smoček, 1981; Örkény: Rodina Tótů, r: I. Krobot, 1982). Významným dramaturgickým počinem byl Hrabalův Něžný barbar (dram: V. Nývlt, r: I. Krobot, 1981), v Gogolových Hráčích (r: L. Smoček, 1982) ožila metoda někdejších hereckých inscenací. Adaptace divadla Ve Smečkách v polovině 80. let, během níž hrál soubor v Kobylisích a na zájezdech, slibný vývoj na čas zbrzdila. Po návratu na domovskou scénu byly uvedeny Provinční anekdoty A. Vampilova (r: I. Krobot, 1987). Změny ve vedení Divadla na Vinohradech v druhé polovině 80. let (nástup dramaturga J. Vedrala, angažování režiséra J. Kačera a jmenování F. Laurina ředitelem) se příznivě projevily i v ČK. Plán uvést Topolovu hru Sbohem, Sokrate! v Kačerově režii se 1986 ještě nepodařilo prosadit, ale podařilo se vrátit na scénu dramatika L. Smočka (hrou Bitva na kopci, 1987), který byl jako autor od 1970 pro česká divadla zakázán. Inscenacemi Čechovova Ivanova (r: I. Krobot, 1988), Canettiho Domu ([Svatba], r: L. Smoček, 1988) a dramatizace Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále (r: I. Krobot, 1989) se v závěru 80. let ČK vymanil z předchozí stagnace. Scénograficky v tomto období spolupracovali J. Benda, J. Ciller, J. Zbořilová.
1989 jmenoval ředitel Laurin uměleckým šéfem J. Menzela, po listopadu 1989 se do funkce vrátil J. Vostrý (1990), jenž se po osamostatnění ČK (1. 7. 1990) stal ředitelem (do 1993). Inscenace Smočkových her (Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, Smyčka, Bludiště – 1990) signalizovaly návaznost na někdejší program, jehož životnost prokázalo Menzelovo herecky uvolněné nastudování Havlovy Žebrácké opery (1990). Ta spolu s revoluční groteskou L. Birinského Mumraj (r: L. Smoček, 1991) patřila k umělecky nejprůkaznějším výsledkům ČK prvních popřevratových sezon. Hrou S. Sheparda Pravý západ se uvedl režisér J. Nebeský (1990), který po Vostrého adaptaci Euripidovy tragédie Orestés (1991) nastudoval Ibsenova Johna Gabriela Borkmana (tit. role P. Čepek, 1993). Se souborem se však nesžil a odešel po nástupu nového ředitele, jímž se v březnu 1993 stal režisér V. Strnisko, spolutvůrce bratislavského Divadla na korze, v 60. letech slovenského protějšku ČK. Jeho inscenace, vyznačující se osobitou interpretací textu (Moličre: Lakomec, 1992; Wedekind: Lulu, 1994; Čechov: Tři sestry, 1996; Kleist: Rozbitý džbán, 1998 ad.), posílily tendenci k dominantnímu postavení režie, která se v ČK začala prosazovat již v 80. letech. Po odchodu I. Krobota (1993) vedle Strniska působil dále režisér L. Smoček (Pirandello: Nahé odívati, 1993; Ibsen: Heda Gablerová, 1996; Goldoni, Strehler: Letní byt, 1999). Pokračovala režijní spolupráce J. Menzela (Beaumarchais: Figarova svatba, 1994). V poslední dekádě se na inscenační tvorbě ČK podílel opět scénograf L. Hrůza (Mumraj, Rozbitý džbán, Třetí zvonění ad.), nově začal spolupracovat K. Glogr. Novými členy hereckého souboru se v 90. letech stali N. Boudová, I. Chýlková, S. Králová, P. Špalková, V. Žilková, M. Dlouhý, J. Dulava, K. Halbich, V. Javorský, T. Pavelka, D. Prachař, I. Řezáč, M. Sitta, S. Zindulka ad. Působení režiséra M. Langa (angažován 1998), započaté pohostinskou režií Lettsovy hry Zabiják Joe (1996), na jehož inscenacích se podíleli další členové týmu ústeckého Činoherního studia (dramaturgyně M. Bláhová, výtvarnice K. Čulíková), vneslo do tvorby ČK razantní divadelní názor nastupující generace 90. let (Beaumont, Fletcher: Král nekrál, 1998; Witkiewicz: Matka, 1999 ad.). Langův tým 1999 odešel, ředitelem ČK se stal V. Procházka ml.
Literatura
V. Jestřáb: Co je Činoherní klub, Hovoříme s J. Vostrým, L. Smočkem a J. Kačerem, Kult. tvorba 3, 1965, č.7, s. 6; S. Machonin: Nová pražská činohra…, LitN 14, 1965, č. 11, s. 6 + Prvních pět v ČK, LitN 15, 1966, č. 5, s. 4; M. Lukeš: O divadlo víc, Divadlo 16, 1965, červen, s. 1; Z. Hořínek: Činoherní klub 1965–66, Divadlo 17, 1966, září, s. 10 + Otev- řený účet L. Smočka, DR 5, 1994, č. 4, s. 24; H. Suchařípová: Glosy o hereckém kontaktu, Divadlo 17, 1966, září, s. 18; F. Knopp: Činoherní klub 1965–1968, dipl. práce, FF UK 1969; J. Vostrý: Teze o divadle-klubu, DN 12, 1968/69, č. 13, s. 3 + Činoherní klub 1965–1972 [1996] + Petr Čepek, 1996; J. Černý: Dynamika hereckého projevu, Divadlo 21, 1970, leden, s. 44; -ir-: Jak vzniká historie. Pět let Činoherního klubu, RP 27.2. 1970; J. P. Gawlik: Činoherni klub: styl i metoda, Dialog (Varšava) 15, 1970, č. 3, s. 116; E. Lehuta: Činoherní klub – divadlo sociálnej grotesky, Slov. pohľady 9, 1970, s. 155; E. Wysińska: Činoherni klub, Dialog (Varšava) 17, 1972, č. 4–5, s. 200; M. Bílková: Kačerovy inscenace Čechovových her, dipl. práce, FF UK 1983; R. Císař: L. Smoček v ČK, in sb. O současné české režii 2, 1983, s. 242; J. Davidová [E. Šormová]: Minulost a přítomnost ČK, in sb. O divadle V, říjen 1989, s. 135; A. Jilská [B. Mazáčová]: Svět jako groteska, tamtéž, s. 144; V. Velemanová: Znovusetkání s L. Fárou, DR 9, 1998, č. 4, s. 22.
SSD
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 33—36
