Uváděn též s křest. jménem Karl. – Zprávy o A. původu a rodišti se různí. Většinou se udává, že pocházel z Berlína (malíř v porcelánce, ⇒ GTK 1800), ale objevuje se také informace, že byl synem pražského kavárníka (⇒ Fiala 1958). Jeho rodinné poměry nejsou známy, manželkou mohla být herečka Franziska Ernestine A., roz. Wäserová (* 1771 Drážďany), s ohledem na A. angažmá ve společnosti principálky M. B. Wäserové 1788/89.
Herecky debutoval 1787 ve společnosti J. Böhma v Münsteru jako Baldrian Klau v hře Ch. F. Bretznera Der argwöhnische Liebhaber [Podezřívavý milenec]. Zprvu hrál vedlejší role, byl ale nadějným zpěvákem a tanečníkem. Už v následujícím angažmá, u M. B. Wäserové, s jejíž společností vystupoval v Drážďanech, Hlohově (Głogów) a Vratislavi, se uplatňoval jako první milovník ve veselohrách a singspielech. Jeho další cesta vedla do Berlína (Königliches Nationaltheater 1790–92) a dále ke Großmannově společnosti, s níž 1792/93 působil v Kasselu, Brémách, Hannoveru, Královci, Gdaňsku a Hlohovci. Na podzim 1794 jej angažoval V. Mihule, působící po odchodu z Prahy převážně v Norimberku. Zde se A. představil v titulní roli Shakespearova Hamleta (ú: F. L. Schröder, 2. 9. 1794). Vedle hrdinských a charakterních postav v činohrách vytvářel postupně náročné pěvecké role v Mihuleho místních mozartovských premiérách (Pedrillo, Die Entführung aus dem Serail [Únos ze serailu], 1794; Monostatos, Die Zauberflöte [Kouzelná flétna], 1794; Don Juan, Don Juan oder Die redende Statue [Don Juan aneb Mluvící socha], 1795), ve francouzských komických operách A.-E.-M. Grétryho (Azor, Zemire und Azor), P.-A. Monsigniho (Felix, Felix oder Der Findling [Felix aneb Nalezenec]), N. Dalayraca (Schönberg, Nina oder Wahnsinn aus Liebe [Nina aneb Šílenství z lásky]) a v dalších zpěvohrách (např. Almansor, P. Vranický: Oberon; Ferdinand, C. Ditters von Dittersdorf: Hieronymus Knicker). Repertoár nastudovaný v Norimberku uplatnil při následném působení v pražském Nosticově divadle (od ledna 1796 do začátku září 1797) ve společnosti F. Spenglera a poté K. F. Guolfingera von Steinsberg. V souboru doposud byli někdejší Mihuleho herci a zpěváci, takže některá představení se hrála v téměř nezměněném obsazení, jako např. Mozartův Don Juan, v němž A. vystoupil v titulní roli vedle interpretů, kteří účinkovali v představení uvedeném 1791 za Mihuleho éry. V činohře zastával obor hrdinů a prvních milovníků, ale hrál i komické a naivní role, ve zpěvohře byl druhým tenoristou. K jeho rolím patřil např. Theseus v melodramu J. A. Bendy Ariadne auf Naxos [Ariadna na Naxu] a Goethův Clavigo, jehož v srpnu 1797 sehrál po boku K. Wahra (v roli Beaumarchaise). Jako Mozartův Don Juan (poprvé 7. 10. 1796) zaujal příjemným a nenuceným hereckým projevem. Při letním hostování společnosti v Karlových Varech a při různých příležitostných společenských akcích v Praze, kde se uplatňoval jako organizátor a animátor, získal přízeň Petra Birona, vévody kuronského, sídlícího ve slezské Zaháni a v Náchodě. Na podzim 1797 přešel do jeho služeb jako pořadatel zábav, dvorní rada a společník. Při otevření nově zbudovaného zámeckého divadla v Náchodě vystoupil pravděpodobně v roli Dona Juana v představeních, na nichž se kromě místních ochotníků podíleli i herci a hudebníci z Prahy (29. a 30. 10. 1797). Organizoval provádění oper, singspielů a činoher, které se v době vévodova pobytu v Náchodě hrály čtyřikrát týdně. Zvláštní produkce se připravovaly k rodinným oslavám, o nichž A. příležitostně referoval v Prager neue Zeitung. Na podzim 1799 se pokusil o únos vévodovy dcery. Aféra přispěla k Bironově smrti (13. 1. 1800), po níž činnost náchodského divadla zanikla. A. o princeznu opětovně usiloval a poručník Bironových dcer, hrabě Vratislav z Mitrovic, jej vylákal, údajně falešným dopisem, do Chebu, kde byl A. zatčen a uvězněn. Princezna tajně porodila syna Friedricha (* 19. 9. 1800, 1810 adoptován s příjmením Piatolli), který prý po otci A. zdědil herecký talent. Na počátku 19. stol. působil A. opět v Praze v Divadle u Hybernů jako člen herecké společnosti Vlastenského divadla pod vedením A. Gramse (1802) a poté v Malostranském divadle v tzv. Raymannovském domě. Hrál vedlejší role a vystupoval i v česky uváděných kusech, např. jako Selim Bassa (mluvená role) v prvním českém provedení Mozartova Únosu ze serailu (v překladu J. N. Štěpánka pod názvem Belmont a Konstance aneb Odvedení ze Serailu, Stavovské divadlo 16. 3. 1806). V německé opeře Stavovského divadla za C. M. Webera se objevoval ve vedlejších rolích (1813–15), mj. v řadě francouzských komických oper. V souboru vídeňského Divadla v Josefstadtu se 1816 vyskytoval herec a zpěvák téhož jména, není však jisté, zda šlo o A. Další zprávy o A. uměleckých aktivitách nejsou známy. Oznámení o úmrtí v Neuer Nekrolog der Deutschen jej uvádí jako penzionovaného dvorního radu, pobíral tedy možná i kuronskou penzi.
Už od počátku své kariéry prokazoval A. nadání herecké, pěvecké i taneční. Uplatňoval se rovnoměrně v singspielech i v činohrách, avšak náruživé herectví a nadšení, s nímž podával své role, vzbuzovalo větší pozornost než svěží, ale málo zvučný zpěv. A. pěvecký rejstřík obsáhl role tenorové, barytonové i basové. Nesporné pěvecké všestrannosti a přizpůsobivosti zřejmě napomáhala i jeho herecká zdatnost. Temperamentní a efektní projev s bohatou mimikou, gestikou, pohybem a prudkou spádností mluvy se stával terčem kritických výhrad, které v ostentativní teatrálnosti spatřovaly okázalý výraz A. samolibosti a domýšlivosti. Jeho zevnějšek je znám z vídeňského zatykače 1799, který jej popsal jako asi třicetiletého, dobře oblékaného muže malé, podsadité postavy, kulatějšího, hladkého, červeného a hezkého obličeje.
Jako vůdčí osobnost vévodského divadla v Náchodě byl literárně ztvárněn A. Jiráskem v historickém obrazu Na dvoře vévodském (1881).
Prameny a literatura
SOA Zámrsk, fond Velkostatek Náchod, Kurländische Angelegenheiten (vídeňský zatykač z 10. 11. 1799, vyšetřovací protokoly, korespondence); Stadtbibliothek Nürnberg, sign. Nor 1325: soubor cedulí společnosti V. Mihuleho 1794/95; MMP, inv. č. 32 620: cedule k představením Gramsovy společnosti v Divadle u Hybernů 19. 12. 1802 (Hvězdotřpytící děvče v Dobříšských lesích, Die Schwestern von Prag ⇒ DČD II). • Ephemeriden der Litteratur und des Theaters (Berlin) 5, 1787, 1. polol., s. 287; Kurze Geschichte des gegenwärtigen Theaters zu Breslau, Neues Theater-Journal für Deutschland (Leipzig) 1, 1788, s. 33–71; Beylage zum Aufsatz übers Breslauer Theater, tamtéž 2, 1789, s. 110–112; Königliches Nationaltheater in Berlin, Annalen des Theaters (Berlin) 4, 1791, s. 65–68; 5, 1792, s. 65; Verzeichnis derer zu Cassel von der Großmannschen Gesellschaft gegebenen Stücke, Allgemeines Theaterjournal (Frankfurt–Leipzig) 1, 1792, s. 203–205; Critische Nachrichten über das Theater in Bremen, Dramaturgische Zeitschrift (Hannover) 1, 1793, s. 28n.; Charakteristik der Mitglieder der Preußischen Bühne 1793, Theater-Kalender / Taschenbuch fürs Theater (Mannheim) 1795, s. 30–33; Berichtigungen und Ergänzungen, tamtéž, s. 128; Nürnberger Theater-Journal vom Anfang des Jahrs 1795 bis zum Schluß desselben, [Nürnberg] 1796, s. [16]; GTK 1796, s. 164; 1799, s. 93, 139; 1800, s. 168; Der Theatralische Eulenspiegel 1797, s. 59–67, 84, 111; AEJ 1796, 1797, passim; ADT 1, 1797, passim; Prager neue Zeitung 1789, s. 567; 1799, s. 833n.; Prager Theater-Almanach 1809, s. 19; Almanach fürs Theater(Berlin) 1811, s. 295; Neuer Nekrolog der Deutschen (Weimar) 16, 1838 (1840), č. 1116; J. Kamper: První české představení Únosu ze serailu, Hudební revue 3, 1910, s. 349–352, příl. 26–27 za s. 329; Ferdinand Raimund als Schauspieler. Chronologie seiner Rollen nebst Theaterreden und lebensgeschichtlichen Nachrichten I (1811–30), II (1830–36), ed. F. Hadamowsky, Wien 1925, s. 957 (F. Raimund: Sämtliche Schriften 5); H. G. Fellmann: Die Böhmsche Theatertruppe und ihre Zeit, Leipzig 1928, s. 38, 73; C. Brühl: Die Sagan. Das Leben der Herzogin Wilhelmine von Sagan Prinzessin von Kurland, Berlin 1941, s. 43–45; K. Fiala: Náchodská premiéra Dona Juana, Hudební rozhledy 9, 1956, s. 386n. + Kulturní život na zámku náchodském, Hradecký kraj, Hradec Králové 1958, s. 253–266; T. Volek: Repertoir Nosticovského divadla v Praze z let 1794, 1796–8, Miscellanea musicologica 16, 1961, s. 62, 65, 84–86, 93, 111, 115, 123n., 130, 185–188; J. Bužga: Carl Maria von Webers Prager „Notizen-Buch“ (1813–16), Oper heute (Berlin) 8, ed. H. Seeger–M. Rank, 1985, s. 22n., 26–29, 31; Berkovec 1989, s. 128; H. Sobková: The Elopement of the Princess Johanna, Cour d’honneur. Hrady zámky paláce 2, 1998, s. 62–68; Pamětihodnosti panství Náchod a osudy, které za posledních 5desetiletí sám prožil a zapsal vrchnostenský úředník během tohoto období na jmenovaném panství ustanovený, penzionovaný důchodní Jan Müller, ed. V. Vlčková, Stopami dějin Náchodska (Náchod) 3, 1997, s. 145–147, 178–180. • ODS, Ulrich, Vondráček I
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla,ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 27–29
