Divadlo Alfa (DA) vzniklo na podzim 1961 jako činoherní divadelní zařízení Parku kultury a oddechu v bývalém kině Alfa. Desetičlenný soubor pod vedením J. Koenigsmarka uvedl kabaretní pořad Anděl na střeše, utopickou revui J. Koenigsmarka a J. R. Picka Dědeček v oleji a satirické pásmo Plzeň je krásná. Ambiciózní plány (mj. vybudovat obdobu Laterny magiky) se nerealizovaly. 1963 bylo DA sloučeno s částí karlovarského Západočeského loutkového divadla, které nemělo stálou scénu ani uspokojivé pracovní zázemí. Ředitelem se stal B. Svatoň. Přetvořený soubor měl hrát pro všechny věkové skupiny, a to jak činoherní, tak loutková představení. První sezonu, zahájenou Panem Guliverem J. Pehra a L. Spáčila, charakterizovalo značné žánrové rozpětí. Vedle činoherní adaptace loutkové hry L. Aškenazyho Ukradený měsíc uvedené pod názvem Šlamastyka s měsícem, v níž účinkovala rytmická skupina B. Ondráčka a zpěvačka M. Kubišová, zahrnovala revuální pořady Černý sen a Musím zpívat džez, využívající různé hudební žánry a divadelní techniky (pantomimu, černé divadlo, tanec, loutkové divadlo ad.). Z jednotlivých skupin souboru, v němž zájmy loutkářů a činoherců byly v rozporu, se nepodařilo vytvořit organický celek. Zatímco žánrová a stylová synkretičnost malých divadel, jimiž se DA chtělo inspirovat, vycházela z osobité poetiky jejich vidění světa, zde vzniklo vnější spojení nesourodých elementů. Po odchodu B. Ondráčka, zpěváků V. Neckáře, M. Kubišové a mima B. Valenty v sez. 1964/65 divadlo upadlo do krize.
Po dvouletém tápání bylo DA 1966 zásadně reorganizováno. Po odchodu B. Svatoně s částí činoherního souboru tu ještě působila malá činoherní skupina doplňovaná amatérským dětským souborem. Divadlo, mající dále hrát především pro dětské publikum, bylo přejmenováno na Divadlo dětí. Ředitelem se stal loutkoherec a režisér L. Dvořák, jenž osvědčil své režisérské schopnosti v Č. Budějovicích. 1967 byl angažován režisér M. Tomášek, jádro souboru tvořili loutkoherci (V. Čada, J. Halířová, M. Jurečková, A. Smolík, B. Smolíková, L. Sobotka, M. Truxová ad.). Dvořák se pokusil dramaturgickým výběrem vytvořit platformu pro poetické inscenace určené malým divákům (Urban: Bleděmodrý Petr; Čapek, Hartl: Pohádky Karla Čapka; Malík: Míček Flíček; Radok, Tesařová: Podivné příhody pana Pimpipána; Středa: Pohádky pana Pohádky). Jejich inscenační styl spolutvořily lyricky cítěné scénografie L. Friedricha, K. Hlavatého a J. Majerové. Přetrvávající problém představovalo rozlehlé jeviště a špatná akustika velkého sálu, omezující komorní tvorbu a užití subtilnějších druhů loutek. Výtvarník P. Matásek (1968–74) však tento prostor zužitkoval k funkční symbióze loutek a herců (Werich: Tři veteráni, r: J. Krofta, 1969). Variabilní Matáskovu scénu rozehrál Krofta do metaforické obrazivosti ve Středově dumasovské variaci Sluha a tři mušketýři (1973).
Po Dvořákově odvolání počátkem tzv. normalizace byla prozatímní ředitelkou J. Halířová (1970–76). Dramaturg J. Středa (1969–77) dramatizacemi české i světové epické literatury (Komenský, Olbracht, Vančura, Dumas, Puškin ad.) rozšiřoval zaměření repertoáru na odrostlejší mládež a dospělé publikum. 1972 byl angažován režisér K. Brožek. Profilovými inscenacemi tohoto období byly Labyrint světa aneb Do učení (Nezvalova adaptace Komenského, ú+r: J. Středa, 1970) a Jan Žižka u hradu Rábí J. N. Laštovky, (r: K. Brožek a L. Dvořák, 1974), uváděný na hradě Rábí. V obou se výrazně prosadil výtvarník P. Matásek. Brožkovy režie se vyznačovaly smyslovou působivostí, symbolikou a monumentalizací jevištních prostředků (Puškin: Pohádky matičky Rusi, 1974; Olbracht: Ze starých letopisů, 1976; Traven, Pavlík: Stvoření slunce, 1979). Protějškem tvorby pro celé divácké spektrum byly inscenace pro nejmenší, citlivě režírované L. Dvořákem (Vančura: Kubula a Kuba Kubikula; Středa: Péťa a vlk ad.).
Personální změny nastaly v druhé polovině 70. let. Ředitelem se stal výtvarník A. Tománek (1976–85) a ve funkci režiséra vystřídal K. Brožka K. Makonj. Výrazně se omladil loutkoherecký soubor (mj. B. Luňáková, T. Dvořák, V. Poul). Makonj již v inscenaci Pocciho Popelky (v: P. Kovařík, h: M. Pokorný, 1976) naznačil směřování k expresivní grotesce s existenciálním podtextem. Pokusem o bohatě strukturovaný jevištní tvar byly inscenace Máchova Kata (1978), Wolkerova Knoflíku pro štěstí (1980) a Makonjovy dramatizace Čechova Epochálního výletu pana Broučka do XV. století (1981). Dramaturgickým i režijním experimentem byla Coppélia (1979), Peškova inscenace na libreto Delibesova baletu, která zaujala i výtvarným řešením A. Tománka. Po odchodu K. Makonje (1981) se vystřídali hostující režiséři L. Engelová, V. Beránek, P. Novotný.
1982 nastoupil dramaturg P. Vašíček působící i jako režisér. Proměnu jevištní poetiky od výtvarně symbolických inscenací k tvorbě založené na neiluzivním herectví signalizovala jeho nástupní režie Balady z hadrů (v: A. Tománek, 1983). Dvorského Poklad baby Mračenice (v: I. Nesveda, 1983) Vašíček pojal jako metaforickou hru s předměty. Loutkoherci V. Čada a B. Luňáková, schopní rozehrát kontakt s publikem, se vypracovali ve výrazné představitele autorského herectví (Mikulka: Dům u 500 básníků, 1986). Na hereckých výkonech bylo postaveno i Smočkovo Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho, inscenované ve stylu maňáskové rakvičkárny (r: P. Vašíček, v: P. Kalfus, 1984). Dramaturgie přinesla i další činoherní tituly (Čapkové: Lásky hra osudná; Hoffmeister: Nevěsta – 1984). 1985–89 byl ředitelem L. Křivánek, dramaturgyní a režisérkou A. Dudková (1986–88), na výpravě se podíleli zejm. I. Nesveda a I. Marečková. Toto období charakterizovaly režie A. Dudkové (Fielding: Tragédie tragédií aneb Život a smrt Palečka Velikého; Andersen, Švarc: Sněhová královna – 1987; Twain, Dudková: Princ a chuďas, 1988). Režií Erbenovy Kytice (1988) a Speranského Krásy Nevídané (1989) se vrátil jako host K. Brožek. Druhé krátké angažmá K. Makonje přineslo především inscenaci Shakespearova Krále Leara hranou pod keltským názvem Král Llyr (1989), založenou na archetypálním pojetí postav.
1990–98 vedl divadlo dlouholetý člen souboru, hudebník M. Pokorný. Vývojovou kontinuitu zajišťovala Vašíčkova dramaturgie. 1992 se soubor přestěhoval do nové budovy na Rokycanské ulici. Mladší režisérskou generaci reprezentuje T. Dvořák, jehož rukopis se po úspěšném nastudování Kiplingova Mauglího (1986) vyhraňuje v 90. letech zejm. inspirací lidovým divadlem a českou marionetářskou tradicí (Vašíček: Vyšla hvězda nad Betlémem, 1990; Vladislav: Pohádka z kufru, 1991; Posvícení v Hudlicích, 1993). Tyto podněty uplatnil i v Tragikomedii o donu Kryštofousovi a panince Rositě Garcíi Lorky (v: I. Marečková, 1994) a v inscenaci amerických povídek Prcek Tom a Dlouhán Tom (sc: P. Šrut, P. Vašíček, v: I. Nesveda, 1996). Původní hry členky souboru B. Luňákové-Josephové (Srdce na dlani, 1992; Prstýnek, 1994 ad.) a autorské pořady V. Čady a M. Nuslové (Aškenazy: Milenci z bedny, 1991 ad.) dotvářejí repertoár DA. Od 1998 je ředitelem skladatel J. Koptík. Nejvýraznější inscenací posledního období je Dvořákovo nastudování textu I. Peřinové Jeminkote, Psohlavci (1999). Plzeňská loutková scéna přispěla k rozvoji českého loutkářství i založením a organizováním přehlídky Skupova Plzeň (od 1967).
Literatura
jd: V Plzni se rodí satirické divadlo, RP 23. 2. 1962; E. Kolár: Kolem Skupových Plzní, DN 10, 1966/67, č. 19–20, s. 12 + Labyrint světa aneb Do učení, Čs. loutkář 21, 1971, s. 5; Z. Bezděk: Druhý start plzeňské Alfy, Čs. loutkář 17, 1967, s. 9 + Československá loutková divadla 1949–1969, 1973; M. Česal: Werichovy pohádky a loutkové divadlo, Čs. loutkář 20, 1970, s. 45 + Dvacet let Divadla dětí v Plzni, Čs. loutkář 37, 1987, s. 74; E. Křížková: Pojďte a poslyšte pověsti dávných časů, Čs. loutkář 26, 1976, s. 100; K. Makonj: Deset let plzeňských, tamtéž, s. 123; F. Černý: Loutkáři u hradu Rábí, Scéna 5, 1980, č. 10, s. 5; P. Pavlovský: Jaká klasika?, Čs. loutkář 33, 1983, s. 101 + Loutkářské návraty Ludvíka Aškenazyho, Čs. loutkář 42, 1992, s. 148 + V Plzni s loutkami i bez, Loutkář 44, 1994, s. 38; N. Malíková: Jak se usmívá ježibaba, Scéna 12, 1987, č. 5, s. 4 + Ó, loutky, jaká vášeň, Loutkář 44, 1994, s. 88; S. Marešová: Česká loutkářská scénografie – 70. a 80. léta, 1987; L. Lederbuchová: Současný Shakespeare v Divadle dětí Alfa, Pravda (Plzeň) 8. 6. 1989; alm. Divadlo Alfa 1966–1994, Plzeň 1994; -al-, N. Malíková: 2x z Alfy, Loutkář 45, 1995, s. 36; P. Vašíček: Soupis recenzí inscenací DD-Alfa Plzeň v Československém loutkáři (Loutkáři) 1963–1996, Loutkář 46, 1996, s. 148.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 5—7
