Mussik, Gustav Julius

Jméno je psáno též Musick, v dokumentech českých úřadů se vyskytuje i jako Mužík. V dějinách německého divadla v českých zemích je hojně frekventováno, zvl. na severu a severozápadě Čech, příbuzenské vztahy zatím nejsou doloženy. V souvislosti s divadlem se vyskytuje i v 18. století (1744 uzavřel sekretář pražského místodržitelství Johann Josef M. v Praze smlouvu se společností německých komediantů, Teuber I, s. 179). Franz Alois Mussick vydal v Praze 1808 svou jednoaktovku (viz Theatralia). Dopisoval též do pražského literárního časopisu Der Kranz a do zahraničních listů. Hercem společnosti Ludwiga Feidlera byl v zimní sezoně 1836/37 v Chebu Eduard M., nejspíš též literárně činný. Přispíval do periodika Janus, Taschenbuch für Freunde der schönen Literatur, které v Žatci ve 30. letech 19. stol. vydával topograf zdejšího kraje, Franz (František) Alois M., též autor divadelních her (viz Theatralia). V sedmdesátých a osmdesátých letech 19. stol. byly členkami baletního souboru Stavovského divadla sestry Ernestina M. (*1847 Praha) a Emma či Emilie M. (*1851 Praha), dcery pražského cukráře Karla M.

Gustav Julius M. se poprvé objevuje v tisku na přelomu let 1845/46 v Hostinném jako jednatel a umělecký vedoucí divadelní společnosti Thekly Seifertové. Kolem roku 1849 se M. se Seifertovou oženil a stal se samostatným ředitelem společnosti, vedené na jméno manželky. V srpnu 1850 požádal M. o obnovení koncese. Na základě kladného vyřízení žádosti mu koncese byla udělena pro kraje českolipský, jičínský a chebský, s vyloučením Chebu a lázeňských měst. V dubnu 1851 získal M. svolení hrát také v Chebu, zatím s platností do konce roku 1851.

Společnost Gustava Julia M. a jeho manželky patřila k větším souborům, jež nebyly odkázány jen na střídání krátkodobých štací, ale dokázaly získávat na zimní či letní sezonu velká divadla, a to i opakovaně. Počet jejích členů přesahoval i 30 osob, jak dokládá složení souboru na chebské štaci v zimní sezóně 1867 (uvádí Hilmera). Tak tomu ovšem nebylo ve všech případech. V rané fázi roku 1852 tvořilo soubor během jarní štace v Teplicích, Litoměřicích a Mostě pouze cca. 15 osob. M. provozoval činohru, příležitostně operetu a hry se zpěvy, vzácněji operu. Orchestr si najímal v jednotlivých působištích a využíval i vojenské kapely (například v Žatci v roce 1853 hrálo v novém divadle, otevřeném roku 1849, třicet členů dragounského pluku knížete Windischgrätze). M. se snažil udržovat dobré vztahy se svými hostiteli, a jak bylo zvykem, věnoval příležitostně prostředky na dobročinné účely. Na jaře 1861 M. poukázal větší částku ústavu pro chudé v Plzni, 9. 11. 1866 uspořádal představení ve prospěch raněných v prusko-rakouské válce a odevzdal čistý výnos 80 zlatých litoměřickému pomocnému výboru.

O solidní kvalitě M. podnikání svědčí, že dokázal rozšiřovat svou koncesi i na lázeňská města, kde byla značná konkurence, a že s ním jako hosté byli ochotni vystupovat členové významných rakouských a německých scén, což společnosti přivádělo publikum. Postupně získal koncesi pro Mariánské Lázně a Karlovy Vary. Pohyboval se na severozápadě Čech, kde žilo prakticky jen německé obyvatelstvo, dlouhodobě však usiloval o plzeňskou městskou scénu, kde se dostával do konkurence s českým divadlem. Od druhé poloviny padesátých let lze nalézt o M. divadelní činnosti dobré ohlasy tisku. Chebský dopisovatel Bohemie uvádí v lednu 1856, že jde o společnost „nejlepší, která v Chebu působila od mnoha let.“ (Bohemia 26. 1. 1856).

Svou životní dráhu uzavřel M. v Chebu. Jeho společnost tam odjela v zimě 1868, ale pobyt nedokončila, neboť M. 30. prosince 1868 zemřel. Dne 2. ledna 1869 byl v Chebu pohřben.

Ekonomickým základem M. společnosti byla stálá působiště, k nimž podle okamžitých možností přistupovaly další blízké štace. V jednotlivých sezonách udržoval M. přinejmenším dva nájmy divadel současně (na léto – na zimu – na několikatýdenní mezidobí). Po delší období zůstávala společnost v Chebu a Litoměřicích, významná působiště představovaly Mariánské Lázně a Plzeň, opomenout nelze ani Karlovy Vary či Františkovy Lázně.

Působení M. společnosti v Litoměřicích je spojeno s několikaměsíčními časovými úseky v letech let 1852–1855 a 1864–1867, kdy si M. pronajímal zdejší městské divadlo. Od začátku 19. století (divadlo bylo postaveno 1822) navazovaly divadelní kočovné společnosti v Litoměřicích na starou tradici gymnaziálních představení, zahájenou již v 1549. Hrálo se nejen v Městském divadle, ale i v aréně na Střeleckém ostrově. V průběhu letní litoměřické sezóny 1853 vedl s M. společnost jako jeho spoluředitel Max Hessling, od října spadalo vedení opět výhradně do M.gesce (uvádí Hilmera). Jak lze usuzovat ze složení hereckého souboru, hrála společnost v obou litoměřických obdobích široký repertoár činoher, operet a her se zpěvy. Činohra zahrnovala díla klasické, novější i soudobé dramatiky. Tisk zmiňuje jako událost litoměřické zimní sezony 1866/67 M. první provedení Shakespearova Krále Leara a Snu noci svatojánskés hudbou F. Mendelssohna-Bartholdyho (Leitmeritzer Wochenblatt 28. 12. 1866).

V Mariánských Lázních účinkovala M. společnost podle zpráv tisku poprvé během letní sezóny 1855 (Deutscher Bühnenalmanach; Berlin 1856, s. 350-351). Není ale vyloučeno, že zde byla již v roce 1852. R. Švandrlík (viz lit., s. 2) uvádí pro léta 1852–67 jméno ředitele „Musila“, který převzal direkci od Johanna Nepomuka Feichtingera, nelze vyloučit, že jde o chybný přepis jména. Hrálo se v prozatímním divadle, na místě pozdějšího Lesního zámečku. Z tisku je patrná spokojenost a hmotná prosperita M. společnosti v letním lázeňském prostředí. Pilsner Bote 19. července 1857 komentuje, že M. „dělá v krásné aréně (aréna v Šenově, sloužící k letním představením) se zdatnými silami a nejnovějším repertoárem skvělé obchody.“ Po letní sezóně 1866, když musela být z důvodu událostí prusko-rakouské války pozastavena výstavba nového městského divadla v Mariánských Lázních, se M.přesunul na zimní sezonu do Litoměřic, odkud společnost zajížděla také do Terezína. M. působení v Mariánských Lázních zakončila letní sezóna v červenci 1867. Od 1. srpna téhož roku bylo prozatímní divadlo pronajato řediteli Carlu Moserovi, jehož správní pravomoci se měly od roku 1868 rozšířit na dokončovanou divadelní novostavbu. V reakci na tuto skutečnosti opustil M. Mariánské Lázně a zamířil do Karlových Varů.

Městské divadlo v Karlových Varech, další z M.významných působišť, získal M. do osmitýdenního pronájmu 10. října 1863, po odchodu Fröhlichovy společnosti. V roce 1868 hrála M. společnost v karlovarském městském divadle po skončení ředitelských štací Carla Königa (pronájem karlovarského městského divadla na tři roky od roku 1866) a Carla Haaga. M. Kaufmann (lit., s. 44) cituje zprávu listu Wochenblatt z roku 1869, že „Pan Haag je pryč a Mussikova společnost je zde“, zanedlouho je ale konstatováno, že M. repertoár nedoznal oproti předchozímu Haagovu zásadnějších změn, neboť „Offenbach je v podstatě na denním pořádku“ („Offenbach der Mann des Tages blieb“). Karlovy Vary zůstaly důležitým působištěm společnosti také v sedmdesátých letech po smrti ředitele Gustava Julia M., v období nástupnických direkcí M. manželky Thekly, dcery Angeliky Suttner-Mussikové a jejího manžela Franze Suttnera.

Do okruhu lázeňských měst, do nichž M. zajížděl, náležely od prosince 1867 Františkovy Lázně. V letech 1865–68 zde bylo postaveno nové lázeňské divadlo. Vedle tříleté koncese obdržel roku 1868 M. ze strany města subvenci ve výši 200 zl. na provozní výlohy (Chronik der Stadt Franzensbad, s. 642). Představení zahájil 10. června 1868 slavnostní předehrou a uvedením Suppého operety Die schöne Galathé, přičemž v hlavní roli vystoupila Angelika Mussik, významně se podíleli pan Caspary a slečně Denemy. M.úmrtím přešlo plnění koncesionářských povinností na jeho manželku Theklu, jenž se stala držitelkou koncese hned v lednu 1869.. Mimo sjednané letní sezóny hrála M. společnost ve Františkových Lázních pravděpodobně také v zimě kdy do města zajížděla z Chebu.

Za významné působiště M. společnosti je třeba považovat především Plzeň. 19. července 1857 se plzeňská městská rada usnesla pronajmout M. pro následující zimní sezónu místní divadlo (Městské právovárečnické divadlo z roku 1832, Pilsner Bote 19. 7. 1857). Počínaje rokem 1859 až do začátku roku 1862 se téměř pravidelně opakovala M. jarní a podzimní štace v Plzni, mezi nimi hrála společnost podle souběžně probíhajícího pronájmu tamního divadla v Mariánských Lázních a zajížděla také do Chebu. Pronájem pokračoval do ledna 1862, kdy městské zastupitelstvo v Plzni rozhodlo o novém provozně-správním režimu městského divadla (Pilsner Bote, 23. 1. 1862). Dosud německy hrající M.společnost se měla dle dojednaného harmonogramu dělit o divadelní provoz s původně německojazyčnou společností Filipa Zöllnera, hrající ovšem na začátku šedesátých let 19. století již česky. Dohoda obou ředitelů termínově stanovila účinkování M. společnosti v zimní sezóně, tj. od začátku sezóny do Vánoc, společnosti Zöllnerovy během zimní a částečně jarní sezóny, tj. od Vánoc do Velikonoc.

Další z administrativních zásahů do plzeňských štací M. společnosti v letech 1859–62 nastal usnesením městského výboru z 24. dubna 1863, které rozhodnulo angažovat pro sezónu 1863/64 namísto M. společnosti německojazyčnou společnost Wallburg-Wesecky. Střídavý režim představení v německém a českém jazyce přitom zůstal zachován. I přes tento fakt se M.v dalších letech do Plzně vracel. Už září 1865 zde zahájil osmitýdenní hostování (Pilsner Bote 14. 9. 1865 ad.) a 25. dubna 1866 stručně informují Plzeňské noviny, že se M. opětovně uchází o pronájem městského divadla spolu s řediteli německojazyčných společností, Wallburgem a Lösslem. Nakonec však bylo divadlo 8. února 1867 svěřeno do správy české společnosti Pavla Švandy ze Semčic, k čemuž jistě také přispělo vítězství českých politických stran ve volbách do plzeňského městského zastupitelstva (Špelda, lit.). V reakci na tuto událost nechali němečtí Plzeňané v letech 1868–69 postavit vlastní divadlo, jehož pronájem zadávali samostatně.

Personální složení M. společnosti se v průběhu dvaceti let jejího působení několikrát změnilo. O počtu členů, jejich jménech či dokonce oborovém zařazení je možné (byť nepravidelně) získal představu z dobových divadelních almanachů (viz Periodika) nebo z denního tisku. Např. Bohemia 20. 12. 1846 informuje v rubrice Berichte aus Böhmen o složení společnosti Thekly Seifertové již pod M. „obchodním vedením“ na zimní žatecké štaci: „dámy Rössler, matka a dcera, Thekly Seifert, dámy Basler, Hanisch a Walter a pánové Gustav Mussik, Faller, Rössler, Pipping Jos., Walter, Hanisch, Basler, Wagner a Hermann.“

Je zřejmé, podstatným složkou M. souboru byly celé herecké rodiny, manželské dvojice nebo osob v příbuzenském vztahu. Trvale aktivní zůstávala ředitelova rodina. Sám M. si po celý život (s občasnými přestávkami) ponechával vrchní režii, vystupoval v oboru vojenských postav a hrál také charakterní role. Jeho manželka Thekla, ztvárňující zpočátku též dramatický obor „Anstandsdame“ (uvádí Hilmera) spravovala později finance společnosti. M. dcera Angelika (psána též jako Angelina či Angela) vystupovala od poloviny padesátých let v dětských rolích, od nichž v dospělém věku přešla k oborům operetních subret a temperamentních milovnic. S hereckým souborem M. společnosti byla dvěma generacemi spjata například rodina Mitscherlingů (od roku 1852 Josef Mitscherling v oboru komických zpěvních rolí, jeho žena jako komická stará, děti Bruno a Georgine v dětských rolích, přičemž Georgine přešla v dospělém věku na obor druhých mladistvých milovnic). Byli zde Schützové s otcem Willibaldem (role otců) a synem Oskarem, malířem dekorací v M.společnosti, dále Lippertové s otcem Ferdinandem (obor vážných i komických otců) a dětmi Albinou, Sophií a Ernstem (hrály dětské role, Albina přešla v dospělém věku k příležitostným rolím, Sophie byla zpěvačkou). Třetí generaci rodiny zastupoval v M.společnosti představitel dětských rolí, Pepi Lippert, pravděpodobně syn jedné z obou sester. Členy M.společnosti se v roce 1854 stala také herecká rodina Feichtingerů (Johann Nepomuk Feichtinger, jeho žena Wilhelmine a oba synové, Theodor a Julius), provozující před i po angažmá u M. vlastní divadelní společnost. Z významných herců na rozhraní divadla v německém a českém jazyce hrál u M. představitel tragických rolí František Krumlovský, jehož spíše epizodní přítomnost je zaznamenána mezi odchody ze souboru v roce 1853 a 1856 (uvádí Hilmera) Spolu s herci zaměstnával M. rovněž osobu, zodpovědnou za nápovědu při představeních, jak uvádí během žatecké zimní sezóny 1855 prosincové hlášení tamního Okresního úřadu, podle kterého zastával tento post Anton Boržutsky (uvádí Hilmera) Společnost disponovala i malířem dekorací, kde Deutscher Bühnenalmanach vedle zmiňovaného Oskara Schütze hovoří v sezóně 1867/68 o panu Portakovi. V čele orchestru, zajišťujícího hudební doprovod stál zprvu pouze M. kapelník (v sezoně 1864/65 registruje Deutscher Bühnenalmanach místě pana Waltera, též Leitmeritzer Wochenblatt passim), posléze měla M.společnost ještě hudebního ředitele a ředitele orchestru. Zde jmenuje Deutscher Bühnenalmanachv sezoně 1867/68 vedle kapelníka čtyřiadvacetičlenného orchestru pana Stephana, hudebního ředitele pana Eslin a ředitel orchestru pana Kolbenschlaga.

Dobový tisk poskytuje jednotlivé informace o uměleckých výkonech a zachycuje i ohlasy veřejnosti. Sofie Lippertová, herečka a zpěvačka v oboru lokálních zpěvních partií a temperamentních milovnic, působila v benefičním představení Wolffovy a Weberovy Preciosyv litoměřické zimní sezoně 1864/65 „jako velmi způsobilá herečka pro druhé partie (Deutscher Bühnenalmanach). Angela Mussik získala ocenění za herecký a pěvecký výkon v čase karlovarské zimní sezony 1863. Jako představitelka subretních rolí v operetě byla označena za „půvabné zjevení, denně dobývající nových úspěchů.“ (Kaufmann, lit., s. 38). Naproti tomu se během zimní sezony 1859/60 v Plzni jeden z diváků jménem svých židovských souvěrců proti výkonům některých členů společnosti kriticky ohrazoval, patrně i proti uváděnému repertoáru. Nepatřičným shledával „časté karikování židovských postav v provozovaných hrách“, a to navzdory podílu židovské obce v plzeňském veřejném životě města, a poukazoval i na kulturní význam židovských tvůrců, jakými jsou Moscheles, Mendelssohn, Halévy a Meyerbeer, jejichž díla „budou ještě dlouho žít, až Lanner, Strauss, Langer a pan Mussik sám budou dávno zapomenuti“ (Pilsner Bote, 17. 3. 1859)

Repertoár M. společnosti byl velmi rozmanitý, protože musel vyhovět požadavkům publika různé úrovně a různého očekávání. Z repertoáru vybíral ředitel M.podle délky pobytu a patrně i podle zkušenosti s konkrétním obecenstvem. Z klasických autorů – podobně jako ve většině velkých divadel německé jazykové oblasti – se nejčastěji objevoval Schiller (Die Räuber, Kabale und Liebe, Maria Stuart, Die Verschwörung des Fiesco zu Genua, Don Carlos a části valdštejnské trilogie Wallensteins Lager, Wallensteins Tod, v nichž M. patrně hrál titulní roli, mj. v prosinci 1867 během štace v Chebu). V roce 1857 byl uveden a později opakován Goethův Faust. Vyskytuje se Shakespearovo Zkrocení zlé ženy (jako Liebe kann Alles, úprava Holbein), Romeo und Julie, König Lear a Ein Sommernachtstraum s Mendelssohnovou hudbou. Z Lessingova díla M. uváděl hru Nathan der Weise. Rané 19. stol. zastupovala Kleistova Käthchen von Heilbronn a A. von Kotzebue, jehož hry stále patřily k velmi oblíbeným (Die beiden Klingsberg, Der gerade Weg der beste). Z tradiční rakouské dramatiky vybral M.Grillparzera (Die Ahnfrau), Raimunda (Alpenkönig und Menschenfeind, Der Bauer als Millionär) a zejména Johanna Nestroye (Die schlimmen Buben in der Schule, Einen Jux will er sich machen, Lumpacivagabundus, Die beiden Nachtwandler, Eulenspiegel). Lidový repertoár této doby repertoár zastupovala populární Cunova rytiřská hra Die Räuber auf Maria-Kulm a Henslerova kouzelná hra Die Teufelsmühle am Wienerberge.Bäuerlova Alina (Aline oder Wien in einem anderen Weltteil) byla uváděna v Plzni v lokální adaptaci jako Pilsen in einem anderen Welttheile, v Litoměřicích se hrála Hoppova lokalizovaná fraška Die Bekanntschaft auf der Schützeninsel, die Entführung nach Lobositz und die Verlobung im Gemeinde-Haus. Z osvědčeného repertoáru první poloviny 19. století byl vybrán F. Kaiser (Verlobung in der Küche, Almfried der Sohn der Berge, Der Ueberspannte, oder: Nur Wahrheit!, Etwas Kleines, Plauderer und Verläumder, Unrecht Gut, Palais und Irrenhaus), Ch. Birch-Pfeifferová (Dorf und Stadt), z aktuální literatury přelomu století K. Gutzkow (Das Urbild der Tartuffe, Zopf und Schwert, Uriel Acosta) a H. Laube (Montrose, der schwarze Marktgraf, Karlsschüller).Většina publika větších i malých měst vítala překlady her z francouzštiny nebo adaptace francouzských námětů (Börnstein: Richelieu´s erster Waffengang podle A. Dumase, E. Scribe: Der Ehrgeiz in der Küche, E. Augier: Ein Pelikan, V. Sardou: Die Flattersucht).

Operní repertoár tvořil mezi jinými Das Nachtlager zu Granada Konradina Kreutzera, Weberův Der Freischütz, Belliniho Montechi und Capuletti a Donizettiho Marie, die Tochter des Regiments. Operety se uplatnily zejména v lázeňských městech, kde byl tradičně vyžadován nenáročný repertoár (Offenbach: Verlobung bei Laternenschein, Grossherzogin von Gerolstein,Blaubart. Suppé: Flotte Bursche).

Působiště

Aš / Asch: jaro 1863(Bohemia 23. 4. a 1.5. 1863).Bílina/Biela: mezi 1. a 15. 6. 1852 (Der Bote von Eger und Biela, 1. 5., 12. 6. 1852) Chmutov, BílinaFrantiškovy Lázně /Franzensbad: od června 1868 tříletá koncese (Egerer Anzeiger 23. 1. 1868, Bohemia 14. 6. 1868).Cheb /Eger: leden 1856 (Bohemia23. a 26. 1. 1856), 1859–1862, po Vánocích 1862, prosinec 1863; zima 1867; od začátku roku do června 1868, prosinec 1868 (Bohemia 8. 4. 1868, Egerer Zeitung 7. 1. 1869, úmrtí).Chomutov /Komotau, sál Střelnice: květen 1852 (Der Bote von Eger und Biela, 15. 5. 1852);21. 8. – 3. 10. 1852Hostinné /Arnau: M. herec v Hostinném (Bohemia 13. 2. 1846).Karlovy Vary /Karlsbad: osm týdnů od října 1863 (Bohemia 20. 5., 8. 10. a 27. 10. 1863); podzim 1867 (Bohemia 11. 6. a 15. 9. 1867), zimní měsíce 1869.Litoměřice /Leitmeritz: 1852–1855 (Javorin); 1864–1867 (Leitmeritzer Wochenblatt passim zimní měsíce 1864, do konce roku 1865 (Leitmeritzer Wochenblatt 28. 12. 1866 – Shakespeare; Javorin).Mariánské Lázně /Marienbad: pravděpodobně již v létě 1852, letní sezony 1855–1867 (Pilsner Bote 19. 7. 1857; Deutscher Bühnenalmanach, Berlin 1865, s. 356-357).Most /Brüx: mezi 1. a 15. 6. 1852Plzeň /Pilsen: 1857 první pronájem měst.divadla (Pilsner Bote 1857), 1859 – leden 1862,jarní a podzimní štace; Pilsener Bote 23. 1. 1862, nový režim městského divadla; osmitýdenní hostování od září 1865 (Pilsner Bote 14. 9. 1865). Teplice /Teplitz: jaro 1852 (uvádí Hilmera)Terezín /Theresienstadt: červen 1866 ( Bohemia 11. 6. 1866); podzim 1866.Žatec /Saaz: říjen 1853, zima 185/56 (Bohemia 19. 1. 1856).

Teatralia

Franz Aloys Musick I.: Rettung um Mitternacht, ein Lustspiel in einem Aufzuge, Prag in Kommission bei Karl Barth 1808Franz Aloys Musick I.: Briefe über Prag an einen Freund in Wien. Geschrieben im August 1817, Wiener Allgemeine Theaterzeitung mezi 6. 12. a 20. 12. 1817 v šesti pokračováních.Franz Aloys Mussik II.: Theatralia und Novellen, C. W. Medau, Prag und Leitmeritz 1839Franz Aloys Mussik II.: Kleine erheiternde Bühnenspiel, besonders für Privattheater geeignet, Prag, M. I. Landau 1846

Prameny

NA Praha: Pražské místodržitelství 1850-1854, sig. 8/6/163, PM 1850-1854, sig. 8/6/230, PM 1850-1854, sig. 8/6/601/1852/1245 (koncese); Policejní ředitelství I, Konskripce, Karton 407, obr. 652 (přihláška Ernestiny a Emilie M.)

IDU: Dokumentace Divadelního ústavu, kartotéka Kabinetu pro studium českého divadla, záznam Františkovy Lázně – Žatec, excerpce neidentifikované publikace Chronik der Stadt Franzensbad, citováno ze str. 642 (týká se subvence M. společnosti v roce 1868).

Periodika

Deutscher Bühnenalmanach, Berlin1858, s. 266–268; 1865, s. 356-357; 1868, s. 98-99 (složení souboru)Leitmeritzer Wochenblatt passim zimní měsíce 1864, informace do konce roku 1865;.Pražský deník, 16. 11. 1866 (Vlastenecký čin – prusko-rakouská válka)

Literatura

O. Teuber: Geschichte des Prager Theaters. Von den Anfängen des Schauspielwesens bis auf die neueste Zeit.Prag, 1883, s. 179M. Kaufmann: Musikgeschichte des Karlsbader Stadttheaters, Karlsbad 1932, rejstříkA. Javorin: Litoměřice. Plzeň, Divadla a divadelní sály v českých krajích, Díl I, Praha 1949, s. 107–109, 171–172A. Špelda: Plzeňská zpěvohra ve starém divadle, rkp. 1950–1954, Knihovna IDU (Kabinet), s. 1–14Švandrlík, Richard: Z historie mariánskolázeňského divadla (náhled 10. 8. 2012) http://www.hamelika.cz/kultura/divadlo/divadlo.htmFranzensbad, in: Lexikon zur deutschen Musikkultur, Böhmen, Mähren, Sudetenschlesien, Bd. 1, A-L, s. 380–383 Hilmera CD 307, 2006

Vznik: 30.11.2012