Baletní jednotku Křeč (BJK) založili bratři M. a Š. Cabanové. Zpočátku, na přelomu 70. a 80. let, to byla ryze amatérská privátní skupina vystupující pro pobavení spolužáků a kamarádů na plesech a různých akcích. Jejími členy byli studenti středních uměleckých škol, později především Vysoké školy uměleckoprůmyslové (H. Hlavatá, J. Krňanská, T. Kučerová, V. Nevařilová, M. Nuslová, L. Odstrčilová, M. Pavlátová, M. Pavlíková, J. Procházková, M. Riedelbauchová, S. Rybáková, P. Zelenková, L. Čížek, M. Čumpelík, R. Kořenář, A. Najbrt, J. Slovák, K. Trubáček ad.). Vzrůstající ohlas podnítil vznik samostatných pořadů. 22. 5. 1983 se objevila na večeru souborů Sklep, R. S. Vpřed a Křeč ve vysočanském Gongu. Téhož roku se podílela na natáčení Formanova filmu Amadeus v choreografii T. Tharpové a v Branickém divadle pantomimy vystoupila s blokem tanečních čísel a scének spolu s R. S. Vpřed.
Prvá samostatná celovečerní inscenace BJK TV 20.10 „Právě tady!“ (1984) byla scénickou fikcí televizního večera od předpovědi počasí přes reklamy, film pro pamětníky, jazykový kurz až po televizní klub mladých a seriál. Režimní sterilní televize se stala terčem perzifláže, satirického účinu bylo dosaženo hudbou, rytmem, bizarními gagy. Další inscenace, B. J. Křeč na laguně Varadero – no to snad není možný (1985), byla koláží tanečních čísel (často na melodie populárních hitů), stylizovaně deformovaného pohybu, humorných a satirických scének a parodií výpravných revuálních show. Orgie výpravnosti a spektakulárnosti (Š. Caban studoval scénografii u J. Svobody) byly stylotvornou nestylovostí nejmarkantnějším projevem postmoderny 80. let v českém divadle a radikální poetiky nerozlišující hranice opery, činohry, rocku, pantomimy, tance atd. Následovala velkopódiová Show Tomáše Tracyho s hudební skupinou Laura a její tygři (1989 v Paláci kultury). Tematizace médií a aplikace videa i dalších technologií předznamenaly vykročení BJK k práci pro film (Pražská pětka, 1989; Don Gio, 1992) a televizi (Kuspokusu, 1998; klipy, reklamy apod.). Jako příslušník Pražské pětky se BJK účastnila všech jejích společných akcí (např. Bludiště v Junior klubu Na Chmelnici, 1986; Divadelní Lucerna, 1986; Kabaret u Staré party, 1987) včetně Megashow k otevření adaptovaného paláce Akropolis na Žižkově (1996). Zde rovněž uvedla „intimní tancovačku v 65 obrazech“ Začínáme končit (ch: M. a Š. Cabanovi, r: M. Caban, v: Š. Caban, k: S. Rybáková, 1996), která byla po letech opět velkou divadelní realizací BJK.
Do sdružení Pražská pětka vnesla BJK novou dimenzi dynamického tanečního a pohybového divadla s výraznými znaky postmoderní estetiky. Ze souborů Pražské pětky se projevovala nejexpanzivněji a nejefektněji, ale i nejsmířlivěji vůči popkultuře a jejím pokleslým formám; vždy však ve vynalézavé a kultivované traktaci.
Literatura
J. Dvořák: Baletní jednotka Křeč, Scéna 9, 1984, č. 20, s. 4 + Sklep, Vpřed, Křeč atd., tamtéž, č. 21–22, s. 4 + Divadelní postmodernismus Křeče, Scéna 11, 1986, č. 11, s. 4 + Divadlo v akci, 1988 + Hnutí Sklep aneb Silná pětka anebo Pražská pětka, in: Hledání výrazu, 1991, s. 48; P. Pavlovský: Satira tancem, Tvorba 15, 1984, č. 25, s. 10; J. Vedral: Od módy k názoru, AmatSc 22, 1985, č. 6, s. 8; Š. a M. Cabanové: Výlety BJK, Scéna 12, 1987, č. 19, s. 8; S. Machonin: Divadlo jako sebeobrana a jako nostalgie po obyvatelném světě, in sb. O divadle III, listopad 1987, s. 33; K. Sedláková [J. Sloupová]: Mýtus „silné pětky“, tamtéž, s. 125; Š. a M. Cabanové, J. Slovák: Setkání dramaturgů, AmatSc 25, 1988, č. 12, s. 9; M. Bartůšek: Show Tomáše Tracyho, MS 41, 1989, č. 31, s. 10; O. F. Chtiguel: Pražská pětka, DR 2, 1991, č. 1, s. 108; V. Hulec: Nadržení Cabani, DN 5, 1996, č. 22, s. 5; Pražská pětka, 1999.
NW
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 11—12
