Psán také Wiser. Snad syn Michala W., měšťana a mistra krejčovského z Lince, který 1770 bydlel v Praze v domě U červeného orla na Uhelném trhu se syny Josefem a Michalem. Manžel Josephy, roz. Abeckové (též Abek, Abböck, nar. 3. 12. 1760 ve Währingu u Vídně, sňatek 1787), jež byla W. pěveckou partnerkou od prvního společného angažmá ve Vídni (1776).
W. debutoval 1776 jako tenorista v soukromém divadle hraběte Auersperga ve Vídni a 1779 se stal členem společnosti J. a Th. Schmallöggerových, působící za ředitelství M. Scholze v Prešpurku [Bratislava]. V singspielu hrál druhé milovníky, v činohře židy a sloužící, jeho budoucí manželka zpívala subretní role. 1780/81 je principál C. Wahr oba angažoval jako posily pro zpěvoherní repertoár v pražském Divadle v Kotcích. W. se stal prvním milovníkem v singspielu, v činohře komickým mladíkem a sloužícím (s Josephou vytvořil např. dvojici služebných Lieschen a François v Gassmannově singspielu Die Liebe unter den Handwerksleuten). Po přesídlení do nové budovy Nostitzova divadla a po reorganizaci Wahrova souboru odešli oba o Velikonocích 1783 do Štýrského Hradce k principálovi J. J. Nouseulovi, 1784 pak do Prešpurku, kde nastoupili do souboru E. Schikanedera a H. Kumpfa. Po rozpadu této společnosti je Kumpf angažoval do nově založené operní společnosti hraběte J. N. Erdödyho, W. jako „komického sluhu“ a „Deutschfranzosen“, Abeckovou jako subretu. Hrabě se po odchodu z veřejných funkcí usadil v Prešpurku a vybudoval ve svém paláci stálé (příležitostně veřejné) divadlo; soubor zajížděl také do zámeckého divadla J. Batthyányho v nedalekých Biskupicích. Působili zde i další rodáci z českých zemí: předním zpěvákem a překladatelem libret byl F. X. Jiřík (1760–1813?), jako bas buffo se uplatňoval J. B. Hübsch (nar. 1755), který vystupoval po 1780 na městské scéně v Brně. V repertoáru zpívaném výlučně v německých překladech převažovala italská buffa (Paisiello, Cimarosa, Anfossi, Salieri, Gazzaniga, Piccini, Guglielmi, Righini), hrála se francouzská komická opera (Grétry, Monsigny), singspiel (Gluck, Dittersdorf, Gassmann, Mozart, Benda) a příležitostně opera seria. V této době se Abecková za W. provdala. Po smrti J. N. Erdödyho společnost zanikla, ale Kumpf s několika členy, včetně manželů W. a Jiříka, pokračoval v Pešti a Budíně, kde se stal operním ředitelem principála J. B. Bergobzooma a přenesl do městského divadla operní inscenace vzniklé na finančně zajištěné šlechtické scéně. W. vystupovali v opeře, činohře i baletu. Téměř kompletní Erdödyho soubor se ještě jednou sešel na jaře 1790 ve vídeňském předměstském divadle „auf der Landstrasse“ a operní repertoár oživil v původním obsazení. Po několika měsících se společnost rozpadla a W. strávili následující desetiletí v Praze.
První angažmá našli ve společnosti Vlastenského divadla v budově U Hybernů (od 1791/92 současně i v Nostitzově divadle), vedené V. Mihulem. W. byl jedním z herců, na něž si Mihule stěžoval v komentáři ke svému odchodu z Prahy v květnu 1793 v gothajském divadelním kalendáři. W. prý přes napomínání direkce, cenzury a policie extemporoval „až uši bolely“; Mihule ho musel spolu s některými dalšími herci propustit. Oba manžele převzal někdejší Mihulův režisér F. Spengler, který zprvu hrál s částí bývalé společnosti v pronajatém Thunovském divadle na Malé Straně a v létě v Karlových Varech (1793/94), poté převzal i činoherní provoz v Nostitzově divadle. Komické herectví a zřejmě i pěvecká svěžest obou W. jim pomohly i k účinkování v italské operní společnosti D. Guardasoniho; 1796 je uvádí výčet jejího personálu jako pomocné síly s malými rolemi ve sborech (např. Spiegel von Arkadien), jež se však výtečně uplatňují i v „českých“ (böhmisch) operách. Oba W. zřejmě vystupovali v Guardasoniho produkcích italských oper v češtině v létě 1795 a na počátku roku 1796 (Paisiello: Naninka a Kubiczek, Diewka Panni). V tomto roce nebyli uvedeni v obsazení Spenglerovy společnosti. Objevují se až 1796–98 v Nostitzově divadle v personálu K. Guolfingera von Steinsberg, který na podzim 1797 převzal i společnost Vlastenského divadla U Hybernů; soubory se pak prolínaly a hrály česky i německy na obou scénách. Od října 1797 do ledna 1798 působili W. i v Olomouci, Josef též jako inspicient. Po návratu pobyli v Praze jen krátce, neboť Guolfingerovi von Steinsberg skončila smlouva a stavové jako noví majitelé divadla podepsali kontrakt s Guardasonim. Manželé W. odešli do dvorního divadla v Innsbrucku a na podzim 1799 se připojili ke Steinsbergovi v Augsburgu. Jméno W. se vyskytuje též v Budíně a Pešti za ředitele M. A. Cibulky (1803, 1805, 1807, 1809). 1824 přijel zpěvák W. do Lipska s německou společností z Amsterdamu, kolem 1830 se jméno vyskytuje u společnosti J. Lutze, 1844 hostovali manželé W. v Budíně; v těchto třech případech jde zřejmě o další generaci.
V podmínkách specializovaného a dotovaného šlechtického operního divadla s kvalitními pěvci získal W. solidní základ pěveckého repertoáru. Byl však všestranný, v inscenacích Erdödyho společnosti také tančil a jako dobrý tanečník proslul později i v Praze. Po 1790 se v Praze postupně přeorientoval z mladokomických tenorových rolí na komika hrubšího ražení; jeho pěvecký obor byl 1791/92 označen jako „Buffono“. Lze předpokládat, že jeho hlasové možnosti klesaly (úbytek výšek z původního tenorového rozsahu), ale díky pěvecké technice a specializovanému herectví vypěstovanému italskou komickou operou mohl přejít do oboru bas buffo. Jeho první doloženou mozartovskou rolí byl Franz [Leporello] v Mihulově inscenaci Dona Juana (poprvé německy, Nostitzovo divadlo 1791), manželka zpívala roli Klarchen [Zerlina]. Největší úspěch měl W. v komických postavách singspielů a lokálních her se zpěvy, zvl. jako Krispin, ševcovský tovaryš (Perinet–W. Müller: Die Schwestern von Prag, pražskou premiéru uvedla Spenglerova společnost v Nostitzově divadle 2. 11. 1794). Komickou trojici sluhů ztělesnili W., principál F. Spengler (Kaspar) a režisér K. Krüger (Johann). Krispinova populární píseň „Ich bin der Schneider Wetz und Wetz“ byla v Praze od počátku spjata s W. podáním. W. vystoupil též jako Kaspar Bito v Müllerově singspielu Der Fagottist oder Die Zauberzither av druhém dílu, nazvaném Pizichi. Typ komického sluhy a průvodce svého pána ztvárnil v mozartovských rolích Papagena (Die Zauberflöte) a Pedrilla (Entführung aus dem Serail). Je možné, že role, které hrál ve Spenglerově společnosti a u Guolfingera von Steinsberg, nastudoval už ve Wahrově a Mihulově společnosti pro pražské premiéry uvedených děl (např. Pedrillo, 1783; Papageno a Kaspar Bito, 1791) a že zpíval také v českých představeních.
Děti manželů W., Josepha (Pepi), Marie, Karl a Christoph, začaly záhy vystupovat. Josepha a Marie hrály v Praze např. v prosinci 1797 v Nostitzově divadle v příležitostné hře Guolfingera von Steinsberg Böhmens Freudenfeyer za přítomnosti arcivévody Karla, Josepha zde měla také roli Felizia (Hensler: Eugenius Skoko), v Innsbrucku vystoupila jako Harry v prvním uvedení Kotzebueovy hry Der Opfertod a jako Herrmann (G. K. Cramer: Adolph der Kühne). Samostatné angažmá jedné z dcer (Mlle. W.) je doloženo 1799 v Krakově (mladá milovnice též v opeře, debut jako Sophie, Schrötter: Das Blatt hat sich gewendet). Jeden ze synů měl v Praze 1797 úspěch jako génius Pizichi v Müllerově singspielu Der Fagottist oder Die Zauberzither.
Role
1776: Rossstriegel (t: de la Ribaudière, překl. J. André, h: Philidor: Der Hufschmid, Vídeň, soukr. divadlo hr. Auersperga); 1779: Marquis Giocondo (Livigni–Paisiello: Das Mädchen von Frascati, Prešpurk, spol. Schikaneder–Kumpf); 1780: François, komorník (Goldoni–Gassmann: Die Liebe unter den Handwerksleuten, Divadlo v Kotcích, Wahrova spol.); 1784: Hrabě Bandiera (Mazzolà–Salieri: Die Schule der Eifersüchtigen, Prešpurk, spol. Schikaneder– Kumpf); 1785: Gafforio (Casti–Paisiello: König Theodor in Venedig, Prešpurk, Erdödyho spol.); 1788: Urson, hauptman stráže (Beaumarchais, adaptace Girzik [Jiřík]–Salieri: Axur, König von Ormus, Prešpurk, Erdödyho spol.); 1791: Doristo (da Ponte, překl. Eberl–Martín y Soler: Der Baum der Diana), Franz [Leporello] (Mozart: Don Juan, oder Die redende Statue, vše Vlastenské divadlo, spol. Mihuleho); 1794–96, vše v Nostitzově divadle ve Spenglerově spol.: Wolfgang, slepý harfeník (Hensler podle Spiesse–Weigl: Das Petermännchen, zweyter Theil), Domovník (Perinet–W. Müller: Das neue Sonntagskind), Krispin, krejčovský tovaryš (Perinet–W. Müller: Die Schwestern von Prag), Barzalo, Španěl, Eduardův sluha (Hensler–W. Müller: Das Sonnenfest der Braminen), Kaspar Bito (Perinet–W. Müller: Der Fagottist oder Die Zauberzither), Kaspar Bito (Perinet–W. Müller: Pizichi, oder Der Zauberzither zweyter Theil), Papageno (Mozart: Die Zauberflöte), Pedrillo (Mozart: Entführung aus dem Serail), Haya-Tschonku, Číňan (Hegrad–Partsch: Victor und Heloise, oder Das Hexengericht), Scherasmin (Gieseke–P. Wranitzky: Oberon, König der Elfen), Mandolino (E. Schikaneder–Žák–Gerl: Der wohlthätige Derwisch, oder Die Schellenkappe); 1797/98, Olomouc: Starý žid / Žid Herschel (Girzik [Jiřík]–Paneck: Die christliche Judenbraut); 1798, vše Nostitzovo a Vlastenské divadlo, spol. Guolfingera v. Steinsberg: Ferdinand (Dittersdorf: Hieronymus Knicker), Figaro (Beaumarchais–Paisiello: Der Barbier von Sewillien); 1798, vše Innsbruck: Papageno (Mozart: Die Zauberflöte), Tita ([J. André]: Lilla [oder die Gärtnerin]), Krispin, krejčovský tovaryš (Perinet–W. Müller: Die Schwestern von Prag), Barthel ([Ihlee–Kunzen:] Das Fest der Winzer).
Prameny a literatura
Theater-Kalender auf das Jahr 1780, Gotha, s. 252–254; 1786, s. 187–188; 1787, s. 201–203; 1788, s. 195–198; 1789, s. 156–160; 1790, s. 129–130; 1794, s. 307–309; Hochgräflich-Erdödischer Theaterallmanach auf das Jahr 1787, Leipzig–Berlin 1787, s. 38–39; 1788, Pressburg 1788, s. 40–42; Ofner und Pester Theater-Taschenbuch der Bergopzoomischen Schauspielergesellschaft […], Ostern 1789 bis 1. Jänner 1790 […], Pest [1790]; Allgemeine deutsche Theaterzeitung [Brünn], 1, 1797, s. 46, 76–77, 85–86, 91–93; 2, 1798, s. 15–16, 52–55, 243–244, 268–270, 277, 299, 339–340; Theater und Litteratur, Prag 1798, s. 180; Taschenbuch für’s Theater, auf 1798 und 1799, vyd. D. Schmieder, Mainz–Hamburg, s. 264; Theater-Journal derjenigen Schauspiele und Opern, welche in Augsburg von der Karl Ritter von Steinsbergischen Gesellschaft deutscher Schauspieler vom 12. September bis 31. December 1799 aufgeführt wurden, Augsburg 1800, s. [3–4]; Teuber II, s. 63, 90, 102, 297–301, 307, 312, 340; Popis obyvatelstva hlavního města Prahy I, St. Město, vyd. E. Šebesta–A. L. Krejčík, 1933, s. 61; T. Volek: Repertoir pražské Spenglerovy divadelní společnosti v sezóně 1793–94, Miscellanea musicologica 14, 1960, zvl. s. 25–26; T. Volek: Repertoir Nosticovského divadla v Praze z let 1794, 1796–8, Miscellanea Musicologica 16, 1961, s. 38, 43–48, 51, 54, 81, 84–85, 94, 149, 184–187; G. Staud: Adelstheater in Ungarn, Wien 1977; O. Fambach: Das Repertorium des Stadttheaters zu Leipzig 1817–1828, Bonn 1980; Deutsche Theater in Pest und Ofen 1770–1850 [1995].
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 622–625