V zahraničí vystupovala též pod jménem Za­wisza. Zpěv studovala zprvu soukromě, od ro­ku 1855 na konzervatoři v Miláně u F. Lamper­tiho a A. Mazzucata. Od debutu 1858 v Teatro di Santa Radegonda v Miláně (Rosina, Rossini: Il Barbiere di Siviglia, udává se též debut v di­vadle ve Varese) byly pro její uměleckou dráhu charakteristické časté změny angažmá. Po po­hostinských vystoupeních na několika ital­ských scénách se 1859 vrátila do Varšavy, kde hostovala ve Velkém divadle (Teatr Wielki) a poté na německých scénách ve Lvově a v Krakově. 1861 působila v Hamburku, již 1862 opět v Itálii. 29. 4. 1862 poprvé vystoupi­la ve StD v Praze v roli Fides (Meyerbeer: Der Prophet), v červnu znovu jako Eglantina (We­ber: Euryanthe), a na dva roky byla angažována náhradou za odcházející E. Bennewitzovou. Po skončení smlouvy ve StD o Velikonocích 1864 hostovala v Darmstadtu, ale dohodla s ředite­lem Liegertem své vystupování v PD. členkou PD byla od května 1864 do června 1865, za ředitele Liegerta a kapelníka Maýra; 8. 5. 1864 poprvé zpívala česky Rechu (Halévy: Židovka). Angažmá, jež mělo trvat tři roky, Z. již v čer­venci 1865 zrušila (v PD ji nahradila V. Blaž­ková). Odešla ke dvorní opeře do Berlína, kde působila tři sezony. V následujících letech ho­stovala na dalších německých scénách a něko­likrát v polském divadle ve Wroclawi (Teatr Miejski, 1866/67, 1869).

Pražská angažmá ve StD i v PD představova­la v pěvecké kariéře Z. spíše epizody, pro čes­kou scénu však měla její přítomnost značný vý­znam, protože pěvecká jistota zkušené sólistky pozvedala výkon nevyzrálého souboru. Její hlas byl dramatický mezzosoprán, silný a zvučný i ve střední a altové poloze, s lehkými výškami. Podobně jako její předchůdkyně E. Bennewi­tzová zpívala i Z. některé role určené pro alt a soprán (např. Páže Urbain v Meyerbeerových Hugenotech). Již ve StD osvědčila živý herecký temperament, schopnost podrobně promyslet postavu i po pohybové stránce a přesvědčivě ztvárnit zejm. patetické a vypjaté momenty. Na obou pražských scénách zpívala týž okruh hlav­ních rolí italského a německého repertoáru. Je­jích výkonů si vážil B. Smetana, zasazoval se o její angažmá a její vystoupení komentoval ve svých referátech v Národních listech. Slabinou byla nezřetelná výslovnost češtiny. Uplatnila se poměrně málo, což tisk přičítal intrikám, mohlo však jít o jazykový problém.

Vedle uměleckého aspektu měl její pražský pobyt též jistý význam politický. Z. se hlásila ke slovanské myšlence a české publikum ji oslavovalo jako představitelku bratrského slo­vanského národa. Již před nástupem do angaž­má ve StD, 16. 2. 1862, vystoupila na zábavě pražského českého spolku Hlahol. V Praze se demonstrativně pohybovala v kruzích polských revolučních emigrantů a účastnila se jejich ak­cí. Její názory na evropské revoluční dění ovlivnily i J. Nerudu. 

Role (v PD)

1864: Recha (Halévy: Židovka, j. h.), Azucena (Verdi: Troubadour, j. h.), Lukrecie (Doni­zetti: Lukrercie Borgia), Lidunka (Weber: Střelec kouzelník), Dona Elvíra (Mozart: Don Juan), Valenti­na (Meyerbeer: Hugenoti), Alice (Meyerbeer: Robert ďábel), Orfeus (Gluck: Orfeus a Eurydika); 1865: Hraběnka (Mozart: Figarova svatba), Adalgisa (Bel­lini: Norma), Marie (Donizetti: Maria di Rohan).

Prameny a literatura

Lumír 8, 1858, s. 1079; 12, 1862, s. 477, 573; Národní listy 26. 4. [debut], 2. 5. 1862; březen a červenec 1865; Slavoj 4, 1864, s. 164; Dalibor 7, 1864, s. 39; Bohemia 20. 12. 1864; Teuber III, s. 531, 545–546, 565, 658, 678, 679; Bartoš: PD opera; V. H. Jarka: Kritické dílo B. Sme­tany, 1858–1865, 1948, zvl. s. 246–248, 392–393, 429–430; J. Neruda: Podobizny II, 1882–1884, 1952; PD 1862–83; Trávníčková: PD. • ČHS; NDp.

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 633