Pocházel z rodiny s důstojnickou tradicí, z pěti dětí přežil jediný. Byl vychován německy v národnostně smíšeném prostředí. Vystudoval piaristické gymnázium, na univerzitě se věnoval pedagogice (mj. s učiteli Aloisem Klarem a Ant. Müllerem, který ho povzbuzoval k literární činnosti). S aprobací pro gramatické a humanitní gymnazijní třídy (1827) byl šest let vychovatelem v rodině purkrabího hraběte K. Chotka. Stýkal se s pražskými literáty (mj. F. L. Čelakovský, C. E. Ebert, W. A. Gerle, R. Glaser, J. K. Chmelenský, V. A. Svoboda, K. A. Vinařický) a psal do české i německé verze Palackého Časopisu českého muzea (od 1827). Od 1833 byl profesorem německého jazyka, stylistiky a zeměpisu na nově zřízené stavovské reálce v Praze, kde se spřátelil s katechetou F. Schneiderem a jeho prostřednictvím i s B. Bolzanem; oba rozhodujícím způsobem ovlivnili jeho konfesijní i národnostní smýšlení. V revolučním roce 1848 se stal členem Lípy slovanské a Národního výboru, 1849 v rámci debat o budoucí podobě školství v Čechách podal návrh na zřízení české reálné školy a byl jmenován jejím prvním ředitelem. 1850 se stal dozorcem obecných a reálných škol v českých zemích, 1853 byl jako školní rada ustanoven za ředitele českých vyšších reálných škol. Zasadil se o vydávání pedagogického časopisu Škola a život a o ustavení komise pro českou školskou terminologii. V publicistické činnosti propagoval česko-německé jazykové vyrovnání a spolupráci v oblasti vzdělávání. Psal o dějinách školství v zemích monarchie. Byl poslancem českého sněmu (zvolen 1861 na Královéhradecku a Nechanicku, celkem pětkrát) a prosadil na městských školách s českou majoritou češtinu jako vyučovací jazyk. Již před 1860 bylo jeho jazykové úsilí předmětem kritiky německojazyčné liberální žurnalistiky; po pokusech prosadit výuku v mateřském jazyce a povinnou výuku druhého zemského jazyka byl 1864 proti své vůli penzionován. Nadále pracoval v českém školství a angažoval se ve veřejném dění: 1863 se stal prvním starostou Umělecké besedy, 1864 spoluzakládal Českou akademii obchodní, 1857–58 a 1866–67 byl direktorem Královské české společnosti nauk, 1866 založil spolek pro chudé studenty, od 1870 předsedal Matici lidu. Jako zastánce humanitních ideálů byl všeobecně vážen. Je pohřben v Praze na Olšanech.
Jeho literární práce a překlady vycházely i v zahraničí. Uspěl jako lyrik (několik jeho původních básní zhudebnil J. Brahms). Již od studentských let překládal českou poezii do němčiny (Kollár, Vocel, Jablonský, V. Štulc, Čelakovský), později i českou středověkou didaktickou tvorbu (zvl. satirické skladby Smilovy školy, ukázky z díla T. Štítného) a tvorbu folklorní (české a moravské písně, pořekadla, přísloví a pohádky B. M. Kuldy, J. V. Kamarýta, J. Malého, B. Němcové, F. Sušila). Napsal literárněhistorické práce propagující českou literaturu a kulturu (mj. Blicke über das böhmische Volk, seine Geschichte und Literatur, 1855, Literaturbild des Königreiches Böhmen aus den Jahren 1853 und 1854, 1858, Der Böhmerwald. Natur und Mensch, spolu s J. Krejčím, vyd. v Berlíně). Od 1850 překládal postupně do němčiny III.–V. svazek Palackého Dějin národu českého, psaných již česky. Přeložil též části Komenského Labyrintu světa (ředitel konzervatoře J. Krejčí je zhudebnil jako oratorium Labyrinth der Welt). Od poloviny 60. let se přiklonil k českému prostředí, tvořil převážně v češtině a sám přeložil nebo dal zredigovat většinu svých německých básní. Jeho původní česká tvorba však není zcela jazykově vyzrálá a svým nabádavě patriotickým didaktismem působila poněkud anachronicky.
Značný význam ve W. díle měla historická tematika, pěstovaná celým okruhem autorů Palackého Časopisu českého museum (zvl. Ebert a Ant. Müller). Nedochované čtyřaktové drama Wlasta bylo nejspíše inspirováno stejnojmennou básní Ebertovou (1829); k jeho provedení ve StD 12. 12. 1836 jistě přispělo i W. přátelství s režisérem StD F. V. Ernstem, který si vybral jako svou benefici též W. dramatickou pohádku Doppelehen von Tarrent (5. 11. 1837). V Ost und West, kam W. hojně přispíval, vyšly 1846 v několika pokračováních jeho scény k deklamaci Das Labyrint des Ruhms. Po delší pauze se však W. k divadlu vrátil až později (1861 lektoroval hry pro PD) a další tvorbě se věnoval až po svém penzionování. Naskicoval několik historických prací (Břetislav, 1868, Přemysl Otakar II.). Pro českou scénu napsal od přelomu 60. a 70. let několik vážných dramat, veseloher a frašek (mj. Snídání a obědvání dle vlastní novely Gabelessen und Mittagmal z Bohemie 1843; Timoleon; Gorilla; Doktorka medicinae; Arria a Paetus; Koruna; Malíř co Pygmalion, vše v Sebraných spisech).
Z jeho operních libret byla zhudebněna a provedena pouze dvě, Dalibor a Libuše. Obě vznikla v řadě dramatických pokusů na historická témata, aniž byla určena konkrétnímu skladateli, a W. je nabídl Smetanovi, s nímž se setkal na půdě Umělecké besedy po roce 1863. Český překlad z německého originálu pořídil W. někdejší žák Ervín Špindler (1843–1918). Smetana v obou textech prováděl po dohodě s W. úpravy, dodatky do Libuše (celou scénu u mohyly) psal během kompozice už W. sám česky (jeho koncepty k oběma libretům byly nalezeny až 1933).
Postavy Dalibora se W. dotkl již 1848 v cyklu deseti básní Daliborka z almanachu Libussa (česky ve Světozoru 1869), inspirovaném snad Bauernfeldovým zápisem pověsti Der Thurm des Dalibor (Hormayerův Archiv 1824, s. 410). Do historické kostry tématu zde nově vstupuje milostné drama v podobě vztahu Dalibora a Milady, sestry jeho nepřítele. Do dramatických motivací jsou vložena aktuální témata 19. stol. (spravedlnost, touha po svobodě). W. a po něm dále Smetana zbavili námět některých prvků tradovaných v českém prostředí, zvl. Dalibora jako představitele české zpěvnosti. Špindlerův překlad je metricky věrný, ve výběru slov volný. Hned po premiéře konané ke slavnosti položení základního kamene k ND byl text kritizován pro údajně nedokonalou stavbu, obsahovou příbuznost s Beethovenovou operou Fidelio a nevyjasněnou pozici postavy Daliborova přítele Janka [Zdeňka]. 1886 provedl rozsáhlé škrty a úpravy V. J. Novotný (z jeho verze zůstala do současnosti změna jména Janka na Zdeňka). O dalších úpravách, týkajících se zvl. závěrečných scén, se v českém tisku diskutovalo 1897. Novotného text revidoval 1909 O. Zich a tato verze byla hrána do 20. let, kdy šéf opery O. Ostrčil obnovil původní znění. Pro provedení na německých jevištích pořídil z českého Špindlerova překladu novou německou verzi M. Kalbeck (1897). Z Wenzigova originálu přeložil text znovu do češtiny R. Vonásek (1979).
Libreto Libuše se řadilo do početného okruhu látek volně inspirovaných Rukopisem zelenohorským, o jehož pravosti byl W. přesvědčen a jemuž věnoval úvahu (Sebrané spisy II). Libreto je monumentálním obrazem z dávné historie národa, zakončeným proroctvím jeho slavné budoucnosti (motiv proroctví je ve W. díle obsažen již v básni Dom auf dem Hradschin, Libussa 1848). Scéna proroctví, v níž opera vrcholí, předvádí v živých obrazech významné etapy z české historie, jak je popisovaly Palackého Dějiny. W. německý text čerpal doslovně z překladů Rukopisu (od V. A. Svobody) a také E. Špindler se při české stylizaci přidržel jejich doslovného nebo parafrázovaného znění. Spoluprací se Smetanou, který určil operu k provádění při výjimečných příležitostech (pro neuskutečněnou korunovaci Františka Josefa I. českým králem, přislíbenou na 1871), se symbolický charakter W. textu dále prohluboval. Také toto libreto bylo předmětem kritiky, mj. pro zařazení milostného motivu Krasavy, který údajně monumentální kontext díla degradoval, a pro živé obrazy ve scéně proroctví, jejichž jevištní realizace se setkávala s obtížemi. Na rozdíl od Dalibora nebyl text Libuše nikdy v zásadních rysech upravován.
W. zaujímá čestné místo v dějinách české kultury, ač byl rodem Němec. Zařadil se na ně svým celoživotním úsilím o pokrok v oblasti školství, veřejnou činností v českých institucích i spoluprací se Smetanou na významných dílech české opery.
Dílo
Souborné dílo včetně dramatických prací (J. W. sebrané spisy) vydal I. L. Kober, I–III, 1872–1876.
Libreta
Dalibor, 3 jedn., rkp. orig. německého textu z června 1865 se nachází v ČMH, česky E. Špindler, 16. 5. 1868 Novoměstské divadlo, čes. libreto vyd. 1868, s úpravami V. J. Novotného hráno od 1887, kritické vyd. čes. textu J. Bartoš 1944; Libuša’s Urtheilspruch und Vermählung, 3 jedn., rkp. německého textu 1866 v ČMH, česky E. Špindler, po Smetanových úpravách název Libuše (Libušin soud, Libušin sňatek, Proroctví), 11. 6. 1881 ND, české libr. vyd. 1881, původní německý text otiskl J. Bartoš v kritickém vyd. libreta 1951, J. Krátil vydal zkrácenou úpravu Libuše a Přemysl „pro dětské divadlo“ ve 3 jedn., 1881; Živý Neptun a Žižka před Prahou uvádějí Národní listy 23. 1. 1866 jako libreta pro K. Šebora a B. Smetanu; Břetislav a Jitka, česky před 1868, libr. pro A. W. Ambrose, který komp. nedokončil; Smrt krále Václava IV., před 1868, česky, libreto pro F. Z. Skuherského, opera nevznikla; Die Schlacht auf dem Vítkov, 4 jedn., rkp. v pozůst., nezhudebněno.
Prameny a literatura
Popis literární pozůstalosti in: J. Bartoš: Deposita Wenzigiana, Výroční zpráva Masarykovy reálky v Praze II na rok 1937–38, 1938. • J. Neruda, kritiky W. her v Národních listech a Národních novinách od 1867, přetisk v souboru České divadlo III, 1953, IV, 1958; L. Procházka, Národní listy 12. 5. 1868 [Dalibor]. – Nekrology: Národní listy 29. 8. 1876, Lumír 4, 1876, s. 419, Osvěta 6, 1876, s. 873, Pokrok 30. 8. 1876. – V. J. Novotný, Národní listy 18. 5. 1881 [Libuše]; O. Hostinský, Národní listy 15. a 16. 6. 1881 [Libuše], přetisk in: Hostinský: Studie a kritiky, 1974; J. B[enešovský]-V[eselý]: J. W. a jeho libreto k Smetanově slavnostní opeře Libuše, Divadelní listy 2, 1881, s. 107–108, 117–118 [obsah]; V. V. Zelený, Dalibor 8, 1886, s. 444, 455, 465 [Dalibor]; A. Kraus: Stará historie česká v německé literatuře, 1903, s. 158 [Wlasta]; F. Bílý: Vzpomínka na J. W., Premie Umělecké besedy na rok 1908, uspořádal Literární odbor, 1908, s. 11–20; Z. Nejedlý: Zpěvohry Smetanovy, 1908; O. Zich: Smetanova Libuše, Lumír 37, 1908–09, s. 3–13; Hudební revue 2, 1909, zvl. číslo obsahuje: E. Špindler: Několik vzpomínek na mistra B. Smetanu, F. Šelepa: K otázce libreta Smetanova Dalibora, A. Šilhan: Smetanův Dalibor. Příspěvek k historii jeho vzniku [revize textu]; O. Fischer: K Smetanovým libretům, Hudební revue 8, 1915, s. 153–162 (K Daliboru), s. 205–215 (K Libuši); V. Balthasar: Bedřich Smetana, 1924; V. Helfert: Boží bojovníci v české hudbě 19. století, Sborník Žižkův, 1924, s. 274–289; J. Bartoš: Libretista Smetanův, Národní divadlo 10, 1932/33, č. 6, s. 8–9; J. V. Šmejkal: Píseň písní národu českého, 1935 [překlad Kde domov můj?]; P. Eisner: Zu Bedřich Smetanas „Dalibor“, Prager Presse 5. 7. 1938, odpol. vyd.; M. Očadlík: Libuše. Vznik Smetanovy zpěvohry, 1939, 2. dopl. vyd. 1949 [lit]; J. Wenzig–E. Špindler: Dalibor, kritické vyd. libreta J. Bartoš, 1944; M. Očadlík: Složky národního ducha u vzniku Libuše, Památník třístého provedení slavnostní zpěvohry Bedřicha Smetany Libuše, 1946; M. Očadlík: Smetanovi libretisté, 1948; P. Pražák: Smetanovy zpěvohry, II, 1948; J. Wenzig–E. Špindler: Libuše, 1951, kritické vyd. libreta J. Bartoš; A. Hofman: Die Prager Zeitschrift Ost und West. Ein Beitrag zur Geschichte der deutsch-slawischen Verständigung im Vormärz, Berlin 1957; M. Ottlová– M. Pospíšil: Český historismus a opera 19. století, Smetanova Libuše, sb. Historické vědomí v českém umění 19. století, sb. z konference v Plzni 1981, Uměnovědné studie III, 1981, s. 83–99; R. Vonásek: Dalibor včera, dnes a zítra, Opus musicum 1982, s. 5–6.; A. Měšťan: Das Libretto zu Bedřich Smetanas Oper „Libussa“ als literarisches Werk, Festschrift für Wilhelm Lettenbauer zum 65. Geburtstag, Freiburg i. B. 1982, s. 119–129; F. Hrdlička: Nad libretem Smetanovy opery Libuše, Sborník Kruhu přátel českého jazyka, 1986, s. 49; Tyrrell: Czech Opera; V. Macura: Český sen, 1998; M. Ottlová: Smetanův Dalibor jako tragická opera, Fenomén smrti v české kultuře 19. století, sb. z konference v Plzni 2000, 2001, s. 230–237. • Obsahy libret: Hornové; České umění dramatické II; Branberger; Hostomská 1959, 1993. • Rieger; Wurzbach; Otto; Masarykův slovník naučný; ČHS [lit.].
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 618–621
